Nemohl jsem se přestat usmívat.

Od té doby, co jsem odjel z Elliina bytu domů, mi ani jednou úsměv z tváře nezmizel.

Pořád tam byl. A hádám, že tam byl i potom, co jsem se doma hodil na postel a usnul. Určitě jsem se nepřestal usmívat ani ve spánku.

Nejlepší sobota mýho života.

Co sobota. Nejlepší den mýho života.

Z postele jsem vstal v poledne, úplně nabuzenej, nechyběla mi ani kapička energie. Vrazil jsem do koupelny, provedl svoji ranní hygienu a nějak si ukočíroval vlasy (to normálně nedělám, ale dneska jsem měl chuť) a vrátil se zpět do pokoje. Dnešek bude ten nejlepší den v životě.

Hned jak jsem si natáhl svoje rybízově červené džíny a šedivé tričko, postavil jsem se před dveře Biančinýho pokoje. Jednu ruku jsem si zastrčil do zadní kapsy kalhot a druhou jsem zaťukal na tu překážku předemnou.

Čekal jsem. A pak jsem provedl zaklepání ještě jednou.

Napotřetí už to mělo nějakou odezvu. Otevřely se dveře a v nich stála moje sestra. Černé vlasy si stáhla do obyčejného culíku, na sebe si natáhla černé tričko s logem Nightwish a světlé džíny. Zvedla obočí, zřejmě nečekala, že se tam objevím.

"Brácha?" zeptala se pomateně. "Co tu-"

"Jdeme ven," oznámil jsem jí a popadl ji za zápěstí, okamžitě jsem ji táhl dolů po schodech. "Beru tě na pláž."

"A proč?" nechápala Bianca, zatímco klopýtala po schodech za mnou. Vběhl jsem do chodby, natáhl si na nohy svoje černé nízké conversy a popoháněl sestru, aby si co nejrychlejš obula tenisky.

"A co máma? Neměla by to vědět?" strachovala se při obouvání si druhé adidasky.

"Zavoláme ji cestou," mávl jsem rukou, "teď si pohni, ať tam můžem být co nejdřív. Vezmu tě na zmrzlinu, jestli si pohneš."

Bianca se na mě podezřívavě zahleděla a zavrtěla hlavu. "Kdo jsi a co jsi udělal s Tobym?"

"Pojď," vzal jsem ji znovu za zápěstí a táhl jsem ji ven k autu.

"Neměli bychom zamknout?" znovu se strachovala Bianca. Protočil jsem panenky.

"Máma je za deset minut doma, jestli jsem správně informovanej," pronesl jsem schválně přehnaně, "takže se neboj."

Bianca vystrčila spodní ret, popadla z palubní desky klíče od domu a běžela zamknout. Protočil jsem znovu panenky a nasedl do auta na místo řidiče. Čekal jsem na ni s rukama na volantu, zapnul jsem autorádio a vyťukával rytmus prsty do volantu.

Konečně si sedla vedle mě, zapnula si pás a založila si ruce na prsou. "Za hodinu mě čeká Kayley ve městě před obchoďákem. Jestli to nestihnu-"

"Klídek ségra," provalil jsem ležérně a dával pozor, abych dobře vyparkoval, "já tě tam hodím."

"Díky," zabručela Bianca a pohled směřovala směrem z okna. "Přepneš tu stanici? Tady pouštěj pořádný sračky."

Chtěl jsem ji poškádlit, tak jsem začal zpívat. "When I met you in the summer," zapěl jsem, schválně falešně, abych jí tím potrápil. Bianca si přitiskla dlaně na uši. "Ne, prosím, nezpívej!" zaúpěla. "Ne!"

"Took my heart a beat sound," pokračoval jsem trochu tišeji, Bianca protočila oči v sloup. Rozhodl jsem se, že ji nemůžu víc trápit, tak jsem toho nechal, ale úsměv mi na tváři zůstal.

"Cože jsi tak šťastnej?" vypálila na mě najednou Bianca, až jsem sebou trhl. Skenoval jsem cestu, ani jednou se na ni nepodíval.

"Proč?" otočil jsem to na ni, nechtěl jsem jí to říkat. Je jí jenom třináct.

"Protože poslední dobou chodíš domů dost nasranej, třískáš dveřma a dupeš po schodech, a najednou mě chceš vzít na zmrzlinu?"

