Jeho kroky mi připadaly o mnoho větší než včera. Možná to bylo tím, že jsem byla vážně unavená a ještě poněkud ospalá. Ale Dax vypadal kupodivu dost energeticky. Vlastně ani nevím, kdy šel spát. Bylo toho na můj malý mozek trochu moc. Příliš. Příliš mnoho, než abych se v tom neztratila do půl minuty. Skutečně mi nad tím stačilo půl minuty uvažovat, a už jsem nevěděla, co se to se mnou vůbec děje. Bylo to pro mě velmi těžké. Chvílemi jsem si jen říkala, co jsem komu udělala. A pak se mi na mysli začali ukazovat všichni lidi, kterým jsem kdy ublížila a tak jsem nad tím pro jistotu přestala uvažovat. Oklepala jsem se. Už zase na to myslím.
Podívala jsem se na Daxe, který si plnými doušky užíval sluníčko. A pak že nemá emoce. Hmm, to určitě. Jen je neprojevuje. To je sakra rozdíl. Zajímalo by mě, jak to bylo vlastně myšleno. Jestli nějak obrazně.. Těžko říct. Obrátila jsem svůj pohled k jeho tváři, kterou sluníčko nádherně ozařovalo ze všech stran. Teď mi z nějakého důvodu připadal šťastný.
,,Šťastnějším ho už neudělám.." zapřemýšlela jsem a zvedla jsem svůj pohled k nebi, jako bych věřila, že tam někde v těch místech je Yipes s Dipesem a smějí se mým zoufalým pokusům. Pche. To je totiž hrozná zábava. Chtěla bych je vidět, jak by si počínali tady na zemi. A kdepak žádný obláčky pod nohama, ale pořádnej tvrdej asfalt na ně. Jo, pořád jsem byla bosky. Sice jsem nešla úplně normálně, takže mě to nemohlo bolet tak jako kdybych šla normálně, ale tvrdost kamínků a silnice, chodníku, písku a všeho možného, co se mi vpletlo pod má, poměrně rozmazlená chodidla, jsem cítila dostatečně. Alespoň mám ten pocit. Dax se koukal vedle sebe. Nejspíš mu nedošlo, že dělá poměrně dlouhé kroky a tak jsem hodně daleko za ním. A začal mluvit. Naštěstí jsem to slyšela a kousek jsem si popoběhla, abych měla lepší pocit, že někdo mluví na mě a ne do vzduchu.
,, Dneska je krásně, viď?" usmál se a podíval se na mě. Vlastně.. Ne na mě se nepodíval, koukal se napravo a já byla nalevo. Sakra. Už zase jsem kdesi mimo.
,,Jojo.." vydechla jsem, zatímco jsem ho obešla, abych byla na relativně ,, správné" straně. ,,Je nádherně."
Chvíli jsme oba jen tak mlčeli a pak se podíval na oblohu.
,,Hele, už se vrací ptáci.."
A skutečně. Po obloze se proháněli houfy všelijakých druhů ptactva a vesele prozpěvovaly, že se Dax vydal ven. No, já vlastně nevím, jak moc velká je vzácnost vidět Daxe venku, když nad tím tak přemýšlím.
