Tak jako tradičně jsem se vykašlala na učení, abych si našla hodinku na napsání nové kapitoly, na které jsem si dala víc záležet, než na jiných, i když tady nenajdete Ellie. Ale slibuju, že v příští kapitole se už objeví i Jules a jeho párty :)

Probudilo mě sluneční světlo, které mě lehce zašimralo na zavřená víčka. Nechtěl jsem otevřít oči - chtěl jsem ještě spát. Zdál se mi krásný sen, jehož zbytky se ale v mé paměti lehce vytrácely, až úplně zmizely. Za deset minut jsem si ani nepamatoval, kde se ten sen odehrával. Jistě ale vím, že v něm byla Ellie. Bože, ta už mi prostoupila i do mozku.

Konečně jsem se odhodlal rozlepit svá oční víčka. Byla sobota, zelená digitální písmena na mém budíku ukazovala, že je 9:38. Brzo, příliš brzo na vstávání. Byl bych zůstal v té posteli minimálně do desíti, kdyby se ze sestřina pokoje najednou nespustila hlasitá hudba, která mi prošpicovala ušní bubínky. Jak já lituju, že máme pokoje oddělené jen jednou tenkou zdí. Teda ona nebyla až tak tenká, ale pro Biančinu hudbu až moc. Jako obvykle jsem nerozuměl slovům - došlo mi, že zřejmě nezpívají anglicky.

Zvedl jsem se na lokty a mohutně si zívl, stihnul jsem si dát ruku přes pusu. Sedl jsem si na postel a pohlédl na své kuřecí nohy. Ne náhodou jsem je skrýval pod volnýma džínama. Jenže po Elliným třídění mého šatníku zřejmě už na volné džíny nezbylo místo. Všechny jsem měl úzké, v různých odstínech modré i jiných barvách, moc úzké na to, aby zvýrazňovaly až přílišnou hubenost mých nohou.

Raději jsem zvedl pohled na svůj potemělý pokoj. Na zdi za mnou se rýsovalo pár čar osvícených sluncem, protože jsem měl ještě zatažené žaluzie. Okno je nešťastně umístněné přímo naprotizdi, kam se jediná vejde moje postel, takže mívám budíčka většinou hned za svítání. Nemívám zrovna tvrdý spánek. Ne když si moje sestra těsně po svém probuzení pouští švédský dubstep, nebo co to je.

Pohlédl jsem na stůl, kde se ještě válely učebnice ze čtvrtka. Ellie mě dlouho přemlouvala, abych s ní zašel pro kafe a pak jsme se ještě dlouho procházeli, až k jejímu bytu, takže jsem se nakonec do noci učil na test test z ekonomie, co se psal v pátek, ale myslím, že jsem ho zvládl dobře. Když jsem se občas po očku díval na Ellie, seděla strnule na židli, křečovitě svírala tužku, vlasy jí schválně padaly do obličeje, ale do testu nenapsala ani čárku. Zřejmě vůbec nevěděla, že se něco píše. A nejspíš jí to nebylo tak jedno, jak pořád tvrdila.

I přes hudbu jsem uslyšel pronikavé trhnutí dveří sestřina pokoje a následně i výkřik: "Zabírám si koupelnu!", takže jsem se s tím, že si půjdu opláchnout obličej, mohl rovnou rozloučit. Raději jsem se zvedl a protáhl si tělo, až mi klouby zapraskaly a pak zmateně přešel po pokoji. Byl jsem ještě příliš rozespalý, abych přesně věděl, co chci udělat, tak jsem otevřel dveře a první co mě čistě napadlo, že bych mohl udělat, je vypnout sestře rádio. Vešel jsem teda do toho tmavého království, kde jsou věčně zatažené žaluzie a většina oblečení není naskládaná ve skříni, nýbrž rozházená všude po pokoji, našel jsem rádio a zmáčkl knoflík pro vypínání. Rozhostilo se uklidňující ticho, které mírně narušovaly jenom dopadající kapky ze sprchy a Biančin falešný zpěv. Ona se ty norský texty i naučila?

