Ne nebyl to konec. Ne takovej, jakej by jste pravděpodobně čekali, ale možná že, vám už došlo, že knížka nemůže skončit hned na začátku příběhu. Alespoň ne tak docela. Možná, že by nebylo od věci vám ujasnit, jak jsme se k onomu ,,konci " tak rychle vlastně dostali. Všechno to začalo obyčejně. Ne moc odlišně od ostatních, ničím jiných příběhů....

V uších mi zněly hodiny.
,,Tik, tak, tik, tak.."opakovalo se stále dokola a mě to pomalu, ale jistě začínalo lézt na nervy.Nedalo se nic dělat. Už jsem procitla a za tohohle dotěrného zvuku zaručeně znovu jen tak lehce neusnu.Velice opatrně a obezřetně jsem otevřela jedno oko a zahleděla jsem se jím k hodinám, abych se v případě, že je ještě příliš brzo, mohla překulit na druhou stranu, zavrtat si hlavu do polštáře a pokračovat v ničím nerušeném spánku.V momentě, kdy však moje oko zpozorovalo nástěnné hodiny visící naproti mojí posteli, se bleskurychle otevřelo i druhé a já jsem vyskočila z postele rychlostí tak velikou, jako by mě někdo vzduchovkou trefil do zadku.Peřinu jsem zkopla z postele a rychlostí světla jsem se vrhla ke skříni a popadla jsem z ní alespoň župan. Oblečení bude muset počkat. Rozrazila jsem dveře svého pokoje a zmateně jsem vyběhla na chodbu. Běžela jsem tak rychle, že jsem málem porazila mamku, která právě vycházela z koupelny ještě s ručníkem na hlavě.
,, Anie, zlato potřebuju..."
Mně však bylo úplně ukradené, co potřebuje a pomalu smrtelnou rychlostí jsem se řítila dolů ze schodů. ,,Jak to, že ještě není v práci?" problesklo mi hlavou.,, Copak taky zaspala?"
Pak jsem to ale nechala být. Na myšlenky jsem teď prostě neměla čas. Ona bude mít problém, ne já. I když... já nejspíš taky, protože už je fakt pozdě. Jak to tak vypadá, nakonec poběžím za autobusem v županu, v bačkorách a s vlasama divoce rozevlátýma kolem hlavy. Víc toho nejspíš nestihnu.Už jsem popadla batoh s učebnicemi hozený na podlaze ze včerejška a chystala jsem se vyrazit ze dveří a pádit rovnou za autobusem, když jsem si všimla svojí mladší devítileté sestry, poklidně sedící u stolu a přežvykující rohlík s Nutellou ještě taky v županu.
,,Blbneš?" zařvala jsem na ní rozčileně, ale ona dál v klidu přežvykovala.
,, No tak sebou hni!Ujede nám autobus!"
Ani se nehla. Provokativně zívla a prohrábla si blonďaté vlasy.
,,Amber, co se děje?"ozvala se z vrchu mamčina otázka a Amber líně protočila oči v sloup.
,, Ale nic mami,.." protáhla a já jsem na ní nechápavě vytřeštila oči. Jak to může takhle říct?!
,, Jenom si Anie zase spletla víkend se všedním dnem." prohodila jen tak mimochodem a já jsem se na ní s úžasem podívala.
,, Ne, ne, ne a ne!" vyhrkla jsem a plácla jsem se rukou do čela.
,,To nemůže být pravda, že ne?"
,,Už je to tak.." zavrčela.
,,Dala sis denní dávku tělocviku pro nic za nic."
Vrhla jsem na ní vražedný pohled, švihla jsem batoh zpátky do rohu ke dveřím a zničeně jsem sebou plácla na gauč.
,,Víkend.." zopakovala jsem si pro sebe a nechápavě jsem zavrtěla hlavou.
,,Už zase.."
Mezitím mamka sešla dolů a odhodila mi chuchvalec tmavých vlasů z obličeje.
