Dax pevně stiskl brzdu a trvalo to už jen několik málo vteřin, než sundal nohy z pedálů a stál nohama na zemi. Seskočila jsem z motorky a ustoupila zase instinktivně bokem. Nabroušeně jsem si založila ruce na prsou. To snad nemůže myslet vážně. On skutečně projížděl všemi možnými ulicemi, jenom aby zjistil kde bydlím? Moji osobní informaci?! Úplně mě tím vyvedl z míry a naštvaně jsem semkla rty do úzké čárky. Ne. Tohle prostě nemůže myslet vážně. Že ne...
Dax si sundal helmu a zatřásl hlavou aby se mu vlasy nelepily na tvář. Měla jsem chuť si ve své hlavě k tomuto okamžiku přidat slowmotion, ale byla jsem na něj příliš naštvaná, než abych se tomu dokázala smát. Měla jsem chuť na něj začít ječet, ale věděla jsem, že než bych to vepsala do mobilu, aby si to mohl přečíst, stejně bych už vychladla, takže to pro mě nemělo žádný smysl. Řekla jsem si, že to rozdejchám. Úplně mi tím zkazil ten krásnej okamžik. V hlavě mi teď zase vyvstanulo mnoho otázek ohledně mého způsobu smrti, ohledně mojí rodiny, která jakoby snad už byla vzdálená a hlavně, hlavně o tom hrozném strachu ve mně. Který nevěděl nic. Věděla jsem, že to jen tak z hlavy nepustím. Viděla jsem svoji matku. Ona tam byla. Sice jen trochu a na nějakou tu vteřinu, ale byla to ona. Srdce se mi rozbušilo. Co když na mě zapomněla? Ona i Amber? Co když žijí zase normální život jako před nehodou, akorát beze mě? Ta představa mě bolela.
Amber měla vlastně jen zlomenou ruku, takže za ty dny už bude určitě doma. A nejspíš i chodit normálně do školy. Kdo jí teď bude nutit běhat za autobusem? Kdo na ní bude řvát a nesnášet jí za všechny ty věci, co vyvádí? Vždyť tohle je úloha starší sestry. Tu nikdo nenahradí ne? Že ne? Zatřásla jsem silně hlavou, abych dostala pryč tu hroznou myšlenku a otočila jsem se opatrně na Daxe. Když jsem viděla ten jeho naprosto spokojenej a miloučkej výraz, hrklo to ve mně a znovu jsem od něj odvrátila zrak. Když na něj se pomalu ani nedá zlobit. Když vidíte tuhle tvář, jakoby vám to zakazovala. Jakoby přímo říkala ,, Ale notak, na mě se přece nemůžeš zlobit, ne?"
Rozhodla jsem se proto, že to zkusím pustit z hlavy. Alespoň na malou chvilku. Ignorovat to, jakoby se vlastně vůbec nic nestalo a chovat se k němu úplně normálně. A tak jsem k němu přišla o kousek blíž. Aniž bych se ho jakkoliv dotkla, automaticky mi podal jakoby do vzduchu svůj mobil. Nevěděla jsem, co mu mám napsat. Přece mu nemůžu jenom tak začít nadávat ne..? A tak jsem mu jenom připomněla, že už je určitě moc hodin a že musí dovnitř pro svoje věci, aby nepřišel pozdě do hodiny a podala jsem mu mobil do dlaně. Přečetl si to a kývl.
,, Dík An, máš pravdu." řekl a podal mi (nebo spíš do vzduchu) svazek klíčů. ,,Mohla bys prosimtě zatím odemknout? Schovám tu motorku."
Přikývla jsem, ale pak jsem si uvědomila, že to nemohl vidět, a tak jsem mu do ramene vyťukala ano a klíče jsem si od něj vzala.
