S námahou jsem otevřela oči. Bylo to za dnešek už po tolikáté, že mi ze mě samotné bylo špatně. Nechápu, jak můžu být tak blbá. To přece snad ani nejde.
Pokusila jsem se narovnat si záda, jenomže se mi kapinku zamotala hlava a ozvala se obrovská rána, jak jsem celou svou vahou spadla na zem. Proč jsem neseděla na židli, jako člověk?! To bych se tomu teď vyhla.
,,Jenomže já jsem idiot Anie. Seznamte se." zavrčela jsem sama pro sebe a pak jsem si uvědomila další bolest z pádu a dodala jsem ,,au"
,,Ale notak! Co jsi rozbila?" ozval se hlas za rohem, kde o pár vteřin později vykoukl v celé své obří kráse Dax. Proč si hned myslí, že jsem něco rozbila?? To ho ani nenapadne, že něco není tak úplně v pořádku? Nebo že jsem se rozbila já? Jo, jsem stoprocentně rozbitá. Takhle blbá jsem totiž ještě nikdy nebyla. Alespoň doufám. To bych asi raději šla spáchat sebevraždu. Jojo, styděla bych se za sebe.
,, Chtěl jsem zajít pro tu lékárničku, jenomže ty prostě nevydržíš a musíš mi rozflákat dům, že? Co jsi rozbila?" ptal se znova a naléhavěji než předtím Dax. Byl už blízko, takže jsem se honem chtěla postavit, aby mě nezašlápl, jenomže zbrklé pohyby jsou ve špatném zdravotním stavu to nejhorší, co můžete udělat, a tak jsem zase málem omdlela. Málem. Tudíž jsem se nezhroutila, ale ani nezvedla. Což bylo pěkně k ničemu, páč Dax o mě samozřejmě zakopl.
,,Tak tohle je konec.." problesklo mi hlavou, když jsem zpomaleně vnímala jak padá a padá blíž ke mě. Jeho veliké tělo se řítilo strašnou rychlostí , ale já to vnímala tak strašně pomalu, že jsem si hned řekla : ,, Často se říká, že poslední okamžiky před smrtí, prožívají lidi pomalu, v tom případě umírám."
Jen jsem tak zoufale hleděla na tu tvář, pak jsem pokrčila rameny a řekla jsem si ,, Víš co An? Můžeš být ráda, že tvůj život ukončí tenhle milý mladík, mohl by na tebe taky spadnout dějepisář."
Při té představě jsem se oklepala. Náš morbidně obézní učitel dějepisu byl to poslední, co byste chtěli, aby způsobilo vaši smrt. Sledovala jsem Velikánovy oči, které svou jedinečnou barvou připomínaly nádhernou namodralou noční oblohu.
,,Jestli je tohle konec, tak ať je s hvězdama. Mám ráda Kasijopeu." špitla jsem těsně před tím, než se čas zase vrátil do původní rychlosti.

Zapřemýšlela jsem. ,, Konec? Je tohle definitivní konec?" Bála jsem se otevřít oči. Bylo to pro mě víc, než děsivé. Nežila jsem zrovna perfektně. Chcípnu v pekle. Ajaj. Když jsem se však donutila otevřít oči a překonat tak sebe samou, byla jsem překvapená. Vedle mě ležel Dax, který se v mžiku zase postavil a rukou se podržel ve vlasech.
,,Jauvajs.."sykl.
,, Počkat, já nejsem mrtvá? To co je?" nechápala jsem. Nevím jak, ale Dax se mojí hlavě nakonec nějak vyhl. A tím mi zachránil život. Aspoň myslím. Ehmm.. nevím jestli je úplně vhodné, myslet si, že by mě zabil pád dvoumetrového obra. I když.. všechno je možné.
,,To jsi ty, že?" zavrčel svým hlubokým hlasem a stále se s bolestí v obličeji držel za hlavu. V hlavě jsem si přehrála svůj způsob odpovědí a poklepala jsem mu na rameno.
