Dax se šel vysprchovat a já jsem osaměla. A ne, nejsem takovej perverzák, úchyl a nebo zvrácenec, (říkejte si tomu jak chcete, mě je to docela dost ukradený) abych mu lezla dokonce i do koupelny. Neměla jsem to zapotřebí. Jako,..mám za úkol ho naučit slušnému chování a sama se nebudu chovat slušně, nebo co? Jako pardon, ale na tohle jsem v tu chvíli ani malinko nepomyslela , natožpak, abych to udělala. Seděla jsem pořád na té samé židli, co předtím, a ačkoli jsem obvykle byla ta přidrzlá a až moc zvědavá (někdo tomu říkal i dotěrná) holka, tentokrát jsem rozhodně neměla v plánu něco provést. Až teď jsem si uvědomila, jak moc jsem vyčerpaná. Asi dvě minuty jsem vydržela sedět vzpřímeně, ale pak, jako bych se vrátila do starých (vlastně ani tak moc starých ne) časů, strávených ve škole, (nejlépe v hodině Francouzštiny) jsem si podepřela obličej dlaní a víčka se mi zavírala, jako bych týden nespala. Podívala jsem se na nástěnné hodiny, které měl Dax pověšené nad onou ledničkou. Čtyři dvacet odpoledne. Fakt? Chce se mi spát už takhle brzo? Jsem zvyklá chodit spát většinou až kolem druhé ráno...A nebo ne, a celej můj život byl lež? Co dělám že svým životem, sakra!?
,,Ještě vydrž.." zašeptala jsem si pro sebe vyčerpaně, když jsem uslyšela zvuk tekoucí vody.
,, Ještě chvíli, musíš ho hlídat co to jen půjde a postarat se o jeho šťastný život, ne?"
Víčka se mi postupně zavírala rychleji a častěji, až jsem nebyla pomalu ani schopná, je udržet otevřená. Přišlo mi to jako věčnost.. Tikání hodin bylo stále silnější a postupně se mi proplétalo celým mozkem až k mému nejhlubšímu podvědomí. A pak už jsem oči nedokázala otevřít a hlava mi s velkou ránou spadla na stůl. Tohle stoprocentně slyšel.

,,Sakra!"ozvalo se najednou hlasité zaklení, pro mě velmi známým hlasem. Bylo to někde v hloubi mojí hlavy, ale i tak jsem nebyla schopna přesně určit, jestli se pro tento případ jedná o realitu, sen a nebo doslova výplod mojí fantazie. Už zase, už asi po sté jen za tento den, jsem byla zmatenější, než čerstvě narozené kuře. A pořád jsem byla tak strašně unavená...
,,Co to má být!? Až za pět hodin jsme se domlouvali, ne?"
,, Očividně to pět hodin nevydrží..ani se jí nedivím."
,,Pitomí lidé, nic nevydrží a pak abych za ně já, chudák Dipes, všechno řešil. Co teď s ní? Vzbudíme ji..?"
,,To bych nedoporučoval, hned na to by usla znovu, je vážně děsně vyčerpaná, a myslím, že s tím neuděláš nic ani ty, Dipe."
,, Neříkej mi tak!"
,, To ona s tím začala!"
,,Ne, ona neřekla Dipe, ale Yipe a mezitím je rozdíl dinosauřích rozměrů. Mluvila na tebe, i když nevím proč, poněvadž já jsem tady ten, co je z nás dvou chytřejší."
,,No promiň?! Já jsem starší než ty, brácha, copak to nevíš? Tohle je skoro drzost, dalo by se říct."
,,Jo tak drzost? Kdo to tady má na starosti, hmm? Ty jsi jen hloupý pomocník, co nic neumí."
,, Uměl jsem, jen jsem už prostě trochu starší, s tím se musíš smířit."
,,A taky tlustší."
,, No dovol! Chci vidět tebe za deset let.."
,, Tady se nestárne.."
,, Panebože! Musíš mě pořád opravovat?"