,,To nic Anie.." začala a já jsem k ní zvedla svůj utrápený pohled.
,,Vždyť se nic tak hrozného nestalo."
S tím jsem tak úplně nesouhlasila, ale neměla jsem nic, co bych jí na to řekla, takže jsem mlčela.

,,Je mi líto, že ti musím zkazit radost, ale budeš muset změnit svoje dnešní plány.." odvětila mamka a Amber se zašklebila. Vytřeštila jsem na ni oči. to nemyslí vážně! Dneska?!Ne, tak to ne..!Zrovna dneska jsme si měli udělat s kamarády po dlouhé době čas jen pro sebe a někam si vyrazit.Tolik jsem se těšila na trochu volna a ona mi to teď hodlá překazit? To přece nemůžu dopustit!
,, Je mi jedno, co chceš, ale tohle se prostě zrušit nedá!"vyjela jsem na ní rozčíleně a ona mě zpražila pohledem.
,,To, že ti je patnáct ještě neznamená, že můžeš všechno mladá dámo!Nebuď drzá!"utrhla se na mě a já jsem znechuceně nakrčila nos. Na druhou stranu jsem věděla, že jsem poražena, protože jsem nechtěla dostat facku, a tak jsem raději mlčela.
,,Musím si jít vyřídit něco do práce i když je víkend, takže se budeš muset dneska o Amber postarat ty a pohlídat jí." řekla lhostejně a já jsem se zlostně podívala na Amber. Už zase mi musí všechno pokazit. Je jí 9 proboha! To si nemůže vyrazit na nějakou oslavu narozenin své ztřeštěné kamarádky?
,,Nemůžu za to že jsi zrovna chtěla jít ven s přáteli." řekla mamka jako by mi četla myšlenky a mně se chtělo křičet. Tak moc jsem byla naštvaná.
,, Teď zas musím všechno zrušit!" soptila jsem vzteky a Amber se zlomyslně pohihňávala. Tak tohleto jí teda nedaruju.
,, Nemusíš!" odvětila a já jsem nechápavě zvedla obočí. To by mě teda zajímalo, co tím myslí a jak to hodlá udělat.
,,Vždyť ji přece můžeš vzít s sebou!"
Ne tak tohle teda ne.
,,Ať si jde za svými kamarády, nepotřebuji křena!" projela mnou další vlna vzteku a už mi bylo všechno úplně jedno. Tohle už prostě zašlo příliš daleko.
,,Já nemám kamarády!" zavrčela Amber a tentokrát jsem se ušklíbla já.
,,A divíš se? Pořád se za mnou táhneš jako sopel!Proč tě mám mít pořád na krku?!"
Mamka protočila oči v sloup a popadla své lodičky, s kterými chodila do práce.
,,Vyřešte si to jak chcete holky, ale Anie, to ti říkám a přikazuji! Nespustíš sestru z očí!" prohodila a pak za ní zaklaply dveře. Se sestrou jsme se na sebe podívaly. Obě jsme měly pohledy, které prozrazovaly, že nemáme daleko k tomu, abychom se navzájem pozabíjely.
,,Ne, ať tě to ani nenapadne!" vyjela jsem na ni po několika vteřinách napjatého mlčení a ona stáhla rty do úzké čárky, což u ní naznačovalo nadměrnou dávku nesouhlasu.
,,Jo, už mě to napadlo!" odsekla a já jsem zavrtěla hlavou.
,,Tak na to ani nemysli!" přikázala jsem a ona mě probodla pohledem.
,,A proč ne?" nechápala.
,,Já bych se s tvými přáteli třeba ráda seznámila. Tak proč mi to nedovolíš?"
,,To bych se raději vzdala času s nimi než abych je mučila tebou." odfrkla jsem.
,,Jo ták.." protáhla.
,, A není to náhodou proto, že se bojíš o toho svého Jacka, že ne?,Protože tvůj deník je toho plnej!"