Cesta byla rovná, přede mnou nebylo nic, o co bych mohla zakopnout a tak jsem si mohla dovolit zahledět se do nebe i při chůzi trošku delší dobu. Ano, velmi ráda jsem koukala do nebe. Vydržela jsem ležet v trávě a koukat se na oblohu bez sebemenších problémů i několik hodin a vůbec jsem se netrápila hmyzem a všeličím, co v té trávě pobíhalo. Někdy bylo snazší o dané věci prostě příliš nepřemýšlet, nerozebírat jí moc do hloubky. Některé věci prostě raději ani vědět nechcete. Přece jen, vaše ideální představa je pro vás mnohem přijatelnější, než krutá tvář reality. Je pravda, že už jsem se v trávě dlouho neválela. Chtělo by to napravit a něco s tím udělat. Měla jsem chuť Daxovi zdrhnout někam na louku, ale nesměla jsem ho spustit z očí. Tedy, to samozřejmě myslím obrazně. Nemůžu ho přece hlídat jako malé dítě, že? Jak jsem tak přemýšlela, hlavu jsem měla někde v oblacích a nepozorovala jsem cestu, najednou se něco stalo. Nevím přesně co, jen to, že mě probrala až ostrá bolest v oblasti čela. Pod rukama jsem nahmatala tvrdou a suchou hlínu a pomocí rukou jsem se posadila. Motala se mi hlava jak nikdy a hezky dlouho trvalo, než se mi podařilo rozmžikat oči, které pálily, jako bych byla v jednom ohni. Když se mi krajina přestala točit, zaostřila jsem Daxe, který dál šel svou cestou a nezaregistroval, že jsem zmizela kamsi někam do pryč. Podívala jsem se. Přede mnou se tyčil vysoký a mohutný jehličnatý strom. Aha. Došlo mi co se stalo. Napálila jsem si to rovnou tak hezounky do toho stromu. Fakt jako bravo, taková inteligence, to se mi musí nechat. Nedívat se na cestu a narazit plnou parou do nevinného, nic netušícího stromu, to je fakt jakože jinej level kapičku. Vlastně hodně. Hodně jinej level.
Palčivá bolest se mi rozlézala po celé hlavě a Dax mi mizel z dohledu. Tohle byl průšvih. A velký. Věděla jsem, že se mi příliš motá hlava, než abych měla sílu vstát a dohonit ho, takže jsem i přes rostoucí bolest musela nějak rychle zareagovat, aby mi nezmizel z dohledu úplně. To by se mi totiž ztratil a mohl by se z toho vyklubat značný problém. A o to jsem teď teda vážně nejevila zájem. Fakt ne. Kdybych ho ztratila... ne radši na to ani nechci myslet, co by se stalo kdybych ho ztratila, protože to by byl takový průser, že to už bych to raději vzdala úplně, hele.
Každopádně teď ta bolest prostupovala celým mým tělem a já jsem nevěděla co mám dělat a jak ho zastavit. Díky Bohu to pro tentokrát bylo štěstí v neštěstí, protože kdybych nenarazila do jehličnatého stromu, (ale třeba do listnatého) tak jsem v ten moment naprosto v háji. Protože díky tomu, po mé pravé ruce teď ležela šiška. Jen si tam tak ležela, přišla mi jakoby osudová, nikdy bych nevěřila tomu, že mi ta šiška tak moc pomůže. Bylo to vlastně celkem snadné. Bylo to snadnější, než by se mohlo zdát a napadlo mě to velmi rychle. Tak rychle, že jsem si ani nestihla promyslet, jaké to bude mít následky. Ale byl to můj jediný nápad, kterého jsem se teď momentálně musela držet. Popadla jsem jí a švihla jsem jí co nejdál jsem dovedla. A tak se stalo, že se Dax ve své rychlochůzi zastavil, když ho moje osudová šiška majzla přímo do hlavy.
Trochu sebou cukl, jak to nečekal a ruku si položil na týl v místech, kde se ho šiška dotkla. V hustých tmavých vlasech se mu leskly kapičky smůly, které na šišce utkvěly, no v momentě dotyku se rozhodly přestoupit na Daxovu hlavu. Zbrkle se otočil, zvedl levé obočí a zadíval se mým směrem, tedy přímo za sebe.
,, Tos byla ty?" zeptal se trošku nabroušeně. ,,Jen chci vědět proč."
,, Proč asi.." zavrčela jsem a opřela jsem si hlavu do dlaní. Když jsem však znovu zvedla svůj pohled, všimla jsem si, že moje ruce jsou od krve.