Musela jsem se tomu pousmát. Viděla jsem zase jen tu nekonečnou bělotu, ale dobře jsem věděla, kde se nacházím. I kdyby nezmínili svoje jména, poznala bych je po hlase. Yipes a Dipes. Samozřejmě. Rozhodně by mě nenapadlo, že je Yipes ten starší. Vzhledově možná ano, ale rozhodně se choval víc dětsky, než Dipes. Taky mi přišlo vtipné, že ačkoli pravděpodobně dobře znají Boha, (nebo svého šéfa, můžu-li mu tak říkat) nebojí se používat výrazy jako Sakra, Panebože a podobné. Byli vážně vtipní.

,, Tak teda co, pane dokonalý?!" zeptal se asi po deseti minutách dohadování Yipes, svého vysokého sourozence.
,, Konečně to taky uznáš. Posuneme čas, aby se cítila aspoň trochu vyspaná a pak usne znova."
,,Znova? Chceme jí něco?"
,,To bych řekl, prej jsme jí nic neřekli, a není to spravedlivé!"
,,A to víš jako jak, prosímtě?"
,,No šéf to říkal.."
,,To není spravedlivé, proč máš před šéfem vždycky přednost ty? Já ho vidívám maximálně na Vánoce!"

Tichý a potom silnější smích. Nebo spíš hihňání. Teď jsem začala opravdu litovat, že to nevidím. Dipes se směje? Tak to je ale opravdu historický okamžik, to se jen tak nestane, a já u toho nejsem. Sakra. To fakt není spravedlivé. A to, že mi nic neřekli? Vždyť to jsem tvrdila už od samého začátku! Proč mě nikdy nikdo nemůže poslouchat? Ach ta moje smůla! Jako pardon, ale co jsem provedla zas až tak špatného, že má moje neštěstí až takovéhle rozměry, hmm? Umřít, dostat úkol, Ok, ale přijít o takovou podívanou jako je Dipesův smích? Tak to už je snad trochu moc, ne? Byla jsem trochu naštvaná, a nebo uražená, ale hlavně jsem pořád byla strašně unavená. Tak šíleně moc..

,, Dobrá, o kolik posuneme čas?"
,,Tři hodiny? To by mohlo stačit ne?"
,,Snad ano, za tři hodiny se trochu vyspí a pak vydrží být dvě hodiny vzhůru, než si jí sem pošleme znova."
,, Dobrá tedy, tři hodiny.." pokračoval Yipes.
,, Doufám, žes jí uspal, jinak by byl náš rozhovor v její hlavě a byly by z toho problémy." dal se slyšet Dipes.
V tu chvíli mi docvaklo, že i když na ně nevidím, musel Yip doslova zkamenět. Samozřejmě, že mě neuspal. Jak jinak. Ten postarší tlouštík zase zapomněl. Bylo mi ho líto. Tohle pro něj nevypadá moc dobře.
,,Co si myslíš, že děláš? Hlavně, že jsi starší, co!? Ale ani základní věci nedokážeš udělat! Ty už prostě patříš do důchodu, a tady prostě a jednoduše nemáš co dělat. Jediná věc, co po tobě vždycky chci. Uspat je. Jak snadné! A ty? Ne, já jsem pan důležitý a budu si vyskakovat na svého výše postaveného bratra!"
Cítila jsem ve své mysli, jak se Yipes musel zmenšovat pod křikem Dipesem. Tak nějak se možná mohla cítit i moje sestra, když jsem na ni dneska začala řvát. Nikdy jsem si tak moc neuvědomovala své chyby, jako právě teď. A to bylo to, proč jsem nedokázala pochopit svůj osud. Nikdy na to nepřijdu.
,, Končím, posunem čas, vzbudíme ji a nebude nám zbývat nic jiného, než doufat, že na tohle všechno zapomene, a nebude mít ponětí o našem rozhovoru. Nemáme v podstatě vůbec na výběr, když nad tím tak přemýšlím."