Dax zmizel v garáži a já jsem se zoufale podívala na ten svazek. Úplně mi to připomnělo situaci ze včerejšího dne, kdy jsem zůstala zavřená ve škole a než jsem se dostala ven, v rukou se mi vystřídalo vážně moc klíčů. Dax jich sice neměl ani zdaleka tolik, jako ta uklízečka, nebo komu jsem to vlastně ukradla, ale i tak se mi do toho vůbec nechtělo. Ten správný jsem trefila na podruhé a otočila jsem s ním v zámku. Ten cvakl a dveře se otevřely. Chtěla jsem je po sobě automaticky zavřít, ale pak jsem si uvědomila, že Dax je ještě venku a tak jsem je nechala pootevřené. Vešla jsem tak rovnou do kuchyně a podívala jsem se přímo na nástěnné hodiny nad lednicí. Bylo čtvrt na osm. To znamenalo ještě chvíli času. Takže jsem si v klidu sedla za stůl a hlavu jsem si zoufale složila do dlaní. Z té nepříjemné myšlenky, co se mě odmítala pustit, jsem měla stažený žaludek a depku. To mi to Dax zas něco připomněl. Když to udělal naposledy, skončila jsem s bolestmi a slzami v nemocnici. To je fakt výborná vyhlídka. Prsty jsem si zajela do vlasů a zhluboka jsem vydechla. Tak, že kdyby přede mnou byl stoh papírů, určitě nějaký odfouknu. Uslyšela jsem za sebou kroky, a tak jsem se instinktivně otočila, i když mi bylo víc než jasné, že to je Dax. Zavřel po sobě dveře a zastavil se těsně vedle mě.
,, Kde seš Anie?" zeptal se opatrně a já jsem ho prudce chytla za zápěstí, abych tak na sebe upozornila. Přísahám, že i trochu nadskočil, jak se lekl a když mu došlo, že jsem to jen já, viditelně se mu ulevilo. Asi nečekal, že tentokrát moje GPS souřadnice odhadne tak přesně.
,, Tohle mě nikdy nepřestane děsit a fascinovat zároveň." řekl s úsměvem a sedl si naproti mně. Narovnal si záda a nahl krk doprava. Ozvalo se odporné zakřupání a já jsem bleskově zareagovala ještě před tím, než si stihl obratle rupnout i na levé straně. Pod stolem jsem ho kopla do holeně a on sebou vyděšeně trhl a chytil se za nohu.
,,Au.." skučel. ,,Co děláš?!"
,, Tenhle - zvuk - nesnáším." napsala jsem hned a podala jsem mu to. Přečetl si to v návalech bolesti , která se značila v jeho tváři a zvedl legračně levé obočí.
,, Takže to nikdy nedělej laskavě v mojí přítomnosti, ano prosím?" dopsala jsem, abych tím předešla dalším podobným situacím do budoucna a on protočil oči v sloup, když si to přečetl. Jakoby říkal, že to přeháním. Ale mně to vážně abnormálně moc vadilo. Bylo to děsný. Jakoby si snad zlámal všechny kosti v těle. Já jsem si uvědomovala, že ten člověk to tak necítí, to ano. Většina z těch, co to dělala, to dělala jen proto, že je to bavilo. A někteří proto, že se tím třeba nějak protáhli, nebo si v tom místě nějak uvolnili nějaký podtlak nebo něco, těžko říct. Ale Dax dle mého názoru patřil k těm, které to bavilo. A to byla ta horší varianta.
Ještě se na mě párkrát ublíženej zamračil, jakože si to chudák nezasloužil a pak to tak nějak přestal řešit, vstal a házel si do batohu všechny možný učebnice. Já jsem pořád seděla na místě a přemýšlela.
Dax se vrátil zpátky do kuchyně a kopl do sebe sklenici studené vody. Oklepal se u toho, nalil jí ještě jednou do plna a podal mi ji.
,,Na, určitě máš žízeň."
Mlčky jsem to přijala a taky jsem jí celou vypila. Ani jsem si neuvědomila, že mám žízeň. Zvláštní.
Podívala jsem se přímo na něj. Jakoby tušil, že se na něj koukám, přikývl a podíval se mým směrem.
,,Je na čase jít."
Odsunula jsem židli a zvedla jsem se. Prolezla jsem Daxovi v podpaží, protože se klasicky opíral loktem o futra pootevřených dveří a vyšla jsem ven. Teď už jsem věděla, jak daleko je jeho škola. A tak strašně moc se mi nechtělo jít tu dlouhou štreku. Měla jsem chuť mu říct, ať veme zase motorku, že tam dojedeme, ale pak mi došlo, že k tomu, nejet tam na motorce, má asi pádné důvody, a tak jsem mlčela. Dneska jsem měla chuť jenom mlčet.
