Stíny. Spousta stínů třepotajících se za zvuků praskajícího ohně. A hlasy. Zvuky tříštících se skleniček, smíchu, vln. A pak tu je ten oheň. Už na něj zírám asi dvacet minut, vlastně od tý doby, co jsme sem přišli. Sleduju, jak se docela silný kus dřeva, které tam právě hodil jeden z přítomných, pomalu mění na kus popelavého klacku.

Ucítil jsem něčí ruku na svém rameni a otočil jsem za ní hlavu. Vedle mě si na kus pařezu sloužícího jako lavička sedala tmavá postava, její obličej osvětlený pouze jasnými plameny. Kudrnaté tmavé vlasy si nestahovala, nechala je volně směřovat, kam chtějí. Tmavé oči se jí leskly, odrážely přicházející světlo.

"Co tu tak sedíš sám, Toby," promluvila na mě a do tmy se zaleskly její bělostné zuby.

Pokrčil jsem rameny, to byla celá moje odpověď. Párty pořád nebyly mou oblíbenou činností, nedokázal jsem se pořádně uvolnit ani po pár kelímcích piva z pípy. Hrozně moc lidí, hrozně moc... možností... A já jsem tu neměl Hannu, se kterou bych se měl bavit tak, jak jsem se bavit chtěl. Jak jsem se bavit mohl. A to, že se všichni mí přátelé hned po příchodu na pláž rozutekli za jejich přáteli, mi zrovna dvakrát nepomohlo.

Takže ano, takhle jsem skončil na tý provizorní lavičce u ohniště. Sám, bez ostatních. A teď si mě konečně našla Harmony, jejíž doprovod si nejspíš odběhl pro další kelímek piva.

"Proč se s námi nejdeš bavit?" ptala se mě dál Harmony. "Jsi naštvaný, nebo-"

"Nejsem naštvaný," přerušil jsem ji. "Prostě jen... Nemám náladu na to, abych se šel s někým bavit. A... navíc se tu ani nemám s kým bavit."

"Ale notak Toby, vždyť je tu tolik lidí," namítla Harmony a rozhodila se s volnou rukou po okolí, v té druhé totiž držela poloprázdný kelímek s pivem. Nevypadala však, že toho moc vypila - spíš naopak. Jak jsem o tom tak přemýšlel, nikdy jsem neviděl Harmony tak opilou... Tak moc opilou, aby mluvila z cesty, například. Do stavu, ve kterém většinou po pár hodinách na párty nacházím Ellie.

"Já vím. Jen... Prostě nemám náladu se s někým bavit," pokrčil jsem rameny a zahleděl se opět do plamenů.

Harmony se na chvíli odmlčela, ale byl jsem si jistý, že jen přemýšlí nad tím, jak zformulovat otázku, kterou jsem upřímně čekal.

"Je to... Je to kvůli rodičům?" zeptala se trochu tišeji, než mluvila doposud. Podíval jsem se na ni. Díky světlu, které vrhalo ohniště, jsem si všiml, že má Harmony víčka obtažené zlatou linkou a zvýrazněné řasenkou, ale jinak jsem neviděl nic, co by její obličej jinak zkrášlovalo. Z vlasů jí vykukovaly velké pozlacené kruhové náušnice, tak typické pro ni. Zaměřil jsem se opět na její tvář. Byla neobyčejně hezká, ne avšak natolik, aby se mi nějak zvlášť líbila.

"Proč si mě tak prohlížíš?" zamumlala s očima bloudícíma po její tváři.

Neodpověděl jsem na tuhle otázku.

"Není to kvůli rodičům, Harmony," zašeptal jsem a odvrátil pohled. Ne, nebyla... vyloženě hezká. Byla zajímavá.

Avšak Ellie nepředčila.

Připomnělo mi to, abych se porozhlídnul v davu a začal ji hledat. Nebyla ani v jednom hloučku poblíž. Kdyby mě tak neupoutal její dnešní outfit, tak bych si ho možná ani nezapamatoval a dneska ji nenašel. Bílé tričko, které si vlastnoručně ustřihla tam, kde končí žebra, totiž odhalovalo mnohem víc její opálené kůže, než jsem chtěl, aby odhalilo. A ty její vypasovaný džínový kraťásky (musím použít zdrobnělinu, protože se mi zdá, že slovo kraťasy je moc velké na ten kus džínoviny, co si navlíkla na nohy), končící nad stehnama, tomu taky moc nepomohly. Přesto jsem ji v hloučcích popíjejících lidí nějak nemohl najít.

"Jdu hledat Ellie," oznámil jsem rozhodně Harmony, zvedajíc se z lavičky. Ta jen pokrčila rameny a přiložila červený kelímek k ústům, aby se napila. Než ho vyprázdnila, už jsem zmizel mezi lidmi.

Ale zdálo se, že ani mezi odlehlejšími skupinkami lidí Ellie nebyla. Už jsem se bál, že by odešla bez nás, nebo alespoň bez toho, aby nám to dala vědět, když jsem zahlédl dvě osoby asi sto metrů ode mně, jak se procházejí po kraji pláže, tam, kde se vlny rozpouští v písku. Jedna, ta, co šla víc vlevo a vlny jí dosahovaly do půlky lýtek, měla šedivou mikinu s kapucí a ruce zaražené do jejích kapes, černé kalhoty vytažené nad kolena, aby si je nezmáčela.  A ta druhá... Ta měla krátký světlý top a tmavé kraťasy, jestli jsem na takovou dálku dobře viděl. Ale ty blonďaté vlasy... Ty jsem nepřehlédl.

Vydal jsem se za nimi. Bylo mi jedno, jestli je vyruším, jestli Ellie má něco rozdělaného, nebo jestli na mě bude ten chlap co jde s ní naštvanej - není možné, aby to byl Oliver, protože ten má mohutnější postavu, takže jsem se ani nebál. Potřeboval jsem s ní mluvit a za chůze jsem přemýšlel o čem. Co by bylo tak důležité, abych vyrušil Eleanor Maddis v jejím rozhovoru s jiným člověkem?

Zastavil jsem se. Ten obraz, který se mi naskytl mě přinutil zastavit se.

Ellie se přiblížila k osobě vedle ní a tím, že ji vzala za ruku, ji zastavila. Teď stáli naproti sobě, dívali se vzájemně do očí a zřejmě o něčem prudce hovořili, Ellie tu druhou osobu pořád držela za ruku. Jenže pak ji pustila a vrhla se na ni, přitiskla své rty na rty toho pro mně neznámého člověka.

Toho to tak překvapilo, že ustoupil o krok dozadu, pak jakoby si uvědomil, co se děje, chytil Ellie za boky a přitáhl si ji k sobě. Jak se zakláněl, kapuce mu sklouzla po hlavě a odhalila rovné, tmavé vlasy zastřižené v mikádu těsně pod ušima. Jakoby mi je něco připomínalo, už jsem to skoro měl, když se ty dvě osoby od sebe odtáhly a ta neznámá se otočila přímo ke mně.

A moje srdce vynechalo jeden úder.

Protože ta osoba, kterou jsem měl mylně za muže, byla moje bývalá kamarádka Ivy Chaseová.

EDIT: Tahle kapitola je jedna ze dvou, které chci věnovat vevona, za její úžasnou zprávu, která mi vehnala slzy do očí. Ještě jednou moc děkuju :)