Thamis

Oba už jsme unavení. Neithir sotva mává křídly a mě už se také po dvou dnech přerušovaného spánku, který dohromady trval tak 10 hodin, zavíraly oči. Takže vidina spánku a odpočinku, v podobě břehu, byl ten nejlepší dárek. Všichni už vyčerpaní, nedáváme pozor a jediné na co dokážeme myslet, je nadcházející odpočinek. To by ale přeci nebyla ta pravá sranda, kdyby se nic nestalo.

Jak se tak polospánku vznášíme nad mořem, prosviští kolem nás, předmět který těsně mine Neithirovu hlavu. To byl šíp? Nervózně se ohlédne a zaostří na břeh. Někdo na nás střílí. Zkonstatuje po chvíli, kdy kolem nás proletí další věc, tentokrát už zapálená. Ano, opravdu to byl šíp, naštěstí, jsme ještě dostatečně daleko, tak nás nezasáhne. Proč na nás ti tupci střílejí? To nevidí, že jsme jezdci? Naštvaně si odfrkne zlatý drak.

když jsme o něco blíž, už se musejí draci létajícím šípům vyhýbat. Když jsme už opravdu blízko, jeden šíp proletí H'erovi skrz křídlo. Ten mohutně zařve a už se ohlíží, což je další příležitost pro zbloudilí šíp, který se zabodne do druhého křídla.,,Nevezmem to horem?" Napadne mě, šípy přece tak daleko nedoletí a navíc bude těžké zamířit. ,,Nic jiného nám Neubude." Připustí Farth a už modrého draka točí vzhůru. Neithir udělá to samé a já se musím pevně chytit, abych v tak prudkém sklonu nepřepadla.

Nahoře v nebesích, se nachází tak řídký vzduch, že normálně po chvilkách omdlévám. Farth se sice drží, ale nevypadá, že je na tom zrovna dobře. Klíží se mu oči a tentokrát to není únavou. I draci si uvědomují naše indispozice, jim však řídký vzduch vůbec nevadí. Jen se jim hůř létá, musí totiž kvůli bezproudí a řidšímu vzduchu, více a silněji mávat křídly.

Proč na nás stříleli? Snažím se komunikovat s ostatními, jen v myšlenkách, protože bych asi nezvládla mluvit nahlas. Nevím, nejspíš se báli. Odpoví Neithir, protože modrý i Farth, se nemají k nějakému rozhovoru. Nemám jim to za zlé, modrý je postřelený a Farth to očividně prociťuje s ním. S jeho pohledu čiší únava, bolest a starosti. Ráda bych něco řekla, třeba že to bude dobré, ale co když ne? To by ale znamenalo, že mají s jezdci už nějakou nepříjemnou zkušenost. Konstatuji, teď už se bavím jen se zlatým drakem.

Možná, nebo se prostě jenom bojí. Přeci jenom, draka nevidíš každý den. Nadhodí a začne klesat. Pod námi už se rýsují stromy, dokonce pár domků, sem tam je vidět i nějaká zvěř. Ale každý rok létají jezdci do Alagaësie, to už by si měli zvyknout ne? Teď už jsme v jakési normální výšce. Drakům se létá lépe, nám se už dobře dýchá a ráda vidím, že se Frathovi vrátila do obličeje barva.

I přesto se však stále bavím jen s Neithirem, přijde mi, že je to teď rozhovor, který patří jen nám. Třeba nelétají tudy. Švihne ocasem a stočí se směrem k malému lesklému jezeru. Co když v tom má prsty ten člověk ze snů. To mi připomíná, proč jsem ho neměla ve snu i já? Úplně vidím jeho myšlenky, jak se zběsile honí pod lesklými šupinami na hlavě. Taky je to jedna z možností, možná si myslel že jsou to všichni, Ty jsi byla v bezvědomí, takže tě nemusel vidět. Myslím v mysli.... Přiblíží se k zemi a modrý ho jen následuje. Když s duněním přistane na vlhké trávě, hned vedle jezírka, seskočím ze sedla a pocítím neskonalou úlevu. Protáhnu se a zívnu.