Dax mi podržel dveře a dával dobrý pozor, abych kolem něj prošla a nezamkl mě uvnitř. Toho jsem si vážila. Nevím, jestli by to pro mě někdy udělal kdokoliv jiný. Když si všiml, že jsem venku, už jen tím způsobem, že jsem mu zaklepala na rameno, zavřel dveře a zamkl je. Na záda si hodil batoh a podal mi mobil. Vzala jsem si ho a mlčky jsem si ho zasunula do kapsy džínsů. Neměla jsem ani chuť se s ním bavit. A to, jak jistě víte, je vzhledem k mojí povaze velmi zvláštní. Dax protočil oči v sloup a vydal se na cestu. Věděl, že jestli mu budu chtít něco sdělit, ozvu se. Měli jsme víc času, než včera, takže jsme nemuseli tak spěchat a zvolnili jsme krok. Nepotřebovala jsem mu nic říkat, tak jsem mu vrátila mobil, aby mi neprosvicoval skrz oblečení a neděsil lidi. Velikán si ho mlčky vzal a pokračoval v cestě. Pak si dal do uší sluchátka a pustil si hudbu. Sem tam se otočil a já mu dala honem najevo, že jsem poblíž, abych ho tím zbytečně neděsila. Tentokrát jsem nekoukala po okolí ale pouze pod vlastní nohy a sem tam i před sebe, abych nenarazila do stromu nebo něčeho podobného. Ruce jsem měla v kapsách a tiše jsem si pobrukovala svou nejmilejší písničku. Byla už tolik let stará, ale pro mě měla pořád tu samou hodnotu, jako když jsem jí slyšela poprvé. Byla v každém mém playlistu. A že jsem jich měla hodně. Alespoň v dobách, kdy jsem byla člověkem. Normálním člověkem, tedy. I když, to dá asi rozum.
Ačkoliv jsem se na cestu docela soustředila, a Dax očividně taky, když jsem se proplétala kopou lidí, najednou jsem si všimla, že jsem vyšší. Na nohou jsem měla jiné tenisky. Velké a černé. Nebyly to moje nohy. Byly mužské. No doprčic. Chvíli mi trvalo, si to uvědomit. Měla jsem na sobě velikou mikinu s vojenským vzorem a kapuci na hlavě. Ne, nebyla jsem vyšší než Dax, to ne, ale aspoň metr osmdesát jsem měla. Krátce střižené vlasy a veliké ruce. Zase jsem se do někoho převtělila. Nebylo to úplně ok. Ale aspoň to pro tentokrát nebyl Harlan. Mrzutě jsem se plácla cizí rukou do cizího čela a zavrčela jsem. Byla jsem oproti Daxovi trochu pozadu, tak jsem si řekla, že ho doběhnu a vysvětlím mu situaci. Jenomže najednou Dax spadl. V celé své velikosti se kovbojovo tělo řítilo k zemi. Jakoby snad o něco zakopl. Problém byl však v tom, že nebylo o co. Chtěla jsem zvednout překvapeně obočí, jak jsem to měla ve zvyku, ale zjistila jsem, že tělo, v němž jsem byla, to nedokáže.
Přišla jsem opatrně k Daxovi. Zvedal se a měl odřené dlaně. Oprášil si z nich kamínky a zaskučel. Ale jen tak sám pro sebe, aby ho nikdo neslyšel. Netroufala jsem si v tomto těle dojít až k němu. Bylo mi jasné, že by mu nemuselo dojít, že jsem to já a lekl by se.
,,Anie.." zavrčel do vzduchu. Poslouchala jsem. ,, Můžeš mi říct, proč jsi mi podkopla nohy..?"
,,Ale já to nebyla!" bránila jsem se okamžitě a nedošlo mi, že mluvím v těle toho kluka. Dax se na mě proto překvapeně a zbrkle otočil. V očích jakoby měl otazníky a havraní vlasy se mu blištily ve svitu slunce. Byl zase tak neuvěřitelně hezkej. Ale šlo vidět, jak mu to v hlavě šrotuje. Myslím, že si dal dvě a dvě dohromady. A to za celkem krátkou dobu.
,,Ty..ty jsi se do někoho dostala..?" zeptal se opatrně.
