"Takže dneska jdeme ke mně?" zeptala se Ellie, když jsme mířili ven ze školy. Odpolední vyučování jsem měl všechny hodiny s ní a ona se mi i patřičně věnovala. Sedl jsem si do volné lavice vedle ní - ona mi řekla, že tam sice sedí nějaká Bethy, ale tím se prý nemám trápit. Když ta zmiňovaná Bethy přišla (brýle, culík, vytahaná sukně), Ellie ji narovinu řekla, ať vypadne. Já bych takhle surový být nedokázal.

"Nejspíš ne," zavrtěl jsem hlavou. "Musím se učit. Hodně toho máte jinak."

"Pravidlo číslo jedna," začala Ellie důkladně, "sereme na školu. Zopakuj to."
"Kašleme na školu."
"Sereme."
"Ellie," povzdechl jsem si. Určitě poznala, že můj vztah ke sprostým slovům není zrovna kladný.
"Pravidlo číslo dvě. Mluvíme zásadně sprostě. Jsme lidi, Toby. Musíme využívat celou svoji slovní zásobu."

"Ale-"

"Žádný ale." Postavila se předemě a tím mě zastavila.

"Zanadávej si. Třeba na toho kreténa Alexe. Řekni 'Alex je kretén.'

"Alex je - Ellie, já prostě nemluvím sprostě."

"Ty jsi taky kretén. Je to jednoduchý. Nemusíš to ani myslet vážně. Jen to řekni. Není to tak těžký." 

"Co jsem ti udělal, že mi nadáváš?" svraštil jsem obočí. Kolem nás procházelo spoustu lidí a zdravilo Ellie a ta jim odpovídala kývnutím hlavy, ale pořád se soustředila na mě.

"Tak mi to vrať, Toby. Vrať mi to."

"Jsi kráva, Eleanor."

"Výborně, už to skoro je," pronesla se sarkastickým povzdechem. "Panebože, přinutit tě mluvit sprostě je stejně těžké jako přemluvit člověka s klaustrofobií, aby se dobrovolně zavřel ve výtahu. Jsi beznadějný případ." Znovu protočila panenky a vytáhla si gumičku z toho chaotického drdolu, který si někdy před deseti minutama vytvořila na hlavě. Vůbec to neplnilo funkci, vlasy jí padaly do očí ještě víc než předtím, ale přesto vypadala neskutečně dobře. Hrozně jí to slušelo.

"Tak děkuju za tvoji důvěru," zamumlal jsem a chystal jsem se otočit, ale ona mě popadla za paži.

"Hele. Fajn. Když budeš s naší partou trávit nějaký čas, sprostě nakonec mluvit začneš. Takže to je jedno. Další věc, kterou na tobě musíme změnit, je účes."

"Cože?" znovu jsem se natočil na ni. "To jako budeš teď i můj stylista?"

"Pořád vypadáš jako kluk z Moresovky, ne Fahlerovky," namítla. "Musíš vypadat, jakože sem patříš. A takyže patříš. Tak pojď."

Za paži mě táhla asi pět minut cesty až k baráku, kde se nacházel její byt. Byl překvapivě v lepší části města - kousek od tramvaje, kousek od školy, kousek od nákupního centra. Celkem dobrá lokalita - kdyby výhled z toho domu nebyl zazděný dalšími budovami na sídlišti. Z jejího balkónu nebyl vidět ani jediný kousek moře. Natolik jsem si an takový výhled navykl, že bych nemohl bydlet někde, kde není.

"Vítej v mym bytečku," usmála se a otevřela. Vešel jsem do prostě, ale celkem moderně zařízeného malého bytu. Ani jsem se nestihl porozhlédnout a zatáhla mě za rukáv mikiny do koupelny, zavřela za námi dveře. Všiml jsem si, že má pořád na rameni batoh a teď ho shodila dolů. Udělal jsem to samé a čekal jsem. Přišla ke mně blíž, opravdu dost blízko, že jsme se skoro dotýkali hrudníky, a já si uvědomil, jak je malá. Mohla mít tak 165 centimetrů. Nebyl jsem nejvyšší, měl jsem jenom 177, ale u ní jsem si ani nepřipadal malý. Ano, opravdu jsem se zaobíral zrovna tímhle, abych nemusel myslet na nic jiného. A že bylo na co, když jsme stáli tak blízko k sobě.

