Otočil jsem se. Nepotřeboval jsem se na ně dívat. A ani jsem nepotřeboval, aby mě poznaly. Prostě jsem se jen otočil, zastrčil si ruce do kapes kožené bundy a rychlými kroky se vydal směrem k provizornímu parkovišti. Jednoduše jsem odemkl svoje auto a sedl si dovnitř.

A tehdy to začalo.

Chtěl jsem to. Chtěl jsem se vybrečet. Chtěl jsem vypustit všechny ty slzy skrývajíc se v mých očích. Nedokázal jsem to.

Seděl jsem tam a naprázdno popotahoval. Zíral jsem na tmavou palubní deskou a hlasitě jsem dýchal. Nádech výdech. Moje hruď se prudce zvedala a potom zase klesala, nešlo to zastavit. Rty se mi třásly.

Ale žádné slzy.

Upřímně jsem je čekal. Zaskočilo mě proto, že za těch dvacet prázdných minut mi neunikla ani jedna slza. Byl jsem naštvaný. Byl jsem na sebe naštvaný kvůli tomu, že nedokážu brečet, když chci. Malé děti to dokážou, tak proč ne já?

Protože ty nejsi malé dítě, Toby, promlouval jsem k sobě. Vzmuž se.

Ano, přesně tak. Tak jsem se vzmužil. Otočil jsem klíčky v zapalování a vyjel z parkoviště.

Jel jsem domů. Bylo mi jedno, že všechny probudím, třískal jsem dveřmi, dupal jsem po schodech. Když jsem zamířil do svého pokoje, dveře Biančiného pokoje se pomalu, potichu otevřely. Za nimi vykoukla část její hlavy a rozčepýřené, černé vlasy. Zastavil jsem se u schodiště, vyměňoval jsem si s ní pohledy. Ona bojácné, já drsné. Nesnažil jsem se být milý.

Její malá růžová pusa se otevřela, asi aby něco řekla, ale pak ji zase rychle zavřela. Víčka jí padla a její hlava se zatřásla, zleva doprava a zase zpátky. Zavřela dveře.

Vklouzl jsem do svého pokoje a hodil se na postel. Zhluboka jsem se nadechl.

Ellie se líbala s Ivy.

Ellie je lesba.

Ellie o mně nemá zájem.

Nelíbím se jí.

Tyhle čtyři věty jsem si opakoval hlavě pořád dokola, pořád, pořád, pořád. Nelíbily se mi. Nechtěl jsem je poslouchat. Jenže po půl hodině, co jsem jenom ležel v pokoji, jsem usoudil, že nic jiného s tím nezmůžu. Musím se s tím smířit. Začal jsem to říkat nahlas.

Ellie se líbala s Ivy.

Ellie je lesba.

Ellie o mě nemá zájem.

Nelíbím se jí.

Slova se měnila na hnusnější při každým opakování. Začal jsem nenávidět Elliino jméno, protože mi už lezlo na nervy.

A pak mě to napadlo. Okamžitě jsem vystřelil z postele a běžel k poličkám nad stolem. Sundal jsem z nich krabičku s nevypálenými DVD, lepící pásku a dvě knihy, a za tímhle malým provizorním bunkrem se skrývala lahvička od Ellie. Vysypal jsem si tři pilulky do dlaně. Říkala, že to nemám přehánět? Ne, tohle vůbec není přehánění.

Hned jak jsem je vpravil do sebe, se mi podlomily kolena a já se jen tak tak stačil zachytit stolu. Svezl jsem se za židli. Stěny se otáčely, všechno kolem mě se točilo. Pak jsem... Myslím, ztratil vědomí.

Když jsem se probral, byla pořád tma. Zeleně svítily jen digitální hodiny na nočním stolku, ale i přesto jsem musel chvíli mžourat, abych číslice rozluštil. Bolest bičující mi lebku mi k tomu taky moc nepřispěla, ale nakonec jsem se dozvěděl, že jsou čtyři hodiny ráno. Ale brzo jsem taky přišel na to, že jsem se neprobral jen tak sám. Mobil v mé kapse vibroval a slabě cinkal. Vytáhl jsem ho a přijmul hovor bez toho, abych se pořádně podíval, kdo mi volá. A to byla chyba.

"Toby, já-" ozvalo se z telefonu a moje tvář hned strnula. Srdce začalo bušit usilovněji, nahrnula se mi krev do obličeje. Mobil jsem svíral ještě pevněji.