Pak nastalo známé lusknutí prsty, další (tentokrát jiná) formulka, nebo zaklínadlo (říkejte si tomu jak chcete ) a já se začala houpat, jako na houpačce. Tentokrát byl však rozdíl v tom, že jsem se celkem vzbudit chtěla. Už jsem se totiž nemusela bát. Věděla jsem totiž, že v horší situaci než jsem teď, už se stejně ani ocitnout nemůžu. A pak už jsem vnímala jen to ticho..

,,Bum!" ozvala se hlasitá rána přímo naproti mě. Zbrkle jsem sebou trhla a zvedla jsem hlavu. Bohužel mi nejspíš nedošlo, že takto prudký pohyb hned po ne-příliš pohodlném spánku na stole, mi způsobí pořádné zamotání hlavy a bude to pořádně bolet. Tak nic no. Aspoň jsem to zkusila. Zvedla jsem svůj pohled od dřevěné desky stolu, Daxova stolu, a zamžourala jsem do šera naproti sobě. Nejdřív jsem se ohlédla na hodiny. Sedm čtyřicet. Takže to posunuli o víc jak tři hodiny. Aha. Já si to pořád pamatuju! Takže jejich doufání, že zapomenu, přišlo na zmar.
Až po několika vteřinách, (které mi připadaly neskutečně dlouhé) jsem si uvědomila, že pouze z dálky asi patnácti centimetrů, na mě zpříma hleděl můj svěřenec. Probodával mě svýma safírově modrýma očima. To mě, přiznávám se, trochu vyděsilo.
,,Ou,co se stalo prosímtě? Něco jsem provedla?" zeptala jsem se ho a zírala jsem na každý centimetr čtvereční jeho tváře. Měl tak dokonalé a přesné rysy, až z toho bolely oči. Cítila jsem jeho vůni a trochu dokonce i tělesné teplo. Havraní vlasy měl roztomile rozcuchané a celkově vypadal spíš roztomile, než děsivě.
Podívala jsem se do jeho velkých rukou. Držel v nich nějaké knihy, nejspíš učebnice. To jimi způsobil tu ránu, co mě probudila. Bouchl s nimi do stolu. Ale proč? Tak to jsem měla v plánu rozhodně nějakým způsobem zjistit.
,,No tak mluv se mnou!" zařval odhodlaně a zkoumavě se rozhlížel.
Pořádně jsem se lekla.
,,P-počkej, to mluvíš na mě?"
,,No tak! Moc dobře vím, že tu nejsem sám! Jsi tady? Nebo v jiný místnosti? Slyšel jsem tu ránu. Rozbils něco?" ptal se obezřetně.
V jeho očích byl vidět strach. A já? Já věděla jen jedno. Že jsem naprosto a úplně v hovnech. Pardon za neslušnost, ale jinak to nedovedu vyjádřit.
,,Rozbila,.." opravila jsem ho.
,,a ne, nerozbila jsem nic, co vím, tak mi spadla hlava na stůl únavou. Ostatně, pořád jsem děsně rozlámaná, ale už aspoň udržím pozornost."
Chvíli jsem přemýšlela, jak dlouho už tady na mě musel řvát, zatím, co jsem spala. Vždyť jsem bouchla do stolu tři hodiny a dvacet minut zpátky.
,, Jestli jsi tady, tak ať jsi, kdo jsi, slušně tě žádám, opusť můj dům."
Hleděla jsem mu zpříma do očí. On nemohl ani malinko tušit, že cítím dokonce i jeho dech. Bylo mi ho líto. Byl tak nešťastný z toho, že mu nikdo neodpověděl, až mi to drásalo srdce.
,, Prosím.." špitl potichu. ,, Odpověz mi.." Načež přiblížil svou tvář tak blízko, že jsme se málem dotkli nosy.
,,No pozor příteli!" řekla jsem a instinktivně jsem chytila jeho dokonalou bradu s jemným strništěm (které šlo vidět jen z takovéto blízkosti) mezi palec a ukazováček pravé ruky. Jemně sebou cukl a vyděšeně zamrkal. Ale neodtrhl se. Byl příliš zvědavý, než aby riskoval, že odejdu a zas mu bude trvat přes tři hodiny, než zjistí, kde se momentálně nacházím.
