Děkuju moc za překročení milníku 500 votes na mém profilu!!! ♥

Asi ve čtyři mě Ellie skoro vykopala z bytu, protože se musela připravit na nějakou věc. Co to je jsem už nestihl zjistit, ale hlavní pro mě bylo, že se už na mě nezlobila. Ten úsměv, který jí lemoval tvář, za tu omluvu stál. Usmívala se skoro pořád a to na mě fungovalo jako slunce, které dodává pozitivní energii, nebo jako vlny, které slibují lepší zítřky. Mohl bych hodiny sledovat její úsměvy a cítil bych se pořád líp a líp. Takový pocity Ellie v lidech zanechává. Nebo alespoň ve mně.

Každopádně, to, co mi provedla na hlavě, nejspíš fungovalo. Neměl jsem na sobě moc 'stylový' věci, protože to ještě Ellie napravit nestihla, jen obyčejné šedivé tričko, světlé džíny a černé conversky, ale když jsem šel po ulici, pohledy mnoha holek (fajn, asi tak tři z deseti, ale stejně to byl pokrok!) se na mě zastavovaly. Byl to zvláštní pocit, jako kdybych byl někdo, někdo, koho by lidé obdivovali. Zvláštní na tom bylo ale, že jsem se tak necítil. Uvnitř jsem byl pořád ten plachý, lekavý Toby Cadler.

Když jsem procházel přímo kolem nyní už celkem zpustlé Fahlerovy střední, zazvonil mi mobil. Lehce jsem pohlédl na displej a věřil jsem, že mám průser. Bylo asi čtvrt na pět a mě volala Ivy Chaseová. Proto, že jsem jí nezavolal já. Úplně jsem na ni zapomněl, což se mi ještě nikdy nestalo. Překvapil jsem tím i sám sebe.

Zastavil jsem pár metrů od školy Zvedl jsem to s mírným strachem z toho, co mě čeká.

"TOBY CADLERE!!!" zařvala do telefonu, až jsem si musel mobil odtáhnout od hlavy. Chvilku jsem poslouchal jen její naštvaný dech, jenže to, že jsem neodpovídal, ji pochopitelně rozzuřilo ještě víc.

"Toby Cadlere, jak si to představuješ mi nezavolat?! Už hodinu tady stepuju před mobilem a čekám, až se rozsvítí a na něm tvoje jméno. Ale ani jednou! Se! To! Nestalo!!!"

"Ivy," povzdechl jsem si. "Hrozně se omlouvám. Neměl jsem-"

"Čas?!" štěkla nepříjemně. Nechápal jsem, jak můžu naštvat dvě holky v jedný hodině. Měl bych začít psát příručku.

"Ne, ale potkal jsem jednu holku, která-"

"Ne, ne, ne, ne, ne, ne," zastavila mě Ivy. Věděl jsem, že jakmile jí řeknu nějaký novinky, tak změkne a už nebude tak naštvaná. Ivy vždy upřednostňuje novinky před zlostí.

"Řekneš mi to u Walleyho, od teď za deset minut," sdělila mi a položila to. Věděl jsem, že nemám na výběr - pokud nepůjdu hned teď k Walleymu, už se mnou nikdy nepromluví. Tak jsem šel.

Walley's je restaurace v lepší, satelitní části města, tam, kde mají bohaté rodiny domy, domky a vily a kde já i Ivy bydlíme. Cestou tam jsem potkal asi tři nebo čtyři své bývalé spolužáky, kteří mě ale - naštěstí - kvůli změně účesu nepoznali. Bylo už skoro půl, když jsem se zastavil před Walley's. S povzdechnem jsem zatlačil do dveří, aby se otevřely.

Okamžitě jsem ji uviděl. Poznal jsem její na krátko ostříhané hnědé vlasy, bystré oči, kterýma mě okamžitě zaměřila a útlou, vysportovanou postavu. Uvědomil jsem si, jak moc se Ivy liší od Ellie. Kromě štíhlého těla nemají vůbec nic společného. Ellie je modrooká a malá, s vlasy do půli zad, Ivy tmavovlasá a hnědooká. Navíc je Ivy omnoho vyšší, než je Ellie, měří asi 175 cm - jen o trochu nižší, než já.

