,,Takže Tanjiro, poslouchej dobře! On má skříňku v budově A, ale když tam u ní budeš čekat, bude se na tebe koukat divně. Budeš vypadat jako stalker! Proto počkáš za rohem a až si vezme věci, tak ho oslovíš!" vydechla Kanao vážně.

Tanjiro jen nejistě zamrkal.

,,Než se ho zeptáš na jméno, představ se sám, bude to pro něj příjemnější" dodala Aoi.

,,Nemá vypadat jako stalker a proto čeká za rohem až si vezme věci?" zamumlal Zenitsu pobaveně.

,,Nepleť se do toho!" okřikla ho Kanao a odstrčila ho bokem ,, Každopádně Tanjiro, celou dobu se na něj usmívej! Jak jsem ho párkrát viděla, vypadá docela plachý tak ať se ti nelekne" upozornila ho a vytáhla z tašky deodorant.

Hned jak si toho rudovlásek všiml o krok poodstoupil ,,Nechceš mě tím doufám přestříkat?! Je to dívčí vůně!" bránil se.

,,Klid, ten je můj... Ale když už jsme u toho, mohl by jsi změnit deodorant" ušklíbla se a natáhla k němu ruku ve které svírala lahvičku.

,,Zapomeň, nebudu se ničím vonět, jsem takhle spokojený!" vyjekl a o něco poodstoupil.

Kanao si povzdechla ,,Jak myslíš..." 

,,Důležitější je... Dokážeš ho vůbec oslovit?" zeptal se Zenitsu a tázavě naklonil hlavu.

Tanjiro se nadechl k nějaké odpovědi, ale hned semkli rty ,,No..."

Aoi zkřížila ruce ,,Neříkej mi že po tom co ti to tu plánujeme, ho ani neoslovíš?"

,,Na co ti to sakra plánujeme?!" okřikla ho Kanao a naštvaně na něj ukázala prstem.

,,Já vás nežádal abyste mi to plánovali..."

,,No, děláme to taky pro sebe. Jsi tak zamilovaný že o něm pořád mluvíš..." povzdechl si Zenitsu a obejmul ho kolem ramen ,,opovaž se říct že to není pravda, sedím vedle tebe!"

,,A-ale-"

,,To zvládneš" vložila se do toho Aoi s úsměvem ,,každopádně kecáme tak dlouho a už jsme tu, tak dávej pozor aby ti někudy neutekl. Je tak malý že bys ho přehlédl" ušklíbla se.

,,Vtipné..." povzdechl si Tanjiro.

Kanao mu položila ruce na ramena ,,Podívej! Už vychází! Tak se předveď Romeo!" s těmito slovy ho postrčila dopředu a s ostatními zalezla za nejbližší řadu skříněk.

Rudovlásek se zmateně rozhlédl a všiml si toho černovláska, jak vychází zpoza jedné řady skříněk. K hrudi si tiskl několik učebnic a očkama nervózně pokukoval kolem. Jakoby jen jeho výraz říkal, že je kolem moc lidí. Což byla pravda.

Přestože za deset minut začínala první hodina, šatna byla plná lidí že se tu téměř nedalo projít.

Rychle se za ním vydal, aby ho náhodou v davu neztratil. Prokličkoval kolem pár kolemjdoucích a jemně mu zaklepal na rameno.

Chlapec sebou škubl a otočil se na něj s překvapeným výrazem. Jen si ho prohlédl od hlavy až k patě ale neřekl jediné slovíčko.

,,Ehm, a-ahoj, j-já jsem" vykoktal ze sebe, ale při tak blízkém kontaktu s ním byl mnohem nervóznější než obvykle. Z blízka byl ještě roztomilejší.

On se už nadechoval k nějaké větě, ale přerušil je hlas který se mu ozval za zády.

,,Muichiro, myslel jsem že už budeš ve třídě. Za chvíli zvoní"

Za zády se mu objevil velmi vysoký kluk, klidně o hlavu a půl vyšší než on.

