,, Počkat.. hm.. cože?" zeptala jsem se nechápavě už asi po sté a zvedla jsem netrpělivě obočí. Seděla jsem v tureckém sedu, ruce zatlé v pěsti před sebou a opírala jsem se jimi do bílého prázdna. Yipes protočil mrzutě oči a zoufale se obrátil na svého bratra.
,,Jak jí to mám vysvětlit?"
,, Prosimtě.. jseš úplně nemožnej, nech to na mně.." odbyl ho Dipes a já směrem k němu natočila hlavu. Snad umí vysvětlovat líp, než jeho obtloustlý kolega. V meziprostoru už jsem byla pěkně dlouho, už od doby, co jsem usla vedle Daxe na gauči, když listoval učebnicemi. Bylo neuvěřitelné, že mě v tom vůbec poslechl. Hustý.
,, Prostě.." chopil se toho Dipes. ,, Protože ses tak dobře poprala s tím, co se mezi tebou a Daxem dělo a protože jsi se dokázala Billabimu ubránit, rozhodli jsme se dát ti takový bonus. Zbavit tě ho sice nemůžeme, ale abys oproti němu měla alespoň v něčem výhodu, uvidíš ho i když sebe taky. Chápeš?"
,,A-Asi ano.." zadumala jsem. Yipes protočil oči.
,,To vážně? Říkám jí to tady stokrát a nerozumí a ty to řekneš jednou a ona to ,,asi" chápe?"
Pousmála jsem se. Byl legrační, když se vztekal. Bylo zvláštní je zase vidět. Vážně jsem si minule myslela, že to je úplně naposledy. Ale nebylo. A oni, jakoby to snad tušili či co.. ale hlavně byl zvláštní ten pocit naprostého klidu v mé hlavě. Věděla jsem, že je Dax v bezpečí, a že ho můžu opět chránit před zlým světem. A to vám byl tak osvobozující pocit.. Nicméně, vraťme se k aktuálnímu dění. Tváře obou prcků byly plné napětí. Snad čekali, že začnu jásat, děkovat jim a kdoví, co všechno. Mě však ale v hlavě naskočila docela jiná situace. A byla jsem trochu naštvaná.
,, Počkat. Jestli můžete zařídit, abych ho teď viděla, znamená to, že jste to mohli zařídit i před tím. Nemuselo by nic zajít tak daleko, kdyby jste to udělali už dávno."
V ten moment jejich tváře zkameněly a Yipes se zmateně otočil na Dipese, jakoby se ho snad ptal, co teď.
,,No.." vykoktal Dipes viditelně nervózně a ztěžka polkl. ,,My..my jsme nemohli tušit, jak to dopadne..."
,,Nemohli tušit?" zvýšila jsem hlas. ,,NEMOHLI TUŠIT?! Safra já jsem málem přišla o život! A Dax taky! A vy tady čekáte jak to dopadne a ani mi nepomůžete?! Přijde vám to v pořádku? Já vám tady plním nějakej úkol, kterej si nejste schopni pořešit sami a místo toho, abyste teda aspoň do toho taky dali všechno, co můžete, tak nečinně přihlížíte a čekáte co se stane? Přijde vám tohle normální? Uvědomujete si vůbec jak riskantní tady tohle vaše rozhodnutí bylo? Co všechno to mohlo způsobit? Já vím, že pro vás naše životy nemají takovou cenu, protože vy nemůžete ani tušit jaké to je, opravdu žít, bez jediného vědomí co je po smrti, ale teďka jsme vážně málem přišli o život! Tak se vzpamatujte sakra!"
Úplně jsem vypěnila. Cítila jsem na sobě jak jsem rudá vzteky a jak mi stoupl tep. Byla jsem naštvaná, vynervovaná a až příliš rozrušená na to, abych se mohla radovat z toho, že jsme vlastně oba s Daxem přežili. A tak je to nejspíš vždycky. Je těžké vidět na věcech to pozitivní, když je to schované kdesi za rohem a do očí vám bije to negativní. Ano, možná jsem to přehnala. Ale jako omluvu za sebe samotnou musím uvést, že se domnívám, že jsem na to měla dobré právo. Ti dva mě totiž vážně dost naštvali. Podívala jsem se na ně. Oba byli snad překvapenější než já sama, co to ze mě vlastně vyšlo. Koukali nervózně do země, jestli tak to bílé nic vůbec můžu nazývat, a tvářili se, jakoby tohle vše šlo snad mimo ně a vůbec se jich to netýkalo. Nevěděla jsem, co jim k tomu mám povědět víc. Řekla bych, že už jsem asi řekla dost. Takže byla řada na nich. Podívala jsem se Dipesovi do očí a vyzvala jsem ho tak k vysvětlování. Moje gesto pochopil, zhluboka a zdrceně se nadechl a z donucení, ačkoliv šlo dobře vidět, že by se tomu nejraději vyhl, se rozhoupal k odpovědi, když pootevřel tu svou malinkou pusinku.
,, Já vím An. My to víme oba. Udělali jsme chybu a omlouváme se za to. Neměli jsme podceňovat situaci ale na naši obhajobu zase musím říct, že to pro tebe znamená, že jsme ti důvěřovali, že jsi natolik dobrá, že se s tím nějak popereš. Což se stalo. Takže jestli důvěru v tebe považuješ za chybu, tak ano. Zmýlili jsme se."
