Motal jsem se. Motal jsem se po ulicích, které jsem ani nevěděl, jak se jmenujou. A tak, tím motáním, jsem se dostal až k samoobsluze, kde pracoval Chin. Náhoda? Možná. Já si myslím, že mě k němu přitahují možnosti. Nebo ty drogy.

Vrazil jsem dovnitř bez toho, abych se pozdravil. Naštěstí tam nebyl ani jeden z jeho rodičů, byl tam jenom on. Seděl na dvou vybalených bednách, nohy měl opřené o třetí a jak jsem vešel dovnitř, něco honem upustil.

"Krucí, Tobí," pronesl mírně naštvaně a kousal si bříško palce. "Myslel jsem, že jsi máma."

"Nejsem," zavrtěl jsem hlavou a šel k pultu. "Nemůžeš mi prosímtě dát ty pilulky, co jsi dal Eleanor? Mám čtyřicet babek, snad to bude stačit."

"Ale ale," zazubil se Chin a odhalil své žluté zuby, "někdo tu potřebuje náplast na srdíčko?"

"Bez těch připomínek, prosím," zamumlal jsem otráveně. "A něco na zapití. Třeba Jacka."

"Jacka?" povytáhl Chin huňaté obočí. "Nevím, jestli je to v kombinaci s-"

"Prostě mi ho dej," zavrčel jsem neurvale a hodil mu na pult padesát dolarů. Chin se už na nic neptal. Shrábul peníze a strčil si je do kapsy.

"Ale opatrně s tím Castorém. Fakt, Tobí, nechci, aby tě ráno někdo našel sjetýho v příkopě. Nevím, jak silný jsi chtěl, tohle jsou střední. Ale fakt, dávej si na sebe bacha," kladl mi na moje rozbombardované srdce, když mi krabičku s pilulkami tiskl do ruky. Pak mi podal i Jacka a já se bez pozdravu vypařil z obchodu.

Usadil jsem se v ponurém a téměř prázdném parku na jedné lavičce. Lidi si mě nevšímali, ale přesto jsem si přes hlavu přehodil kapucu a až tehdy jsem do sebe vpravil dvě pilulky. Zabil jsem je Jackem. Budu toho potřebovat mnohem víc. A jestli mě ráno vážně někdo najde v příkopě? No, nebude to horší, než to, co jsem zažil dneska ve škole. Ale přesto...

Než jsem se mohl zastavit, už jsem vytahoval telefon a vytáčel Marcovo číslo. Věděl jsem, proč zavolat jemu. Eleanor ani Hanna nepřipadá v úvahu. Harmony je na mě bůhvíproč naštvaná - ale asi už vím. Jsi stejný, jako ostatní. Takže... Nejsem jediný, komu tohle Eleanor provedla? A Ivy... Ta taky nepřipadá v úvahu.

"No?" zazněl z telefonu otrávený hlas.

"Marco," šťastně jsem se uchechtl, "už jsem si myslel, že mi to nezvedneš."

"Taky jsem to neměl v plánu," zavrčel. "Co chceš?"

"Jen... Jsem chtěl vědět, jestli... Jestli Ellie..."

"Proboha," odfrknul si. "To se se mnou fakt chceš bavit o ní?"

"A - a proč ne?"

"Protože je to lapačka, Toby. A tys jí na to skočil. Spala s tolika lidma, že je dost možný, že má syfilis. Jsi úplně dementní kretén. A pak se divíš, že je v naší partě tak málo lidí. Já jsem odolal. Harmony odolala. Léa odolala, ale taky jí to dalo zabrat. Alex? Toho by chtěl mít v partě každej. Ale ty... Nic neznamenáš. Jako tolik lidí před tebou, i ty jsi měl malou šanci. A promarnil jsi ji. Takže máš smůlu. A abys neřekl, že jsem ti nic neporadil, tak tady máš jednu radu: U našeho stolu se už nikdy neobjevuj."

Pípnutí mi naznačilo, že mi to Marco položil, ale moje ruka nebyla schopná klesnout od ucha. Zíral jsem před sebe.

Test? Já jsem byl... test? To si ze mně dělají srandu. Ten kluk, se kterým jsem měl svůj první den laborky... Měl pravdu. Měl naprostou pravdu. Zničili mě. Naprosto mě zničili.

Jestli i to, že Ellie Oliver podvedl, byla pravda? Nebo si to taky vymysleli? Já už nevím. Nic nevím.

Cítil jsem, jak mi telefon klouzá z ruky, ale nebyl jsem schopný ho zachytit. Narazil na beton vedle mých nohou. A roztřískal se.

Perfektní. Naprosto skvělý.

Netušil jsem, jestli mi bude líp, když do sebe postupně narvu každou pilulku z krabičky, kterou mi dal Chin, a zapíjet ji Jackem, ale doufal jsem, že ano.

A tak jsem si nakonec lehl na beton před lavičku a nechal si ty drogy, ať si se mnou dělají, co chtěj. Netušil jsem, jak dlouho už tam ležím, jediný, co jsem dokázal vnímat, byly mraky nademnou. Tušil jsem, že se mi lidé vyhýbají. Možná jsem vypadal jako feťák, ale bylo mi to jedno. Bylo mi to jedno dost dlouhou dobu. A pak přišly ty křeče.