Tak tohle bylo už příliš.Moje hranice ke smrtelnému výbuchu právě obrovskou silou rupla a kdyby to nebylo nereálné, tak bych se nedivila, kdyby mi právě teď od uší stoupaly obláčky horké páry. Jenomže to nereálné bylo, takže jsem svou zlost dala znát alespoň ve svém obličeji a to teda fakt pořádně. Jaký ona má právo, že mi leze do deníku?! Já jsem si říkala, že už bych měla s tím psaním toho blbého deníku konečně seknout. Je to vážně dost nebezpečné.Když se nad tím tak zamyslím, vlastně se splnilo to, čeho jsem se obávala ze všeho nejvíc. Moje miniaturní dotěrná sestra zjistí pomocí té blbé knížky moje největší tajemství.A to poslední dobou bylo to, že jsem byla šíleně zakoukaná do kluka jménem Jack.
Alex, Jane, July a Marthin, moji kamarádi mi nejmíň stokrát opakovali ať neblbnu, že je to šílený blbec.Ale já jsem jejich slova brala dosti lehkovážně a moc jsem na ně nedala. Párkrát mi řekl že jsem pěkná a to moje smýšlení o něm ještě víc usvědčilo. Byl hezkej.Měl asi metr sedmdesátpět což znamenalo, že je alespoň o 10 cm vyšší než já, a to jsem oceňovala.Měla jsem strašně ráda vysoký kluky.Byl to fotbalista a na ty holky většinou letěly,takže se není čemu divit, když jsem ani já nebyla výjimkou. Nebyl to sice úplně kluk mých snů, ale lepšího jsem zatím nenašla takže jsem neměla důvod, se do něj nezakoukat. Ale láskou bych to nenazývala, to nikoli.Doufala jsem, že postupem času třeba budu mít důvod, ale pořád jsem ho nenacházela.

I přesto mě obrovsky rozčílilo, když jsem zjistila že se mi hrabala ve věcech. Já jsem si netroufla ani vlézt jí do pokoje, natožpak se jí plést do věcí, do kterých mi vůbec nic není. Tahle holka prostě neměla absolutně žádné vychování. Byla jsem naštvaná. Proč musím mít tuhletu husu na starost zrovna já? A tak jsem jí to řekla.Nebo spíš zařvala. Všechno o tom, jak mě štve, jak je nevychovaná a pitomá.Křičela jsem na ni.Jak mi ničí život a všechno mi kazí a aby toho ještě náhodou nebylo málo, tak jsem přidala, jak moc jí nenávidím a tím jsem ukončila celkově diskuzi.Oči se jí zaleskly od pláče, ale pevně semkla rty a nedovolila si rozbrečet se. Odešla jsem rozzuřená do svého pokoje a zabouchla jsem za sebou dveře.

Popadla jsem do ruky mobil a vztekle jsem rozeslala esemesky kamarádům o tom, co se stalo a z jakého důvodu, že to vlastně musím zrušit naše plány. Společné plány. Pak jsem popadla svojí oblíbenou knížku a chvíli jsem si četla. Bylo to asi čtvrt hodiny, když to tíživé ticho náhle narušilo zaskřípání dveří od pokoje, který patřil Amber. Zpozornila jsem, protože jsem byla až příliš zvědavá na to, abych zůstala v klidu ležet ve své měkké a pohodlné posteli a četla si.
,,Kam jdeš Amber?" vykoukla jsem ze dveří a zvědavě se rozhlédla.Odpověď nepřišla místo ní se však ozval hlasitý dupot na schodech a já jsem vykročila ven. Než jsem slezla ze schodů, všimla jsem si Amber, jak otevírá domovní dveře.
,,Kam jdeš?!"vyhrkla jsem na ní nechápavě a ona se za mnou ohlédla přes rameno s uzenýma očima.
,,Když mě tu nechceš, tak jdu pryč!" řekla s pláčem a otočila se ke dveřím.