,,Jo.. omylem..asi se mě nějak dotkl v tom davu a převtělila jsem se do něj. Problém je ale v tom, že nevím, kde se mě dotkl." zapřemýšlela  jsem nahlas a pomohla jsem Daxovi na nohy. Překvapeně na mě koukal. Neuvědomoval si, že to je jen dočasně. Oklepal se a podíval se na svoje sedřené dlaně.
,, To je teď jedno.." řekl mrzutě ,, každopádně jsi mi podkopla nohy a já nechápu proč.."
Překvapeně jsem zamrkala. Snad si nemyslí, že jsem na vině.
,,Ne, to jsem nebyla já.." bránila jsem se s rukama před hrudníkem. Bylo to zvláštní být muž. Hodně zvláštní. Ale tohle už jsem si zažívala v Harlanovi. O tomhle týpkovi jsem ale nevěděla nic, ani jeho tvář jsem neviděla. Sáhla jsem si rukou na tvář a zkameněla jsem. Já mám v nose kroužek. Panebože. Jela jsem opatrně níž. V koutku úst jsem měla další piercing. Bože můj. Co to má být. V jednom uchu jsem měla nějakou menší náušnici. Ale jen v jednom. Upřímně jsem teď byla ráda, že to nemusím vidět. A nezáviděla jsem Daxovi, že on musí. Oklepala jsem se při představě, že bych takhle vážně vypadala já, a ne jen něčí tělo. Chtěla jsem odsud rychle pryč, ale nejdřív jsem musela s Daxem vyřídit tuhle nevysvětlitelnou zvláštní událost.
,, Proč si myslíš, že ti někdo podkopl nohy..?" vyšlo ze mě mužským hlasem až jsem se vyděšeně dotkla ,, svého" krku. Měla jsem strniště a velký ohryzek. Brr. Vážně. Ještě že se nemusím vidět.
Dax se zamračil.
,, Protože to prostě cítím.. navíc, tady není o co zakopnout."
V tom jsem musela dát za pravdu. Vážně tady nebylo nic, o co by se snad dalo zakopnout. Ale já to vážně nebyla. Přišlo mi, jakoby mi Dax snad nevěřil. Měřil si mě pohledem. Upřímně jsem se mu ani moc nedivila. Podle toho, co jsem odhadovala, jsem teď musela vypadat jako nějaký feťák. Ale neměla jsem přece ani důvod to dělat. Tak jsem mu to řekla.
,, Ne vážně, proč bych to asi tak dělala? Nevíš, co bych z toho měla?"
,, Upřímně, někdy mi přijde, že tě baví mi ubližovat, takže bych se zas až tak nedivil.." zavrčel. Viděla jsem v něm nedůvěřivost. Ale netušila jsem, jak víc ho mám přesvědčit o tom, že jsem to nebyla.
,,No nic, chci odsuď vypadnout. Navíc se zdržujeme." řekla jsem odhodlaně mužským hlasem a začala jsem se oplácávat všude možně, abych se z tohoto těla dostala pryč. Dax protočil jenom oči v sloup. Chvíli to trvalo, než jsem spadla na zadek a přede mnou stál překvapený ten kluk, v němž jsem byla. Otočil se na Daxe, který na něj nechápavě zíral, aniž by tušil, jestli jsem to ještě já, nebo už ne a prohlásil : ,,Co je, vole?" Otočil se, cosi si zabrblal pod vousy a šel zase zpátky svou trasou. Dax za ním hleděl. Poklepala jsem mu na rameno, abych mu dala vědět, kde jsem a on sebou překvapeně trhl.
,, Pojď, musíme už jít." řekl chladně a mrzutě a šel. Zašklebila jsem se. Co to s ním zas je. Vždyť byl ještě před chvílí v pohodě. Spíš já bych na něj ještě měla být naštvaná, pokud vím. Ale byla jsem hodná. Až moc hodná. Na něj. Popoběhla jsem blíž k němu a podívala jsem se mu do tváře. Jeho výraz byl chladný a smutný zároveň. Zase jakoby emoce neměl. Proč je naštvaný? Jedno ale zůstávalo stejné. A dávalo mi to naději. Jeho oči.