Nepodíval jsem se na ni, pozoroval jsem cestu, ale věděl jsem, že Bianca ví, že tu cestu nesleduju z důvodu, že bych chtěl být bůhví jak opatrnej.

"Tak řekneš mi to?" naléhala na mě.

"To není tvoje starost," odbyl jsem ji. Znovu si založila ruce na prsou a uraženě vyhlédla z okna. Dal jsem rádio hlasitěji, až sebou trhla, ale neodvážila se přepnout. Znovu jsem začal ťukat do volantu a spíš pro sebe jsem dozpívával poslední sloku písničky.

"And we could be together baby
Long as skies are blue
You act so innocent now
But you lied so soon."

Zaparkoval jsem před nákupním centrem, vypnul motor a tím ztišil i rádio. Sáhl jsem do kapsy a strčil Biance do ruky pětidolarovku. "Kup mi něco," zamumlal jsem líně a kývl hlavou směrem k supermarketu. Sestra mě prošpikovala vražedným pohledem, ale přesto otevřela dveře a odběhla směrem k obchodu.

Ležérně jsem seděl na svém sedadle, díval se po lidech kolem a usmíval jsem se. Doufal jsem, že je tím svým zvláštním úsměvem nevyděsím, nebo něco takového, ale většinou si mě nevšímali. Ale já si všímal jich. A taky jsem si všiml jedné osoby, jejíž tmavé ruce se leskly pod odpoledním sluncem. V jedné ruce držela černou kabelku a druhou malou nákupní tašku.

Vyběhl jsem s auta a mírným poklusem jsem k ní zamířil. Když jsem byl tak pět metrů od ní, zvolnil jsem do kroku, ale ani tehdy si mě nevšimla.

"Harmony, ahoj," usmál jsem se a symbolicky mávl rukou. Trhla sebou, jako kdyby její tělo bylo na vteřinu pod proudem. Pohlédla mým směrem. A oči se jí automaticky zúžily. Z plných rtů zbyla jen úzká čárka. Obočí se stáhlo. Vypadala nasupeně. Co jsem jí provedl.

"Ty," zasyčela. Ruku, kterou svírala kabelku, sevřela v pěst, takže vlastně mačkala její popruhy.

"Co já?" překvapeně jsem zamrkal. Harmony natočila hlavu, jako kdyby se mě němě ptala, jestli jsem opravdu takovej idiot, na jakého vypadám.

"Jsi úplně stejný, jako všichni před tebou," tentokrát zavrčela. Netušil jsem, o co jí jde. Nic jsem jí neprovedl. "Ovlivnitelný naivka. A já si myslela, že jsi jiný," dodala s očima přivřenýma. Vypadalo to, jako kdyby mě chtěla opravdu zabít pohledem.

"Ale-"

"Radši by sis teď měl držet odstup, Cadlere," vyprskla ještě a energicky prošla kolem mě, vrážíc mi ramenem do ramene. Nikdy mě neoslovila příjmením. Nikdy. Znovu jsem si sám pro sebe položil tu otázku: Co jsem jí udělal?

Přemýšlel jsem nad tím Harmonyiným výpadem celou cestu autem zpátky. Nanuk, který mi Bianca koupila, jsem přenechal té její kamarádce, neměl jsem na něj zrovna chuť. Harmonyina reakce mě dost mrzela. A ještě víc z důvodu, že jsem nevěděl, co jsem jí provedl.

Nemohl jsem kvůli tomu ani spát. Ano, mnohokrát mě napadlo, že je to z důvodu, že jsem se vyspal s Ellie, ale... Jak se to mohla dozvědět tak rychle? A navíc, Harmony o mě nejevila nějaký zájem. Nebo ano? Jsem slepej? Jednou mě políbila. Ale... Řekla, že to bylo kamarádský, takže... Nebo lhala, aby zastřela trapas? To se jí nepodobá. Nebo... měl jsem to pochopit jinak? Já se v ženských nevyznám.

Nejlepší den v životě mi zkazily myšlenky na jednu omylem naštvanou ženskou.

---

Ellie na nástupišti nebyla. Co jsem taky čekal, nesetkávali jsme se tu zrovna každý den. Přesto mě docela zklamalo, že jsem ji neviděl - chtěl jsem ji vidět. Její tvář by mi vykouzlila opět úsměv na tváři.

