Probudil jsem se do tmy. Jen letmo jsem se zorientoval - byl jsem v polosedu rozvalený na pohovce v našem obýváku, to jsem poznal jistě. A když si moje oči přivykly na tmu, spatřil jsem napravo od sebe čísi zadek navlečený v černých legínách. Až o pár vteřin později jsem si uvědomil, že je to Ellie. Ležela v klubíčku zadkem k mně a v jedné pěsti svírala cíp deky. Alespoň jsem se dozvěděl, co byla ta věc, na kterou se chystala, když jsem od ní odcházel.

Chvilku jsem si prohlížel její poklidnou tvář napůl zabořenou do chumáče deky nahromaděné pod její hlavou. Opatrně jsem jí tu deku vytáhl z objetí, narovnal ji a jemně ji zakryl. Postavil jsem se a naposled se na ni podíval - obličej měla bledý, vlasy rozcuchané a výraz jemný, klidný. Potichu, abych ji nevzbudil, jsem vystoupal po schodech nahoru do svého pokoje.

Sundal jsem ze sebe oblečení, které jsem přehodil přes židli a vytáhl staré vytahané tričko a tepláky na spaní. Chystal jsem se zalehnout, ale uslyšel jsem tiché vrznutí dveří - bůhví proč mě napadlo, že je to Ellie, ale nebyla. Když jsem se otočil, v tom matném světle stála matka s maskou na spaní vytáhnutou na čelo a světle růžovém hedvábném županu. Nevěděl jsem, co od ní mám čekat. Nikdy u mě nespala holka, o které by matka nevěděla. A to ji nejdřív musela pořádně prověřit.

"Co dole dělá ta dívka?" zeptala se mě a bez dovolení vešla do mého pokoje, zavřela za sebou. Rozsvítila, do očí mi vpadlo nepříjemné světlo, tak jsem je okamžitě zavřel.

"To je... Jedna... Spolužačka," zamumlal jsem a promnul si obličej. Matka zvedla jedno obočí.

"Znáš ji den a už si ji taháš domů? No to teda ne," zavrtěla hlavou.

"Ne, tak to není. Má přítele," ohradil jsem se, ale všechno jsem tím ještě zhoršil. Máma si mě nedůvěřivě přeměřila.

"Tak to je ještě lepší. Toby, víš jaký problém tímhle vyvoláš?"

"Ne, mami, já s ní nespal, opravdu!" Mohl jsem cítit, jak jsem celý zrudnul, tak jsem se raději otočil a začal něco dělat s přikrývkou.

"A proč je teda tady?" Máma neustávala se svýma vtíravýma otázkama.

"Bylo jí špatně a k ní domů je to daleko, takže jsem ji vzal k nám," zamrmlal jsem a sedl si na postel. Chtěl jsem jít spát, cítil jsem, jak mě unava doslova drtí, ale máma tam pořád stála.

"Víš, Toby," začala, "nechci, aby ses vídal s takovýma holkama. Ty ani nevíš, co všechno dokážou. A dělají špatné věci. Rozhodně mi nevymluvíš, že byla příliš opilá na to, aby došla domů. Mluvila jsem s Biancou."

Zhluboka jsem se nadechl. Aha. Tak Bianca. Proč mi tohle dělá? Proč mě práská? Navíc, tohle není žádný přestupek, prostě jsem přivedl domů holku - dobře, opilou holku - která se pozvracela na podlahu vedle gauče. No a co?

"A to jsem ji tam měl jako nechat, ať se dopotácí domů sama, nebo co?" vyjel jsem trochu nepříjemněji, než jsem zamýšlel. Máma překvapeně zamrkala.

"Promiň," omluvil jsem se spěšně, máma naštěstí kývla. Když to vypadalo, že konečně odejde, ve dveřích se zastavila a kývla směrem ke mně.

"Ty vlasy - to má taky na svědomí ona?" zeptala se mě - z jejího hlasu jsem poznal, že se jí to zrovna dvakrát nelíbí.

"Ano, ale byla to moje volba," zalhal jsem. Rozhodně jsem nechtěl, aby ji vinila ještě z tohohle.

Máma jen kývla, zhasla a zmizela v tmavé chodbě.