"Proč mi voláš," zeptal jsem se mrtvolným hlasem ještě předtím, než Ivy stačila dokončit svou myšlenku.

"Chtěla jsem-"

"Ve čtyři ráno," dodal jsem zasyčením a tím znovu přeťal její slova. Povzdechla si.

"Vím, že jsi mě včera viděl."

"Nepovídej," odvrkl jsem jí a opřel se do opěradla židle.

"Chtěla jsem jít za tebou, ale-"

"Mlč, prosímtě," zavrčel jsem. "Nechci od tebe nic slyšet. Už nikdy od tebe nechci nic slyšet. Nepotřebuju tě. Jen mě ničíš. Rozežíráš mě zevnitř. Skončili jsme spolu, Ivy Chaseová. Nadobro. Na to nějaká chabá omluva nestačí."

Nenechal jsem ji ani domluvit, jen jsem to típnul. Nedokázal bych nadále poslouchat její hlas. Zhroutil bych se z toho.

Rozhodně jsem se postavil ze židle, ale přesto jsem se zakymácel. Možná jsem to s těma práškama opravdu přehnal... Což mi připomíná, že bych si měl dát další. Ale už jenom jeden, ať to se mnou zase nesekne.

S hořkou pachutí na jazyku jsem se vydal směrem ke schodišti. Seběhl jsem ho bez menší námahy, po cestě jsem vzal z poličky klíče od auta. Matka už asi pochopila, že pokusit se zastavit mě nemá smysl. Už jsem jako dospělý. Mám svoji hlavu. Nepotřebuju nikoho, aby mi do toho kecal.

Prudce jsem zastrčil klíč do zapalování, až jsem si na moment pomyslel, že ho zlomím. Nedbal jsem ale, nastartoval jsem auto a zamířil jsem někam, kde jsem se cítil nejlíp: na pláž.

Zaparkoval jsem na parkovišti až hořce podobnému tomu, ze kterého jsem před pár hodinami tak slavně uprchl. Vyběhl jsem z auta, ani jsem se neujistil, jestli je zamčené. Kdo by byl na pláži ve čtyři ráno?

Běžel jsem napříč vlnám. Chtěl jsem si konečně smočit kotníky v té slané, uklidňující vodě - bylo mi jedno, že si promáčím nové značkové džíny. Teď mi bylo jedno už všechno. Chtěl jsem být sám.

Jenže jakmile se špičky mých tenisek dotkly vln, uslyšel jsem vzlyk. A další. Otočil jsem se, ale nikoho jsem neviděl. Šel jsem teda za zvukem těch vzlyků až za jakési vyschlé křoví dál na pláži. Za ním seděla postava zahalená do tmavě mikiny, štíhlé ženské nohy byly odhalené a pokrčené. Ramena se jí natřásala pod vzlyky, které se jí nepřetržitě drala z plic.

Necítil jsem žádnou lítost, ale přesto jsem se zeptal: "Hej, je ti něco?"

Postava sebou divně trhla, ale přestala vzlykat, jen popotáhla. Otočila na mě hlavu a opatrně si sundala kapuci z hlavy. Jeden z lidí, které bych dneska radši neviděl.

"Ellie?" oslovil jsem ji nechápavě. "Co-"

Škytnutím přerušila moji otázku. Chtěl jsem se na ni zlobit, ale nedokázal jsem to. Ani drogy mi nedovolily křičet na uplakanou Ellie krčící se za keřem. Dřepl jsem si k ní a položil jí ruce na ramena. Oči měla rudý, vyhledala můj pohled a toho se držela. Chvíli jsme jen opětovali navzájem své pohledy. Pak jsem se konečně zeptal: "Ellie, řekni mi co se stalo."
Ellie sklopila hlavu a na mikinu jí ukápla osamocená slza.
"On... On..." začala nesměle, což u ní bylo zvláštní.
"Kdo on? Co on?" vyzvídal jsem.
"On... Mě podváděl. O... Oliver."
Zatmělo se mi před očima. Oliver podváděl Ellie?
Chvilku jsem se na ni díval, jak popotáhla a zírala do země.
"Vezmeš mě domů?" fňukla. "Nikdo tam není, jen... Jsem vzala stopa a bojím se jít sama."
"Určitě," šeptl jsem a s rukama pořád na jejích ramenou jsem jí pomohl se zvednout. Udělal bych pro ni první i poslední, tím jsem si byl jistý.