,,Klid.." zašeptala jsem a on jemně pohl nosem a pak klidně vydechl.
,,Tak je šikovnej. Chápu tvou reakci, ale budeme to tady spolu muset nějak zvládnout na dobu neurčitou. Tak na mě buď prosímtě hodnej, já mám taky strach, když na mě řveš."
Chvíli na mě hleděl. Tentokrát už jemně a opatrně. Bylo mi jasné, že mě neslyšel, ale stejně ho to nějakým zázrakem uklidnilo. Pomalu jsem pustila jeho bradu a on o krok couvl. Ještě jednou se nadechl a pak se otočil a odešel. Pak jsem uslyšela cvaknutí zámku. Zamkl se ve svém pokoji. Chápala jsem ho naprosto přesně a nikdy bych si netroufla tvrdit opak. Bylo to poprvé, co se při mém doteku nijak nelekl, a jen klidně dýchal. Ve chvíli, kdy se nadechl poprvé, se jeho výraz změnil. Nevěděla jsem proč. A v tu chvíli jsem myslela, že se to ani nikdy nedozvím. To jsem ještě nevěděla, že zázraků je ještě o dost víc.
Vstala jsem a potichu jsem odešla do obývacího pokoje, kde byl velký rozkládací gauč. Tak, aby nikde nezavrzal, jsem se na něj položila a ruce jsem si položila pod hlavu místo polštáře. Věděla jsem moc dobře, že i po spánku na tomhle gauči budu rozlámaná, jako by mě někdo pomalu zmlátil, ale přece jen to mělo lepší vyhlídky, než stůl a židle, kde jsem spala před chvílí. To totiž vážně nebylo vůbec a ani trochu pohodlné. Trvalo mi pěkně dlouho, než jsem si v hlavě srovnala alespoň miniaturní část svých myšlenek, které se zrovna teď draly ven a vyžadovaly si pozornost, kterou já jsem jim samozřejmě nemohla dát. Chtěla jsem spát, ale moje hlava si v tomto dělala svoje. Měla jsem strach, v co se tohle všechno vlastně vyvine. Chyběla mi rodina a mí skvělí přátelé. Nebyla jsem si vůbec jistá tím, že budu ještě někdy mít šanci se s nimi vidět a říct jim, jak moc jsou pro mě a můj život celkově důležití. A pak mi přišel na mysl Jack. Copak asi dělá, hmm? Jak se cítí? Představila jsem si ho zpoceného v jeho fotbalovém dresu s rozcuchanýma vlasama a zarputilým výrazem vítěze.
,, Chybíte mi. Všichni." zašeptala jsem si pro sebe ještě nakonec alespoň tyhle tři prostá slova a s oddaností žít už jen kvůli nim, jsem po dlouhé době nekonečného přemítání konečně poměrně poklidně zavřela oči. Dokonce jsem zapomněla i na to, jak moc bych ocenila teplou sprchu a nějakou, byť jen tenkou přikrývku, nebo polštář.

,,Ahoj! Dlouho jsme se neviděli a ty jsi nejspíš čekala, že už se ani neuvidíme, nemám pravdu?" zvědavě se vyptával svým energetickým hláskem Yipes a podával mi svou drobnou ručku, jako by mi chtěl pomoct postavit se na nohy. S úsměvem jsem přijala jeho nabídku, jen aby se náhodou neřeklo a otráveně jsem se rozhlédla kolem. Doufala jsem, tam někde v hloubi svého srdce, že budu mít to štěstí a podaří se mi, tomuto setkání se vyhnout. Chápu, že mi něco potřebovali sdělit, ale já jsem tak (až téměř zoufale) toužila po ničím nerušeném spánku, až se mi z toho chtělo brečet. Cítila jsem, jak mám všeho plné zuby. Vedle mě se najednou objevil i Dipes. Rozesmála jsem se. Nemohla jsem se na něj dívat, aniž bych si nevzpomněla, na jeho hihňání, které jsem slyšela před několika hodinami. Nechápavě a poněkud pohoršeně zvedl své husté tmavé obočí a obešel mě, aby mi viděl zpříma do očí. Jeho pohled byl chladný, přesně takový, jaký jsem si až dosud spojovala s jeho hlasem. Akorát mě poněkud ovlivnilo to, co jsem omylem slyšela.
