Upírám oči před sebe a s vypětím sil se snažím dýchat pomalu. Vzdáme se. Rozhodne se drak pode mnou. Lepší obětovat dva životy, než stovky životů. Mírně kývnu hlavou. Má pravdu. Ohlédnu se za nás a uvidím nedotčenou Ellesméru. Slovo vidím asi není tím pravým. Ellesméru ze shora vidět nejde. I když už tam jste, tak je stejně problém ji rozeznat od zbytku lesa.

Půjdeme. Vyšlu myšlenku k tajemné osobě. Ta se mi okamžitě nabourá do hlavy a před očima se mi objeví cesta do jakési jeskyně blízko moře. Doleťte tam. Bude na vás čekat. Do tří dnů mi pán dá vědět. Jestli tam nebudete, stihne Ellesméru stejný osud jako kdyby jste se nevzdali.

,,Stihneme to?" Podívám se na Neithirovo temeno hlavy, mezi dvěma malými růžky obrostlými chmýřím. Ano. Zabručí a prudce máchne křídly. Ocitáme se ve vzduchu tak chladném až nám zamrzá krev v žilách. Nekontrolovatelně se mi rozcvakají zuby, načež Neithir reaguje tichým uchechtnutím po kterém následuje vlna tepla. Zlatý drak zabere ještě víc a mě začnou slzet oči pod náporem studeného vzduchu.

Zamumlám pár starověkých slov a hned je mi lépe. Jsme tak vysoko, že vidím pod námi jen jakési zelené šmouhy a mraky. Je tu řídký vzduch a špatně se tu dýchá. Nevím však jaké kouzlo by pomohlo a tak se jen soustředím na vydechování a nadechování. Mám při tom dost času na to abych přemýšlela o událostech posledního půlroku. Vůbec bych neřekla že už je to půlrok. Letí to rychle.

Pravděpodobně to všechno dnes už skončí. Také si vzpomenu na jednorožce a jeho radu. Potom co jsem viděla kam letíme mi ta rada přijde docela na místě.

***

Vstávej. Už tam skoro jsme. Vzbudí mě Neithir a já se s hlasitým zívnutím proberu. Kolik dnů? Zeptám se. Letěli jsme dva. Máme ještě čas. Uchechtne se Neithir a já úlevně vydechnu. Začne mírně klesat a před námi se začnou objevovat kamenné útesy. Ucítím slanou vůni moře a ryb. Je tu životoprázdno. Jediné co je tu živé je tráva s mechem. Ani brouci tu nežijí.

Je to tu divný. Přitaká drak a sletí ještě níž. Z téhle dálky už zvládnu spatřit osobu stojící na okraji skály. Je k nám otočená zády a zakryta černou kápí. Hubené šlachovité ruce má namířené k rozbouřené hladině. Něco mi říká že on a jeho šeptavý hlas ji dělá rozbouřenou. A to mě zneklidňuje.

Neithir s tupým zaduněním přistane. Osoba je však stále dál otočena k moři. Po pár vteřinách mi pod nohama zaduní zem a já se se zneklidňujícím pocitem v břichu otočím po směru toho dunění. Kouká na nás Zlatý drak nápadně podobný Neithirovi, jediný jejich rozdíl jsou oči, ten velký je má modré. A také ve velikosti. Neithir je totiž asi tak třikrát menší.

To už se osoba otočí, ale stále si nás nevšímá. Přejde k velkému drakovi a pohladí ho po šupinatém nose. Hned na to se ale natočí směrem k nám a zabodne do nás pomněnkově modré oči. Usměje se a vykouknou mu tak bílé špičaté zuby. ,, Dejte vědět vašim vojákům, že jsme tady," promluvím. Pomalu si stáhne kápi a odhalí tak holou kůži na jeho hlavě. ,, Už se stalo. Své sliby plním. A doufám, že vy taky. Protože po vás budu jeden chtít," řekne potichu zvláštním šeptavým hlasem. Jen co dopoví poslední slovo, roztáhne se mu na tenkých růžových rtech škodolibý úsměv.

Jde o to jaký. Vystřídá mě Neithir. V tom vyjde v před velký drak a pootevře své čelisti až vykouknou ostré tesáky. Přidáte se k nám. Na to se holohlavý usměje ještě víc.,, A co když ne," usměju se také. ,, Zemřete a s vámi spousta lidí. Včetně tvojí rodiny. Rozmýšlej dobře." Možná bych opravdu měla přemýšlet, ale hned na to si vzpomenu na radu toho kokčkodlaka. Třeba ho můžeme přemoci a vysvobodit tak ostatní jezdce.

,,Ne." Zavrtím rozhodně hlavou. Holohlavý se na mě rozzuřeně podívá a hned na to zvolá ,, Jak myslíš!" Hned co dořekne svá slova, začne mi otřesně pískat v hlavě. Na obloze se objeví několik dračích těl, která se každou vteřinou přibližují k zemi víc a víc. Když spatřím temně zeleného a bílého draka dojde mi co jsou zač.

Jak tak skoprněle stojím, přiblíží se ke mne ten odporný muž a zašeptá mi do ucha svým zlem protkaným hlasem ,, Vidíš toho velkého draka za mnou? Je to Neithirův otec." Neithir za mnou sebou znepokojeně trhne a následně se podívá na velkého zlatého draka. Já ho nemůžu zabít Thamis. Vypustí ze sebe po chvíli a smutně svěsí hlavu. To už přistanou mí bývalí přátelé a semknou se kolem nás v úzkém kruhu.

V kousku mé duše se ozve jakýsi maják a já si vzpomenu.