,,Počkej, ještě tě něco zajede, dávej přece pozor!" zavolala jsem za ní a ona se rozběhla. Utíkala jsem honem za ní a byla jsem vystresovaná. To už bych raději běžela za autobusem v županu než tohle. No fakt. Všimla jsem si, že vběhla přímo na silnici.
,,Ne!" zařvala jsem za ní a ona se v běhu ohlédla. To byla obrovská chyba, protože si přišlápla tkaničku, zakopla a uprostřed silničního provozu spadla na zem. A tady se vlastně dostáváme na úplný začátek našeho příběhu, kdy to všechno začalo.

....(Prolog)
Tak tohle byl konec. Alespoň jsem si to myslela. Všechen hluk světa, totiž během krátké chvíle utichl. Jako bych ohluchla nebo tak něco. Celé tělo mě bolelo a smýkala jsem sebou v bolestivých záškubech. Myslela jsem, že už nemám ani nejmenší šanci tu bolest ještě chvíli vydržet, když najednou to ticho protrhl zvuk. Docela obyčejný zvuk, jako když člověk luskne prsty. V tu chvíli to najednou ustalo a necítila jsem vůbec nic. Žádnou bolest,žádný strach.Prostě žádné lidské emoce a pocity. Skrz víčka mi prosakovala neproniknutelná bílá barva a já jsem toužila zjistit, co to je. Víčka jsem měla ale příliš těžká na to, abych to dokázala, a tak jsem jenom nastražila uši a doufala jsem, že to pokračující ticho protrhne další zvuk. Měla jsem pocit, že mi ten klid naprosto zžírá mozek. Nemohla jsem dělat vůbec nic.bJako bych byla v tranzu. Nemohla jsem se pohnout, dokonce ani otevřít oči. Nemohla jsem ze sebe vypravit ani jediné slovo, i když se mi chtělo křičet. Ne. Jediné co jsem teď mohla udělat bylo prostě naslouchat a doufat v nějakou známku života. Alespoň už ustala ta odporná bolest. Nemám ponětí, jak dlouho jsem takhle ležela. Ani nevím na čem jsem ležela a jestli jsem vůbec ležela, stála a nebo seděla. V tu chvíli jsem nevěděla nic, a když říkám nic, tak tím myslím opravdu nic. Až na jednu ubohou myšlenku. Je tohle peklo? Protože jinak jsem si to vysvětlit nedokázala. Jaký horší trest si dovedete představit? Možná, že to bylo několik vteřin, minut, hodin a nebo třeba desetiletí, to jsem nedokázala rozpoznat, ale když se za tu dobu znovu ozval zvuk a tentokrát dokonce slova, cítila jsem se osvobozena.
,,Co s ní?" ozval se hluboký mužský hlas a já jsem se polekala. Konečně.
,,Tohle se nemělo stát.." zauvažoval druhý hlas, nejméně o oktávu vyšší než ten první. Jakoby ženský, ale přece ne tak docela. Nastražila jsem uši a hltala jsem každé slovo. Hýbat jsem se pořád nemohla, ale i tak to byla dost příjemná změna.
,,Spousta takových případů se nemělo stát.Ta holka není výjimka.." odvětil první hlas a mě jejich konverzace začala dost zajímat .
,,No jo, jenomže co s ní?" ozval se vysoký hlásek.
,,Je ještě moc mladá."
,, To nevím.Dál bych jí neposílal."
Co prosím? Vůbec jsem tomu nerozuměla. Co znamená poslat dál? Proč nemůžu nic říct! Mám tolik otázek!
,,Života si užila minimálně." přitakal vysoký hlásek.
,, No jo, zase jeden strážce udělal chybu a přeházel tím její život, i život té malé."
Zpozorněla jsem. Strážce byl asi něco jako anděl strážný a ta malá byla pravděpodobně Amber.
,,Vážně?" zeptal se vysoký hlas.
,, Jak to mělo být správně?"
,, Ta malá to neměla přežít jenomže žije. Teď se jí bude muset naplánovat další život. Doufám, že to nedostaneme my, vážně se mi do toho nechce."zívl hluboký mužský hlas a pak nastala chvíle mlčení.