,,Ano."
,,Co zas děláš, co to bylo za ránu a proč jsi sakra na zemi?!" vyštěkl na mě a očima probodával místo, kde se domníval že jsem. Byla jsem tam. Tentokrát ano. Jak mu na tohle mám odpovědět jednoslovně? Pokrčila jsem tedy rameny a řekla jsem si ,,Ne už dlouho nebylo."
,,Ne."
,,Co?" nechápal. ,,To přece není odpověď!" Ne asi. Tohle jsem moc dobře věděla i bez jeho domněnky. Ale nemělo smysl nad tím zbytečně moc uvažovat.
Trochu se uklidnil, narovnal se, vstal a natáhl ke mě ruku. ,,Co?" nechápala jsem, (už zase) což jsem dala najevo tím, že jsem na něj jen mlčky zírala ze země.
,,Notak, podej mi ruku, pomůžu ti na nohy." špitl a protočil oči v sloup.
,, Aha! An, ty jsi ale blbka.." promluvila jsem sama sobě do duše a přijala jsem jeho štědrou nabídku. Oba jsme malinko, nepatrně cukli v momentě, kdy jsme se dotkli, ale ruku mi pevně stiskl, a tak jsem už brzo zase stála na svých vlastních nohách, které mi poslední dobou připadaly naprosto k ničemu.
,,Tohle tělo je voprus." zavrčela jsem ke stropu. ,,Nemohli byste mi na tuto akci propůjčit jiný?" Bezvýsledně. Bylo to jako prosit bezdomovce o peníze. Taky by vám nic nedal.
Když jsme se pustili, jemně se pousmál.
,, Máš hrozně malinké ruce."
,,Hmm.." zavrčela jsem. Nikdy jsem nedokázala rozpoznat, jestli je tato věta negativní, nebo pozitivní. Pochvala, nebo urážka. Nejspíš něco mezi tím. Něco neutrálního.
,, Takže," řekl. ,, Nezbývá mi než tě požádat, aby sis sedla a vydržela chvíli bez problémů, zatímco se pokusím znova dojít pro tu lékárničku, a budu doufat, že mě poslechneš a zase si neublížíš. Vzal bych tě k doktorovi, ale víš, že nemůžu."
Přikývla jsem. Rozuměla jsem mu a neměla jsem zapotřebí dělat naschvály. Nikdy jsem to neměla zapotřebí. Jenomže to se pomocí ,,ne" a ,,ano" velmi těžko vysvětluje.
Posadila jsem se tentokrát na židli jako normální kultivovaný člověk a jen jsem mlčky zírala do zdi. Na čele mi to pořád pulzovalo bolestí a přemýšlela jsem, jestli se tyhle rány objevují i na mém těle ležícím kdesi v nemocnici. To by bylo dost creepy. Aspoň pro ty lékaře, nebo sestřičky, co mě pravděpodobně občas chodí kontrolovat. Ale těžko říct, jak to je. Třeba už mě strčili do márnice.
Oklepala jsem se při té představě. Ještě se pak vzbudím zaživa pohřbená..Ne! To je ta největší noční můra! Musím se v následujících dnech na své tělo jít podívat, protože pokud bych zjistila že už mě zakopali, raději bych dobrovolně vybrala smrt, než se probrat v úzkém prostoru zasypaná hlínou. Extrémní klaustrofobie. Pomalu jsem začínala panikařit i ve výtahu, natožpak v tak úzkém prostoru, jako je rakev. To bych umřela leknutím a nikdo "Is nic netušit."
Přerušila jsem svoje černé myšlenky v momentě, kdy se objevil za rohem, v ruce těžkou krabici s červeným křížem... lékárnička. A jak jsem poznala, že je to těžké? Svaly na rukou měl natolik napjaté, že se leskly jako bronz. I u tahání těžké věci vypadal vážně moc dobře. To já když jsem táhla kýbl s vodou, vypadala jsem u toho jako umírající kráva a ty zvuky co jsem u toho vydávala..a když jsem to konečně položila, asi půl hodiny jsem umírala na zemi a všichni dělali, že mají moc práce a vůbec je nezajímá můj problém. Ach ano, lidi. Pořád mají tendenci starat se jen sami o sebe (častokrát ani to ne) a život a dění kolem nich je jim naprosto volnej. Je to vlastně docela smutné, no. Ale co. Zpátky k situaci.
