"Toby. Ehm, těší mě." Pořád jsem mluvil dost rozpačitě, i jsem se tak cítil. Představování nezvládám. Představování se holkám je ještě obtížnější. Ale představovat se atraktivní holce? To je mnohem, mnohem horší. A ona se mi smála. Proč se mi směje?

"Co?" zeptal jsem se nervózně a přešlápl z nohy na nohu.

"Těší mě," smála se. "To říkají staří, ne?"

"Nojo," utrousil jsem poníženě. Nevšímala si toho, stále se chechtala.

"Fajn, už stačilo," klidnila sama sebe."Nemám zapík. Neviděl jsi ho?"

"Zapík?" podivil jsem se.

"Zapík. Zapalovač."

"Jo. Aha. Jasně." To, že mi musela vysvětlovat, co to znamená slovo zapík mě ponížilo ještě víc, než když se mi smála. To je tak když přejde člověk ze soukromé střední na státní.

"A-ale držela jsi ho v ruce, když jsem přišel."

"Já vím." Klekla si na zem do trávy a začala ho hledat. Udělal jsem to samé.

"A co jsi po mně vlastně chtěl?" zeptala se tak mezi hledáním.

"Cestu do Fahlerovy střední," odpověděl jsem po dostatečném zvážení formy odpovědi. Chvilku jsem přestal hledat a pohlédl na ni. Vlasy jí padaly do obličeje, pořád si je odhrňovala a dávala neposedné prameny za ucho, ale stejně se pokaždé uvolnily.

"Aha. Tak já tě tam dovedu, stejně tam jdu," řekla ledabyle. Vrátil jsem pozornost směrem k plevelu a trávě předemnou.

"Tak... Jo. Díky."

"Mám ho," zahlásila a vítězoslavně zvedla tu fialovou věc nad hlavu. Postavili jsme se, já si oprášil džíny. Mně na kolenou zůstaly malé zelené fleky, ale jí ne. Její džíny jsou pořád neposkvrněné.

"Máš ještě to cígo?"

"Co? Jo, jasně." Podal jsem jí ji, ale ona zavrtěla hlavou. "To je tvoje."

"Mo-moje?" zakoktal jsem překvapeně a stáhl ruku s cigaretou k sobě.

"Ho he? Ty nehouhíh neho ho?" zahuhňala s cigaretou mezi rty.

"Ne," zavrtěl jsem hlavou.

"Hak heď začneš," rozkázala nekompromisně. "Strč si ho ho puhy. Obháheně." Vyndala mi cigaretu z úst a otočila ji tím oranžovým ke mně. Opatrně jsem ji popadl rty.

Eleanor si zapálila svoji, vtáhla a ovalila mě hustým kouřem. Rozkašlal jsem se.

"Zvykneš si," řekla už normálně s cigaretou mezi prsty a zapálila tu moji. Vypadalo to jednoduše, prostě jsem natáhl kouř - a znovu se rozkašlal.

"Fuj," nakrčil jsem nos a vytáhl si cigaretu z úst. Eleanor se zase rozesmála.

"Zvykneš si," zopakovala a dloubla mě do žeber. "Tak to zkus znova."

Podruhé to už nebylo tak strašné. Bylo to snesitelnější. Dobře, hnusilo se mi to, ale pokud to znamenalo, že se alespoň trochu spřátelím s Eleanor, stálo to za to. Potřeboval jsem na nové škole nějakou páku.

"Fajn, do začátku hodiny nám zbývá... přesně sedm minut," informovala mě po chvilce. "Měli bychom  vyrazit, nebo přijdeme až moc pozdě."

"Jak to myslíš 'až moc pozdě'?" zeptal jsem se jí nervózně, ale ona mě přesvědčila svým bezstarostným smíchem. Popadla mě za paži a vedla mě podél budovy až dopředu, kde jsem mohl vidět druhou stranu města, tu ošklivou a neuhlazenou, do které jsem nikdy neměl moc šancí nahlédnout. Bydlím úplně na druhé straně města, v té části, kam patří většina chytrých, bohatých lidí. O této "chudině" jsem neměl ani ponětí - vůbec jsem ji nepotkával. Tady jsem ale každou chvilku viděl ležet někoho na ulici, sedět na lavičce, nebo vedle ní a živit se něčím, co vypadalo, že už jednou někdo použil. Bezdomovci. Seděli prostě na ulici mezi těmi sídlištěmi, ve kterých povětšinou bydleli lidé, kteří od bezdomovců neměli daleko. Bylo mi jich líto.

Ale jak mě Eleanor táhla dál, uvědomil jsem si, že ta odpadová čtvrť byla jen na kraji města, jeho vnější slupka. Čím dál jsme se přibližovali ke škole, tím kultivovaněji bytové domy vypadaly. Omítka se neloupala, zkracující se vzdáleností ke škole se zmenšoval počet bezdomovců válejících se na ulici. 