,,Jenomže co udělat s touhle?" nechápal vysoký hlas.
,,Její plány jsou zase v troskách!"
,,Nevím. Už dlouho jsme nezkusili meziprostor. Zdá se mi to jako dobrá možnost zábavy.."
Cože?! Takže oni mě chtějí strčit do nějakého meziprostoru, či co to je, jenom proto, že už to dlouho nezkusili a že je to podle nich zábava? Proč to mám poslouchat a nemůžu odporovat? Vůbec mi to nepřipadá spravedlivé!
,,Na jak dlouho?" prakticky okamžitě souhlasil vysoký hlas čímž mě teda fakt pořádně naštval.
,,Než splní nějaký úkol, jako ostatně vždycky."
,,Nechtěl bych být na jejím místě. Nemyslím si že si zaslouží trest za to, že zachránila život té malé holce." oponoval vysoký hlas čímž si zase alespoň z části získal zpět mou přízeň.
,,Není to trest. Je to jen službička za to, že jí po splnění toho úkolu pustíme zpět na zem!" nedal se rozvážný mrzutý hlas.
,,I když.." přiznal po chvíli. ,,záleží taky na tom co to bude za úkol.."
,,Vždyť o tomto celou dobu mluvím!" rozčiloval se vysoký hlas a já bych přísahala, že si u toho snad i dupl.
,,Je to holka ve věku asi 15 až 16 let.." zapřemýšlel hluboký hlas a já jsem tomu rozuměla míň a míň. Proč teď vůbec řeší můj věk? Vždyť je to úplně lhostejné! Jim to ale zřejmě zase tak lhostejné nepřipadalo protože v momentě, kdy to hluboký hlas vyslovil, jsem zaslechla zřetelný úlek ve vysokém hlase.
,,Ne, prosím ne! To jí nemůžeš udělat! To si nezaslouží!Operaci Dax nech být! To by byla předurčena jisté zkáze!"
,,Musíme využít každé možnosti. Na Daxe nemůžeme nasadit kluka, kterých tady bývá spousta, ale holku v jejím věku, kterých máme pořád nedostatek!" nedal se hluboký hlas. Tohle mě začalo zajímat. Mluvili tu přece jen o mém osudu a o nějakém Daxovi, který zřejmě představoval a předurčoval mou zkázu.
,,Nemůžu tomu uvěřit! Ten kluk způsobil smrt už čtyřem takovým holkám a ty chceš nasadit pátou!Ti lidé si také zaslouží spravedlivé jednání!" nevzdával se jen tak lehko vysoký hlas.
,,Dax jim nezpůsobil smrt, to by jsi tomu ubožákovi doopravdy křivdil. Mohla za to jejich netrpělivost .Vždyť ty tři to vzdaly hned na začátku a ta čtvrtá těsně před sluchem!" bránil Daxe hluboký hlas. Nerozuměla jsem tomu. Chtěla jsem začít křičet, ať mi koukají vysvětlit co se to tu děje, ale stále jsem nemohla ani otevřít oči natožpak něco říct. Co znamenalo těsně před sluchem? A co vlastně vzdaly?
,,Říkej si co chceš," pokračoval hluboký hlas.
,, ale i Dax má právo na hezký život a věřím, že tahle holka mu s tím docela určitě může pomoct ."
Byla jsem zoufalá. Zoufalejší než kdy předtím. Doufala jsem, že celý dnešek je jenom zlej sen, a že se probudím a celý den začne od úplného začátku. Jenomže tohle by byl až příliš živý sen na to, aby jím tento zážitek mohl být.
,,Takže Dax jo?" zeptal se poraženecky vysoký hlas a hluboký přitakal.
,,Je čas jí vzbudit.."