Cesta vlakem byla úmorná. Nemohl jsem se Ellie dočkat - byla pro mě jako droga. Ne, špatně jsem se vyjádřil: ona vlastně léčila moji vznikající závislost. Protože kdybych ji na tý pláži tu noc nepotkal, bůhví jak dlouho bych ještě musel brát ty prášky od China. Cítil jsem, že už je nepotřebuju. Bylo mi dobře.

Takže když jsem Ellie konečně ve škole uviděl, nahrnulo mi to spoustu energie do těla. Zavolal jsem na ni a šel k ní, ale ona se mi jaksi ztratila v davu a nemohl jsem ji najít, dokud nezazvonilo. Společná první hodina.

Sledoval jsem ji celou dobu. Celých 45 minut jsem měl zakotvený svůj pohled na její záda, ale ona se neotočila. Ani jednou. Mimo to dělala, jako kdybych neexistoval, a taky jako kdyby Oliver neexistoval. Posílala si papírky s Gabriellou a dělala různé věci, které bych od ní neočekával. Například smích.

Včera zjistila, že ji podváděl její přítel a ona se směje? Jako chápu, včera si na to taky užila se mnou, ale sakra, mohla si užít s jakýmkoliv klukem, na kterého ukázala, a nemusela čekat, až ji někdo zachrání před vzlykama na pláži. Přišlo mi to naprosto... neadekvátní k situaci. Navíc bych čekal, že sice nebude až tolik skleslá, ale to, že se bude smát, by mě ani ve snu nenapadlo.

Proto jsem si na ni počkal před třídou a schmatl ji za zápěstí dřív, než stihla odejít s Gabriellou. Na tu jsem se podíval tím nejtvrdším pohledem, jaký jsem dokázal vytvořit, který říkal, aby se otočila a šla. Naštěstí Gabrielle je sice divná, ale není až tak blbá, takže jen pokrčila rameny, otočila se, a svou houpavou chůzí odešla do její následující třídy. Přemístil jsem svůj pohled na člověka, se kterým jsem chtěl mluvit celé ráno.

Ellie vypadala, jakože je překvapená, že mě vidí, ale svou nervozitu nezastřela - žmoulala si konce své džínové bundy. Nešťastně mi došlo, že je to přesně ta, kterou měla tu noc, co mě prakticky unesla.

"Můžu z tebou mluvit?" zachroptěl jsem, dívajíc se jí přímo do očí.

"Já... Za chvilku je hodina, takže..." ukázala jedním svým palcem za své rameno a skousla si spodní ret.

Nadzvedl jsem jedno obočí. "Odkdy se ty staráš, abys byla včas na hodinu?"

"Od tý doby, co nechci zahodit svůj život," promluvila najednou drze, a chytla se za popruh své kabelky. Přešlápla z nohy na nohu.

"Fakt s tebou potřebuju mluvit," naléhal jsem neúprosně.

Povzdechla si. Zdálo se, že ji fakt otravuju. "Fajn. O co jde?"

"To... Včera... My..." najednou jsem ztratil řeč. Neuměl jsem se vyjádřit. Cítil jsem, jak jsem zrudl.

"My... Jsme... Spolu?" vysoukal jsem ze sebe konečně. Kdybych věděl, co bude následovat, nikdy bych se jí na to neptal.

Protože Ellie se rozesmála.

Smála se ještě víc, než dneska s Gabrielle, což je co říct. Její smích je jindy úžasný, jenže teď byl posměšný, a co hůř, ten posměch byl mířený proti mě. Raději bych se propadnul do země. Všichni se na nás dívali.

"Ach Toby, to myslíš vážně?" nehezky se zašklebila. "Myslíš, že bych se dala dohromady s tebou? Prosímtě, nebuď naivní. To včera byla... Jednorázovka. I takový jsou. A navíc jsem ti pomohla." Svým prstem mě šťouchla do hrudi. Víc poníženě jsem se ani nemohl cítit. Jediná věc, která mi maličko pomohla (ale to bylo nic ve srovnání, že mě tu moje kamarádka právě veřejně shodila před celou školou) byla skutečnost, že jsem si uvědomil, jak má Ellie až nehezky krátké prsty. Nikdy jsem si toho nevšiml.

"A jak jsi mi pomohla, prosimtě?" nechápal jsem.

"Nabral jsi trochu zkušeností," mrkla na mě, otáčejíc se k odchodu. "Aspoň se před Hannou nemusíš stydět."