Stála jsem před budovou jeho školy a mrzutě jsem zívla..to zas bude na dlouho tam vedle něj sedět a mlčet. Tentokrát před námi šel ještě jiný kluk, takže Dax nemusel dveře odemykat čipem, jelikož chytil dveře po tom klukovi dřív, než se stihly zavřít. Podržel mi je a znova počkal, až mu poklepu na rameno, jakože jsem vevnitř. Pořád se mnou nemluvil. Byla jsem mrzutá. A to to ze začátku vypadalo na tak pěknej den. Dax začal vybíhat po schodech a já hopsala za ním. Připomínalo mi to mou školu. I když, schody jsou asi ve všech, že. Tentokrát se zastavil před dveřmi s číslem 248. Vážně. Řekněte mi někdo prosím, jak se to počítá. 248 učeben tady není ani omylem. To by musel  být mrakodrap a ne škola. Otevřel dveře. Honem jsem mu proklouzla pod rukama. Nemohl čekat, bylo by to nápadné. Dveře zavřel a vydal se do zadní lavice. Byli jsme v jiné učebně, ale stejně pořád seděl vzadu. Překvapil mě však jiný fakt. V té třídě kromě nás dvou nikdo nebyl. Podívala jsem se na hodiny nad katedrou. Bylo třičtvrtě na osm. To vážně všichni chodí až na poslední chvíli? Tak jsem se na to Daxe zeptala. Zprávu si přečetl a jenom mlčky přikývl. Proč se mnou doprčic nemluví normálně. Mobil si vzal k sobě, do uší si dal sluchátka a mlčky si položil hlavu na lavici. Zvedla jsem obočí. Co s ním je. Zahleděla jsem se do oken a pozorovala jsem obyčejné kolemjdoucí. Většina z nich měla na spěch a moc se kolem sebe neohlíželi. Lidé. Co na to říct. Pro nikoho z nich nemá význam se zastavit a užít si to krásný slunko. Proč taky. Vždyť život je dlouhý, že. Dožijou se ale určitě všichni osmdesáti? Nevím. Taky jsem si to vždycky myslela.
Otočila jsem se na Daxe. Zvedl svou hlavu a vstal. Mobil i se sluchátky nechal položený na lavici a zavřel za sebou dveře. Vůbec ho nezajímalo, jestli jdu nebo nejdu s ním. Zůstala jsem sedět. Mlčky jsem očima hypnotizovala zapatlanou tabuli, která byla jen tak na oko smazaná a odbytá, seč to šlo. Třída plná kluků. Co chceš.
Otevřely se dveře a vešel do nich Dax. Cestou si ze sebe stáhl tlustou tmavě modrou mikinu a já si tak mohla povšimnout zářivě zeleného trička. Vůbec jsem si nevšimla, že se ráno před tím, než jsme šli do školy, stihl převléct. Ještě když jsme pozorovali východ slunce, měl triko modré. Ale překvapilo mě, že jeho šatník obsahuje i jinou barvu. Bylo to docela fajn ozvláštnění. Nejspíš mu bylo vedro. Přišel až dozadu na svoje místo a mikinu si přehodil přes židli. Stoupl si před ní a chtěl si sednout, ale jakoby mu snad někdo židli odsunul dozadu, spadl na zadek a naštvaně sykl. Sedl si a podíval se přímo na mě. Byl naštvaný.
,,Jsi v pořádku?" napsala jsem starostlivě do mobilu, který jsem si vzala z lavice a on zvedl obočí.
,,Ty se ještě ptáš? Přijde ti to vtipný? Proč tohle děláš?"
Byl naštvaný. Strašně moc. Z jeho očí sálaly plamínky vzteku ústa měl stažené do úzké čárky. Ani ďolíčky ve tvářích mu najednou nebyly vidět. Nechápala jsem to. Vždyť já jsem nic neudělala.
,,Ale.." napsala jsem rozklepaně z toho, jak na mě byl zlý. ,, já jsem nic neudělala, vážně.."
,,Jo! Jasně! A kdo asi, když tady nikdo není hm?! Buďto se ke mně zase chovej normálně, nebo jdi ode mě pryč." odsekl rázně.
Do očí se mi hnaly slzy. Bezdůvodně mě obviňoval z něčeho, za co jsem vůbec nemohla. A neměla jsem s tím nic společného. Bylo mi smutno. Myslela jsem, že jsme přátelé. Teď jsem se tady vedle něj cítila tak špatně, jak to jenom šlo. Chtěla jsem mu to ještě zkusit nějak vysvětlit, ale když jsem si mobil brala k sobě, abych mu to napsala, vytrhl mi ho z ruky a zamračil se na mě.