---

Když jsem se ráno probudil a potichu sešel dolů, Ellie stále ležela stočená do klubka na gauči, oči zavřené. Usoudil jsem, že ještě spí, tak mě ani nenapadlo zapnout mikrovlnku, rychlovarnou konvici, či kávovar. Nechtěl jsem ji probudit.

Když jsem si ale připravoval tousty, uslyšel jsem zavrzání gauče a věděl jsem, že je vzhůru. Otočil jsem se jejím směrem a spatřil jsem, že už sedí. Vlasy jí rozcuchané splývaly po zádech a zakrývaly nápis SOHO NY na zádech jejího tenoučkého svetru. Dlaň měla přitisknutou k čelu a víčka pevně semknutá k sobě.

"Dobré ráno, kocovino," zvolal jsem klidně nahlas, protože jsem věděl, že máma už je dávno v práci. Jediný, koho můžu vzbudit je Bianca a to je mi po té její noční zradě upřímně jedno.

"Nekřič," zamrmlala Ellie napomenutí po menší odmlce. "A opovaž se tu mrchu zdravit. Já jí ukážu, co to znamená bolest hlavy."

"Ale nejdřív to ukáže ona tobě," poznamenal jsem s úsměvem a už jsem si to k ní rázoval se sklenicí vody v ruce. Sedl jsem si k ní na gauč a ona skleničku s vděkem přijala. Vypila ji celou najednou.

"Pokud takhle do tebe padá i alkohol, nedivím se, že je ti tak blbě," okomentoval jsem její vyprázdnění sklenky a opatrně si ji od ní převzal.

"Nedělej si ze mě prdel, Toby," zamumlala. "Nemám náladu."

"Jo, já vím, promiň," pokýval jsem hlavou a povzdechl si. "Jak moc tě na stupnici jedna až deset bolí hlava?"

"Jedenáct," zamrmlala a rozhlédla se kolem. "Mám pocit, jakoby mě někdo převálcoval. Je tu někde tvoje máma?"

"Ne, proč?" zamrkal jsem.

"Nemá mě ráda," oznámila, jakobych to nevěděl. "Slyšela jsem váš rozhovor."

"Aha," odtušil jsem. "Promiň."

"Neomlouvej se," zavrtěla hlavou. "Je to můj problém, že nemám čistej štít. Ale to, že jsem tady, můžu využít. Můžu se mrknout na tvůj šatník."

---

"Všechno oblečení mám v týhle skříni," zamumlal jsem, když jsem odsunul posuvné dveře mého šatníku. Ellie se v rychlosti přiblížila a začala se mi hrabat v komínku s tričkama.

"Nevadí, když ti tu udělám bordel?" zeptala se s nezájmem, ale ani nedbala na mou odpověď, stejně už to tam přeházela. Vyndala ze skříně jeden komínek mých triček s krátkými rukávy a přenesla je na postel. Sedl jsem si do kancelářského křesla a pozoroval, jak postupně vynáší různé komínky s mým oblečením a skládá je na postel.

"Fajn," zamumlala a promnula si obličej, když to měla všechno vynesené a seskládané. "Já to zatím omrknu a ty bys mi mohl přinýst sklenici vody, ju?"

Šel jsem tedy po schodech dolů natočit do skleničky vodu pro Ellie. Jenže koho jsem v jídelně nepotkal - Biancu, komácející nohama a konzumující můj toast, který jsem si já připravil.

"Toby!" zahlásila s nadšeným výrazem, když jsem přišel, ale věděl jsem, že je falešný. Zpražil jsem ji pohledem, ale nic jsem neřekl. Vzal jsem z myčky nějakou umytou skleničku a natočil jsem do ni vodu.

"Jak dlouho tady ta holka zůstane?" zajímala se Bianca a spořádala už druhý toast. Drobky si utřela do ubrusu a zvedla obočí. Neskutečně mě vytáčela. Příšerně. Postavil jsem se vedle její židle a chvilku ji jenom provrtával pohledem.

"Ta holka má jméno," zamumlal jsem vražedně, "a jmenuje se Ellie." S tímhle jsem odkráčel zpátky do pokoje.