,,Je zde snad něco k smíchu?" zeptal se přísně Dipes, zatímco Yipes trnul, jestli si pamatuju jejich rozhovor. Rozhodla jsem se ho za každou cenu chránit a neprozradit, že si úplně všechno pamatuju.
,,Ne nic, promiň, jen jsem nečekala, že mi nedáte pokoj ani v noci." obhájila jsem se. Yipes si pro sebe zachrochtal smíchy, ale neuniklo to mým uším. Neměla jsem sice sluch jako Legolas, ale slyšela jsem dost dobře na to, aby mi nic neuniklo.
,,Co po mě chcete? Minule jste mi odmítli dávat jakékoliv informace, změnilo se zatím snad něco?"
,, Vlastně ano.." řekl tiše Yipes s očividnou úlevou v obličeji. Dipes ho flákl svou holí přes nohu a věnoval mu vzteklý pohled.
,,Co? Neříkám snad pravdu?" nechápal Yipes, zatímco začal poskakovat po jedné noze, aby tím zmírnil svou bolest. Tak to by mě taky celkem zajímalo, proč ho zase tyranizuje.
,,Nech ho!" zavrčela jsem na Dipese a on sebou překvapeně trhl.
,, Proč ho pořád šikanuješ?"
Zíral na mě, jako bych řekla něco, co ho extrémně překvapilo, jelikož to nečekal. Mlčel.
,,Ne fakt. Myslím to vážně, co udělal špatně tentokrát?" nehodlala jsem nechat svou otázku nepovšimnutou.
,,Ne-nedovolil jsem mu nic říkat.." vykoktal trochu zaraženě Dipes, který si zjevně teprve teď uvědomil, že jsem větší a silnější než on.
,,To jako chceš tvrdit, že bez dovolení nemůže ani mluvit, nebo co?"
,,No, já tady mám právo rozhodovat.."
,, Nelíbí se mi, že se takhle chováš ke svému bratrovi.." řekla jsem zamyšleně a v tom jsem si něco uvědomila. Řekla jsem slovo bratrovi. Jak já můžu vědět, že jsou bratři, pokud mám hrát hloupou holku, co si nic nepamatuje? Sakra. Rozhodla jsem se to prostě zkusit nějak zamluvit a doufat, že si toho nevšiml.
,, Každopádně, asi je to věc mezi vámi." měla jsem v plánu normálně pokračovat, jako by se vůbec nic nestalo.
,, Počkej, co si to řekla?" vyhrkl Dipes.
,,Co bych měla říct?" rozhodla jsem se hrát blbou.
,,No, co jsi to řekla? Že se ti nelíbí, jak se chovám ke svému bratrovi?"
Otočila jsem se na Yipese. Byl bledý jako stěna a modlil se, aby se mi podařilo to alespoň nějakým způsobem zamluvit.
,,No..? Asi..co je na tom špatného..?" pokusila jsem se o další obranný manévr.
,,Co? No jak můžeš asi tak vědět, že jsme bratři!? Odkud to víš? Kdo ti to řek?" Dipes bublal vzteky a byl jako na trní. Jeho výraz mířící k Yipovi jasně říkal : ,,Jestli se ukáže, že si všechno pamatuje, tak budeš prosit, abys mohl umřít.."
,,To je dost hloupá otázka." překvapila jsem ho svou odpovědí.
,, Vždyť jste si hrozně podobní, navíc neznám nikoho, jako jste vy dva."
V tu chvíli si oba oddechli. Myslím, že Yipovi došlo, že jsem ho jenom kryla, ale Dipovi nedošlo absolutně nic.