Fahlerova střední byla v podnikové části města, přímo mezi vstupem do menšího supermarketu a nějakého úřadu, jehož jméno jsem z dálky nerozluštil. A neměl jsem ani čas ho přečíst, když už jsem byli blíž, protože Eleanor se zastavila, upustila nedopalek a rozdrtila ho botou. Udělal jsem to samé, se skoro nedokouřenou cigaretou, ale toho si ona nevšímala.

"Máme tři minuty, než začne zvonit, takže bych si trochu mákla. Popoběhnem," pobídla mě a rozběhla se ke vchodu. Běžel jsem v těsném závěsu za ní.

"Eleanor počkej," křikl jsem na ní a běžel jsem, šeč mi síly stačily. Na to, že byla zřejmě pravidelný kuřák, běžela celkem rychle. Netušil jsem však, jak to měla s výdrží.

"Neříkej mi Eleanor," křikla v odpověď, ale nezastavila se. "Jsem Ellie."

Vběhli jsme školníkovi do dveří těsně předtím, než zamknul. Prošpicoval nás vražednými pohledy, ale nic neřekl. Naštěstí. Pomyslel jsem si, že to není zrovna dobrý začátek prvního dne na mé nové škole, ale přesto jsem rád, že jsem potkal Ellie. Jen jsem doufal, že si mě učitel navždy nezapamatuje jako toho, kdo přišel ve svůj první den pozdě.

"Já jdu na hodinu, čau," rychle se semnou rozloučila a odběhla kamsi za roh. Ani mi neřekla kam mám jít, prostě zmizela a nechala mě tam stát, vyjeveného a zmateného.

Za deset minut jsem konečně našel třídu, se kterou jsem měl mít hodinu. Opatrně jsem zaklepal a otevřel. Jako obvykle, upřela se na mě spousta cizích očí. Mezi nimi i oči učitele, příjemně vypadajícího mladíka, který se zastavil uprostřed výkladu s fixou v ruce.

"Ehm, dobrý den," pozdravil jsem poníženě a zavřel za sebou.

"A ty jsi kdo?" zeptal se profesor a nechápavě na mě hleděl.

"Eh... Nový žák. Toby Cadler. Já - omlouvám se, že jsem přišel pozdě - já - hledal jsem učebnu a-"

"Jasně jasně," učitel mávl rukou, jakoby mi tím naznačoval Tyhle kecy si nech pro někoho jiného, já vím, že jsi byl kouřit za školou. Nebo jsem si jenom myslel, že to naznačuje, protože jsem se kvůli tomu, co jsem dělal, cítil trochu provinile. Teď, jak tu nebyla Ellie, ze mě všechno to rebelství opadlo a odkrylo křehkou a ničím neporušenou duši Tobyho Cadlera.

"Sedni si na nějaké volné místo, třeba támhle za Nikki. To je ta s těma slunečníma brýlema. Nikki, tady slunce nesvítí. Dej je dolů."

Položil jsem teda svoje věci do lavice za holku, která si sundavala brýle a zastrčila si je do vlasů. Jakmile jsem si sednul, otočila se na mě a ušklíbla se. Netušil jsem, jestli je to tady zvykem, ale byl jsem z toho celkem rozpačitý. Poslední dobou jsem byl rozpačitý ze všeho.

Z toho místa v zadní lavici jsem viděl snad úplně na všechny ve třídě. Opravdu, žáci tu byli... jiní. A nedělala to jen skutečnost, že se na téhle škole nenosily uniformy, i když styl oblékání jsem tu taky moc nepochopil - zřejmě šel s poslední módou. Tihle žáci... Přišli mi oproti mým bývalým spolužákům neskutečně.... ignorantští. Jako kdyby to všechno, co se kolem nich děje, měli úplně na háku. Ta Nikki, která byla napomenutá kvůli slunečním brýlím, si je opět nasadila na nos. Kluk naproti vedle mě žvýkal něco silně aromatického, ani se neobtěžoval zavřít pusu. Jeden spolužák v přední lavici si zrovna fotil selfie a další dvě holky si zrovna posílaly nějaký papírek a tiše se chichotaly. Všichni mi přišli uvolnění, podobně jako Ellie. Na mé bývalé škole... Ve zkratce, ani jeden spolužák na vteřinu nezklouzl pohledem z tabule. Tady? Úplný opak. Cítil jsem se mezi nimi... Zvláštně. Jinak. Jako kdybych sem nepatřil. Ale přesto jsem se cítil líp, než na Moresově střední.

Druhá kapitola! :)

Opět by mě zajímal váš názor a pokud se líbilo, budu ráda i za vote :)