,,Oh, nečekal jsem tě tu, máš šatnu jinde" usmál se a otočil se k Tanjirovi bokem, aby na něj viděl.

Rudovlásek tam jen zaraženě stál a přemýšlel co by měl teď udělat.

Ten kluk se usmál ,,Byl jsem za třídní v kabinetu. Každopádně by jsi měl jít do třídy, jinak přijdeš pozdě" napomenul ho pobaveně a poplácal ho po hlavě.

,,Já vím, jen něco..." otočil se na místo, kde předtím stál Tanjiro, ale uvědomil se že tam nikdo není. Zmateně naklonil hlavu ,,Zmizel....?"

,,Heh, nech to teď být, doprovodím tě do třídy" řekl s úsměvem.

Menší chlapec jen potěšeně přikývl ,,Ale co když to nestihneš k sobě do třídy?"

,,Nějak to zvládnu"

,,Co se tam děje?" žadonila Aoi napjatě.

,,Nevidím tam přes tu skupinku!" zasyšela Kanao naštvaně.

V tu chvíli se však před nimi zjevil Tanjiro. Ve tváři měl docela skleslý výraz, takže ostatní pochopili že něco nevyšlo.

,,Co se stalo?” vyzvídala hned Aoi.

,,No, oslovil jsem ho... Ale než jsem se stihl představit, přišel tam ten Genya z béčka” zamumlal a sklopil pohled.

,,Shinazugawa Genya z béčka...” zavrčela Kakao vytočeně a prokřupal si všechny klouby na prstech.

Zenitsu si jen povzdechl a obejmul ho kolem ramen jednou rukou ,,Nech to teď být, za chvíli zvoní. Můžeme ho najít po škole” řekl s úsměvem.

Rudovlásek přikývl ,,Ale zjistil jsem jeho jméno”

,,Jak se jmenuje?” vydechly obě dívky naráz.

,,Muichiro... Má krásne jméno” pousmál se a zasněně obrátil oči ke stropu.

•°•°•°•°

,,Tentokrát to vyjde! Tanjiro, támhle stojí u jazykové třídy. Je velká přestávka, takže na to máš patnáct minut” vyhrkla Kanao a ukázala k jedním dveřím, u kterých právě tmavovlásek stál.

Tanjiro se zhluboka nadechl a přikývl ,,Držte mi palce” s těmito slovy sebejistě vykročil vstříc osudu.

Měl už dopředu vymyšlené co mu řekne a měl to prokonzultované s ostatními.

Přišel k němu ze zadu a jemně mu zaklepal na rameno ,,Ahoj, jak s-”

,,Ha? Co si o sobě myslíš? Vypadáš jak řepa. Myslíš si že když jsi z vyššího ročníku, všichni se z tebe posadí na prdel? Dej mi pokoj!” zakřičel na něj a Tanjiro zůstal stát jako opařeny.

Co se stalo špatně? Proč na něj ječí? Takhle se přece nikdy nechoval.

,,J-já”

V tu chvíli však Muichiro zmateně vykoukl ze třídy ,,Yuichiro, proč kričíš?” zamumlal a podíval se na toho chlapce, co vypadal úplně stejně jako on. Poté přejel pohledem na zmateného Tanjira ,,Oh, ty jsi ten z rána” zamumlal překvapeně.

Rudovlásek však v tuhle chvíli ještě zpracovával kdo před ním právě teď stojí. Jak je možné že si nevšiml že má dvojče? Spletl si ho s ním. To je bratr takového hodného, krásného a dokonalého kluka takový nervák?

,,Ale dejte mi pokoj!” odsekl Yuichiro a zalezl zpět do třídy.

Muichiro úplně vylezl zpoza dveří a postavil se přímo proti Tanjirova jakoby čekal že něco řekne.

,,N-no... J-ja jen... Já jsem... Na odchodu!” vyjekl nervózně a rozběhl se pryč. Oni se neohlédl a zalezl za nejbližší roh. Byl rudý až za ušima, jen z toho jeho roztomilého pohledu. Ta krásná očka jak ho zvědavě, ale zároveň stydlivě pozorovala. Seznámit se s ním je větší problém než předpokládal.