Pomalu jsem vyšel z pokoje a potichu zavřel dveře. Dole v přízemí jsem uslyšel prásknutí dveří a šouravé kroky, následně ještě něčí. To se otec vrátil z práce. Ráno.

Zaslechl jsem matčin tlumený, naléhavý hlas a následně ten otcův, vyhýbavý. Pochopil jsem, že spolu nepromlouvají nahlas kvůli nám, ale Bianca byla ve sprše a jediný, kdo jsem mohl něco zaslechnout, jsem já. Pomalu jsem začal s rukou na dřevěném zábradlí scházet schody, ne proto, že mě zajímalo, o čem debatují, ale proto, že jsem věděl, že jakmile mě jeden z nich zaregistruje, přestanou se hádat. Nechtěl jsem, aby se hádali. I když jsem neznal důvod, tak jsem to nechápal.

První si mě všimnul otec a přerušil jejich horlivý a tichý dialog hlasitými slovy "Ahoj, Toby," aby upozornil matku, že má ztichnout. Vykouzlil jsem na tváři nucený úsměv a pohlédl do očí tomu útlému a vysokému muži v obleku s krátce zastřiženými prošedivělými hnědými vlasy, který si říká můj otec, i když jsem ho nejméně týden neviděl a ani nedal vědět, kde je. Teda máme možná ano, ale ani ta nám s Biancou nic neřekla.

"Ahoj, tati," pozdravil jsem ho téměř strojeně. "Jaká byla služební cesta?"

"Služební cesta?" Na otcově tváři se na vteřinu objevil zmatený výraz, než pochopil, že mu nabízím dobré alibi, které by mi mohl podstrčit. Nechtěl jsem vědět pravdu. Nechtěl jsem vědět, kde byl. Chtěl jsem udržet naši disfunkční rodinu v pořádku tak, jak byla, i když jsem si lhal do očí.

"Jo, služební cesta," trklo ho najednou a pokřiveně se usmál. "Jo, San Francisco je krásný." Tak San Francisco.

"Hezký sestřih." Poukázal na to, že si všiml, že mám jinak vlasy. Šlechetné, tati, tohle tě ale nezachrání. Miniaturně jsem kývl hlavou.

"Proč jsi pořád v pyžamu? A kde je Bianca?" snažil se udržet konverzaci. Sklopil jsem hlavu a pohlédl na svůj nátělník a volné delší kraťasy.

"Teď jsem vstal. Bianca se sprchuje. Mám prostřít?"

Po snídani se táta uzavřel do své kanceláře, nejspíš proto, že chtěl utéct matčiným otázkám. Ta za celou dobu, od chvíle, kdy jsem přišel, nepromluvila ani slovo a nevěnovala mi jediný pohled. Ani když přišla Bianca ve vytahaném tričku a s mokrými vlasy, ze kterých kapalo na podlahu, nic neřekla. Ani jsem to po ní nechtěl.

Bianca se zdekovala hnedka, jak dojedla, a tak jsem poslušně a tiše odklidil všechno ze stolu a pomohl mamce umýt nádobí. Když jsem skončil a utřel si ruce do utěrky, všiml jsem si, že máma jen tak stojí v utěrkou v ruce a bezhybně mě pozoruje. Narovnal jsem se a opětoval její pohled. Ještě chvíli se na mě dívala a pak se mi vrhla kolem krku. V první vteřině jsem byl překvapený, ale pak jsme jí objetí opětoval.

"Jsem tak ráda, že tě mám, Toby," zašeptala máma. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem slyšel správně, ale pokud ano, tak v jejím hlasu zaznělo malé, jemné vzlyknutí. Pohladil jsem jí jednou rukou po zádech a vydechl jsem: "Já tě mám taky rád, mami."