,, Není to snad pravda?" zeptala jsem se.
,,Nejste bratři?"
,,Ale ano, jsme, jen mě to trochu zarazilo..." řekl už trochu klidněji Dipes.

,,Mám jednu otázku.." pokračovala jsem, když jsem si nohy složila do tureckého sedu a byla jsem tak téměř v úrovni jejich očí.
,, No?" zeptal se Yipes. Dipes ho agresivně probodl pohledem, ale když si všiml, že ho pozoruju, usmál se na něj. Byl to falešný úsměv. Nebo, chcete-li nucený, ale lepší,
než kdyby ho zase mlátil.
,, Proč, když jste mě poslali na svět v této podobě, jste mi neodebrali moje potřeby? Kam mám chodit na záchod, sprchovat se, jíst a pít?"
,,No, protože to máme v předpisech. Jinak by to bylo moc lehké. Zpočátku, než si na tebe Dax zvykne, si na záchod a do sprchy a napít můžeš zajít tady, akorát jídlo si budeš muset obstarat u něj, to my tady nevedeme, k životu nám stačí obyčejná voda." odpověděl mi Dipes a Yipes jen raději mlčky přikyvoval.
,, No, a vy tady máte sprchu a záchod? A to jako zavolám jen tak do vzduchu a vy mě sem vezmete? Nebo jak?" nechápala jsem.
,, Teoreticky.. vlastně ano." odpověděl mi Yipes.
,, Takže zařvu : ,,Yipe, Dipe, potřebuju se u vás vyčůrat!" A zázrakem se ocitnu tady?"
Řekla jsem to schválně. Abych viděla Dipesův výraz, když zaslechne oslovení Dipe. Vřel vzteky, ale neřekl na svou obhajobu byť jedno jediné slovo.
,,Jo. A jo, sprchu i záchod tady máme." zavrčel po chvíli.
,,Kde? Já nechci nic říkat, ale vidím jen bílo.."
,,Vy lidé..Sotva něco nevidíte, už pohybujete o samotné existenci té věci." řekl zamyšleně Yipes. V tom měl bohužel pravdu. Lidé byli v tomto hrozní. Vždyť,..kolik z nás věří v Boha, meziprostor a posmrtný život celkově? Moc nás nebude, troufla bych si říct. A tak je to se vším. Moc nás není, když se jedná o dobrou věc.
,,Představivost,.." ozval se Dipes.
,,Stačí ti pouze použít představivost. Celý tohleto místo funguje na představivost. Jinak bychom se tu hrozně nudili! To co si představíš, se tu objeví."
,,Fakt? Tak to je hustý!" vypískla jsem nadšeně. Yipes se pousmál.
,, Mimochodem, musím tě pochválit, za dnešní práci." pokračoval Dipes.
,,Co?" nechápala jsem, co mi to právě řekl a co tím tak asi mohl myslet. Dneska jsem přece vůbec nic neudělala, takže to musel myslet pravděpodobně ironicky.
,, Já vím, že jsem se ani moc nesnažila, ale vždyť já ani pořádně ještě nevím, co mám za úkol a potřebuju se do toho ještě trochu dostat, tak s tím na mě nespěchejte prosím." vyhrkla jsem.
,,Ale já to myslel vážně! Udělala jsi velký krok hned první den a to je úspěch!" bránil se Dipes.
,, Počkat, cože? Tak teď tomu už pro jistotu přestávám rozumět úplně.." přiznala jsem si. Yipes protočil oči v sloup a unaveně oddechl.
,, Pamatuješ, jak se před asi dvěma a půl hodinami rozzlobil a začal na tebe řvát?"
,,No ano, samozřejmě, že si to pamatuju!" začala jsem se v tom ztrácet víc a víc. Co vám budu, nevěděla jsem v podstatě nic. A tohle mě teda hodně zarazilo.
,,No, a tobě se ho podařilo uklidnit jediným dotekem! To je skvělej výkon! Splnila jsi první úkol, aniž bychom ti ho stihli zadat."
