Omlouvám se, že jsem nepřidala, ale nebyla nálada :/ Budu se snažit, ale... Pokud nebude nálada a chuť, nebude díl, a nechci se do toho nutit, protože pak by to stálo celkem za nic :/

Tak jsem si myslel, že to s Alexem bude v pohodě. Můžu říct jedno slovo? Nebylo.

Politá skříňka. Jako vážně, to jsme ve třetí třídě? Už když jsem k té skříňce přišel, stékala z jejího spodku nějaká čirá kapalina. Přišlo mi to divný, a když jsem ji otevřel, vyteklo toho na zem ještě víc. Jen jsem tam na to tak tiše zíral, spolužáci chodili kolem mě a obcházeli tu louži, která se na studené dlažbě pod mojí skříňkou tvořila. Všechny učebnice, které jsem si tam stihl v pátek dát, byly kompletně mokrý. Naštěstí jich nebylo moc, většinu jsem měl ještě pořád doma, ale... Bylo to hrozný, cítil jsem se strašně mizerně. Ne kvůli těm knížkám, ale kvůli tomu, že jsem měl pořád v hlavě obrázek chcechtajícího se Alexe a jeho kámošů. Vyndal jsem ty dvě mokré učebnice, co byly vevnitř, třískl jsem skříňkou a odkráčel na hodinu.

---

"Slyšela jsem, že ti Kretén Alex provedl nějakou badassárnu, která musela být ohromně vtipná," uslyšel jsem za sebou měkký, jemný hlas Eleanor Maddisové. Trochu zrychlila a připojila se ke mně. Zjistil jsem, že máme angličtinu společně - díky bohu.

"Ahoj," pozdravil jsem ji mrmlavě. "Jo, Alex mi namočil všechny věci, co jsem měl ve skříňce."

"Ou," ohodnotila situaci Ellie, "to není hezký. Příště tomu kreténovi natrhneme prdel. Ale teď ne. Máš ty učebnice?"

"Jo, mám je tady," zvedl jsem ruku s Francouzsko-Anglickým slovníkem a učebnicí matiky.

"Dobře, to je fajn. Asi ti zaměstnám přestávku, ale pojď." Popadla mě za paži, jak už to má ona ve zvyku, a táhla mě napříč chodbou přímo na - to snad nemyslí vážně. Naším cílem byly dámské záchody.

"Já tady nemůžu bejt," zavrtěl jsem hlavou a zastavil se přede dveřmi.

"Ale samozřejmě, že můžeš," odvětila Ellie nekompromisně a nastrkala mě dovnitř. U umyvadel stála jenom jedna holka, která právě před zrcadlem asi posté přejížděla tmavě rudou rtěnkou po jejích velkých rtech, a když mě spatřila, pootevřela pusu ještě víc. Jenže když její pohled padl na Ellie, zatvářila se chápavěji, než předtím a zavřela ústa. Vzala svoji kabelku a za doprovodu klapání podpatků vykráčela ven.

"Vidíš?" usmála se Ellie. "Nikdo tě nevyžene. Polož ty dvě učebnice na umyvadlo a otevři je." Poslušně jsem provedl, co mi přikázala. Netušil jsem, co chce dělat. Až když z batohu vytáhla fén a zastrčila ho do zásuvky, mi to došlo.

"Ty s sebou nosíš do školy fén?" podivil jsem se.

"Jo," byla jediná odpověď, než zapla fén na maximum a namířila ho na učebnice. Po chvíli se začaly stránky krabatit a už i přetáčet, takže jsem doufal, že to do začátku hodiny stihneme vysušit.

Jenže zvonek, který se přidal k hučení fénu, nám oznámil, že to rozhodně nestihneme. Učebnice vypadaly zhruba stejně, jako když jsem je vytáhl ze skříňky, jen víc... krabatě. Chtěl jsem popadnout slovník a jít, ale Ellie mě schmatla za ruku a snížila výkon fénu, abych ji slyšel.

"Ne, zůstaneme tady. Aspoň máme výmluvu. Harrisonová to pochopí, když řeknu že ti to někdo udělal."

"Ty chceš napráskat Alexe?" zvedl jsem obočí.

"Ne, proboha to ne," zavrtěla hlavou, koňský ohon, co měla dnes na hlavě, se jí rozhoupal. "Řeknu někdo. Teď mi to pomoz usušit."

---

"Omlouváme se, že jsme přišli pozdě," zahlásila Ellie, jakmile jsme vpadli do třídy. Všechny oči byly upřeny na nás, půlka třídy se dívala na Ellie, protože - no prostě proto, že to byla Ellie; a půlka na mě, protože jsem nový. Došlo mi to celkem brzy.

