O 70 dní později

Kufr mi vypadl z rukou a konečně jsem byl schopný se nadechnout. Domov. Konečně domov.

Chyběla mi ta měkká postel. Chyběla mi ta jídla, která nevypadala, jako když kuchaři nechali psům sežvýkat brambory a vyplivnout je zpět na talíř. Chyběla mi za zahrada, která nebyla obklopená čtyři metry vysokým plotem s ostnatými dráty na jeho koncích. Chyběly mi nezamřížovaná okna. Chyběl mi můj pokoj, který jsem nemusel sdílet s dalšíma dvěma troskama.

Hned jak jsem se před dvěma měsíci vrátil z nemocnice, matka usoudila, že musím do pasťáku na odvykačku. Dva měsíce strávené v komplexu mezi lidma, kteří berou drogy? No neber to. Proto jsem se domů hrozně těšil.

Těšil jsem se i na Biancu, která mezitím oslavila své čtrnácté narozeniny a nechala si přebarvit vlasy zase na hnědo, aby udělala mámě radost. Mně taky, protože ta černá byla fakt strašná. Takovýhle maličkosti mi udělaly hroznou radost.

Popadl jsem kufr a přemístil ho do chodby, kde by nepřekážel. Sundal jsem si kabát a pověsil ho do skříně, což jsem už hodně dlouho neudělal. Otočil jsem se na mámu a věnoval jí ještě jedno objetí, od doby, co jsem nastoupil do auta.

"Chyběl jsi mi, Toby," zamumlala mi šťastně do ramene.

"Ty mě taky, mami," usmál jsem se. "Hrozně moc."

"Necháš si narůst vlasy?" zeptala se s naději v hlase. Rozesmál jsem se.

"Jo. Jo, nechám. Ale můžu se jít teď projít na pláž? V San Jose mě ven nepustili."

"Samozřejmě," zamumlala. Musel jsem se sklonit, aby mi mohla vtisknout letmou pusu na čelo. "Ale vrať se brzo, ještě musíme pro nějaké dokumenty do tvojí nové školy v Santa Cruz."

"Jasně," usmál jsem se.

Vyběhl jsem ven a nastoupil do auta. Ten známý zvuk motoru mi ty dva měsíce tolik chyběl... Vyparkoval jsem a zamířil rovnou na pláž.

Jel jsem pomalu po cestách podél ní a užíval si ten pohled na moře. Pak jsem zaparkoval na malém odpočívadle na místě, kde jsem ještě nebyl, vyběhl z auta a seběhl ten kopec rovnou na pláž. Sundal jsem si tenisky, pohodil je do písku a vběhl do vln. Moje uklidňující místo. Nádhera.

Roztáhl jsem ruce, zaklonil hlavu a nechal paprsky vpíjet se mi do kůže. Bylo brzké odpoledne, slunce příjemně hřálo. Nakonec, když jsem měl konce džín už dost promočené, jsem vzal tenisky a jen tak se procházel po pláži, vlnky mi narážely do bosých nohou. Ani nevím, kam jsem šel, prostě rovně, tam kam jsem chtěl.

Zdálky jsem uviděl něco, co upoutalo mou pozornost. Zřícenina malé věže, asi padesát metrů od kraje pláže. Rozběhl jsem se za tím.

Jenže místo toho, abych to místo prozkoumal, jsem byl nepříjemně překvapený. Vevnitř, v zarostlých troskách něčeho, z čeho se vyklubal kamenný zřícený domeček bez střechy, seděla Eleanor a kouřila něco, co po tom smradu, co z toho šel, připomínalo... trávu.

Chtěl jsem se otočit a odejít, bohužel si mě ale všimla.

"Nazdar Toby, co tu děláš?" zahalekala na mě a ztěžka se postavila. Couvl jsem o pár kroků dozadu, přivřel oči.

"Mohl bych se tě zeptat na to samý," odvětil jsem pomalu a opatrně, jako kdyby byla Eleanor nebezpečná šelma. Jeden den z pasťáků a hned potkám někoho, kdo mi tam dopomohl. Vidět, že se na mě smůla pořád lepí.

