Thamis

Pomalu zvednu pravou paži a dotknu se bolestivě tepajícího spánku. Znova zavřu oči s tím, že se pokusím na chvilku usnout. Z mého perfektního plánu mě však vytrhne příval známých myšlenek. Prvně si říkám, že je to jen jakási halucinace způsobená tak rozsáhlou ztrátou krve. Když ale ucítím silný poryv větru a zašustění kůže o kůži, prudce otevřu oči.

Ihned mě začnou do očí bodat sluneční paprsky. Párkrát zamrkám a nakonec zaostřím na zlatou mohutnou věc přede mnou. Jsem u tebe. Rozezní se mi v hlavě Neithirův hlas. V tu chvíli mě zaplaví nepopsatelný pocit štěstí a příslib, že všechno bude zase dobré. Chci mu odpovědět, že jsem strašně ráda, že je zpět a jak to, že tu vůbec je? Neměl by teď osvobozovat nějaké město?

Na víc než na ,,Hmm..-h" Se však nevzmůžu a tak jen vyšlu své pocity směrem k mohutnému drakovi. Ten mi to oplatí svými radostnými pocity. Spokojeně zavřu oči, to ale ucítím něco teplého a hebkého na svém čele. ,,Už nemáš horečku, jen nabereš energii a budeš zase relativně v pořádku." Promluví Gabriel a mě až teď dojde, že je tu vlastně s námi. Celou dobu jsem o něm vůbec nevěděla.

Potom si vzpomenu na pahýl, jenž mi zbyl z nohy. Začnu přerývavě dýchat a do očí se mi začnou drát pálivé slzy. Já jsem mrzák! Teď už nebudu moct ani jezdit na koni. A co teprve chůze. Snad Gabriel něco vymyslí, třeba něco vykouzlí. začnu se uklidňovat a po nějaké době se zase relativně uklidním.,,Zatím si ještě odpočiň."

***

Po několika dnech už se cítím docela dobře. Gabriel mi vyrobil jakousi provizorní nohu, na které se teď učím chodit. Neříkám, že je to lehké, ale výrazně mi pomáhají některá kouzla. Nakonec jsme se všichni shodli, že nebude chytré abych létala na Neithirovi, protože je přeci jen rozdíl jestli spadnu z koně nebo z draka letícího vysoko nad lesem.

,,Dneska by jsme se mohli už vydat na cestu. Strávili jsme tady už mnoho času a nemůžeme si dovolit tu čekat déle." Pronese během snídaně elf. Jen se na něj podívám a beze slov kývnu. S obtížemi se zvednu ze země a spolu se svou dřevěnou nohou dopajdám až ke koni.,,Nemyslím teď hned, jel bych až po obědě." Vyhrkne elf když spozoruje jak nasedám na jednoho z koní.

,,Jednu se jen projet po okolí než pojedeme." Obrátím své oči směrem k elfovi, který nevypadá zrovna nadšeně že by mě měl nechat samotnou. Pěkně mě to štve. Copak jsem malé dítě? Nepotřebuji chůvu. Nečekám proto na svolení a prostě obrátím koně směrem od elfa.

Pobídnu koně a mířím si to na své oblíbené místo. Je to malá mýtinka plná květin. Občas je tam vidět veverka a neustále tam zpívají ptáci. Tohle místo bylo pro mě poslední dobou jako útěcha. Neithir je zrovna někde na lovu a tak slezu z koně na osamocenou mýtinku.

Poplácám koně na krku a přivážu k jedné z větví na stromech kolem. 'Dojdu' až do středu mýtiny a položím se do sluncem vyhřáté voňavé trávy. Snažím se nemyslet na veškerou havěť pode mnou a uvolněně zavřu oči. Tohle místo mě naplňuje uspokojivým klidem.

Co mě ale klidem rozhodně nenaplňuje jsou dunivé kroky kousek ode mě. Schovám si obličej do dlaní a tiše zakleju. Copak mě jednou nemůže potkat něco hezkého? To musím mít pořád jen problémy? Prudce se posadím a s největší koncentrací prohledávám očima okolí. Občas někde zašustí křoví, ale jinak nic.

Když už si chci znova lehnout, s tím že se mi ty kroky jen zdály někdo nebo něco mi přikryje ústa rukou. Nekřičím. Nemám proč, stejně by mě nikdo neslyšel. Ani se nijak zvlášť nebojím. Bolesti už jsem si zažila dost a můžu říci že se jí už nebojím. Možná, že přijít o nohu mělo i nějaké výhody.

Osoba za mnou očividně překvapená mým klidným chováním odstraní ruku z mých ust a obejde mě. Naskytne se mi proto výhled na ono monstrum s beraními rohy. Při pohledu na mohutnou a nepěknou ... věc, musím nakrčit nos. Věc přede mnou zabručí a zamračí se tak, že malá očka skoro celá zapadnou. Nakonec stočí pohled k mé 'noze' a pozvedne obočí v nevyslovené otázce.

,,Přišla jsem o ní při bitvě." Pozvednu hrdě hlavu a doufám, že monstrum nepozná že lžu. Tato malá lež by mi možná mohla zachránit život. Monstrum vydá štěkavý zvuk, pravděpodobně v pokusu o smích. ,,Ty? Ženy přeci nebojují." Zachrčí hlubokým hrdelním hlasem. Trošku nakloním hlavu, abych se nemusela dívat na zažloutlé křivé zuby.

,,Ale copak? Snad se bojovnice nezalekne prostého urgala. Nebudeš dobrá bojovnice, když jsi přišla o nohu." Musím uznat, že tak dlouhý a docela i inteligentní proslov jsem od něj nečekala. Popravdě spíše působí jako někdo, kdo nechápe proč je v noci tma. Takže urgal...

,,Moc si se mnou nezahrávej. Nedaleko je má armáda, kdykoliv je můžu kontaktovat pomocí mysli. Radši zmiz než se ti něco stane." Uchechtnu se a teď zase sleduji překvapený výraz v očích urgala. Možná, že na chvilku jsem zahlédla v jeho očích pochyby.

,,Tak to bych ti neměl dát příležitost je kontaktovat." Pronese s úšklebkem nahánějící husinu. Také se ušklíbnu a neobratně se postavím, abych nemusela na urgala shlížet z dola. V hlavě si připravuji pár kouzel která bych mohla použít. Jsem rozhodnutá monstrum porazit sama. Nechci být závislá na ostatních.