,, Nezajímají mě tvoje výmluvy. Jsem na tebe naštvaný. Hodně."
Podívala jsem se do okna. Viděla jsem tam třpytivý odlesk mých slz. Rychle jsem si je setřela hřbetem ruky, aby neměl šanci stihnout je vidět. Je na mě nespravedlivě zlý. Nesmím brečet kvůli někomu, kdo nezná hodnotu mých slz.
Koukala jsem se z okna, abych se nemusela dívat na Daxe, protože mi z něj bylo smutno. Postupně do třídy začali vcházet Daxovi spolužáci, ale já to nějak moc nevnímala. Až přišel Harlan. Když si všiml Daxe, honem uhl pohledem a zaplul do své lavice. Pokrčila jsem rameny. To už není moje věc.
Nastala první hodina a Dax byl pořád stejný. Ani se nepodíval mým směrem, jenom mě úspěšně ignoroval. Snažila jsem se na to nemyslet a tak jsem si položila hlavu na lavici, tak aby ani trochu nezavrzala a unaveně jsem oddechla. Trochu se prospím. A třeba alespoň na malou chvíli dostanu z hlavy ten smutek a bolest. Alespoň na malou chviličku.

Když jsem otevřela oči, bylo mi jasné, kde jsem. Naproti mně seděl v tureckém sedu Yipes, ve své modročerné kápi a vedle něj se o hůl opíral Dipes, v červeném rouchu. Oni snad nemají co jiného na sebe. Protřela jsem si ospalé oči a sedla jsem si. Měla jsem depku. A Daxe pořád v hlavě. Bylo mi smutno a špatně z toho, co se dělo. Oba malí mužíčkové měli smutné výrazy. Ani oni nebyli rádi za to, co se dělo. Chvíli jsme všichni tři mlčeli a jen tak mlčky na sebe zírali. Pak se Dipes konečně nadechl a začal mluvit.
,, Víš, jak už sis nejspíš všimla, máme tady problém. Trochu větší problém. Kvůli kterému Daxe ztrácíš. Respektive, všechnu jeho důvěru. Do tvé dimenze se dostal nějaký záškodník. Někdo, kdo ti všechno kazí. A Dax ti nevěří. Chápeme, že je to těžké. Ale tvým dalším úkolem tedy bude, se toho záškodníka zbavit. A získat zpět vše, o co jsi přišla."
Zvedla jsem obočí.
,, Děláte si ze mě srandu? I vy? Nebo to myslíte vážně?"
,, Bohužel.." řekl posmutněle Yipes. ,,Tohle je pravda. A je to strašně nebezpečné. Bude to těžké. Ale věříme, že to překonáš, pomoct ti s tím nemůžeme."
,,Jak je to možné? Toho jste mi tam poslali vy? To přece odporuje tomu, co potřebujete!" nechápala jsem.
,,Ne, toho jsme my rozhodně neposlali. To ten dole." řekl Dipes a sklopil zrak.
Protočila jsem oči v sloup. ,,Tohle nezvládnu."
,, Musíš.. prosím.." řekl opatrně Yipes.
,, Pošlete mě zpátky na zem." požádala jsem. ,, Zkusím mu to vysvětlit. Ale jestli můžu poprosit, posuňte čas. Ať tam nemusím trpět ty hodiny výuky."
Oba přikývli a Dipes začal máchat rukama a říkat starou známou formulku, kterou jsem si nemohla zapamatovat.

Otevřela jsem oči a koukla jsem přímo na hodiny. Byly tři odpoledne a školou se rozezněl zvonek. Všichni Daxovi spolužáci se začali zvedat a házet si věci do batohů. U toho se pošklebovali směrem k Daxovi, který vedle mě ležel na lavici, takže si jejich pohledů nemohl všimnout. Proč se na něj tak dívají? Co se stalo?
Najednou jsem si povšimla nápisu tužkou na lavici kousek ode mě. Bylo to Daxovo písmo.

,, To už snad nemůžeš myslet vážně.. začít házet po zemi všechny moje věci..jak vtipný.. teď mě všichni mají za debila. Díky moc."