Postavil to na stůl, ale nejdřív si rukama stůl pečlivě poplácal, abych tam náhodou nebyla já. Pche. Jak si o mě tohle může myslet. Já a sedět na stole? Nikdy. Jsem přece slušně vychovaná holka, ne?
,, Jsi tady?" zeptal se a rozhlížel se kolem sebe, jakoby nevěřil tomu, že jsem vážně zůstala na místě.
,,Ano!" odpověděla jsem mrzutě. Škubl sebou.
,, Jednou z tebe budu mít infarkt.." zavrčel.
,,Ano.." odpověděla jsem po pravdě.
,,Tak ukaž.." řekl Dax a natáhl ke mě ruku. ,, Ukaž mi, kde tě co bolí, ať tě místo ošetření ještě víc nezraním."
Takovou starostlivost jsem cenila. Popadla jsem ho za jeho obrovskou ruku a namířila jsem si ji na čelo. Pak mi došlo, že vážně netuší, kam mířím, ani pořádně jak sedím, a v jaké výšce zhruba mám obličej. Takže jsem mu tu ruku musela na svý čelo doslova položit. Sykla jsem u toho bolestí, protože když vám někdo sáhne do otevřené rány, děsně to bolí. I on sebou lehce škubl když ucítil na rukou mou krev. Ale páč je to statečnej kluk, zase ruku přiblížil, ale něžněji než před chvílí.
,, Rozbitý čelo?" zeptal se a tak roztomile natočil hlavu na bok, až mi uniklo tiché ,,Aww".
,,Ano.." odpověděla jsem stroze a on s viditelným přemýšlením stáhl rty do úzké čárky.
,,Hmm.. hele asi to bude štípat, ale dezinfekce bolí vždycky." řekl a podíval se na mě. To jsem věděla, ale nikdy jsem neměla až tak hlubokou ránu a upřímně jsem z toho měla docela nervy, páč tohle bude bolet kapku víc, než obvykle.
Přiložil mi to k ráně a začalo to strašně bolet.
I přes děsnou bolest jsem ho nechala ještě několikrát přiložit dezinfekci, ale když mi to pak omylem dal těsně pod oko, raději jsem mu to vytrhla.
,, Radši já sama, jo?" zavrčela jsem.
Dax to nemyslel samozřejmě zle, ale docela mě to rozzlobilo. Víc mě zmrzačila doba strávená s ním než celý můj život..na tom možná něco bude.
Do očí mi vhrkly slzy, když jsem se donutila přiložit si dezinfekci znovu k ráně. Au.
,, Měla by sis to znova namočit, už tam toho moc není.." poučoval mě Dax a já jsem zbrkle odpověděla ,,NE!" protože jsem si okamžitě uvědomila, že to bude bolet ještě o moc víc.
,,Ale já to nemyslím zle! Jen ti chci pomoct!" bránil se, páč z mého silného ťuknutí do ramene asi vycítil vztek.
Po chvíli jsem uznala že má pravdu a i přes velký odpor jsem to udělala. Mučící kousek vaty jsem si připustila k tělu ještě celkem třikrát no a pak už jsem ho raději zahodila hodně daleko. Neboli do koše. Muselo to být vtipné, vidět jen pohybující se ( chcete-li letící) kus vaty. Ale myslím, že si na takové věci za dobu strávenou se mnou už zvykl.
,, Další zranění už nemáš?" zeptal se. A jo. Já jsem fakt blbá, samozřejmě že nos by taky ocenil ošetření. Jenomže to mi nedošlo dřív, než jsem to vyhodila. No aniž bych mu odpověděla, popadla jsem další kousek vaty a namočila jsem ho do té odporné tekutiny. Rozhodla jsem se, že se kouknu kde přesně to mám bolavé a tak jsem vstala a šla do koupelny.