Než jsem stihla zauvažovat nad tím, jak takové vzbuzení-se vypadá a jestli se vůbec vzbudit chci, protrhl ticho ostrý zvuk podobný lusknutí prsty asi tak desetinásobně silnější, než ten první. A pak se to stalo. Do těla se mi jednou velkou silnou vlnou vracel cit, až mi z toho začalo celé tělo mravenčit, jakoby se po něm porocházely tisíce těch malých kousavých bestií.Uvědomila jsem si, že jsem celou dobu ani nemohla dýchat a rychle jsem zalapala po dechu. V rychlosti jsem se posadila až se mi zamotala hlava a rukou jsem si promnula spánky. Hlava mě odporně bolela a připadala mi těžká jako kámen. Takže jsem přece jenom ležela. Ocitla jsem se v jakémsi prostoru bez začátku a konce. Kolem nebylo nic než hustá bělota a dokonce jsem na ní i seděla. Klidně by bylo možné, že jsem v tom prostoru i levitovala nebo něco podobného, protože jsem nepociťovala, že by to, na čem jsem seděla, mělo nějaký povrch. Když jsem se rozkoukala pořádně kolem sebe, postřehla jsem, že tu přece jen nejsem tak úplně sama. Spatřila jsem dva muže.Museli být ode mě hrozně daleko, protože takhle vypadali, že jsou mi velikostně sotva po kolena. O to podivuhodnější mi připadalo, že jsem ty hlasy slyšela tak zřetelně a srozumitelně.
,, Ahoj já jsem Yipes!" nadšeně ke mně natahoval ruku obézní mužíček s bílým plnovousem až ke kotníkům, v kápi modročerné jako noc sama a s dlouhými řídkými vlasy. To jemu patřil vysoký hlásek, který mi byl rozhodně milejší, než ten druhý. Tímto gestem jsem si ověřila, že nejsou daleko, ale skutečně mi jsou sotva po kolena. Byli vlastně docela roztomilí. S úsměvem jsem mu stiskla droboučkou ručku a podívala jsem se na toho druhého. Nemohla jsem si pomoct, ale strašně a neodbytně mi připomínal Sarumana z Pána prstenů. Byl asi o pět centimetrů vyšší než Yipes. Plnovous stejné barvy měl sotva po pás stejně jako vlasy, tak též sněhové barvy. Byl hubený a měl vážný výraz možná i trochu zatvrzelý. V pravé ruce držel hůl, která byla vyšší než on sám. Narozdíl od Sarumana neměl však bílé roucho, protože by nejspíš v tom bílém něčem příliš splýval. Ne, jeho oblek byl sytě červený. Oči měl temně černé a káravě si mě jimi prohlížel.
,,Dipes jméno mé." promluvil hlubokým vážným hlasem a pokusil se o jakési neohrabané pukrle, či co to bylo. Mčky jsem přikývla. Tenhle mi ruku nepodá.
,,Nechci plnit žádné úkoly a už vůbec ne takové, co jiní nezvládli!" vyhrkla jsem. Nejspíš jsem udělala chybu.Yipesův výraz rázem zkameněl a obézní mužíček se s obavami a provinilostí v obličeji otočil na Dipese. Tomu oči vzplanuly vzteky. Rukou se plácl do čela a od nozder mu div neodlétaly obláčky. Vypadalo to, že se chystá k výbuchu a taky že ano.
,,Yipesi!" zaburácel hromovým hlasem, až se to neslo celým tím prostorem a podrážděně dupl. Yipes se přikrčil, jako by se chtěl vyhnout tlakové vlně při výbuchu munice a přivřel oči.
,,Už zase!" křičel dál a já jsem tomu už ani trochu nerozuměla.
,, Já už vážně nevím, co s tebou! Pokaždé je uspíš špatně a oni pak všechno slyší a myslí si o nás Bůh ví co! Je to tak těžké?! Co nezvládáš? Lusknout prsty nebo říct tu formulku? Kolikrát jsem tě to učil!" Teď už jsem to chápala a litovala jsem toho, že jsem nedržela jazyk za zuby a takhle jsem to chudákovi Yipesovi pokazila. Bylo mi ho doopravdy líto, protože jsem si raději ani nedovedla představit, jak hrozné asi musí být, nekonečně dlouho žít s tímhle šíleným cholerikem.
