Přidávám sem písničku, kterou jsem převážně poslouchala při psaní této kapitolky. Tak ať se líbí! - a přiznejte se kdo se díval na Glee XD -

Gabriel

S plnýma rukama jídla a čistého oblečení rychle běžím lesem. Nějak jsem se zdržel u jednoho obchodníka a tak se teď trochu bojím o Thamis. Přeci jenom, v boji není zrovna mistr...

Krev mi ztuhne v žilách když uslyším hlasitý pronikavý křik. Ještě více přidám až se všechno kolem mě rozmaže. Jako elf mohu běhat rychleji a déle aniž bych se unavil. Zrovna za tuto dovednost právě děkuji. A zase, další výkřik plný bolesti. Krev mi bubnuje v uších a jediné co dokážu vnímat je tlukot mého vlastního srdce, které snad musí slyšet každý na světě.

Neithir

Další nudná noc jako každá jiná. Prostě ležím na studené trávě, vedle mě plápolá slabý oheň vedle kterého jsou všichni namačkaní. Třou si ruce o sebe, tisknou si oblečení k tělu a nadávají na chladné noci. Mě je to tak nějak jedno, není mi zima a tak jen pozoruji okolí a doufám že nás potká něco zajímavějšího než jen vlci. Jo jasně, vlci jsou silní a člověka mohou zabít, ale mě těžko. Už jsme jich pár potkali, stačilo abych se jen ohnal ocasem a zlomil jim vaz. Takže už jen doufám že narazíme třeba na nějakého jiného dračího jezdce nebo že už konečně dorazíme do nějakého města.

V tom tichu se však náhle rozezní můj řev. Překvapeně se otočím a podívám se na svou nohu, ve které pulzuje ostrá bolest. Jako by mi v ní někdo trhal maso. Přitisknu se k zemi a začnu sebou házet, jako bych se snažil uhasit oheň. Silně zavřu oči a vycením zuby na neviditelného nepřítele. Až po několika mučivých minutách mi dojde, že bolest nepochází ode mě. Něco se muselo stát Thamis!

Bolest pomalu ustává a já se začínám rozhlížet kolem. Všichni se na mě vystrašeně dívají a já na ně ještě zařvu. Někteří strachy i vykřiknou. Jak si můžou dovolit se bát!? Thamis tam něco rve nohu a oni se bojí mě! Nesnáším je. Zavrčím na ně a vražedně je projedu pohledem. Napnu svaly a mohutně se odrazím od země. Začnu zběsile mávat křídly až se dostanu vysoko nade všechno. Nad ty zbabělce, nad stromy, nad zvířata, nad Thamis, nad toho co jí právě ničí nohu.

Po nějaké chvíli strávené ve vzduchu se ale uklidním. Je živá, cítil bych kdyby zemřela. Stále ale rychle máchám křídly, chci být u ní co nejdřív. Ani nevím jak vím kam mám letět. Jako bych najednou přesně věděl kde je, jakoby jsme byly magnety a něco nás k sobě přitahovalo. Když už si myslím, že je všechno v pořádku, znova ucítím strašnou bolest. Ani si neuvědomím, že padám z oblak dolů na křídla lámající zem.

Když začne bolest trošku polevovat, zaberu a dostanu se znova do dostačující výšky. To mnou ale zase projede vlna bolesti. Nejradši bych si tu nohu ukousl. Dokonce už začnu natahovat krk, ale něco ve mě, nejspíš pud sebezáchovy, mě donutí mávnout křídly a oddálit se tak od bolestivé smrti prudkým dopadem na zem.

Začnu mávat křídly ještě víc a dostanu se tak vysoko, že se mi začne až těžko dýchat. Na šupinách mi začnou zamrzávat droboulinké kapičky rosy. Vypadám teď určitě nádherně, jak se na mě třpytí ty kousky ledu. Ale to je to poslední co mě teď zajímá. Prudce vdechuji ten ledový vzduch, který mi propaluje plíce, ale právě ten mě také drží při vědomí. Cítím jak mi v konečkách křídel pulzuje krev.

Cítím že Thamis má strašně málo energie. Pochybuji že měl někdo někdo stejně velký strach jako teď já. Co si musí prožít aby si osud uvědomil, že si tohle všechno nezaslouží. Doufám že se jednou za tohle všechno stane královnou celého světa. Ale i kdyby ne, já tu s ní zůstanu navždy...

Gabriel

Přiběhnu právě když zavře oči.,,Thamis!" Zakřičím a odhodím všechno to co nesu v rukách. Zděšeně si přikryji ústa rukou a bezmocně se dívám na pahýl, jenž byl původně Thamisina noha. Musím až zatajit dech nad tím co dokázala. Ona si zachránila život, já bych tohle nejspíš nedokázal. Raši bych zemřel...Přejedu jí rukou po tváři a předám jí trochu své energie.

***

Další den, zrovna když míchám jakousi mast z bylinek, která by jí měla vrátit energii a pomoci od bolesti, otevře oči. Rychle se nad ní nakloním, protože se zdá že se snaží mluvit. Hýbe rty, ale nevychází z nich žádný zvuk. Potom si odkašle a slabounce zašeptá.,,...Vodu.." Znova zavře oči a já se nahnu přes ní pro láhev s vodou. Opatrně jí ji naleju do úst a ona poté znova otevře oči. ,,...Neithir" Vypadne z ní po chvíli. ,,Ten je teď pryč.. sejdete se v Ellesméře." Promluvím tiše a obrátím zrak k obloze v prosbě aby se Neithir už brzy vrátil. Myslím, že ho teď bude potřebovat.

Znova zavře oči a za nějakou dobu začne i pravidelně oddechovat, z čehož usoudím, že usnula. Dodělám mast a potom jí začnu opatrně natírat konec nohy, teda te'd už to noha není... Bude muset vymyslet nějakou provizorní končetinu.

Neithir

Další den ráno ji už začínám ztrácet. Tedy ne že by umírala, ale už si nejsem tak jistý kde je. Snažím rozprostírat mysl jak jen mohu, ale začínám si být více a více nejistý kam letět. Naštěstí si zatím docela pamatuji kam mě to táhlo. Sice budu moci jen odhadovat, ale pořád lepší než nic.

***

Večer, ale zachytím něco co mi do žil vlije život. Ucítím dotyk Thamisiny mysli. Je blízko, určitě je blízko, dokonce už i vím kde. Je sice slabá, ale i tak! Je živá a poměrně i v pořádku, když tedy nepočítáme tu nohu.