,,Hej? Kam jdeš?" nechápal.
V koupelně měl nad umyvadlem téměř přes celou stěnu zrcadlo. Nejspíš mu sloužilo na holení a tak. Nic nenormálního. Přistoupila jsem k němu s tím, že se tam uvidím. Ale nic jsem tam nespatřila. Jen Daxe stojícího za mnou. Asi mu došlo, proč jsem tam šla.
,,Nejsi tam vidět.." zašeptal a položil mi svou obří ruku na rameno. No nepovídej!! Toho bych si určitě nikdy sama nevšimla. Ne fakt, občas byl tak strašně nelogický, až to bolelo. Otočila jsem se na něj. Loktem se opíral o futra a snažil se hledět na mě. Podlezla jsem mu pod paží a sedla jsem si zpátky do kuchyně. To nemá smysl. Začala jsem si poslepu ošetřovat nos a zaslechla jsem, jak v tý koupelně mluví. Asi si ještě nevšiml, že už tam dávno nejsem. Bože.

Sbalila jsem všechno zpět do lékárničky a s bouchnutím jsem to postavila na stůl. S koupelny v ten moment vyběhl Dax a s vytřeštěnýma očima těkal z místa na místo.
,, T-ty.. jsi tady? Jakto..? Vždyť.. já jsem s tebou teď mluvil..?" nechápal.
Ušklíbla jsem se.
,, Jo, to teda určitě, Velikáne."
,,Ale..jak? Tys tam přece byla!"
,,Leda hovno. Pokud jsi ty před chvílí mluvil se mnou, tak já jsem právě měla pokec se Santou.." zavrčela jsem si pro sebe. Skousla jsem si ret a vyklepala jsem mu na rameno slovíčko ,, Ne." aby taky věděl, co říkám. Alespoň přibližně. No to bylo hodně zkreslené, samozřejmě.
,,To nechápu.." přiznal a popadl lékárničku oběma rukama. ,, Vůbec ti nerozumím a doufám, že jednou začneš normálně mluvit a todle všechno mi vysvětlíš."
Ha? Já už jsem dávno začala!! Copak nemá dost velký mozek na to, aby ho to napadlo? Daxi, Daxi..

Odnesl tu lékárničku někam do pryč, odtud, odkud jí přinesl a sedl si naproti mě ke stolu.
,, No, ani jsme kvůli tvojí nešikovnosti nestihli nakoupit." zavrčel hledíc na svůj mobil, na kterém samozřejmě měl hodiny.
,, Tak co budeme dneska dělat? Pustíme si nějaký film, nebo tak?" zeptal se. To od něj bylo hezký, že se mě na to zeptal. Ale já jsem prudce zavrtěla hlavou. ,,Ne! Musíme pracovat na tvé převýchově!!"
Popadla jsem ho za ruku a snažila jsem se ho vší silou zvednout ze židle a jít s ním ke dveřím.
,,Ven? Jsi normální? Ne, ne já s tebou už nikam nejdu, minimálně ne dneska, jsi takový nemehlo že by ses asi zabila. Jak si to představuješ? Rozbiješ si hlavu, plácneš na to dezinfekci a jdeš si jí rozbít znovu? Nevím co jsi za tvora, ale asi máš nekonečné zásoby krve."vyhrkl. Zdrceně jsem si zase zpátky sedla a zabodla jsem svůj pohled do země.
,, Když já už bych ráda byla člověk.."