"Ale nebuď tak nabroušenej. Dáš si se mnou jointa?" natáhla ke mně ruku s bílou ruličkou připomínající cigaretu. Ustoupil jsem ještě o krok, ona pokrčila rameny a vtáhla.

"Jsem ráda, že tě zase vidím," zazubila se a vzápětí se rozkašlala. Sledoval jsem ji, jak se prohnula v pase a držela si ruku na puse, jak kašle.

"No bože," zachraptěla po několika málo minutách a opět se narovnala, na tváři opět úsměv. "To je svinstvo."

Nic jsem neříkal, jen ji mlčky pozoroval přimhouřenýma očima. Pořád jsem mezi námi udržoval pár metrů odstup. Nechtěl jsem se jí ani dotknout.

"Co jsi tak zamlklý, vážně? A proč jsem tě tak dlouho neviděla? Změnil jsi školu? Hele Toby, takový věci se stávaj. Jsi nejslabší ze všech těch lidí, kterým se to stalo, vážně. Všichni pořád na tu školu chodí. A nikam nezmizeli. Netušila jsem, že jsi až tak-"

"Byl jsem v pasťáku," přerušil jsem ji tvrdě. "Za drogovou závislost. Vděčím tobě, Eleanor."

Její úsměv zhořkl. "Ale prosímtě," pronesla jedovatě a pohodila vlasy. "Vsadím se, že to nebylo tak hrozný."

To už jsem nevydržel. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl, otočil se na patě a začal kráčet pryč.

"Ale notak Toby, to nebyl signál k tomu, abys odešel!" volala za mnou. Podle jejích hlasitých kroků v písku jsem uhodl, že jde za mnou. No super.

"Já jsem tam taky byla," křičela. "Diagnostický ústav River Oaks v San Jose."

Strnul jsem, ale nezastavil jsem se. Netušil jsem, že chodila do stejný polepšovny, jako já. O to to bylo horší.

"Taky jsi tam chodil? To je fajn! A taky bys měl vědět, že jsme chodili na stejnou školu! Jo, proto jsem poznala, že jsi s Moserovky. Chodila jsem tam taky, než mě vyhodili, protože jsem propadala. Proto jsem od tebe o rok starší. Vidíš, jak jsme si podobní?"

"Co po mně chceš, Eleanor?" prudce jsem zavrčel a otočil se. Zastavila se, s údivem v očích. Zřejmě to nečekala.

"Já?" nuceně se usmála. "Já nechci nic, než aby to bylo všechno jako dřív."

"Tak to máš smůlu. Víš proč? Protože ty jsi ten člověk, co to posral, ne já. Ty jsi ta sobecká mrcha, ne já! Jasně, zamiloval jsem se do tebe. Tys to celou tu dobu věděla. A využila jsi mě. Pochybuju, že tě Oliver vůbec podvedl, určitě jsi mi to jen nalhala a na tý pláži jsi brečela, protože jsi měla absťák."

Ze vteřiny na vteřinu jsem se tak rozzuřil, že jsem prudce dýchal a zatínal pěsti. Eleanor ale vůbec nevypadala, že ji to rozhodilo. Usmívala se ještě víc.

"To tě naučili tam, v San Jose? No... Mně například vůbec mi nepomohli." S každým slovem se přibližovala víc a když byla ode mě tak na dvacet centimetrů, zastavila se. Začala očima běhat po mém těle. "Mleli do mě jenom snůšky žvástů a kravin, nedávalo to smysl. Ztratila jsem dva měsíce svého drahocenného života." Vztáhla ke mně své ruce a omotala si je kolem mých ramen.

"To se nedivím," zavrčel jsem a prudce si strhl její ruce z těla. "Protože takový trosce, jako jsi ty, nepomůže už nikdo."

"Objevila jsem tě," zasyčela. "Učila jsem tě-"

"Zničila jsi mě," znovu jsem ji přerušil.

Zůstala na mě zklamaně hledět, jakoby čekala, že se přidám na její stranu. Ale už nejsem její loutka. Už ne.

Chci vám hrozně moc poděkovat, za všechny view, voty a komentáře! Pokles view byla moje chyba, neměla jsem si dávat tu neohlášenou dvouměsíční pauzu, heh :D

Ale pravda je, že jsem ráda, že jsem tenhle příběh konečně dopsala. Díky moc!