Děkuju vám moc, že jsi That Bad Girl čtete! :) Vote i komentář potěší a inspiruje, děkuju vám moc :)))

Byl jsem nervózní.

Vůbec jsem netušil, o čem se mám s Hannah bavit. Ani jsem nevěděl, jaká je. Neznal jsem ji. Věděl jsem jenom to, že na mě donedávna krčila nos, a to nebyla zrovna dobrá reputace, ale byl jsem schopný jí to odpustit, pokud by se dneska chovala normálně. A něco mi říkalo, že se bude tvářit, jakože se to nikdy nestalo. A byl jsem za to rád.

Přesně jak mi Ellie řekla, čekal jsem na Hannah před kinem. Vlastně, já jsem s Hannah ještě nemluvil. Všechno zařizovala Ellie. Hodinu předtím, než jsem nasedl do máminýho auta, se Ellie nasáčkovala do mého pokoje a vytáhla ze skříně oblečení, které se na takový rande podle ní hodí nejlíp. Netušil jsem, jestli je tričko s logem Blink 182 dobrý, když je neposlouchám, ale Ellie řekla, že když přes něj přehodim červenou kostkovanou košili, bude to stylový. Tak jsem jí věřil.

Jedinou věcí, kterou jsem si vzal sám a kterou mi Ellie potvrdila, byly sluneční brýle. Ale i u nich byly nějaký pravidla, které jsem si opakoval pořád dokola celou cestu autem: v autě a venku nosit, v místnosti sundat, při rozhovoru s ní venku sundat, pokud by se náhodou blížilo k polibku NEPRODLENĚ A OKAMŽITĚ SUNDAT. Vrýval jsem si to do paměti i cestou ke kinu, před kterým ji mám podle Ellie počkat. Říkala, že si mám dát pohov, protože Hannah většinou chodí všude pozdě - v tom jsem ji neposlechl. Skutečnost, že přece jenom přijde dřív mě děsila, tak jsem si vzal obvyklou deseti minutovou rezervu. Takže jsem před tím kinem čekal asi půl hodiny ale v duchu jsem se napomínal, že to Hannah nesmím připomenout ani slovem.

Když konečně přišla (ano, opravdu šla pěšky), nevěřil jsem vlastním očím. Tohle je Hannah? Ta školní Hannah, kterou jsem běžně potkával na chodbě a jednou za čas s ní měl laboratorní práce? Protože se z té uřechtané, uňachňané spolužačky změnila na holku, možná že bych mohl použít termín dáma. Žádné svítivé Nike Air, žádné šílené oční stíny, žádné doplňky s flitry. Šla ke mně holka s dlouhými, kaštanově hnědými vlasy vlnícími se přes ramena, z ramen jí vlálo trochu volnější béžové tílko, před které měla přehozenou hnědou koženou bundu, obyčejné černé legíny a boty na podpatcích (ale ne takové, jako nosívala běžně, spíš ve stylu sandálů, za což jsem děkoval Bohu, protože ty, co nosila běžně do školy stahovaly veškerou mou pozornost z jejího obličeje na její nohy). Nalíčená byla v přírodních tónech, nic křiklavýho, v ruce měla obyčejnou malou kabelku. V obličeji byla už předtím přirozeně hodně hezká (ale to podle někoho jako jsem já jsou všechny populární holky), ale teď mi připadala ještě mnohem hezčí. Začínala se mi líbit. Je jen málo lidí, kteří mají velmi tlustou čáru mezi je hezká a líbí se mi, a já patřím mezi ně.

Přišla ke mně a tak zvláštně se usmála. Pokřiveně jsem jí její úsměv opětoval a ležérně jsem si zastrčil ruce do kapes, aby nebylo vidět, že se mi třesou.

"Ahoj Toby," pozdravila mě, úsměv jí z tváře nezmizel.

"Ahoj Hannah," taky jsem ji pozdravil, a trochu (no dobrá, dost) nervózně jsem dodal: "Sluší ti to."

Odpovědí byl další z jejích úsměvů.

"Půjdeme?" kývnul jsem hlavou směrem ke vchodu do kina. Hannah si mě lehce pobaveně - nebo jsem si to alespoň myslel - přeměřila pohledem, pak kývla a společně jsme se vydali směrem k pokladně.

—

To Hannah vybírala film.

Protože kdybych film vybral já, nebyli by na plakátu vyobrazení dva lidé, jak na sebe navzájem zamilovaně zírají. Jméno toho snímku jsem zapomněl hned, jak ho po začátku filmu vyslovila žena bez tváře. A důvod? Byl jsem nervózní.

Takhle nervózní jsem nebyl ještě nikdy. Zíral jsem na plátno, ale nebyl jsem schopný vnímat, co se na něm odehrává. Pořád jsem přemýšlel, o čem se budeme bavit v té kavárně, kam jsem měl v plánu Hannah pozvat po filmu ("Na holku se musí po-ma-lu, zvlášť když nejsi Alex, nebo jinej sebevědomej namakanej borec, jasný Toby?"). O škole? Ne. Ani náhodou. O tom filmu? Asi těžko když ho nejsem schopný vnímat. O rodině? Tu moji bych nejradši nevytahoval. O mých zájmech? Je čtení vhodná zájmová aktivita, když je super anti-cool a navíc to ani pořádně můj zájem není? Čím vlastně trávím všechna svoje odpoledne? Jo, aha, jasně. Do teď jsem je trávil s Ivy.