,,Neboj.." řekl dlouze ,, Můžeme si přece dnešek užít i doma, hmm? Pustíme si nějakej film, uděláme si popcorn a můžem si pokecat. Samozřejmě prostřednictvím tvého ,, ano- ne,,"
Nebyla jsem z toho šťastná, raději bych náš problém s jeho chováním začala konečně řešit..ale tak.. třeba něco zvládnu i tady doma. Doma. Jako by to snad byl můj domov. Domov. Při vybavení toho slova mi do očí vhrkly slzy. Kdoví, jestli ještě domov uvidím. Oklepala jsem se honem z těch černých myšlenek. To já jsem tady měla být z nás dvou ta pozitivní. A musela jsem se snažit svůj úkol plnit. Zvedla jsem se teda, popadla jsem ho za ruku a zvedla ho že židle. ,,Tak dobře, ale pojď teda alespoň čumět na tu televizi." zavrčela jsem.

Pleskli jsme sebou na gauč a Dax se svou dlouhou rukou natáhl po ovladači. V tomhle jeho velikost byla fakt výhoda. Já když jsem si sedla a zjistila že ovladač je příliš daleko, než abych se zase zvedla a zašla si pro něj, raději jsem se pokoušela všelijak natahovat, házet po něm věci s nadějí, že by se mohl posunout blíž a podobně. Ve výsledku jsem se ale stejně vždycky nakonec musela zvednout a prostě si pro něj dojít. Byla to tedy kromě ztráty času, kdy třeba končila reklama a začínal film, taky práce navíc. No a přesně tohle Dax podstupovat nemusel. To jsem mu záviděla.

Vzal ten ovladač do ruky a namířil s ním na televizi. Mlčky jsem jakoby zpomaleně sledovala ten jeho stisk tlačítka zapnout. Na televizi jsem se už dlouho nedívala a proto jsem sebou překvapeně škubla v momentě, kdy se ozval z televize zvuk. Asi nějak zavrzal gauč či co, protože se na mě Dax vyděšeně otočil.
,,Co děláš?"
Na rameno jsem mu poklepala ano a on znechuceně přitočil oči.
,,Takhle to prostě nejde! ANO není odpověď na všechno. A NE taky ne. Musí přece existovat nějaký jiný způsob dorozumívání se s tebou, než tohle, ne?"
Dlouze jsem nad tím zapřemýšlela a protože mě jiný způsob nenapadl, odpověděla jsem ne.
,,Ale já na to přijdu. Slibuju." prohlásil Dax.
,,No to určitě.." zavrčela jsem pro sebe a obrátila jsem zrak k televizi. Běželo tam cosi, co očividně nevadilo ani jednomu z nás a tak jsme na to v klidu koukali. Bylo přece jen brzké odpoledne a času dost. Když však film skončil, nastaly malé rozbroje. Vlastně trochu větší, než by bylo normální. Nejspíš jsem to zavinila já, svou umíněností. Vstala jsem, vydala jsem se k oknu, do široka jsem ho otevřela a zařvala jsem : ,, Dost sezení, jdem vyrazit ven, objevovat, užívat si! Nebudeme přece pořád sedět u televize!"
On na mě však nechápavě koukal a pak mi došlo, že mě neslyšel a tak jsem k němu doběhla, popadla jsem ho za ruku a táhla jsem ho ke dveřím. Nebo jsem se o to spíš alespoň pokusila. Protože se mi nepovedlo ho ani zvednout z gauče. Tvrdohlavě zavrtěl hlavou a prohlásil : ,, Chceš ven? Ne, je tam dobrej film, koukej."
Stojíc u něj, stále v rukou jeho dlaň jsem se znovu pokusila ho zvednout. Marně.
,, Vážně chceš ven?" zeptal se.
Ne asi.. Snad i vztekle jsem mu vyťukla do ramene ano a znovu jsem mu zatáhla za ruku. Ušklíbl se.
,,Tak to zkus, ale já se jen tak nedám."
Zavrčela jsem. Tohle nebylo podle mých představ. Ještě několikrát jsem ho zkusila zvednout, ale pak jsem dostala jiný, lepší nápad. Seberu mu ovladač a vypnu mu to. V momentě kdy to nemohl čekat jsem mu proto vytrhla ovladač z ruky.
