Po dvou měsících je tu nová kapitola!
Měla bych se stydět, já vím, taky se patřičně omlouvám... Ale mám v plánu TBG tyhle prázdniny dopsat, protože to mám vymyšlené až do konce! Užijte si kapitolu, ve které se to už pomalu začne propadat :)

O 3 měsíce později

Obloha byla tmavá a posetá tisíci hvězdami. Oheň praskal do roztušených hovorů všech přítomných usazených na kusech dřeva kolem táboráku, které jsem ale ani moc neposlouchal. Byly mi ukradené.

Hlavní bylo, že tu mám Hannu. Seděla mi na klíně, objímala mě kolem ramen a každou chvíli ke mně nahnula hlavu k polibku. Fajn, už mi to celkem začínalo lézt krkem, chtěla to pořád, pořád na mě tlačila, a já jsem jí nemohl nevyhovět. I když, jaký to pak je líbat se s krásnou holkou, když to člověk dělá pořád?

Našel jsem si výmluvu a chvilku času, kdy se s ní líbat nemusím - osamělou flašku povalující se mi za zády. Natáhl jsem se pro ni, musel jsem na chvilku pustit Hannu, abych ji otevřel. A pak jsem si lokl. Tekutina mě zapálila v hrdle, ale na to jsem si už zvykl. Lahev mi vzala Hannah, která zaklonila hlavu a vyprázdnila celý zbytek, jakože tam byla ještě čtvrtina. V polovině si jí lidi všimli a začali výskat a tleskat - přidal jsem se k nim. Hannah následně odhodila prázdnou flašku do písku a jala si se mnou dát francouzáka. Bylo mi to nechutný, přímo jsem cítil alkohol v její puse, ale copak jsem jí to mohl odmítnout, když nám lidi tleskali? Dokončil jsem, co jsem musel, a pak jsem se na ní ještě usmál. Úsměv mi opětovala, ale vzápětí si přitiskla ruku na pusu, něco zahuhňala, zvedla se mi z klína a odběhla. Ups. Nemá frajeřit.

"Kam se ti zdejchla holka?" uchechtl se Marco, načež jsem ho s mrzutým: "Drž hubu, debile," bouchnul pěstí do ramene. Ten se jenom usmál.

Zvedl jsem hlavu a zaregistroval jsem Elliin přímý pohled a následně její úsměv. Bože, stále bych za ty její úsměvy vraždil. Pošeptala něco do ucha Oliverovi sedícímu vedle ní a následně se zvedla. Sledoval jsem celou její cestu kolem zad lidí u táboráku až ke mně.

"Půjdeš si zakouřit?" zeptala se mě tak tiše, jak jen to šlo, ale přesto jsem ji slyšel. Podíval jsem se dopředu na Olivara, který nás bedlivě pozoroval, její dlouhé blonďaté vlasy mi spadly do obličeje, jak se nade mě nahnula. Zaklonil jsem hlavu, abych jí viděl do tváře. Věnovala mi krátký úsměv.

"Jo, jdu," neohrabaně jsem se zvedl, oprášil si zadek od pilin a i s Ellie jsme se pomalu vzdalovali od tábořiště. Zaregistroval jsem ještě Harmonyin zvědavý pohled, ale neřešil jsem ji, vzal jsem si od Ellie cigaretu a čekal, než si zapálí ona.

Sedli jsme si na lavičku asi sto metrů od nich. Do noci svítil jen táborák a  konce našich cigaret, ozařovaly naše prsty. Opřel jsem se o opěradlo lavičky, zíral na téměř neviditelný kouř, kterou jsem vyfoukl ze svých plic. Ellie se mírně zasmála.

"Myslíš, že jsi jiný?" zeptala se mě najednou. Podíval jsem se na ni, v té tmě jsem viděl sotva její siluetu, ale ty modré oči jakoby svítily. Pousmál jsem se.

"Možná, trochu."

"Víš na co jsem se tě nikdy nezeptala?"

"No?"

"Proč jsi odešel z Moresovky."

Natáhl jsem z cigarety, abych získal trochu času. Co jsem jí tak mohl asi říct? Pravdu, možná. Ale ta pravda... Nebylo to zrovna něco, za co bych se měl chlubit.

"Stal se tam takový incident," rozpovídal jsem se po dlouhé odmlce, po kterou Ellie trpělivě vyčkávala. Věděla, že jí to nakonec řeknu.

"Do našeho ročníku chodil jeden kluk, jeden... hodně oblíbený kluk. Jmenoval se Jordan Blau. Odjakživa si nás učitelé i ostatní pletli, zdálo se jim, že jsme bratři, nebo co, i když jsme se nikdy nebavili, ani nic takovýho. Prostě, všichni tvrdili, že jsme si podobní. No a... Ten kretén se jednou vyspal se svojí učitelkou angličtiny a natočil to. Jenže problém byl, že ona byla nejen ožralá, takže si nic nepamatovala, ale on to i natočil tak, aby mu tam nebylo moc vidět do obličeje. A to video dal na net, pod anonymním uživatelem. Jenže když z toho byl pak problém, nechtěl se přiznat a nenapadlo ho nic lepšího, než to hodit na mě. Soudili jsme se kvůli tomu a já jsem vyhrál, ale stejně jsem nechtěl být navždy 'ten kluk co opíchal angličtinářku', protože děcka radši zajímají drby než fakta."