Počkat, co? V hlavě jsem měla víc zmatek, než pořádek. Jako, myslí to doopravdy? Já, abych něco dokázala? Dokonce i sama od sebe? A pak, že zázraky nejsou.
,,Ehm, budu hádat, to asi ještě není konec mého poslání, že ne?" řekla jsem a rukama jsem u slova poslání naznačila uvozovky. Nikdo mi neodpovídal, a tak jsem k odpovědi vyzvala Yipese.
,,Yipe?"
,,Ne, to konec není ani omylem, ovšem, tím, že se ti podařila splnit jedna z částí úkolu, se ti otevřela další možnost. Teď už tě nebude Dax jen cítit na dotek, ale bude znát i tvou vůni. Zajímavé, viď?" odpověděl na můj dotaz Yipes. To teda bylo sakra zajímavý! To je úplně další možnost, jak ho přesvědčit o své existenci!
,,No to je něco úžasnýho!" vyhrkla jsem nadšeně a vesele jsem vstala a začala pobíhat po celém tom prostoru. Pak jsem se sehla k Yipesovi a nadšeně jsem ho objala. V mém objetí zmizel malý, pro někoho možná zdajíc se nicotný človíček, doslova celý. Dipes na mě zahlížel, jak kdyby mě chtěl sežrat, takže jsem se raději pokusila se způsobile posadit a skrýt svou nekončící radost.
,,Co je příští úkol?" zeptala jsem se opatrně, když už jsem se alespoň trochu uklidnila. Nebyla jsem si tak úplně jistá tím, že chci znát odpověď na svojí otázku, ale stejně, má zvědavost byla ještě větší a neutuchající, než můj strach. Yipes se významně poohlédl na Dipese, který o tomhle zjevně rozhodoval. Tak, jako ostatně o všem.
,, Vztek.." řekl Dipes svým typickým ledovým hlasem.
,,Uklidnilas ho, tak teď mu ukaž, že je občas potřeba, se i pořádně rozzlobit."
Tak to bylo něco úžasného. Nic mi nešlo líp, než lidí štvát, prudit a nazlobit je tak, až dojde na reakci, kterou nazývám činná sopka. Tímhle mi vážně stokrát zlepšil náladu. A ne, že ne.
,,Wow,'' neodpustila jsem si a rozzářila jsem se i na Dipese.
,,tohle..to bych mohla zvládnout a věřím, že by to mohla být i celkem zábava.." Pak nastal můj starý známý záchvat smíchu a radostné pobíhání všude kolem. Už jsem měla přesné plány, jak tohle zařídím, nebo, chcete-li udělám.
A světe div se, potřebovala jsem na to jen jednu jedinou pomůcku. Pro ty chytřejší z vás, už by tu vysvětlení být nemuselo, ale aspoň si zkusíte,jak moc pečlivě jste četli moje řádky. Kdo ubližuje Daxovi nejvíc ze všech? Kdo mu ubližuje tak, až dokonce i náš Velikán začíná bělat a vřít vzteky? Pokud jste si vzpomněli na našeho uhrovitého skrčka Harlana, tak jste byli vůči mému příběhu opravdu pečliví. A toho si cením. Opravdu hodně. Ano přesně tak. Potřebovala jsem Harlana. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle řeknu, ale ten hajzlík se pro mě právě stával dost silnou nadějí na zvládnutí této části úkolu. A pokud to nepůjde s ním, zkusím Daxe naštvat sama, i když nechci riskovat další ránu. Ten nos mě pořád šíleně bolel a mohla jsem si na něm nahmatat taky velký strup. Což mi připomnělo situaci na Zemi.
,,Yipe, Dipe, co bylo to s tou krví..?"
,,Ehm, no.." soukal ze sebe Yipes.
,,To tady tenhle moula!" vpadl mu do řeči Dipes a vrazil mu slušnej pohlavek. Zvedla jsem obočí. Tak to si poslechnu.