,,Hej! Sice nevidím tebe, ale nemysli si že ani ten levitující ovladač!" řekl a chmátl po něm svou dlouhou rukou. Čekala jsem to a tak jsem mu šikovně uhla. Zvedl se z gauče a vydal se za mnou, načež já jsem začala se smíchem couvat a mávat ovladačem ve vzduchu. Tohle mě bavilo. Vrčel na mě jak tygr při lovu ale v koutku úst se mu skvěl lehký úsměv. Jak bylo v jedné reklamě. Chuť si hrát, tu neschováš. Začala jsem kličkovat a Dax za mnou. Z jeho pohledu to muselo vypadat vážně zajímavě, vždyť viděl jen ten ovladač. Využívala jsem svou drobnost k tomu, abych prolezla tama, kde on to musel obcházet. Ale jeho velké kroky mi braly šanci na výhru. Věděla jsem že mě dřív nebo později dostane, ale bavilo mě to. Chytil mě silně kolem pasu, hodil mě na gauč a vyrval mi ovladač z ruky. Znova zapl televizi a s úsměvem na tváři si sedl vedle mě.
,, Počkat.. cože? No to ne! Takhle lehký to nebude!" zaječela jsem a sotva jsem se dostala na nohy, natáhla jsem se po ovladači znovu. Ale on to čekal, uhl, stoupl si a zvedl ovladač vysoko nad hlavu. Dostal u toho skoro záchvat smíchu. To byla podpásovka. Naštvaně jsem zavrčela a poskakovala jsem kolem něj. Usmíval se. Asi to nějak cítil, že tam kolem něj hopsám jak největší idiot. Ale co. Zatlačila jsem ho rukama do hrudníku a namáčkla jsem ho tak k oknu,kde neměl takovou možnost uhýbat. Byla to taková moje taktika jak překonat to, v jaké výšce se ovladač momentálně nacházel. Pár centimetrů od Daxovy pravé nohy byla opřená židle a tak jsem na ní trochu našlápla, abych byla trochu vyšší. Tohle bylo naprosto ideální. Jednou rukou jsem se opírala o Daxuv hrudník, který už se pomalu ani nemohl nadechnout, jak moc se smál, abych nespadla. A tou druhou jsem se natahovala po ovladači. Byla jsem od něj už asi jen dva centimetry, když jsem ztratila z nějakého důvodu veškerou rovnováhu a i s Daxem ( protože jsem se o něj opírala) jsem vypadla z okna, na které jsem úplně zapomněla, že je otevřený. Se smíchem jsme se vymotali celí otlučení z keře a začali jsme se oprašovat.
,, Já z tebe už fakt nemůžu!" řehtal se od srdce Dax. ,, Měli jsme štěstí, že je to nízko a že jsme nespadli už k sousedům."
To teda. Hned vedle nás asi pět centimetrů už byl plot. Vůbec jsem si toho nevšimla. Bože to okno.. ještě že bylo otevřený, jinak bychom ho možná rozbili, kdybychom na něj oba spadli. Kromě bolesti nosu a hlavy mě teď ještě bolel zadek. Fakt výborně, toto. Já fakt cokoliv udělám, hned to musí dopadnout špatně. Ale Dax se smál a to bylo hlavní. Vedla jsem si dobře.
Natáhla jsem k němu ruku a z vlasů jsem mu vytáhla list. Překvapeně zamrkal a trošku ustoupil.
,, Ježiš ty jseš netýkavka.." protočila jsem oči v sloup.
,,No.." vykoktal ze sebe po chvíli. ,,Kde máš ovladač?"
V ten moment jsem jakoby zkameněla. Vůbec jsem si nedovedla vybavit, jestli jsem ho v tom letu vzala Daxovi z ruky, nebo s ním letěl až dolů. To teď ale bylo jedno, protože já jsem ho neměla.
,,Ne." odpověděla jsem mu.
,, Počkat, jak jako že ne? Nemáš ho?" zvedl zaraženě obočí.
,,Ne" znervózňela jsem.