,, Počkat COŽE?!" zařvala jsem a hypnotizovala jsem s hrůzou v očích tu krvavou kalamitu na mých dlaních, která mi připadala mnohem děsivější, než z nějakého hororu. Bolest neustále pulzovala a cítila jsem, jak mi po tvářích stékaly horké kapky krve. Znova jsem si prohlédla své dlaně, jako bych doufala, že ta krev do té doby zmizí, než se podívám znova, ale nemělo to žádný smysl. Ano v mých dlaních byla skutečně moje vlastní krev a já jsem pořádně ani netušila, odkud se vzala. A nebo.. Vlastně ano, tušila. Kdybych měla zrcadlo hned bych se podívala a ujistila bych se tak o své představě, ale i takhle bylo jasné, že jsem si právě rozsekala hlavu. Velice inteligentní. To se mi musí nechat.
Znova jsem si položila ruku na čelo a nahmatala jsem ránu. Ano byla na čele, přímo uprostřed čela.
,, Jeee, to bude nádherná jizva! Já jich ještě budu mít, než se z tohoto dostanu a jestli vůbec, tak mi to vlastně už bude jedno." problesklo mi hlavou.
Pak mě ale napadla jedna věc.
,,Co když Dax tu krev znova uvidí! Co když ho znova vyděsím, znova se rozhodne raději mě ignorovat!?"
Tohle nebylo moc dobré. Podívala jsem se, kde se Velikán nachází. Mířil mým směrem, očima zkoumal, jestli nenajde po mně nějakou stopu. Možná se domníval, že po sobě nějaké stopy nechávám alespoň po cestě, ale marně.
,,Hej kde jsi?" ozvala se jeho kontrolní otázka, na kterou pravděpodobně očekával odpověď. Ale sám dobře věděl, že žádná nepřijde.
,, No tak, kde tě mám hledat? Ten obchod za chvíli zavřou, jestli chceš koupit něco k jídlu, tak musíme pohnout, protože v ledničce už toho zas tolik není.."
Na chvíli se odmlčel, protočil oči v sloup, dal si ruku v bok a zavrčel.
,, Vstaň, ať jsi kde jsi a pojď za mnou! Jinak se ti ztratím a už mě -"
Nedořekl to z jednoho prostého důvodu - že mu na hlavě přistála další šiška. Musela jsem riskovat, že tu krev uvidí znova. Lepší, než abych ho ztratila.
Po tváři mi stékaly pramínky krve a bolest mi nejvíc pulzovala právě v bodě úrazu. Hlavu jsem pravděpodobně měla rozbitou naposledy někdy v útlém dětství, protože jsem si to už nepamatovala. Každopádně, teď už na to jen tak nezapomenu. Jako bych měla v hlavě zabodlou sekeru. Teda jako, ne, že bych už někdy v hlavě sekeru měla, to zas mě jako nechytejte za slovíčko, ale nedokázala jsem to přiřadit k ničemu jinému. Ani k té mé ,, autonehodě ,,. Pokud se tomu ovšem tak dá vůbec říkat.
,, Panebože!" ozval se ten známý hlas, přímo nad mou ,, rozsekanou " hlavou.
,,Ah, takže to vidí, no sakra.." zavrčela jsem a zabodla jsem pohled do země, jako bych se bála očního kontaktu s ním. Pak jsem se ale podívala na oblohu, znova jsem k ní zahrozila pěstí a zavřeštěla jsem.
,,Vy dva jste fakt totální banda idiotů! Jako co je tak těžkýho na tom, prostě udělat pro něj tu krev neviditelnou? Copak chcete aby si mě představoval jako nějaké zakrvácené vraždící monstrum z hororu? To nejsou absolutně dobrý plány vám říkám!"
Fakt jako. Kdo s tím má kruci pracovat? Takový nemehla...to i já mám snad větší mozek. Ptáte se, co teď budu dělat? Já nevím. Nechám to osudu. Nejspíš.