Další den ráno, už plná energie, jelikož jsem pod Neithirovými křídly spala asi půl dne v kuse, jsem s radostí otevřu oči. Zjistím ale, že Fart s modrým tu nejsou. Velké proležené místo, kde ležel H'ero je nyní prázdné a s vyjímkou mě a zlatého, tu nikdo jiný není. Viděl jsi je odlétat? Otočím se na Neithira a stále ještě pokukuji po okolí. Ne. Zabručí a otevře jedno smaragdové oko, které měl doteď zavřené. Koukej vstávat lenochu! Zamračím se a trochu se pousměju, na ležícího draka. Hmm...

Sedím opřená o drakovi zlaté šupiny a čekám až se vrátí Frath. Po několika hodinách, když už mi začíná kručet v břiše se zvednu a nalezu si do Neithirova sedla. Letíme, pak se sem ještě vrátíme, nehodlám tu ale prosedět ďolík. Bez keců se postaví na svalnaté nohy a rozevře svá lesklá blanitá křídla. Letěla bych do nějaké vesnice, pro jídlo a další věci. Uslyším jen slabé zabručení a po dlouhé době si zase užívám let. Když nás nehoní čas, nebo když nejsme ve smrtelném nebezpečí.

Po dejme tomu dvou hodinách jsme se přiblížili k většímu městu. Malé domky, chudé, i zdobené a mohutné se tyčily v uličkách, zdobené všelijakými květinami, či ozdobnými lampami. Jak jsme se blížili, bylo mi umožněno zahlédnout i spoustu mravenečků v podobě lidí, cupitajícími mezi budovami. Sem tam byl i nějaký povoz s koňmi, malé děti se sladkostmi, nebo hrající si na babu. Bylo to opravdu kouzelné městečko.

Když se mezi domy začal objevovat Neithirův stín, všimlo si toho i pár lidí. Otočili hlavu směrem k nebi a s pusou dokořán nehybně civěli na zlatého draka. Začalo mi docházet, že brát sem Neithira nebyl zrovna jeden z mých bravurních nápadů. Ozývaly se dokonce i výkřiky, či pláč dětí. Nikdo se neradoval, nebo tak něco. Všem čišel z očí akorát strach. Neměli by být rádi?Kdo vidí draka každý den....- neříkal jsem to už?!

Jen co Neithir položí své ostré drápy na kamennou cestu na náměstí, všichni, jako mávnutím proutkem, ztichnou. Matky chytnou své děti a se slzami na tvářích je silně obejmou. Muži se zase hrdinně postaví před ženy a starší. ,,Nechceme vám ublížit." Pronesu tak, aby mě každý slyšel. ,,Jak můžeme vědět že nelžeš!" Ozve se z davu lidí. Nepostřehnu kdo to přesně řekl, ale zlatý drak ano. Ty malý skrčku, jak se opovažuješ obviňovat nás ze lží! Promluví k němu naštvaně a chlapce zahlédnu, jen co Neithir skloní hlavu a burácivě zavrčí. Má otrhané staré oblečení a urousané hnědé vlasy, celkově jeho vzhled odpovídá na šestnáctiletého.

,,No tak..." Zašeptám směrem k zlatému draku. Chci aby to ostatní slyšeli, chci aby věděli že se jich zastávám. A nechci aby si mysleli, že mohu s Neithirem mluvit i v myšlenkách. Přejedu mu dlaní po lesklých šupinách na krku a vzhlédnu zpět ke klukovi. ,,Ty! Kdo jsi?" Vyzvu ho, když ke mě stočí své hnědé oči, ustrašené, nejspíš z Neithirova mluvení. Ne každý je zvyklý, aby mu někdo něco říkal v myšlenkách.

Chvíli mlčí, to se zase ujme iniciativy zlatý drak. Neslyšel jsi? Jestli jsi hluchý, nejsi k užitku a můžu tě tak klidně sežrat a tvoje kosti použít jako párátko. Zavrčí, tentokrát ho klidním i v myšlenkách. Roztřeseným hlasem, který vůbec nepřipomíná ten sebevědomý předtím, odpoví.,,Sirem." To se zase ozve nějaká blonďatá holka, v růžových šatech, vzhledem vypadá tak asi tak stará jako já. ,,Chcete si vybíjet zlost na něm? Nechcete si najít někoho stejně silného, to že jsi jezdec neznamená že můžeš všechno?!" To už naštve i mě. Já ho bránila! Už se chystám otevřít ústa, ale zlatý drak to stihne první.

Řekni jeden důvod, ty malá růžová potvůrko, proč bych tě neměl zašlápnout. Dívka vykulí oči ale hned se zase sebere a pokračuje v provokování.....