Dokončil jsem svoje krátké vyprávění, dívajíc se na ni, sledujíc její reakci. Ellie vyfoukla kouř, zdálo se, že ty informace zpracovává.

"Dost sviňácký," uznala a lehce si popotáhla z cigarety. Neřekla už ale nic.

Hleděl jsem na náš táborák, jak svítí do tmy a vyzařuje příjemné teplo, které z té dálky ale nebylo cítit. Zato jsem na sobě cítil intenzivní Elliin pohled. Neotočil jsem se.

Její hlava najednou přistála na mém rameni. Znervózněl jsem, oba jsme přece zadaní, neměli bychom tohle dělat - a pak jsem si uvědomil, že se nelìbáme, ani nic takovýho, takže je to vlastně v pohodě. Uvolnil jsem ae a objal ji kolem pasu, tak, jak objímám Hannu. Na tu jsem ale v té chvíli nemyslel.

---

"Mamí! Jsem doma!" zařval jsem, do chodby domu. Tentokrát nás vezla Ellie, krerá prej nic nevypila. Nevěřil jsem jì, ale odvoz jsem potřeboval.

Stál jsem uprostřed vstupních dveří a mžoural do tmy. Čekal jsem na matku, ale nepřicházela. Místo toho se ale objevila rozespalá Bianca ještě v pyžamu. Divil jsem se, ale přece jen byly tři hodiny ráno.

"Sestřičko!" zahulákal jsem a těžkopádně a s nataženýma rukama jsem zamířil směrem k ní. Couvla.

"Smrdíš," nakrčila nos a znovu couvla.

"Nebuď zlá a pojď mě obejmout!" Hrnul jsem se směrem k ní.

"Toby?" křikla směrem od schodů matka a zanedlouho se objevila za Biancou v tom jejím růžovém hedvábném županu. Zašklebil jsem se.

"Toby!" okřikla mě a jala se mě podepřít, protože jsem zakopnul o Biančinu botu. Nebo byla moje?

"Kde jsi se tak zřídil?!" obořila se na mě, vedla mě do obýváku a posadila na gauč. Rty jsem držel zavřené, měl jsem pocit, že když je otevřu, ohodím celý koberec.

"To s tou holkou?" vyzvídala matka, když šla do kuchyně, aby mi uvařila čaj. Bianca se posadila vedle mě a položila mi ruku kolem ramen.

"Bianco, běž si lehnout," rozkázala matka. Moje sestra otevřela pusu na protest, ale matka se na ni přísně zamračila. Hodila po mně ještě lítostivý pohled a odběhla nahoru.

Obývák se točil.

"Tohle jsme si nedomluvili, mladý pane," začala matka přednášku hned, jak rozsvítila v obýváku světlo. Děkoval jsem Bohu, že doma není otec.

"Byla jsem hodná, dovolila jsem ti chodit s kamarády ven dlouho do noci, ale tohle ne. Nepřipustím, aby můj syn chodil domů opilý."

Zíral jsem kamsi za její rameno.

"Slyšíš, Toby?" zatřásla se mnou, ale já ji odstrčil. Zamračeně jsem ji sledoval.

"Je to na mě, ne? Já vím moc dobře, co udělat se svým životem, tak mi ho neorganizuj," blekotal jsem, protože jsem byl stále dost opilý. To poslední slovo jsem musel říct na třikrát.

"Jsem tvoje matka!" zahřměla.

"A já tvůj syn!" odpověděl jsem obdobně. Postavil jsem se, ale zase se mi všechno zamotalo, tak jsem opět padnul na měkký gauč.

"No, to jsem to dopracovala," odfrkla si matka. "Navíc se zhoršil i tvůj prospěch ve škole..."

"Mami!" okřikl jsem ji podnapile. "Prosimtě, já vím co dělám."

"Ne nevíš!" vřískla ona, zřejmě už ztratila nervy. Přimkla si župan vív k tělu. "Když jsi chodil na Moserovu střední školu, takovéto osudové chyby jsi nedělal. Za to určitě může ta holka, kdo ví jakýma špínama tě tahá."

"Takhle o Ellie mluvit nebudeš!" prskal jsem rozčileně. "Ona mi toho dala mnohem víc, než ty! Ty se jenom lituješ, protože tě fotr nechce - a divíš se, když jsi na něj pořád taková, jako teď na mě? Georgi udělej tohle, Georgi udělej tamto, Georgi nebuď takovej suchar, Georgi nedělej tohle, nedělej tamto-"

To, co říkám, jsem si uvědomil až potom, co mi na tváři přistála její dlaň. A pak ten pohled do jejích uslzených očí...

Já jsem přivedl svou matku k slzám.

Najednou mě zavalila lítost jako lavina, ale ještě neporazila mou hrdost, kvůli které jsem se zvedl a naštvaně dopotácel do svého pokoje. Poslední pohled na ni jsem učinil skrz schodiště - ležela schoulená v nohách gauče a její hruď se natřásala pod trhanými vzlyky.

Mami, je mi to tak líto...