,, Abych pravdu řekl.." spustil Dax a já jsem se vyděšeně podívala do jeho tváře, ve které šlo vidět hned několik bleskových reakcí. ,,Nejsem si jistý, jestli mě chceš zabít, nebo jsi někoho zabila, nebo se ti něco fakt hodně špatnýho stalo. Tolik krve na jednom místě jsem snad ještě neviděl."
Mlčela jsem. Nemělo smysl se trápit s odpovědí. Nešlo mu odpovědět. Mohla jsem teď jen čekat, co udělá. Jestli se otočí a odejde, nebo rovnou uteče. A vidět ho utíkat, to by byl pro mě fakt konec. S jeho velkýma nohama bych ho nedohonila, ani kdybych nebyla co se tělocviku týče takový pitomý nemehlo. Byla jsem normálně bez sebemenších problémů schopná zakopnout i o vlastní nohu, natožpak abych s rozbitou hlavou doháněla někoho, kdo je v poměru k mé velikosti nohou a rychlosti asi jako gepard. Život se zdál být čím dál tím větší svině. A to bohužel bez sarkasmu.
Ale on nic z toho neudělal. Místo toho si ke mě dřepl a podíval se mi na čelo, které v jeho očích muselo vypadat jen jako levitující flek od krve. Levitující proto, že jsem se samozřejmě aspoň trochu pohybovala, člověk nikdy nevydrží být bez sebemenšího pohybu jako socha, to dá rozum.
,, Věřím tomu, že mě nezabiješ. Na druhou stranu nechápu, jak by ses mohla takhle zranit. Není tu nic nebezpečného." řekl, načež se rozhlédl po okolí, jakoby se chtěl ujistit, že má pravdu. Nejdřív si nejspíš pomyslel, že má, ale pak, těsně před tím, než se podíval zase na mě, očima zavadil o strom, u kterého jsme se v tuto chvíli právě oba dva nacházeli. Pečlivě ho sjel pohledem od shora až dolů, a pak pro jistotu ještě od spoda nahoru. Přitom najednou zavadil očima na jedné destičce kůry, která ( jak se dalo povšimnout si, pokud jste se dívali opravdu pozorně ) byla červená od krve, stejně jako mé čelo, ruce, obličej a bůh ví co ještě všechno.
,, Neříkej, že jsi.." zvedl obočí a kousl se do rtu. ,,To muselo bolet.."
,,Jo, jsem tak blbá, no. A ne, asi to nebude vůbec bolet, když mi teče tolik krve." zavrčela jsem a poklepala jsem si na čelo. Ano. Na čelo. Zapomněla jsem. Byl to pěkně pitomý čin. Bolelo to jako prase a měla jsem v ten moment chuť se zabít, za svoji naprostou demenci. Viděli jste někdy většího debila? Pochybuju.
Do tváře mu vstupoval úsměv, z čirého smíchu, který se v něm dusil už  kdoví jak dlouho. Zvedla jsem obočí. On se směje? Tomuto? Má vážně divný smysl pro humor.
,, Promiň." špitl v návalech smíchu, který však šlo pouze pozorovat v jeho přesné bezchybné tváři. Že bych slyšela zvuk, to ne. Schoval si tvář do své obrovské dlaně a po chvíli se zase podíval mým směrem.
,,Promiň, ale tomuto se prostě nedá nesmát. Jak se ti povedlo narazit do stromu? Jsi snad slepá? Proč jsi nešla po chodníku?"
Neustále u toho měl ten svůj úsměv plný nepochopení a vrtěl hlavou.
,,No jo no.." zavrčela jsem. ,, Copak se ti to nikdy nestalo?"
Pak jsem si ale uvědomila, že je malá pravděpodobnost, že by se setkali dva stejní dementi na jednom místě, a tak, ačkoliv už jsem se nadechovala k další větě, jsem ji radši spolkla a dál už jsem mlčela. Někdy bylo lepší držet jazyk za zuby, i když nehrozilo, že vás někdo uslyší.
Když se Dax do sytosti nasmál, řekl :
,,Ta krev na prahu mého domu včera,...ta byla taky tvoje?"