,, Promiň,.." zašeptala jsem směrem k Yipesovi.
,, tohle jsem vážně nechtěla."
Yipes přikývl.
,,Tohle není tvoje vina. Tyhle záchvaty má pořád. "špitl. Dipes se po chvíli zhluboka nadechl a trochu se tím uklidnil.
,,Takže už víš co po tobě chceme..?" řekl už klidně a já jsem pokrčila rameny.
,,Vlastně ani ne. Moc si nedovedu představit, co operace Dax znamená."
,,To je prekérná situace.." pronesl Dipes.
,,Špatně se to vysvětluje.." přitakal Yipes a pak oba začali vyprávět.
,, Dax je kluk, s kterým se trápíme už pěkně dlouho.." vydechl ztrápeně Yipes a Dipes přikývl.
,,Pořád jsou s ním problémy. Je to už pěkně dlouho, co jsme dostali za úkol ho napravit a pořád se to nedaří. Ne, že by byl špatný, to ne, ale vůči svému okolí se chová jako robot. Nikdy se na nikoho neusměje, ale ani nikdy není smutný. Jako by neměl žádné emoce. Pořád má neutrální výraz. Když někdo kolem něj potřebuje pomoct, obchází ho s nepovšimnutím a vůbec nic ho nezajímá. Ani nevíme, proč je takový. Možná, že se mu něco stalo a zranilo ho to a nebo pořád hledá smysl života." řekl Dipes.
,,Šéf o něm ví víc,ale nechce nám povědět víc, než je nutné.."řekl Yipes a podíval se kamsi nad sebe.
,,Kdo je šéf?"zeptala jsem se, protože mi moje zvědavost nedovolila jenom tak mlčet a nechat to být. Dipes zpražil svého druha pohledem a promluvil.
,, To ti nemůžu říct.Až bude správný čas, dozvíš se to."
To moji zvědavost ani trochu neukojilo, ale chápala jsem ho. Nejspíš o tomhle nesměli mluvit. Třeba byli vázáni nějakým slibem mlčenlivosti. Ale i tak. Hluboko uvnitř mě se něco pohnulo. Že by skutečně existovalo něco vyššího? Něco jako Bůh?
,, Jednou se to dozvím.." pomyslela jsem si.
,,Takže mi chcete dát za úkol, ho naučit chovat se jako člověk a mít emoce, nebo co?" zeptala jsem se stále ještě trochu mimo. Koneckonců, najednou jsem byla v jiné dimenzi, byli vedle mě dva miniaturní tvorečkové a zadávali mi úkol, který by měl rozhodnout o tom, jestli ještě budu žít, a nebo už je můj konec.
,,Eeeee..jo." vykoktal Yipes.
,,Nerozumím tomu...." zauvažovala jsem nahlas a Dipes se na mě tázavě podíval.
,,Co je na tom tak těžkého?"
Yipes se posmutněle pousmál.
,,Mnoho. Ten kluk je tvrdohlavý a navíc tě neuvidí, ani neuslyší." Zbystřila jsem. Dělá si ze mě legraci? Jak se s ním mám asi tak domluvit?
,,A.. ale já.. jak vypadá? Jak ho mám asi tak poznat? Co mám dělat?" vyhrkla jsem. Začalo se mě pomalu, ale jistě zmocňovat zoufalství. Posílali mě udělat něco, o čem jsem nevěděla prakticky vůbec nic.