Ivy se postavila z barové stoličky, na které až do teď seděla, a šla směrem ke mně. Ale místo toho, aby mě objala, jak to normálně dělá, mi řekla:

"Panebože. Kdo tě takhle zdemoloval."

Pousmál jsem se. Čekal jsem, že její reakce bude taková. "Taky tě rád vidím, Ivy." Teď mě už opravdu objala a já objal ji. Neviděli jsme se sice jen krátkou dobu, tak týden, ale mezi mnou a ní je to strašně dlouho - vždyť jsme spolu byli každý den.

Když se ode mě odtáhla, držela mě pořád za ramena a nedůvěřlivě si prohlížela můj nový účes. Cítil jsem se pod jejím dobnohledem nesvůj, ale už jsem si zvykl, že to Ivy dělá.

"Je to divný."

"Já vím."

"Takový... Divný."

"Já vím."

Povzdechla si. "Toby, proč sis to nechal udělat?"

"Já jsem nechtěl," zavrtěl jsem hlavou, zatímco jsem si sedal na barovou židli přesně vedle té, na které před necelou minutou seděla ona. "Ostříhala mě tak jedna holka z mý nový střední."

"No tak moment, vždyť ji znáš tak den."

"Já vím."

"A to už se od ní necháváš stříhat?"

"Asi to tak bude." Objednal jsem si perlivou vodu a chlapík za pultem ji skoro okamžitě předložil přede mě. Ivy si objednala džus.

"A jak se jmenuje ta holka?" napila se.

Porozhlédl jsem se kolem sebe. Najednou mi to přišlo hrozně divný se o Ellie bavit. Jakoby kolem mě všude byly štěnice, které by snímaly všechno, co řeknu. A možná, že to tak i bylo - znalo ji tu hodně lidí. Ivy si všimla mého znepokojení.

"Dobře, tak mi to nemusíš říkat. Ale jaká je?"

"Je fajn."

"Je fajn? To je všechno, co mi řekneš?"

"Hm... Má hrozně hezký úsměv... Kouří, nejspíš i pije a já nevím co ještě, ale vypadá vážně v pohodě."

"Špatná společnost?"

"Špatná společnost."

"Chudáčku Toby," povzdechla si Ivy s jemným úsměvem a znovu se napila. "Jo, ptala se po tobě Iris."

"Ježiši," zamumlal jsem. Ivy zúžila oči do dvou škvír.

"Toby," vyslovila moje jméno jako by mi chtěla říct Já vím, že jsme to probírali už třicetkrát, ale nemůžeš se prostě trochu uskromnit?

"Ale já prostě s tvojí sestrou chodit nechci," povzdechl jsem si teď já a napil se vody. "Není to můj typ." Hned jsem si uvědomil, jaký blábol jsem to vypustil.

"Jo? Takže ani já nejsem tvůj typ? To se dozvídám celkem pozdě, na to, že jsem s tebou chodila," kysele se ušklíbla.

"Ne, tak jsem to nemyslel," řekl jsem rychle.

"Jo? A jak? Toby, řeknu ti věc, která je celkem všeobecně známá: jednovaječný dvojčata většinou vypadaj stejně."

"Ale tady o to vůbec nejde."

"A podle čeho je tvořen tvůj typ? Podle velikosti bot, nebo co?"

"Ivy prosím," kníkl jsem, "nemůžeme tohle téma už prostě uzavřít?"

"Dobře, fajn. Ale řekni mi, proč Iris nechceš. Jen důvody, nic jinýho po tobě nechci."

Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Bylo zvláštní říkat jí to. "Je divný s chodit s tebou a vlastně nechodit s tebou. Chození s ní by bylo... Jedno velký dejavu. A navíc, s tebou si rozumím víc, než s Iris. A tak to prostě je a bude."

Ivy se na mě chvilku dívala svým nic neříkajícím pohledem. Pak jemně pokývala hlavou a napila se svého džusu. Pravda je, že jsem jí neřekl všechno. Iris opravdu nebyla můj typ. Už ne.