Dlouze jsem zapřemýšlela, co všechno se včera odehrálo, a pak jsem si sáhla na bolavý nos, na nějž jsem pro bolest hlavy úplně zapomněla. Aha? Jsem to ale inteligent..
Na tuhle otázku jsem mu moc chtěla odpovědět, a tak jsem přemýšlela, jak to udělat. Pak jsem mu jemně dvakrát poklepala dvěma prsty na rameno.
,,To znamená ano?"
Jeho výraz říkal : ,, Proč ses neozvala takto už dřív?" A můj výraz říkal :
,, Protože jsem naprostá kráva a nenapadlo mě to."
Poklepala jsem mu na rameno takto znova na souhlas a on se usmál. Měl radost, že s ním komunikuju. Nedivila jsem se. Moc dobře jsem věděla, jaké to je mluvit do větru. A nic příjemného to není. Ne pro ty, kteří mají rádi společnost. To rozhodně ne.
,,Jsi v pořádku?" zeptal se znova. Bylo mi jasné, že hru na otázky a jednoslovné odpovědi teď budeme hrát pořád. Tentokrát jsem mu na rameno klepla jen jednou jedinkrát. To znamenalo ne. A on to pochopil. Byl rád, že porozuměl. Šlo to vidět v jeho obličeji. Pak si ale uvědomil, že moje záporná odpověď nevěstí nic dobrého.
,, Bolí to?" pokračoval.
,,Ano." vyklepla jsem. Logicky že to asi tak musí bolet.
,, Chceš vzít do nemocnice?"
Dělá si srandu? Do nemocnice?! Co by mu tam asi tak řekli? Chudáka by ho kvůli mně zavřeli do blázince. Věděla jsem, že potřebuju ošetřit. Ale stejně tak jsem věděla, že on je v tento moment důležitější.
,,Ne."
,,Ne? Nejsi v pohodě! Tohle potřebuje pomoct!"
,,Ne." tvrdila jsem znova.
,,I když.. máš pravdu. Vyhodili by nás odtamtud s tím, že jsem opilej.." uvědomil si.
,,Ano." odpověděla jsem. ,, Že ti to nedošlo dřív."
Dax posmutněl. Šlo vidět jak usilovně přemýšlí. Vážila jsem si toho, že ho zajímá jak mi je, a že nebylo první na co se zeptal, kdo jsem a podobně, ale jak mi je. To bylo od něj milý a ohleduplný. To se mu musí nechat.
Když se na mě znovu podíval, jeho výraz zkameněl. Od strachu se mu zvětšily zorničky a kmital očima z místa na místo.
Naklonila jsem hlavu. Nechápala jsem, co se děje. Rozhlídla jsem se kolem sebe. Čekala jsem, že spatřím něco znepokojujícího, ale nikde nic a nikdo. Bylo tu liduprázdno. Tak teď jsem, přiznávám, byla zmatená ještě o dost víc. Pokud se ptáte, proč už nezmiňuju bolest, kterou jsem samozřejmě pořád cítila, je to proto, že už jsem s ní byla dost dlouho na to, abych si pomalu zvykla. Ale teď mě zajímala Daxova změna v chování. O co jde?
,, Kde jsi?" zeptal se opatrně. Nechápala jsem. Kde bych měla asi tak být? Pořád tady, proč bych se asi přemisťovala?
Zvedl se a chtěl jít kamsi do pryč, snad se po mně chtěl jít shánět. Natáhla jsem se po jeho ruce a stáhla jsem ho zpátky do podřepu ke mě.
,,Jsi pořád tady?" nechápal.
,,Ano." odpověděla jsem a poněkud starostlivě jsem nechala svou ruku na jeho rameni. ,,Co se děje?"
,, Já jen,.. už tě nevidím." řekl sklesle.
,,Daxi, tys neviděl mě, ale mou krev. Což znamená, že ti dva idioti ji nechali zmizet až teď."