Při vzpomínce na Ivy se mi lehce zastesklo. U ní jsem nebyl nervózní, ani když došlo na trapné situace. Tu jsem znal dokonale. Hannah neznám vůbec. Mohl jsem jen doufat, že je na rande stejně užvaněná jako ve škole.

Asi v polovině toho filmu, který mi sebevědomí vůbec nedodával, spíš naopak, Hannah vyhledala moji ruku. Dlaň jsem ji jemně sevřel, ale ruka se mi potila nehorázně. Letmě a nenápadně jsem na ni pohlédl, jenže mírné zvednutí jejích koutků mi prozradilo, že jsem až tak nenápadný nebyl. Raději jsem zakotvil pohled zpátky na plátno, a to, že mě vzala za ruku, mi odbouralo tu slupku nervozity alespoň natolik, že se mi přestaly potit ruce a já byl konečně schopný vnímat, o čem ten film je.

Takže rekapitulace. Julia Jones, čtyřicetiletá svobodná matka dvou dětí se nějakým záhadným způsobem dostala do Říma (jak se jí to povedlo, jsem nezastihl, protože to bylo na začátku a začátek jsem jaksi nepobral) a zamilovala se do nějakého Pierra z Paříže, který se čerstvě rozvedl, a pak nějakým způsobem skončili spolu. Nechápal jsem, co na takových filmech holky vidí, ale za tu dobu jsem ani jednou necekl.

—--

"Líbil se ti film?" zapředl jsem rozhovor po pár minutách strávených v nepříjemném tichu, kdy jsme se procházeli po klidném nábřeží ponořeném do stmívající se oblohy. Hannah byla zřejmě zamyšlená, protože trhla hlavou a tázavě se na mě podívala.

"Jestli se ti líbil film," zopakoval jsem otázku trpělivě. Sevřel jsem nyní už volnou ruku v pěst a následně ji uvolnil, nechal ji opět v klidu spadnout vedle mého těla - pro případ, že by ji Hannah zase vzala.

"Jo, jo, byl v pohodě," usmála se, ale úsměv jí z tváře hned zmizel. Pohlédla vlevo, na ve tmě se zrcadlící vlnky. Taky jsem se na chvilku zadíval na to kouzelné moře, které mě vždy dokáže uchvátit. Ani jsem si nevšiml, že si mě Hannah prohlíží. Zaregistroval jsem to až tehdy, kdy mě opět vzala za ruku. Pohlédl jsem na ni, jak se na mě lehce povzbudivě usmívá. Tohle jde dobře.

Zavedl jsem ji do té kavárny a nechal ji vybrat místo. Usadila se k malému kulatému stolku, sedl jsem si na židli naproti ní. Tohle místo vybrala Ellie, byla to prý Hannina oblíbená. A měla dobrý důvod to tu mít ráda, zatím jsem tu nic neměl, ale atmosféra byla příjemná. Skrz velké okno tu bylo vidět na moře, nábytek laděn do pískové a stoly z tmavého dřeva jakoby tu patřily.

Hannah mě obdařila dalším ze své zásoby úsměvů a nadiktovala číšnici oblečené v šedém tílku a šortkách svou objednávku. Protože jsem si ani nevšiml, že přišla, byl jsem trochu rozpačitý a objednal si jen obyčejné latte. Zasmála se - poprvé za ten večer.

—-

Nakonec jsem se ani nemusel bát. I když zezačátku nevypadala, že by byla nějak obzvlášť hovorná, Hannah se zanedlouho rozkecala. Mluvili jsme o všem možném, o sobě, o zážitcích (které jsem měl teda většinou s Ivy, ale nikdy jsem ji nezmínil), o názorech, o lidech. Jednou jsem si myslel, že jsem to zkazil (prozradil jsem, že mi o její oblíbené kavárně řekla Ellie), ale ona se jen zarazila a zanedlouho poté se usmála. Vůbec jí to nevadilo. A dokonce jsem se s ní o Ellie i začal bavit.

"Jo, jsme docela dobrý kamarádky," svěřovala se Hannah, "ale že bychom se nějak často bavily, to ne. Ona má tu svoji partu, většinou je s ní. A já mám zase svoji, takže... Ale když třeba ani jedna z nás nikoho na nějaký hodině nemá, tak se bavíme spolu."

"Aha," pokýval jsem hlavou, neměl jsem na to co říct. Ale Hannah mluvila sama.

"Jenže někdy mi přijde taková... Trochu arogantní, jestli víš, co tím myslím. Zezačátku je vždycky hrozně v pohodě a pak..." povzdechla si. "Občas je hrozně náladová. Nevím, jestli jsi to postřehl," nadzvedla obočí.

"No... nějak extra ne no," pokrčil jsem rameny. "Chovala se trošku arogantněji, ale nebylo to jakože by na mě byla vyloženě zlá..."

"Ellie je Ellie," mávla rukou Hannah, "ona je prostě taková. Vůdčí typ, no. Impulsivní. Nápaditá. Trochu zkažená, ale to jsme tu my všichni," ušklíbla se a napila se kávy.

Jen jsem se pousmál. Já ještě zkažený nejsem.