,, No ale já taky ne!" nechápal a začali jsme se kolem sebe ohlížet na všechny strany. Několikrát jsem prohrabala i ten keř, do kterého jsme spadli, ale asi po pěti minutách neúspěšného hledání jsme se na sebe otočili a zoufale jsme zavrtěli hlavou. Tohle byl docela problém.
,, No ale já ten ovladač potřebuju, nemám náhradní." pronesl a sklopil zamyšleně oči do trávy. Přemýšlela jsem. Vůbec mě nenapadalo jak se to mohlo ztratit. A kam. Vždyť jsme prohledali snad každý centimetr čtvereční a stejně jsme nic nenašli. A to ovladač je docela velký.
Dax byl docela zoufalý. Kvůli ovladači. Člověk by řekl, že je na něm závislý, ale on prostě jenom bez něj měl nefunkční televizi. Sedla jsem si mlčky do trávy, objala jsem si kolena a přemýšlela jsem, kde by to mohlo být. Pak jsem se zahleděla zkrz plot na zahradu sousedů a mlčky jsem si prohlížela pečlivě obstaraný trávník. Na tom si někdo musel dát záležet. Když v tom jsem uviděla cosi černého a ve tvaru kvádrové krabičky, lesknoucí se v tom trávníku na slunci. Nechápala jsem. Jak se tam ten ovladač mohl dostat? Nad hlavou nám hrála televize a já jsem nad tím přemýšlela. Otočila jsem se na Daxe. Hleděl do toho keře a znovu se v něm probíral. Nemohl tušit, že jsem si sedla do trávy. Vstala jsem a chytila jsem ho za ruku. Trochu sebou cukl.
,, Hele.. já tě moc neznám.." řekl.
Protočila jsem oči v sloup a stáhla jsem ho do trávy.
,,Co ..? Co děláš ?" nechápal.
Nejraději bych mu na ten ovladač ukázala prstem, ale nemělo by to pražádný význam. No a tak jsem přemýšlela, jak mu to vysvětlit.
,,Na tohle nemám čas.." zavrčel a chtěl se zvednout, ale já jsem ho zase stáhla k sobě.
,,Co chceš? Nechej mě."
,,Ne."
,, Proč ne?"
,,Ne."
,, Dobře, tak tady teda budem sedět jako idioti."
,,Ano.."
Zavrčel. Nadechl se, že mi něco řekne, ale zarazil se. Pohled mu padl na ovladač ležící u sousedů na zahradě. Zvedl obočí a usmál se.
,, Netušil jsem, že jsi tak chytrá, promiň že jsem nechápal."
,, Ano?" odpověděla jsem se smíchem. Já a chytrá? Asi má dobrej smysl pro humor.
,,Co teď?" zamyslel se. ,,Snad..tam nepolezeme..?"
,,No ano!" odpověděla jsem s úsměvem jak slovně tak hmatově.
Aspoň bude sranda..napadlo mě. Ale netušila jsem jak to provést. Ten plot měl asi dva metry a podlézt nešel. A já a šplhání po plotu? To byla až taková katastrofa, že jsem si to raději rozmyslela. Já tam nepolezu. Ale on by mohl, je vysoký.
,, Mám tam jít? Jestli mě soused uvidí, zabije mě, je to starý bručoun." řekl.
Pousmála jsem se. Koho mi to jen připomíná? Až na to že Dax není starý. Ale to je tak všechno.
,,Ano.." odpověděla jsem.
Šlo na něm dost dobře vidět, že váhá.
,,A co kdybys tam šla ty?" zeptal se a já jsem na něj vykulila oči. To přece nemůže myslet vážně.
,,Ne." odsekla jsem.
,, Proč ne? Jsi neviditelná! Takže z toho nebudou žádné problémy a ještě ke všemu za to stejně můžeš ty."
Co? Jak jako že za to můžu já? No to teda ne. A ne jsem mu taky řekla.
,,Ale jo, kdybych tě nepotkal, tak ovladač z okna nevyhodím, věř mi."