V tu chvíli ho doběhli i jeho kamarádi.

,,Tak jak to šlo?” zeptala se s úsměvem Aoi.

,,Nebyl to on. Byl to jeho bratr” pronesl a všichni překvapeně zamrzli na místě.

,,Bratr? On má dvojče?” vydechl Zenitsu překvapeně.

Kakao vyvalila oči ,,Jak to že sis toho nikdy nevšiml?” vykřikla a on jen mykl rameny.

,,No nic, zkusíme to jindy. Tentokrát si budeš muset dávat pozor!” vyjekla Aoi otráveně.

Tanjiro jen nejistě přikývl.

To jak utekl když se ukázal jim radši říkat nebude. Nemusí vědět všechno.

•°•°•°•°•°

,,Tanjiro, nechceš mi donést pití z automatu?”

,,Ne nechci Kanao”

,,Prosím! Mě bude určitě zkoušet a musím se učit!”

,,Dobře, ale jen výjimečně...” vyskočil ze svého místa a proplul skříňkami ven z šatny. Byl to jejich oblíbený spot když čekali o volné hodině.

Došel ke schodišti a hbitě vyběhl do mezipatra, kde se překvapeně zastavil.

Po těch schodech dolů šel Muichiro. Sotva mu viděl do tváre kvůli krabici, kterou měl před obličejem, zatímco viditelně balancoval aby se vůbec dostat dolů krok po krůčku.

Už chtěl nabízet pomoc, ale v tu chvíli kdy  scházel posledních pár schodů, váha té bedny ho převážila a on se svalil ze schodů.

Tanjiro chtěl něco vykřiknout, ale než se nadál, ležel na zemi spolu s Muichirem na hrudi. Pěkně mu zbrzdil pád, jinak by si mohl něco zlomit.

,,Jsi v pořádku?” zeptal se a opatrně zvedl hlavu na Tokita, který měl hlavu stále zabořenou v jeho hrudi v důsledku toho otřesu.

Až po oslovení zvedl hlavu a rukama se opřel vedle jeho těla ,,A-ano, omlouvám se, já... Ty jsi ten z rána” vydechl překvapeně a poprvé si pořádně prohlédl jeho obličej. Krásné oči. Malý roztomilý nos. Zajímavá jizva. Nezvykle velké náušnice.

Tanjiro ihned zrudl jako rajčátko. Jeho crush si ho z dvaceticentimetrové vzdálenosti prohlíží a ještě na něm leží. Úplně nečekal že takhle bude vypadat jejich první setkání, i když na něj byl teď dokonalý a roztomilý pohled.

V tu chvíli si však tmavovlásek uvědomil jak to teď vypadá. Leží tady na někom, jehož jméno ani nezná.

Slabě se začervenal a rychle vyskočil na nohy ,,O-omlouvám se... Není ti nic?” zeptal se nervózně a podal mu ruku na pomoc.

Tanjiro se konečně vzpamatoval a přijmul jeho pomoc. ,,Nic to není” usmál se a znovu mu podal ruku. Teď nebo nikdy. ,,Jsem Kamado Tanjiro! Omlouvám se za to ráno” nervózně se poškrábal.

,,Ehm, to nic” usmál se a podal mu ruku ,,Já jsem Muichiro, Tokito Muichiro. Jestli můžu mít dotaz, z jaké jsi třídy?” zeptal se nejistě.

,,Chodím o ročník víš, do áčka”

,,Tak to jsi stejně starý jako Genya, znáš ho?” zeptal se s úsměvem.

Tanjiro nejistě přikývl ,,Znám no. Každopádně kam neseš tu krabicu? Vypadá že je docela těžká, sotva jsi ji unesl” odvětil zvědavě a ukázal na krabici, která ležela kousek od nich.