,,Sama ho poznáš." pronesl chladně a nesoucitně Dipes a pokrčil rameny. Vytřeštila jsem na něj oči. Jak může. Byla jsem na něj dost naštvaná. Vůbec na mě nebere ohledy. Jak by se asi choval on, kdyby ho někdo poslal na téměř jistou smrt? A ještě ke všemu mě ani nechtějí zásobovat informacemi! Prej: ,,Sama ho poznáš!" Pche! Jak mám asi tak v tomto velikém městě najít kluka, o kterém nevím prakticky nic, až na to, že se jmenuje Dax? Takových jsou tu tisíce! No dobře. Možná, že ne tisíce. Třeba stovky. Možná, že ani to ne. Není to zas tak obyčejné jméno, jako třeba to moje. Nebo jen desítky. Ale i kdybych našla někoho, o kom bych se domnívala, že to může být on, jak si to můžu ověřit? Nemůžu se ho zeptat jak se jmenuje, protože mě neslyší a ani nevidí. Co mám dělat? Vždyť to nedává smysl.
,,Musíte mi přece říct alespoň něco dalšího, podle čeho ho poznám! Vždyť Daxů jsou tisíce!" vyhrkla jsem na ně. Až potom jsem si uvědomila svoji teorii. Tisíce asi ne.. Dipes odmítavě zavrtěl hlavou.
,,Ne. Všechno si musíš zjistit sama." Pak začal odříkávat jakousi prapodivnou básničku a máchal kolem sebe rukama. Všechno se mi začalo mlžit před očima.
,,Je mu sedmnáct!" houkl na mě Yipes. Pak už jsem jen spatřila, jak mu Dipes dal pohlavek a zatočila se mi hlava. Celý svět se se mnou zhoupl a já jsem už nevěděla absolutně vůbec nic.

Celý tělo mě bolelo. I přesto, to byla minimální porce, oproti té, co jsem prožila při té svojí polosmrti. Jestli to tedy tak můžu nazývat.
,,Byl to jenom sen?" pomyslela jsem si. Už jsem zase ležela, ale tentokrát jsem si byla jistá tím, že jsem doopravdy ležela, protože jsem cítila, že je pode mnou cosi pevného a docela tvrdého. Měla jsem zase zavřená víčka a skrz ně mi znova prosakovala bílá barva.
,,Dipes to popletl.." bylo první co mě napadlo. Bylo zvláštní, že jsem si pamatovala jeho jméno. Bylo tak jedinečné, že se dalo snadno zapomenout. Otevřela jsem oči. Dokonce to nedalo ani tolik námahy, jak jsem se obávala. To bílé, co jsem viděla, byl strop. Byla jsem v nějaké místnosti, ale nedokázala jsem určit v jaké, protože jsem viděla rozmazaně, jako bych měl několik dioptrií a nebo na hlavě igeliťák. Několikrát jsem rychle zamrkala, abych se toho odporného pocitu zbavila a světe div se, ono to fungovalo. Posadila jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Ano byla to místnost. Měla drobné okénko a veliké dveře. Podlahu tvořily kachličky. Kolem se pořád ozývalo zvláštní pípání. Seděla jsem na jakési tvrdé posteli a tak jsem z ní slezla a šla jsem se nadýchat k oknu. Čerstvý vzduch mi udělal vážně dobře, protože vzduch v místnosti byl odporně načuchlý jakousi sterilní dezinfekcí. Když jsem se otočila a odvrátila jsem svůj zrak od okna, k smrti jsem se vyděsila a odskočila jsem do rohu místnosti. To, co jsem spatřila, byl snad nejhorší pohled za celý můj život.
Byla jsem tam. Bylo tam moje tělo. Leželo na nemocničním lůžku v nemocničním oblečení a byla jsem napojena na spoustu přístrojů a hadiček. Měla jsem nastavenou docela velkou dávku morfia a všechno to pípání pocházelo z přístroje, který mi měřil tep, puls, tlak, hladinu bolesti a podobné, podle mě zbytečné hlouposti, kterým jsem nerozuměla. Nechápala jsem to a nejspíš to nechápete ani vy. Nedovedete si to představit. Pravděpodobně si teď sedíte někde na gauči, smějete se a říkáte si :,,No teda, větší blbost jsem ještě nečet."
Jenomže vy nemůžete pochopit, jak odporný pohled to je.