Neithir

Nějak jsem se naučil Kouře ignorovat. On se to nejspíše naučil také, protože teď oba předstíráme že ten druhý neexistuje. A taky že ne. Pro mě Kouř není. Od té doby co mě denno-denně otravoval v Gërtru a napadla to tam ta strašná stvoření, od té doby ho neznám. Netuším proč, ale Thamis se snaží vycházet s Lisou v dobrém. Upřímně, měla se na ní vykašlat. Místo samoty a užívání si růžových západů slunce, tu teď letím s Thamis na zádech a nenápadně pokukuji po dvojici v zadu.

Nikdy mu nebudu věřit. Ani jí, vlastně už nikomu z naší bývalé třídy. A vlastně i všem kdo tam nebyli. Jediná bytost, které momentálně věřím je Thamis. A elfové možná.... ,,Začíná se stmívat. Měli bychom si udělat pauzu. " Navrhne Lisa. Jsme už nad lesy Du Weldenvarden . Nemá cenu zastavovat.

To mi ale zhatí plány souhlasně kývající Thamis. ,, Dobrý nápad. Uděláme si pauzu a do Ellesméry dorazíme zítra za úsvitu." Jen zabručím a začnu kroužit nad prastarými stromy. Jen co si vyhlídnu menší mýtinku, pomalu a lehce na ni přistanu. Nejsem si jistý jestli zrovna slovo lehce je to správné, když v okruhu asi deseti kilometrů utekla zvířata.

Trochu se přikrčím aby mohla Thamis lépe slézt a sám si lehnu doprostřed mýtiny. Kouř si lehne ode mě co nejdál a položí si hlavu opačným směrem co já. Vím to, protože to vidí Thamis, která se až moc ochotně nabízí, že půjde pro dřevo. Než odejde, zdělím jí všechny své obavy a připomenu jí, že jí pořád sleduji.

Thamis

Dělá mi to starosti. Kouř a Neithir. Myslím, že by mohli být přáteli. A když ne to, tak by se aspoň mohli snášet. Chodím v té ingoustové tmě a nevidím ani na své ruce natož na sbírání dřeva. Když se rozhodnu vykouzlit si světýlko, zjistím, že mi v tom něco brání. Nemohu si sáhnout pro energii. Zmateně se rozhlédnu kolem. Teď jsem bezbranná, jako nemluvně. Kdokoliv nebo cokoliv by mohlo přijít a rozžvýkat mi vnitřnosti.

Tichounce našlapuji směrem kde si myslím, že je náš tábor. Ani po půl hodině však nenacházím malou mýtinku uprostřed lesa. Místo toho však mou pozornost upoutá cosi jiného. Kousek ode mně, na jedné kůře stromu se zaleskne motýl. Ano zaleskne, celý se totiž třpytí a jemně světélkuje čistě bílým světlem. Poté máchne svými maličkými křídly a odletí. Udělám pár kroků vpřed abych zjistila kam to odletěl. Místo toho přiletí jiný. Také vydává jemné světlo. Tentokrát s nádechem do růžové.

Začnu se pomalu přibližovat ke zvláštním motýlům a při tom si ani nevšimnu, že dobrovolně otevírám svou mysl. Čím víc mám mysl uvolněnou tím větší pocit štěstí pociťuji. Malé mysli motýlků se mně jemně dotýkají, Jako kdyby se báli abych se nevyplašila.

A potom to přišlo. Jasné čisté bílé světlo, a uvnitř toho světla kůň, který vydával matné růžové odlesky. Ne, tohle kůň není. Protože koně nemívají roh uprostřed čela. Krásné růžové rohy... Dokonce ani nemají tak tenké tělo a dlouhé nohy. Ani obrovské moudré oči...Udělám pár kroků a ocitnu se tváří v tvář tvoru, kterého jsem prozatím vídala jen v příbězích a pohádkách. Díval se na mě pomněnkovýma očima a přitom mi zkoumal mysl.

Během toho co se naše mysli dotýkaly jsem se cítila neskonale šťastná. Jistě vím, že je to kouzlo kterým jednorožec oplývá, ale i tak bych to kdykoliv neváhala zažít znovu. Následně jednorožec sklonil hlavu a udělal tři kroky směrem ke mně. Teď, v tuhle chvíli tak stojíme necelé čtyři metry od sebe. ,, Ahoj," Vydechnu. Vítám tě, dračí jezdkyně. Doufám, že jsi si sebou přinesla odvahu. Zazvoní mi v hlavě jemný hlásek, podobající se dětskému. ,, Jestli jsem jí vůbec někdy měla... Proč myslíš, že jsem si jí měla přinést? " Promluvím tiše. Jakoby mi hlasivky nedovolovaly mluvit hlasitěji. Přijdou zlé časy. V tu dobu se z nepřátel stanou přátelé a naopak. Zažil jsem spoustu časů. Pamatuji si válku s draky i výhru Eragona. A k těmto událostem se v příštích dobách přidá ještě jedna. V tu chvíli se jednorožec odmlčí a ohlédne se za motýli kteří kolem něj poletují se zjevnou radostí. Ale všechno špatné je pro něco dobré, a v tomto případě tomu není jinak. A co je nejdůležitější. Pamatuj si, že síla moře je prozatím neobjevená a někdo jí přesto objevit musí. S těmito slovy se jednorožec pomalu otočí a jako přízrak odejde tak daleko, že už ani jeho světlo nejde přes hustý porost stromů spatřit.

S jednorožcem se pomalu vytratí i štěstí co s sebou přinesl a stejně tak se mi zase uzamkne mysl. Cože to říkal? A potom, jako když se pustí gramofonová deska se mi v hlavě přehraje náš rozhovor. Poslechnu si ho za sebou asi pětkrát. A nemám z něj ani trochu dobrý pocit. Měla bych se s tím svěřit Neithirovi. S tlukoucím srdcem se otočím, když uslyším křupání větviček. Seberu všechnu odvahu uvnitř sebe a vydám se po zvucích. Možná by to někdo nepovažoval za moudré, ale já jsem prostě taková.

Po nějakých deseti minutách chůze objevím mýtinu. Naší mýtinu. Uprostřed s velkým drakem. ,, Na dřevo v lese není vidět. A kouzla tu také nefungují." Pronesu když vyjdu ze stínů lesa. A nebo tu bariéru mezi magií a mnou způsobil ten jednorožec? Pomyslím si. jednorožec?! Podiví se Neithir a zvedne hlavu ze svých tlap. Ano, tohle by jsi si měl poslechnout také.