A skutečně. Prohlížela jsem se, ale krev byla ta tam. To ovšem bohužel nic neměnilo na tom, že rozbitá hlava prostě hrozně bolí. Taky co čekat od někoho, kdo je schopen nějakého ,,kouzla" až pět minut po tom, co bylo doopravdy potřeba.
,, Udělala jsi to ty? Nechala jsi zmizet svou krev?" ptal se.
,,Ne." nechtěla jsem mu lhát. Byla to pravda. Já jsem přece kouzlit neuměla. Těžko říct, jestli můžu o Dipesovi s Yipesem tvrdit, že oni kouzlit umí. Po tom, jak se předvedli, o tom dost pochybuju.
,, Takže..jsi už v pořádku?"
,,Ne."
,,Pořád jsi zraněná?"
,,Ano."
,, Takže jen zmizela tvoje krev, ale pořád tě to bolí?"
,,Ano."
,, Já to nechápu. Doufám, že mi to někdy alespoň zkusíš vysvětlit." usmál se na mě.
Netušila jsem, jak dlouho celkově náš rozhovor trval, jen jsem věděla, že jsme za něj oba byli hrozně vděční. Vždyť nám konečně došlo, že je reálné, spolu komunikovat! A k tomu mě Dax i cítí! Jako já za to byla happy. Otázka je, jestli i on.
,, Moc rád bych ti pomohl, ale přiznávám, že nevím jak."
Přikývla jsem. Ani já jsem to nevěděla. Tak jak by to mohl asi tak vědět on.
,, Ještě jedna otázka.." připomenul mi a já jsem se na něj podívala.
,,Ta krev včera..mohl jsem za ní já?"
,,Ano." odpověděla jsem. ,,Ne" opravila jsem se. Vlastně jsme za to mohli oba. Což byla poněkud obtížná fráze na vysvětlení.
,,Tak ano, nebo ne?" byl poněkud zmatený. Měl na to právo. Víc než právo. A já to moc dobře věděla. Ale nevěděla jsem si rady.
Když mu došlo, že na toto neznám odpověď, ptal se ještě dál.
,,A ublížila sis u toho taky?"
,,Ano."
,, Takže jsem tě zmrzačil jak včera, tak i dneska, pokud jsem to dobře pochopil?"
,,Ne!" odporovala jsem. ,,To teda rozhodně ne! Pravděpodobně to bylo všecko moje vina, ty za nic nemůžeš!"
,,Ale jo. Jsem fakt děsnej, nechápu, že jsi mě za to ještě nezamordovala. Mohla bys mi to prosím odpustit?"pokračoval.
Nemohla jsem odporovat jeho slovům frází ,,ne" protože by to vyznělo vůči jeho poslední otázce, jako že mu neodpustím, a tak jsem mu odpověděla dvojitým poklepáním na rameno.
,,Děkuji. Tolik si toho ani nezasloužím."
Vstal, podal mi ruku kterou jsem s vděčností přijala a pomohl mi tak na nohy. Už jsem pochopila, že emoce má. Byl víc než jen lidský. Mým úkolem nebylo tak docela naučit ho emocím, ale naučit ho projevovat je i na veřejnosti. A to se zdálo pomalu ještě těžším úkolem, než učit ho od základů. Achjo. Mám to ale smůlu. I když.. nikdy nebudu litovat toho, že jsem skočila do silnice pro svou sestru a už vůbec ne toho, že jsem potkala Daxe. Vždyť on byl svým způsobem další světlo v mým životě.
,, Zvládneš chodit?" zeptal se starostlivě.
,,Ano." poděkovala jsem mu a mlčky jsem si narovnala záda. Teď už byl zase o dvě hlavy vyšší. Ale stejně to byl fajn pocit, mít ho vedle sebe. Člověk si nikdy neuvědomí jaké to je nemít nikoho, dokud se neocitne ve světě úplně sám. Což se mě naštěstí nestalo. Já mám přece Daxe.