A taky bys nezažil ani hovno. Natožpak takovou srandu. Ale nevěděla jsem jak mu odpovědět.
,, Prosím!" spustil najednou. ,, Já tě tam vyhodím, jsi lehká, jen ho vezmeš a půjdeš zpátky, nic těžkého."
,,Ne.." nechtěla jsem se nechat. ,, Prostě ne."
Ale Dax mi rukama vyrobil stoličku a usmál se na mě.
,, Věřím ti, zvládneš to, pojď, budu tě jistit."
Mrzutě jsem k němu přišla a s jeho pomocí jsem za chvíli byla na opačné straně plotu. Mlčky jsem si užívala bosou chůzi po tom božském trávníčku. To byl zážitek,co vám budu. Občas jsem chodívala bosky, ale po takovémto božském koberci jsem ještě nikdy nešla. Popadla jsem ovladač a otočila jsem se zpátky. Dax mě podporoval očima. Byla jsem tak deset metrů od plotu, když Daxův výraz najednou zkameněl. Ozval se za mnou dusavý zvuk jak za mnou běžel obrovský pes. Štěkal na mě a svými dlouhými kroky mě pomalu ale jistě doháněl. Děs v očích se mi musel značit. Ale nikdo to neviděl.
,, Pojď, honem, honem!" povzbuzoval mě Dax a honem natahoval ruce přes plot, aby mi pomohl nahoru. Pes byl blíž a blíž, neměla jsem sice čas se otáčet, ale ten zuřivý štěkot byl čím dál blíž. Vyskočila jsem v té rychlosti na plot, přijala jsem s vděčností Daxovu nabízenou pomocnou ruku a přepadla jsem znovu na správnou stranu plotu. Sice jsem pěkně hodila držku, ale byla jsem živá a zdravá a s ovladačem. Psisko narazilo vší silou do plotu a s extrémně hlasitým kňučením začalo poskakovat podél plotu. Přiběhl drobnější obézní starý pán a se řevem se obořil na Daxe, který právě ležel na zemi se mnou na sobě, protože jsem samozřejmě musela povalit i jeho.
,, Můžete mi laskavě vysvětlit, proč mi sakra dráždíte psa s ovladačem v ruce?!" ječel stařík.
,,A co jste mu to sakra udělal? Proč kňučí?"
,, Já ho nedráždil!" bránil se Dax a ruce dal obranně před sebe. ,, Spadl mi dolů ovladač a když mě viděl váš pes, rozběhl se proti plotu za mnou. Nemůžu za to, že je tak agresivní!!"
,,On není agresivní! Chudák..co jste mu to provedl. Mladíku říkám vám, nepřejte si mě a nechoďte mně, ani mému psovi na oči. Nechápu jak vám mohl ovladač vypadnout z okna. To mi teda netvrďte!" zaštěkal naposledy protivný soused. Otočil se na nás svou tlustou prdelí a zmizel na svém propracovaném trávníčku. Okamžitě jsem slezla z Daxe a nevěřícně jsem čuměla za tím idiotem. Takový pitomec, místo toho, aby se omluvil ještě Daxovi vynadá. Fakt jako.
,,Jsi v pořádku?" zeptal se mě Velikán a pousmál se.
,,Jo." ušklíbla jsem se a vytahovala jsem si z vlasů kousky trávy. Hlavně že ovladač byl zachráněn.
,, Ty jo, jseš odvážná, na toho psa jsem úplně zapomněl.." přiznal Dax. Usmála jsem se. I on. Pak trochu víc až jsme se oba váleli na zemi v záchvatech smíchu. Teda kdyby nás někdo viděl, Daxe by asi zavřeli do blázince. Muselo to vypadat dost vtipně.
Když jsme se dosytosti nasmáli, podíval se na mě a poměrně seriózně pronesl tiché ,, Děkuji." A pak dodal ,,Za všechno."

Milion let jsem se dokopávala dopsat tuto kapitolu a hrdě hlásím, že jsem zpět!