,,Málem jsem na ni zapomněl! Jsou to věci na výtvarnou a patří to do kabinetu výtvarky” vysvětlil a vrátil se ke krabici. Pevně jí chytil a ze všech sil jí zvedl ,,Asi už půjdu, musím to tam zanést” vydechl zadýchaně.

Rudovlásek si hned všiml jak se mu pod tou váhou třesou ruce. Vytrhl mu tu krabicu z rukou ,,Pomůžu ti, nebo z těch schodů zase spadneš” usmál se.

Muichiro překvapeně semkl rty ,,N-ne, to nemusíš, zvládnu to sám, je to jen kousek” namítal a chtěl si tu krabici vzít zpět.

,,Nech to být, jen mě naveď kde je kabinet výtvarky, nikdy jsem tam nebyl” nervózně se usmál a tázavě se na menšího chlapce podíval.

On si jen povzdechl a potěšeně se pousmál ,,Dobře, pojď za mnou. Dávej pozor kam šlapeš, přes tu krabici nejde vidět” upozornil ho a rukou mu naznačil aby ho následoval.

Tanjiro přikývl a následoval ho po schodech dolů. Prošli chodbou a tmavovlásek zastavil u jednech dveří. Vytáhl klíče a rychle odemkl zámek.

Byl to velký sklad plný barev, krabic s fixami, papíry různých barev a velikostí.

,,Páni, ty máš klíče od kabinetu výtvarky?” vydechl Tanjiro překvapeně.

Muichiro si od něj převzal krabici a vešel mezi regály ,,Kreslení je můj koníček, takže mi Uzui-sensei dál klíče, abych ho s tím pořád nemusel otravovat a mohl si půjčovat školní pomůcky” Řekl s úsměvem a i s krabici se postavil na špičky aby ji mohl vrátit na horní polici.

Tanjirovi se stačilo podívat jak vysoko je prázdné místo a věděl že s jeho výškou a silou to tam nevrátí. ,,Počkej pomůžu to s tím”

,,Ne to v pohodě” odpověděl udýchaně a ze všech si se pokusil vytáhnout tu krabici až nahoru. Bohužel se mu to nedařilo. Bylo to moc vysoko a ta krabice na něj byla moc těžká. Vytáhl se znovu na špičky a trošku vyskočil, ale krabice ho začal převážet dozadu.

,,Pozor!” vyhrkl Tanjiro a hned se objevil za ním. Pevně chytil krabici a nechal ho aby se opřel o jeho hrudník, čímž zamezil pádu.

Muichiro se překvapeně otočil hned jak měl zase rovnováhu a o krok od něj odstoupil ,,D-děkuju” špitl a nervózně sklopil pohled.

Tanjiro se úlevně pousmál a při troše úsilí vrátil krabici na své místo. Otočil se a všiml si, že Muichiro prohrabává jiné krabice. Stoupnul si za ním a zvědavě mu nakoukl přes rameno ,,Co to hledáš?”

,,Tužky” odpověděl.

,,Na co jich potřebuješ víc? Nejsou všechny ty tužky stejně?” odtušil a podíval se na několik tužek, které už držel v ruce.

On jen zavrtěl hlavou ,,Každá je jinak měkká a má jinou stopu, takže se každá hodí na něco jiného. Některá na obrysy, jiná na stínování” vysvětlil a vytáhl poslední tužku se kterou se otočil na rudovláska ,,Jdeme?” usmál se, chytil ho za loket a vytáhl ho z kabinetu. Poté zavřel dveře a zamkl. ,,Kam jsi měl vlastně předtím namířeno? Je mi líto že jsem ti to tak narušil” zamumlal provinile a otočil se zpět na něj.

,,Šel jsem do automatu, ale to už je jedno. Kam jdeš ty?”

,,No, já mám volnou, takže asi do šatny, nebo si chodím sednout pod schody”

,,Mohl bych jít s tebou?” zeptal se s úsměvem.