To mě dorazilo. Nemohl jsem dýchat. Díval jsem se za ní, jak se její perfektní zadek napraný v černých legínách pohupuje při každém kroku. Zíral jsem na to místo, i když už tam nebyla. Přišlo mi, jako kdyby mi místo těch vět, co říkala, zabodávala dýku do těla a každým dalším slovem ji vytahovala a vrážela do jiné části mého těla. Při slově dohromady combo x2. Při slově naivní combo x3. Při slově jednorázovka combo x100.

Probral mě až zvuk zvonku nad mou hlavou. Rozhlédl jsem se kolem - lidi zmizeli z chodeb. Byl jsem tam sám. Vždycky budu sám.

Pomalým krokem jsem se vydal směrem ke své třídě. Dával jsem si načas, vůbec mě nezajímalo, že přijdu pozdě na latinu. Bylo mi to úplně jedno.

Když jsem se konečně dostal před svou učebnu, neobtěžoval jsem se ani klepat, prostě jsem vrazil dovnitř. Všechny oči se ke mně zvedly a sledovaly mě, jak si to pomalu a bezeslov šinu na svoje místo ve třetí řadě. Pomalu jsem se posadil, podíval se na učitele a zvedl obočí.

"Cadlere?" oslovil mě pan Henderson. "Kde jste byl?"

"Zapomněl jsem se," řekl jsem úplně klidným hlasem, i když se mi chtělo řvát.

"Vy jste neslyšel zvonek?" zeptal se mě s povytaženým obočím.

"Ne," vydechl jsem prazdně.

"Tak dobrá," pokrčil učitel rameny, "dnes píšeme test, jak jistě víš."

Jediná má odpověď bylo pokrčení rameny.

Bylo mi jedno, že jsme něco psali. Neuměl jsem to. A do toho testu jsem nenapsal ani čárku. Jen jsem se podepsal, hodně roztřeseně, ruka se mi klepala jak ještě nikdy. A když jsem ten test měl odevzdat, pan Henderson si poklepal na lavici.

"Cadlere, jste v pořádku?" zeptal se mě. Hleděl na mě a já měl sto chutí mu říct Ne, nejsem. Udržel jsem se ale a pokýval hlavou.

Jenže hned jak jsem vyšel ze třídy, bylo to všechno ještě mnohem horší.

Uviděl jsem Hannu, ve skupince jejích kamarádek. Neměl jsem na ní náladu, tak jsem jen sklopil hlavu a šel, ale ona na mě zřejmě jo. Vykročila ze svého hloučku a mířila přímo ke mně.

"Ty hajzle!" zaječela a hned mi na tváři přistála její dlaň. Nechtěl jsem s ní argumentovat, věděl jsem, že to, co jsem udělal, bylo špatné. Nechal jsem ji, ať se na mě vykřičí. Bylo to tak lepší. Zasloužil jsem si to a ona to potřebovala.

"Jak jsi mi to mohl udělat? Jak? To jste vy kluci tak netrpeliví a když vám nedá vaše vlastní holka tak hned skočite po jiný?! Toby Cadlere dívej se na mě když s tebou mluvím! " ječela, až se na nás všichni dívali. Nechal jsem ji. Zvedl jsem hlavu a podíval se jí do očí. Doufám že v nich viděla, jak mi je to strašně líto. Jak mě to mrzí. A hlavně bolí.

Hanna měla ruce v pěstech, supěla a zatínala zuby. A já dokázal jen se na ni dívat.

Nakonec jsem se odvážil potichu šeptnout: "Hrozně mě to mrzí, Han." Věnoval jsem do té věty veškerou svou bolest, ale myslím, že ona ji neviděla.

Prošel jsem kolem ní, mířil jsem si to rovnou ze školy. Moc jsem nezatahoval, jen když jsem měl pádný důvod. A tohle bylo pádný.

Přecenil jsem se. Mnohonásobně. Ješte nejsem připravený. Netušil jsem, že byt oblíbený je tak těžké. Vypadalo to jednoduše. Ale není.

V první řadě se omlouvám, že ho takhle trápím, ale je to nutné :D V té druhé chci jen podotknout, že se TBG pomalu ale jistě chýlí ke konci, zbývají už jen asi poslední dvě - tři kapitoly, tak si je užijte :)

By the way, založila jsem si ASK takže kdyby měl někdo z vás na mě nějakou otázku, tak se nebojte zeptat :) jmenuju se tam Icialinz

Tak to je prozatím všechno, lav ya !!!