Neithir

Dívám se na svého otce a se silným sebezapřením se na něj snažím dívat než na to kým je. Zločincem. Odporným červem, který zotročuje draky. I přes to ho však nemohu zabít. Je to něco, co mi příroda nedovolí. Aniž bych to čekal, vrhne se na mě Smrk. Tmavě zelený drak jednoho z Thamisiných bývalých přátel. Zakousne se mi pravého křídla. Zařvu bolestí a rozzuřeně se mu zakousnu do krku těsně za hlavou. Prudce škubnu a pustím. Mladý drak se rychle stáhne, ale to nebrání dalšímu. Ten se mi zahryzne zespodu do hrdla. Začnu ho drápy drásat po celém těle.

Chvíli na to otevřu tlamu a vypustím z ní zlatý proud ohně. Žhavá výheň skončí po pár vteřinách, ale já jsem na sebe hrdý.

Jen co na jeho šupiny dopadne první plamínek ohně, se stáhne a já teprve pocítím opravdovou bolest. Zachrčím a rozhlédnu se po okolí. Thamis stojí na okraji útesu a cosi si tiše šeptá. Holohlavý muž si mezitím nasedl na Velkého Zlatého s kterým míří ke mě. Zavírám oči a otáčím se bokem k  Thamis.

Očekávám bolest. Ta se však nedostaví. Místo toho ucítím na nose kapičky vody. Překvapeně otevřu oči a spatřím Slizké šupinaté cosi. Dopadne to na skály a malými nožkami se to odstrčí od kamenů tak, že se to zakousne do hrdla velkého draka. Náraz jeho obrovského těla však vyvolá sesuv kamenů a zespodu útesu se ozve skřípavé zapištění.

Jako bych to už někdy slyšel...

Zespodu skály se vznese pár okřídlených opeřených potvor, které nás kdysi přepadly v Gërtru. Kůže zvířete jenž vyskočilo z vody už je pomalu suchá a tak se zase vrací do vody. Hned na to však vyskočí z vody těch věcí pět. Jen co dopadnou, okamžitě se rozejdou k drakům a k holohlavému muži. Ten však chráněn kouzli zůstává bez úhony. Zapomněl však na svého draka, který odolává útoku jen tak tak. Dva z vodních draků se zase odeberou do vody a nahradí je noví tři.

I vodní draci však nejsou bez zranění. Muž na ně sesílá očividně nějaká kouzla, která ale nezabírají, ovšem někteří draci a ty černé potvory nalétávají na vodní a zakousávají se jim do měkkých šupin.

Vodní draci, ale ty suchozemské nezabíjejí. Na rozdíl od těch černých opeřených, z kterých jeden plave mrtvý v moři a druhý leží na zemi v silných bolestech neschopný čehokoliv. Společnými silami se vodním drakům povede dostat velkého zlatého na záda. Ještě se setkám s modrýma očima svého otce, když mu jeden z vodních rozkousne hrdlo, z kterého se vyvalí vodopády krve. Jen co drak naposledy vydechne probere se holohlavý muž z tranzu a na chvíli se mu zastaví dech v hrdle.

Jen co pominou jeho obraná kouzla, jeden z vodních ho scvakne mezi zuby. Nesežere ho však. Vyplivne hromádku kostí a masa naskáklou čerstvou krví.  A z tohoto místa jako kdyby spadl stín. Vodní draci se odeberou do moře a ti pozemští se na sebe zmateně podívají. Všem dračím jezdcům se projasní pohledy a slezou z draků. Jen co spatří Thamis, rozběhnou se k ní a několik vteřin zůstávají v objetí.,, Jsem ráda, že jste zpátky," zašeptá. Snad je už po všem. Poznamenám skepticky. Nechce se mi věřit, že už je to za námi.

Zatímco se všichni šťastně objímají, já přejdu k velkému zlatému. Kdybych říkal, že mám radost z toho že zemřel, lhal bych. ,,Musíme do Ellesméry, vojáci určitě ví, že je mrtev, pomstí se zničením lesa!" Vyhrkne Thamis a nemotorně se mi vyškrábe na záda.,, Tak leť, na co čekáš." Koutkem oka zavadím ještě o otce a už se chystám rozpřáhnout křídla, když nás zarazí hlas jednoho z jezdců. ,,Ti byli také zmanipulovaní. Měl takový zvláštní prsten, kterým mohl ovládat duše. Doufám, že byl zničen s ním." Zase křídla složím a očekávám Thamisinu reakci. Nemám náladu se teď dohadovat.

,,No, snad. Ale stejně tam musíme. Pravděpodobně tam budou všichni. Pochybuji, že už všichni neví co se stalo v Ellesméře." jen co se všichni shodnou vyrazíme směrem k Ellesméře. Každý z nás je zraněný, ale ani jeden z našich jezdců nemá sílu na to nás uzdravit a tak jedinou možností je to vydržet až do Ellesméry.

***

Thamis

,,ÁÁÁh,"zívnu. Protřu si oči a vykouknu ven oknem mého Ellesmérského příbytku. Přilétly jsme včera odpoledne. Bylo hodně vysvětlování, ale jen co všem došlo, že je po všem, rozhodlo se, že dnes uspořádají oslavu. Ovšem najdou se i tací, kteří pochybují že zemřel tak snadno. Já tomu však věřím, viděla jsem přece jeho kosti. I když....

Takže vážení, jsme u posledního dílu. Jsem ráda, že jste tu se mnou vydrželi tak dlouho. Možná se vám zdá, že to skončilo moc rychle, ale opravdu moc jsem se přemáhala to dopsat. Konec nechávám otevřený schválně. Plánuji psát totiž další díl. Doufám, že se u něj zase všichni sejdeme a moc děkuji všem, co dočetli až sem. (Áá, to se rýmovalo! :D )