Nejdřív začaly v nohou a poté postupovaly do celého těla. Mravenci. Mravenci mi najednou pokrývaly celé ruce, připoutávaly mi je k betonu, nedokázal jsem je zvednout. Začal jsem ječet a házet sebou, ale ti malí členovci tam pořád byli, nenechali mě se zvednout. Vlezli mi pod mikinu, tričko, začali se mi svými kusadly zakusovat do kůže. Pokryli mi ruce a hruď miniaturními kousanci, štípali mě, ukusovali mi kousky masa z kostí. Pak najednou zmizeli a já se propadl do temnoty.

Viděl jsem ji. Viděl jsem Ellie, jak ke mně běží, jak se nade mnou sklání. Nechtěl jsem ji. Nechtěl jsem ji u sebe, chtěl jsem ji odstrčit, ale ona se nedala říct. Vrtěla hlavou, její modré oči se na mě dívaly, blonďaté vlasy mi padaly do obličeje.

"Toby, prosím, ne," šeptala, ale nebyl to její hlas. Mluvila... Jinak. Jemněji. Naléhavěji, ale přesto jinak. A pak se její modré oči propadly a změnily se na černé. Z děr skrz její bulvy začaly vylézat další mravenci a já se nevzmohl na nic jiného, než další jekot.

A do něj jsem slyšel ten cizí hlas... "Toby, omlouvám se, prosím, ne, nedělej mi to, tohle ne. Prosím..."

Další černo. Tentokrát to avšak nebylo tak temné, jako předtím. Bylo to víc... Uklidňující. Tmu doprovázel pípavý zvuk. Kde se tam vzal? Nepatřil tam. Nehodil se mi do toho. Tak proč sakra...?

Nechával jsem oči zavřené. Nechtěl jsem ji znovu vidět. Nechtěl jsem ji už nikdy vidět.

Ucítil jsem hřejivý dotek na dlani. Určitě zas ona. Už ji nechci nikdy vidět. Snažil jsem se jí vytrhnout, ale ruce mě neposlouchaly, jen sebou při každým pokusu o pohyb škubly.

"Probral se!" křiknul najednou ten hlas a já poznal, komu doopravdy patří. Koutky se mi zvedly, i když mi to způsobilo ostrou bolest, která mi najednou vstřelila do hlavy. Snažil jsem se otevřít oči, ale víčka jsem měl těžká, nedokázal jsem to. Cítil jsem se... Moc slabý.

Kroky. A další hlas. "Tep má v pořádku. Bude ještě pár dnů trvat, než se mu ta látka z krve kompletně vyplaví. Vy jste rodina?"

"Ano, jsem jeho sestra."

Sestra? Asi znovu nějaká halucinace. To nebyl Biančin hlas.

"Dobrá, nechám vás tu." Ten další, ženský hlas se vzdaloval a pak klaply dveře. Ucítil jsem, jak mi Ivy vzala dlaň do svých, jemně mi ji tiskla.

"Toby, jestli mě slyšíš... Chtěla bych ti jenom říct, jak moc mě to mrzí. Já... Kdybych k tobě byla už od začátku upřímná, nemusel bys skončit takhle... Je mi líto, že jsme se odloučili. Tam na té pláži... Chtěla jsem-"

"Ta holka, co s tebou byla, je nelítostná suka,"přerušil jsem ji chraplavě. Podařilo se mi otevřít oči, ale musel jsem je rychle zavřít. Bylo tam moc světla.

"Toby," vydechla nadšeně Ivy a hodila se mi kolem krku.

"Notak, Ivy," zamumlal jsem s úsměvem na tváři. "Neumřel jsem."

"Málem," vyčetla mi a odtáhla se ode mě. "Našla jsem tě ráno v parku. Spolu s krabičkou nějakých tablet a Jackem Danielsem. Cos to proboha prováděl?"

"Léčil se ze syndromu zlomeného srdce," pokusil jsem se o vtip a otevřel oči, i když jsem je musel mít kvůli tomu světlu přivřené. Ivy seděla na kraji postele vedle mě, jeden pramen krátkých vlasů měla zastrčený za ucho, druhý jí lehce visel podél tváře. Usmívala se, oči jí zářily. Nechápal jsem, jak jsem mohl považovat Ellie za krásnější. Najednou mi přišla hrozně... Nezajímavá. Divná.

"Musíš mi všechno říct. Všechno, ano?"naléhala Ivy a jemně, krátce mě pohladila po tváři.

"Později," zavrtěl jsem hlavou. Nechtěl jsem o tom vůbec mluvit. Ani s Ivy, i když se zdálo, že momentka našeho nepřátelství pominula. Konečně jsem měl někoho, na koho se můžu obrátit. Ne ty přátele, které jsem nemohl ani nazývat přáteli. Opravdovou, věrnou kamarádku, která pro mě tady byla tak dlouho.

"Jinak to s tou blondýnou - máš pravdu. Hned jak skončila párty, surově mě odkopla. Nikdy jí to nezapomenu."

"Já taky ne," zachroptěl jsem a mírně jsem si odkašlal, abych nemluvil jako feťák. "Udělala mi to samý. Surově mě odkopla."

"Kvůli ní ses tak zřídil?" podivila se Ivy s jasným překvapením v očích.

"Později, Ivy. Nechci se o ní teďka bavit."

"Jasně," pokývala Ivy hlavou. Zhluboka se nadechla a znovu mě objala. Opětoval jsem jí objetí. Byl jsem rád, strašně rád, že ji tu mám. A už se jí nikdy nepustím.

Poslední kapitola! Epilog, na kterém už momentálně pracuju, vyjde ještě dneska :)