,,Hele takhle. Do nemocnice tě vzít nemůžu, i když bys to pravděpodobně potřebovala, ale doma mám lékárničku, tak se můžeme pokusit vyřešit to spolu, co říkáš?" navrhl mi. Byla jsem mu za ten nápad strašně vděčná.
,,Ano." vyklepala jsem mu jemně na rameno. Chtěla jsem dodat ,,děkuji", ale nevěděla jsem jak a tak jsem ho prostě objala. Nedosáhla jsem na něj a tak jsem ho nemohla obejmout kolem ramen, jako ostatní lidi, ale jen kolem pasu. Každopádně i tohle mi hodně dalo. Cítila jsem, jak moc to potřebuju už od samého začátku. A teď už se toho do mě prostě nahrnulo až příliš.
V ten moment sebou trochu cukl, jak to nečekal, ale když si uvědomil, co jsem to právě udělala, celou mou drobnou postavu schoval ve svém obětí. Přemýšlela jsem, jak dlouho nikdo neobjal jeho. Jen Bůh ví, kdy to pro něj bylo naposled. Chtělo se mi z toho brečet, když jsem si uvědomila, jak se chudák musí cítit pořád sám.
Ty nádherné vteřiny mi přišly jako věčnost a zároveň jako neskutečně krátká chvilka. Občas si říkám, jak neskutečně divnej ten čas je.
,,Tohle beru jako souhlas." řekl tiše a jemně s úsměvem, když jsme se od sebe zase oddálili.. ,,A hlavně se tentokrát dívej pod nohy, ať se nezmrzačíš ještě víc, než do teď."
Chvíli jsme jenom tak mlčky šli vedle sebe, přemýšlela jsem, jestli ta hlava někdy přestane bolet. Ostrá bolest vystřelovala až hluboko do nitra mojí hlavy a mně se zavírala víčka vyčerpáním, snad i kvůli tomu, že jsem ztratila celkem dost krve. No jo, když jsem takový nemehlo, můžu být ráda že vůbec ještě stojím na svých nohách.
,, Držíš se u mě?" chtěl se ujistit. Chtěla jsem mu odpovědět známým poklepáním, když v tom jsem si uvědomila, že je zase pořádný kus přede mnou. No jo, vždyť jsem jeho velký kroky nestíhala ani když jsem neměla rozbitou hlavu, natož pak teď. Jenomže když jsem mu hned nepoklepala na rameno, znervózněl.
,, Haló?"
Zastavil se a rozhlížel se kolem dokola. Sebrala jsem poslední veškeré zbytky svojí síly na to, abych ho doběhla a nezmizel mi z dohledu.
,,Ano." dala jsem mu o sobě vědět na poslední chvíli, než stihl začít panikařit.
,, Páni tys mě teda vyděsila, děje se něco?"
,,Ano!" zavrčela jsem unaveně a když se chtěl znovu rozejít, zatlačila jsem mu rukou do svalnatého hrudníku, abych mu tak dala najevo, že má stát. Pousmál se.
,,Ty mi nestačíš?"
,,Ano." přiznala jsem, i když nerada.,, Nestačím."
,,Jsem na tebe moc rychlý?"
,,Ne.."
Uculil se. ,,A nebo to nechceš přiznat, co myslíš?"
,,Ne.." nenechala jsem se jen tak lehko přesvědčit o svojí neschopnosti a raději jsem si namlouvala něco úplně jiného.
,, Myslíš, že mám na tebe moc velký kroky?" zeptal se neustále s tím úsměvem.
,,Ano." kývla jsem spokojená s jeho rozsudkem. Sledoval místo kde jsem stála těma očima a jakoby se i jimy usmíval.
,,To říkají úplně všichni. Nikdo nechce přiznat, že jsem na ně prostě moc rychlej."