Do očí se mi už zase hnaly slzy. Taková nespravedlnost. Vždyť já u toho ani nebyla přítomná.. alespoň ne psychicky. A nebýt tohoto nápisu, ani nevím, co se stalo.
Dax silně vydechl a zvedl hlavu. Vzbudil se. Podíval se na hodiny a unaveně zamžoural proti světlu. Potom očima zavadil o svůj nápis a výraz mu zase zklesl. Byl na mě strašně naštvaný. To mi bylo úplně jasný. Smázl to jedním tahem ruky a rukama se zapřel do lavice a zvedl se. Ze židle si vzal mikinu a přehodil si jí přes rameno. Zasunul židli a na záda si hodil batoh. Byli jsme v místnosti poslední. Opatrně jsem se taky zvedla. Bylo to poprvé, co jsem z Daxe měla vážně strach. Hrozně jsem se ho bála. Jakoby mě snad měl uhodit. Krčila jsem se opatrně co nejdál od něj a neopovažovala jsem se pohnout, abych náhodou nevydala nějaký zvuk ( jako například zaskřípání židle) a nezačal na mě řvát. Bylo mi hrozně smutno a nedokázala jsem si představit, jak to s ním mám teď vydržet, když se ho budu takhle bát. Opatrně jsem ho obešla a dodržovala jsem mezeru minimálně tří metrů, kdyby na mě začal řvát. Ale on mě ve své přítomnosti cítil. Otočil se na mě a mračil se.
,, Já vážně nevím, o co ti jde. Ale nemůžeš po mně chtít, abych na tebe byl hodný, když se chováš takhle. Vážně to už dneska přeháníš a rozčiluješ mě."
Přikrčila jsem se, jakoby mnou projela vlna chladu. Nevěděla jsem už pomalu, jak víc se mám bránit. Když jsem mu to říkala, on mi nevěřil. Nedivila jsem se mu. Nemohl tušit, že tu někde poblíž mě, někdo je a hází na mě špínu. Když jsem svou myšlenku domyslela, udělala jsem krok bokem a spadla jsem na zem. Někdo do mě vrazil. Cestou na podlahu jsem se zachytila židle a ta s velkou ranou spadla na zem.
,,Au.." sykla jsem a zajela jsem si zoufale rukama do vlasů, když jsem se posadila na podlahu. Podívala jsem se na Daxe. Stál pořád na místě a nechápavě koukal na převrhlou židli. On to neudělal. Jenomže ve třídě nikdo jiný nebyl. Ok. Došlo mi to. Ta svině, co mi všechno kazí a poštvává Daxe proti mně, je přítomna. A právě mě shodila.
Rukama jsem se odpíchla od země a postavila jsem se. Zvedla jsem židli a chytila jsem se rukou za zády.
,, Au.." zopakovala jsem si pro sebe ještě jednou a setřela jsem si z oka začínající slzu. Nevěděla jsem teď, jestli mě víc bolí Daxova nedůvěřivost, nebo ta tělesná bolest. Pokusila jsem se narovnat a zvedla jsem bradu abych Daxovi viděla do obličeje.
,, Přijdeš mi jako opilá.." zavrčel a otočil se k odchodu. Byl tak bezcitný a sobecký. A to se změnil doslova z minuty na minutu. Ještě ráno to byl tak hodný a milý kluk. Odešel ze třídy a zavřel za sebou dveře, aniž by na mě čekal. Otevřela jsem si je tedy sama a šla jsem za ním. Popoběhla jsem si, abych ho doběhla. Naproti šla nějaká holka, tak jsem jí honem chytila za zápěstí a dostala jsem se do ní. Popadla jsem Daxe za rameno a on se překvapeně otočil, připraven mě seřvat. Pak si ale všiml jiné tváře a zvedl obočí.
,,To jsem já.." zavrčela jsem cizím hlasem. ,, Přes zprávy mě neposloucháš, tak ti to zkusím vysvětlit alespoň takhle."
,, Já nechci vysvětlení." řekl stroze. ,, Nezajímají mě tvoje výmluvy. Jen tě baví mi ubližovat." odsekl.
,,A proč bych to asi tak dělala?" nechápala jsem.