A na mě se taky dívala slečna Harrisonová, útlá čtyřicátnice s kundrnatými vlasy staženými do copu. Prohlížela si mě zpod svých kulatých brýlí, zdálo se, že ani nevnímá, co jí Ellie vykládá. Ale ona to vnímala moc dobře.

"Nějaký student tady Tobymu polil celou skříňku a měl všechno mokrý, tak jsem mu z dobroty mého srdce pomohla to nějak vysušit," pokračovala Ellie se zářícím úsměvem. Na důkaz jsem zvedl dvě poněkud zničené knihy - divil bych se, kdyby se v nich ještě vůbec dalo číst - a Harrisonová pokývala hlavou.

"Dobře, to stačí Maddisová," Harrisonová zvedla dlań. "Teď byste se měla z dobroty svého srdce posadit na svoje místo. A pro vás, pane Toby - jaké je vaše příjmení?"

"Cadler," polknul jsem a vyčaroval pokřivený úsměv. Holka sedící v lavici blízko mně si hlasitě odfrkla, ale jinak nic.

Harrisonová si jednou rukou zapisovala do třínice moje jméno a druhou ukázala na prázdnou lavici daleko, daleko od Ellie. S povzdechem jsem se tam vybral.

---

Další hodiny jsem s Ellie už neměl, takže mě odchytla až na obědě a nasměrovala mě k tý její  partě. Seděli u stolu, který byl přímo uprostřed jídelny, na očích všem ostatním. Chtěl jsem si sednout, ale Ellie mě nenápadně zastavila loktem, tak jsem pochopil, že mám asi zůstat tiše na místě a ani se nehnout.

"Hej," upozornila na sebe skupinku čtyř lidí. Čtyři lidí? To jsem na ni až tak zapůsobil, abych byl takový V.I.P? Whoa. Upřímně, to jsem vůbec nečekal.

Všechny čtyři hlavy se otočily, osm očí si mě zkoumavě prohlíželo.

"Tohle je Toby," představila mě Ellie s úsměvem. "Je tu nový. Chci ho trochu začlenit do společnosti. Toby," otočila se na mně, "sedni si vedle Léy." Hlavou pokynula k menší, hubené holky s kulatým obličejem a kůží skoro tak bílou, že skoro připomínala papír. Možná mi to jen tak připadalo, kontrastovalo to s jejími ostře rudými rty. Tmavé vlasy měla přehozené na jednu stranu, zakrývaly jí čtvrtinu obličeje. Jemně se pousmála a trochu se symbolicky šoupla židlí, abych se jako za ten stůl vešel. Sedl jsem si doprostřed na modrou plastovou jídelní židli, mezi ni a Ellie, která si taky právě přisedla ke stolu.

Přímo předemnou seděl nebezpečně a hlavně namachrovaně vypadající blonďák Alex, který na mě celou dobu ze svého místa házel opovržlivé pohledy, ale nic neřekl. Naštěstí, už jsem se bál, že mě mezi ostatníma začne pomlouvat, ale... No, co já vím, jestli mě nepomlouvá, když tu nejsem. Úplně by se mi taková povaha na něj hodila.

Pokračoval jsem tedy ve zkoumání ostatních.

Naproti Lée seděla vysoká mulatka s hustými skoro černými kudrlinami trčícími do všech stran, rozdělenými ne příliš přesnou pěšinkou na levé straně hlavy. Když se na mě otočila, upoutala mě bílá linka na jejím víčku. Nechtěl jsem vypadat, že zírám, tak jsem pohlédl na posledního člena stolu. Byl to namakaný, vysoký kluk s vlasy pečlivě nagelovanými do vlny. Měřil si mě ostrým, důkladným pohledem. Docela by mi naháněl strach, kdyby se za chvilku neusmál a neodhalil řadu bílých, rovných zubů.

"Já jsem Marco," představil se čistým hlasem. "Tohle je Léa," ukázal na tu bledou holku, "tohle Harmony, nebo Harry," kývl k mulatce, "a Ellie s Alexem už znáš." Každému, kromě Ellie a Alexe, jsem kývl.

"Kam jsi chodil dřív, Toby?" zeptala se Harry hlubokým hlasem, který bych k ní rozhodně nepřirovnal. Otevřel jsem pusu, chtěl jsem odpovědět, ale Ellie mě předběhla.

"Za městem je taková jedna státní, tam Toby chodil. Ale bydlí a zná to tady v Middletownu, takže dobrý," pokrčila bezstarostě rameny. Změřil jsem si ji pohledem. Co to mělo znamenat? Ale ona zvartěla hlavou, jakože to mám nechat být. Tak jsem to být nechal.