Zrudla jsem hanbou, když jsem si uvědomila, že má naprostou pravdu. Skutečně jsem prostě byla jen pomalá. Ale tvrdit, že má velký kroky ( což byla vlastně taky pravda ) bylo samozřejmě pro člověka snazší a přijatelnější, no uznejte sami.
,,Ano." odvětila jsem.
,,Tak vidíš, že si to přiznáš. Abys věděla, vážím si toho."
Když jsem ,,mlčela", ( chápejte to, jako že jsem do něj nijak nešťouchala ) dodal : ,, Už půjdu pomaleji. Slibuju."
A jak řekl, tak i skutečně udělal. Zmírnil svoje tempo, a to celkem o dost, ruce si strčil do kapes a každou chvíli se otázkou ,, Jsi tady?" ujišťoval, že ho stíhám.

Odemkl a já jsem mlčky vklouzla dovnitř. Počkala jsem až za sebou zavře, aby náhodou mezi námi nedošlo k nějakému nedorozumění.
,, Počkej prosím v kuchyni a já zatím skočím pro tu lékárničku." slušně mě požádal, vyzul se a kamsi zmizel. Nijak jsem neodporovala. Tak strašně se mi motala hlava, že jsem na nějaké odporování vůbec neměla náladu. A hlavně jsem neměla důvod odporovat. Vždyť on to se mnou myslel dobře a chtěl mi jenom pomoct.
Malátná jako duch jsem došmatlala do kuchyně, posadila jsem se na stůl, abych měla lepší přehled a pokoušela jsem se udržet oči otevřené. Postupně se zavíraly častěji a na delší dobu, až už jsem je nedokázala udržet otevřené, jak strašně moc byla moje víčka těžká. A tak jsem tam jen tak mlčky seděla se zavřenýma očima a připadalo mi to jako věčnost, i když ve skutečnosti to pravděpodobně bylo jen několik málo vteřin.

Najednou to ostré světlo. Už zase. Oklepala jsem se a znova jsem se donutila otevřít oči, což šlo kupodivu až nějak podezřele moc lehko.
,, Ahojky!" ozval se jakoby nadšeně vysoký pisklavý hlásek a přede mnou stál kdo jiný než - Yipes.
,,Jak jsem se sem zase dostala ?!" nechápala jsem a chtěla jsem pryč. Musela bych ty idioty za tu krev zabít, kdybych tu byla byť jen trošku delší dobu.
,,Omdlela jsi." odpověděl Yipes jakoby nic a já jsem na něj vytreštila oči.
,,Co- cože? Jak?"
,,O-M-D-L-E-L-A  J-S-I" vyhláskoval mi znova Yipes.
,,Ona tě slyšela, jen tomu nechce věřit chytráku.." ozval se věčně nabroušený Dipesův hlas. Ano. Ani ten tady bohužel nesměl chybět. Fakt super toto. Jenomže já jsem teď chtěla být u Daxe a nikoli tady. Bude mě hledat a jestli na mě omylem narazí, lekne se proč nereaguju. Nechtěla jsem ho děsit.
,,Rozbila sis hlavu a to jako fakt hodně." vysvětloval Dipes. ,,Jako fakt nevím, kdo může být tak blbý a narazit do stromu, když jeho jediným úkolem je držet se u Daxe."
Probodla jsem ho pohledem.
,,Jako fakt nevím, kdo může být tak blbý a nechat krev viditelnou půl hodiny, i když jeho jediným úkolem je mě krýt!" obořila jsem se na něj a Yipes vyprskl smíchy. Dip ho zabil pohledem a nadechl se k odpovědi.
,,Byl to omyl." skočil mu Yipes do řeči a zazubil se. ,,Dipes totiž usnul."
,, To si spolu vyřídíme později.." zavrčel směrem k němu.
,, Vraťte mě zpátky na zem." zavrčela jsem. Nebyla jsem teď vůbec zvědavá na jejich hádky. Dipes protočil oči v sloup a mrzutě zamumlal tu svoji formulku. V tu chvíli se ostré světlo zase zamlžilo.