,, Protože jsi stejná jako ostatní!" zařval na mě a já jsem se vyděšeně přikrčila a zakryla jsem si tvář cizíma rukama. Do očí se mi hnaly znova slzy. Zvedl obočí.
,, Bojíš se? Já bych tě nikdy neuhodil, nejsem takový hovado, jak si myslíš.." zavrčel.
Honem jsem si setřela slzy, protože se objevovaly na těle té dívky a couvla jsem.
,,Ty to nechápeš.." řekla jsem. ,,To nedělám já..je tu ještě někdo..koho nevidíš ani ty, ani já.. nedávalo by smysl, kdybych to dělala já. Absolutně vůbec. Kazila bych si tím veškerou práci, kterou s tebou mám, chápeš?"
,,Jo vlastně, ty máš ten svůj úkol! Jdi si s ním někam, nestojím o tvou pomoc!" štěkal po mně a já zase couvla.
,, Jenomže já musím chápeš?! Já si to nevybrala doprčic, jde mi o život! Pokud to nesplním, nemůžu žít!" vyšlo ze mě. Až pozdě jsem si uvědomila, že tohle jsem říkat neměla. Pokazila jsem tím totiž absolutně všechno...
Dax zjihl. V jeho očích se značila bolest. Jakobych mu bodla nůž do srdce. O krok couvl a opřel se o zeď.
,,Tak takhle to je.." řekl skoro šeptem. ,, Ty plníš úkol. Ale už tě to nebaví, tak mi ubližuješ a vymlouváš se. Tobě na mě celou dobu vůbec nezáleželo, že? Jenom jsi to všechno hrála. Od začátku ti nejde o nic víc, než zachránit sama sebe. Ne o mě." dořekl a sklopil zrak. V očích měl bolest.
,,Ne, tak to není!" bránila jsem se honem.
,,Ale ano.." zašeptal. ,,Od začátku zachraňuješ jen svůj vlastní zadek. O nic víc ti nejde. A mně na tobě záleželo.. Doprdele jak jsem mohl být tak naivní.."
,,To vůbec není pravda.. zašeptala jsem se slzami. ,,Moc mi na tobě záleží.."
,,Tady to končí An, chápeš? Já už s tebou nechci mít nic společného. Nic. Končím s tebou. Jdi tam, odkud jsi přišla.. Nemusí už mi na tobě záležet. Jsi stejně zkažená, jako všichni ostatní.."
Po tvářích mi stékaly slzy a v krku jsem měla knedlík, který mi překážel v polykání. Jak může být tak strašně zlý. Honem jsem si setřela slzy. Nemůžu ničit brekem cizí tělo. Rozmažu jí řasenku.
,, Já nemám kam jít.." zašeptala jsem. ,, Nemám vůbec nic. Můžu jenom umřít."
Dax se na mě otočil a trochu to s ním škublo a zvětšily se mu zorničky. Pak ale zas zachoval kamenný výraz.
,,V tom případě.. umři."
Nechápala jsem, že může být schopen něco takového říct. Jakoby mi vrazil nůž do zad a ještě s ním zakroutil. Tak strašně to bolelo. Jako když to řekl Jack.
,,Jak mám umřít.." zašeptala jsem smířlivě.
,,Co já vím.. třeba skoč znovu pod auto.. výsledek to asi bude mít stejný."
Stále jsem nechápala, jak může. Všimla jsem si, že měl v koutku oka slzy a ztěžka polykal. Já už se přes pláč tlačící se do těla té dívky nemohla pomalu ani nadechnout. Bylo načase. Načase to vzdát. Všechno jednou končí. Přikývla jsem. Poklepala jsem té dívce dvakrát na zápěstí a vypadla jsem z ní přímo na zadek. Zvedla jsem se a podívala jsem se na tu dívku. Podívala se na Daxe, pokrčila rameny a pokračovala ve své cestě. Dax se zády opíral o zeď a ruce měl založené na hrudi. Po tváři mu stékala slza. To já jich měla plné oči, že jsem přes ně ani pořádně neviděla. Otočila jsem se k němu zády a už jsem se na něj nepodívala.
,,Jak si přeješ Velikáne..jdu udělat to, co jsem měla udělat už na začátku.. zemřít pro tebe."

Tahle kapitola je trochu depresivní, já vím. Ale je důležitou součástí příběhu.