Ellie se najednou prudce odtáhla a hodila po mně ručník, který vzala nevím kde. Opatrně jsem si ho sundal z obličeje a tázavě jsem se na ni podíval. Ona popadla z poličky strojek a nůžky a jemně s nima zacvakala. Jasně. Ona mě přece mění.

Nohou přitáhla z rohu skrovně zařízené koupelny malou bílou židličku, na kterou mě usadila. Bohužel byla tak nízká, že jsem v zrcadle mohl vidět jen maličko konečků svých vlasů a to se pro ně v následujícíh momentech stalo osudným. Přehodil jsem si ručník přes ramena, počkal jsem si, než si Ellie s dovolením uváže na hlavě uzel a pak jsem se zavřenýma očima vyčkával. Cítil jsem, jak moji židličku otočila - až do teď jsem si nevšiml, že je otočná - a namočila mi vlasy. Pak jsem na zátylku ucítil brnění strojku, které se postupně přesouvalo z týlní části mojí hlavy na temenní. Ke konci vypnula strojek a ještě mi je trochu přizastřihovávala, tehdy jsem si už dovolil otevřít oči, ale pořád jsem se v zrcadle neviděl. Ellie odložila nůžky a opatrně mi sundala ručník z ramen, který následně vyprášila do vany. Chtěl jsem si stoupnout, ale ona mě ještě zatlačila na stoličku.

"Moment," zamumlala soustředěně a vzala mi bradu do kleští svého palce a ukazováčku. Natáčela si ji podle toho, jak se jí líbilo a pečlivě skenovala svoje dílo.

"No já myslím, že dobrý. Koukni se," pokynula mi a oprášila si ruce. Zvedl jsem se z židle, podíval jsem se na sebe do zrcadla a...

"Co jsi mi to proboha provedla z hlavou?!"

"Co? Takhle se to nosí."

"Ale vždyť - vždyť vypadám jako- jako-"

"Jako buzerant?" zvedla obočí a povzdychla si. "Neurážej moje kámoše gaye, dobře?"

"Ale to ty jsi řekla-"

"A taky neurážej mě. Takhle se to nosí, je to dobrý, hezký, a pro hodně dnešních holek přitažlivý. Tak se s tím smiř." Nekompromisně popadl vyprášený ručník a odešla z koupelny.

Chvíli jsem na sebe ještě civěl. Hodně velkou část temene a celý týl jsem měl vyholený, nechala mi jen pás nahoře na vrchu hlavy, kde jsem měl vlasy dlouhé asi čtyři centimetry a odstávaly mi do jednoho směru. Panebože, než to doroste, tak budu všem pro smích. To jsem si alespoň myslel, když jsem se na sebe prvně díval.

Vyšel jsem z koupelny a chvilku jsem se díval kolem sebe, abych se zorientoval. Pak jsem celkem lehce našel Ellie. Seděla v obývacím pokoji na pohovce s jednou nohou pokrčenou a uraženě si tiskla polštář k hrudi. Posadil jsem se vedle ní. Nedívala se na mě, nýbrž do zdi pár metrů před sebou.

"Ale jo, je to i celkem dobrý," pokusil jsem se pousmát. Doufal jsem, že ji to přejde, hodně brzo. Když se neusmívala, tak se mi nelíbila tolik, jako když ano.

"Takhle se to nosí, Toby. Nechápu, co máš proti."

"Nic nemám proti," ohradil jsem se jemně. "Jen... Mě to překvapilo. Víš, zvykl jsem si nosit takový to normální..."

"Jo, jenže dneska je normální tohle. A upřímně, vypadáš mnohem líp, než když jsi přišel. Teď když někomu řekneš, že jsi z Fahlerovky, tak ti i uvěří." Měla samozřejmě pravdu. Všiml jsem si toho už u hodně studentů, když jsem dneska ráno nastoupil. Nikdy by mě ale nenapadlo, že něco podobnýho budu mít na hlavě i já.

"Promiň, Ellie," zamumlal jsem. "Měl bych být rád, že tohle pro mě děláš."

Usmála se. Konečně. "To bys měl." Pak se ke mně přisunula a objala mě. Něco ve mně poskočilo a rozproudilo mi to krev v žilách. Obětí jsem jí opětoval. Říkala, že jsou ty vlasy pro hodně holek přitažlivý? Tak hlavně aby to fungovalo.