Muichiro překvapeně zamrkal, ale nakonec se usmál ,,Dobře, tak pojďme” odvětil nadšeně a vydal se pryč chodbou. Seběhli schody a dostali se do těch šaten, kde ho ráno poprvé oslovil.

Tanjiro musel uznal že byl překvapený. Bál se že bude tak tichý že se ho bude bát a nebude s ním schopný pořádně mluvit. Naopak je milý, přátelský, veselý a tak zvláštně roztomilý až v nějakém ohledu podivný. Na druhou stranu byl pyšný sám na sebe že s ním dokáže mluvit. Nečervená se, nekoktá a celkově je celý klidný. Přítomnost toho menšího chlapce ho tak moc uklidňovala, že se na nic jiného nesoustředil.

Tokito ho zatáhl šatnou až dozadu kde bylo další schodiště, které vedlo dolů.

,,Nevěděl jsem že se z téhle budovy dostaneme do sklepa” vydechl překvapeně a podíval se dolů na tmavé schodiště.

Druhý zavrtěl hlavou ,,Je tam vchod, ale je zamčený. Moc lidí o tom neví takže tu býva klid. Chodím sem jen sám, nebo s Genyou” odpověděl a sešel dolů. Posadil se na nejspodnější schod a poklepal na místo vedle sebe.

Tanjiro se posadil vedle něj ,,Odkud se vy dva znáte?”

,,Popravdě, nemám moc přátel. Před šikanou mých spolužáků mě většinou chránil můj bratr. Je sice takový jaký je, ale má mě rád. Jednou nebyl poblíž a došlo k menší potyčce. Nevím jak ale objevil se tam Genya a pomohl mi. Jsem mu za to vděčný, hlavně proto že je to můj jediný přítel” odpověděl sklesle a podíval se na Tanjira ,,Vím že není nejsvatější, kouří a občas i pije. I tak mu dlužím” zamumlal s úsměvem a opřel se o vedlejší stěnu.

Tanjiro sklopil hlavu ,,Vím jaký je, ale není nic špatného na tom ho mít rád” usmál se a podíval se na telefon ,,To už je tolik hodin?!”

,,Kolik je?”

,,Za pět minut zvoní! Promiň musím běžet!” vyskočil na nohy a vyběhl po schodech do mezi patra ,,Snad se zase příště uvidíme!” naposledy mu zamával a běžel nahoru.

Muichiro jakoby se nadechoval že něco poví, ale nakonec zůstal ticho. Podíval se na několik tužek, které stále držel v ruce ,,Kamado Tanjiro...”

Rudovlásek mezitím proběhl řadou skříněk a zastavil se uprostřed jedné ze školních chodeb. V tuhle chvíli dostal totální  hysterák. Opravdu s ním mluvit. O samotě. Zná celé jeho jméno, jeho koníček.

,,Tady jsi!” ozvalo se mi za zády.

,,Já tam jak idiot čekám na to pití a ty ho stejně nemáš!” okřikla ho Kanao otráveně a zkřížila ruce.

,,Neuvěříte s kým jsem mluvil” přerušil je rudovlásek nadšeně.

V tu chvíli se do konverzace vložil Zenitsu ,,Myslím že uvěřím” zazubil se a podal mu svůj mobil.

Tanjiro si ho převzal a překvapením mu málem vyskočily oči z důlků.

Byla to fotka, kde je Muichiro opřený zády o Tanjirovo tělo a společně mu nad hlavou drží krabici. Bylo to po tom jak málem spadl když tam dával tu krabici do poličky.

,,Kde jsi to...” nechápal a překvapeně se na ty tři podíval.

,,Trvalo ti to dlouho tak jsme se šli podíval kde jsi” ušklíbla se Kanao.

Tanjiro se začervenal a odvrátil pohled ,,Tak aspoň to vidíte, už jsem si s ním popovídal”

Aoi si pobaveně povzdechla ,,Proč my to tak plánovali, když to stačilo nechat na náhodě...”

Datum: 7. 4. 2k22
Počet slov: 2571