,,Na chvíli, na kratičkou chvíli, jsem odešel a říkám mu: ,, Kdyby se cokoli dělo, okamžitě jednej!" No, co myslíš, že tenhle udělal? Usnul u toho! A mezitím už Dax viděl tvou krev." Podívala jsem se na Yipese, měla jsem pocit, že se brzo propadne. Byl najednou tak malý hanbou..
,, Když jsem to opravil, bylo už pozdě, Daxovi se navždy ten pohled uložil v hlavě. Fakt úžasný!"
Dipes byl rozezlený a z očí mu šlehaly hromy blesky.
,,Tak se uklidni.." požádala jsem ho po chvíli.
,,To už stejně nezachráníš."
,, No, to je bohužel pravda..když já se za nás za oba tak hrozně stydím! Takový trapas se nám už dlouho nestal. Co dlouho! Ještě nikdy!"
Pousmála jsem se tomu. Tak to ještě nevědí, jaký trapas to byl z mého pohledu a ne jen z těch jejich. Jako, je to moje krev, ne jejich. A Dax ví o mě, nikoli o nich. Teda, aspoň myslím, že o mně ví. Vždyť to přece říkal!
,,Moc dobře vím, že tu nejsem sám!" to řekl. Takže o mě musí vědět.
,,Ehm.." vložil se do rozhovoru celý červený Yipes.
,, Chceš se teda osprchovat, ještě než tě pošleme zpět?"
To je mi otázka! Na nic jiného jsem se tolik netěšila, jako na teplou a příjemnou sprchu.
,, Samozřejmě! Že se vůbec ptáš!" vyhrkla jsem.
,,Pak si ji musíš představit. My si zatím musíme ještě něco zařídit. Až budeš chtít zpět, stačí se ozvat." řekl, načež se oba zvedli a po Dipesově lusknutí prsty zmizeli z mého zorného pole.
,,Ale..-" nedořekla jsem svou větu. Nemělo by to smysl. Byli pryč.
Stála jsem tam sama, jako sloup a v hlavě mi to šrotovalo. Co mám dělat? Představit si sprchu? Jak?
,,An, musíš se soustředit.." promluvila jsem sama k sobě. Jenže..ono se to lehko řekne, ale hůř udělá.
Upla jsem svůj pohled na bílý prostor přede mnou a vší silou jsem se pokoušela si tam představit sprchový kout. Jenomže se vůbec nic nedělo. Nic se neobjevilo, a pořád tam bylo jen nekonečno bílé barvy.
,,Tak co mám teda dělat?" přemýšlela jsem.
Ok, budu se muset víc snažit. Svůj postup jsem zopakovala asi pětkrát.
,, Vždyť se nic neděje!"
Byla jsem už trochu naštvaná. Nic mi neřekli. Stačí představivost..pche, to určitě, vždyť tu se snažím používat už pěkně dlouho. A pak mě napadlo, přestat hypnotizovat ten prostor a prostě zavřít oči. A tak jsem to udělala. Pevně jsem zavřela víčka a v hlavě jsem si promítala obraz sprchy, kterou jsme měli doma. Najednou se celá ,,zem" otřásla, až jsem z toho spadla na zadek. Nečekala jsem to. A bylo to. Přede mnou stála vysněná sprcha. Měla jsem obrovskou radost a rovnou jsem se k ní rozběhla.
Horké kapky vody dopadaly na mou kůži a já jsem pociťovala neskutečnou úlevu. Tohle jsem potřebovala. Když jsem vylezla, pokusila jsem se představit si i nějaké oblečení. A stalo se. Měla jsem tak do zásoby ještě druhé tričko a džíny. Oblíkla jsem se, do rukou jsem si vzala druhý pár oblečení a zavolala jsem na Yipese a Dipese. Ani se nepokoušeli se se mnou rozloučit a aniž by se mi byť jen ukázali, ocitla jsem se znova na Daxově gauči. Cítila jsem se mnohem líp. Žaludek byl sice nespokojený, ale to jsem bez problémů zaspala. Byla jsem totiž děsně unavená.