Domluvil a sklopil znova zrak. Na chvíli jsem snad zapomněla i dýchat. Měl pravdu. Tahle skutečnost mi bohužel vůbec nedošla a způsobilo to tohle.. cítila jsem se najednou jako nejhorší holka na světě, že jsem je za to sprdla. Sklopila jsem zrak a ztišila hlas.
,, Já.. omlouvám se. Tohle mi nedošlo. Viděla jsem v tom jen vaši nezodpovědnost, nikoliv laskavost.."
Yipes se na mě konejšivě pousmál, už vypadal mnohem klidněji. Dipes taky vypadal vyrovnaně a spokojeněji a tak  jsem se taky trochu uklidnila a cítila jsem se tak stokrát líp. Bylo mi fajn. Vlastně..ano bylo mi fajn. Byla jsem živá. Na Zemi jsem měla svého vysokého kovboje a věděla jsem, že je v bezpečí. Věděla jsem, že je zabezpečený a že mu můžu kdykoliv pomoct. Věděla jsem, že je tu ještě pořád ta naděje, že se jednou vrátím do svého těla a třeba ho s trochou štěstí ještě i někdy uvidím a budu ho moct obejmout. A pocit toho, že vím toto, byl natolik osvobozující, že jsem vlastně nepotřebovala ke štěstí nic jiného. Protože všechno bude v pořádku, dokud uvidím jeho nebesky modré oči.

Otevřela jsem nervózně oči. Trochu unavená, trochu nastartovaná do nového dne a s novou chutí žít, větší jako kdy předtím. Zvláštní co všechno se ve vás obrátí, když vám smrtka kouká do očí. Ostatně, jako vždy za posledních pár dní s Daxem. Otázkou jenom je, proč jsem si ho tak oblíbila...
Ale bylo ráno. Ptáci venku nahlas oznamovali, že začal nový den, byl červen a všechno se zdálo milejší a hezčí. A mně bylo fajn. Narovnala jsem se a zjistila jsem s úsměvem, že ležím přikrytá na gauči. Dax u mě nebyl, takže jsem předpokládala, že když si uvědomil že jsem usnula, přesunul se do svého pokoje. Vstala jsem, možná trochu s námahou, a došla jsem do kuchyně. Jaké bylo moje překvapení, když Dax ležel na stole na hromadě učebnic a spokojeně oddechoval. To vážně? Poslechl mě a učil se, i když se na to klidně mohl vykašlat, protože jsem spala? To je sladký.
Přišla jsem až k němu a pohladila jsem ho jemně po hustých tmavých vlasech. Hlavu měl opřenou o stůl a svoje zkřížené ruce, ve kterých držel učebnice, na něm měl taky. Tiše oddechoval, byl klidný a s jemným úsměvem na tváři ve mně vzbuzoval zvědavost o tom, co se mu vlastně zdá. Byl jako koťátko. A tak se stalo že měl najednou novou přezdívku. Koťátko.
Koukla jsem se na hodiny a zjistila, že je teprve šest. Dax musel do školy, což znamenalo že já taky. Ale byl ještě čas. Cítila jsem se vyspaná, takže jsem si řekla že využiju toho, že tak sladce spí a nachystala jsem snídani. Snažila jsem se být co nejtišeji, ale to bych to nebyla já, aby mi něco nespadlo. Naštěstí to byla jen lžička, takže se neměla šanci rozbít ale můj vysoký svěřenec spal tvrdě a vůbec na tu ránu nereagoval. Měla jsem štěstí. Zrovna když jsem dodělala kafe a postavila to všechno na stůl, se Dax zavrtěl, jemně usmál a po protažení se v celé své velikosti otevřel oči a protřel si je pěstmi. Vypadal dost zaraženě, když ho pod nosem zašimrala vůně kávy. Ale brzy mu došlo, co se děje.
,,Anie? Jsi to ty?"
,,Kdo asi jiný. Dobrý ráno." napsala jsem do mobilu který ležel vedle něj na stole. Dax si zprávu přečetl, usmál se a zhluboka se nadechl, snažící se zavětřit moji momentální pozici.
,,Kdepak jsi?"
,, Za tebou." napsala jsem mu přes rameno a dotkla jsem se ho. Trochu sebou trhl, jak to nečekal, ale potom se usmál a otočil se na mě. ,, Dobrý ráno Anie."
,, Nevěděla jsem, co piješ za kafe tak jsem ti udělala normální Americano, kdyžtak si tam doliješ mlíko." rozesmála jsem se a on se po přečtení těch pár řádků ušklíbl.
,,Americano mám nejraději."
,, Skvěle, já taky." usmála jsem se a odsunula jsem si židli přímo naproti němu. Sedla jsem si a chvíli jsem ho mlčky pozorovala.
,, Díky." řekl a napil se. Vzala jsem si svůj hrnek a ťukla jsem jím do toho jeho, až se málem opařil jak se lekl.
,, Na zdraví." napsala jsem s úsměvem který on nemohl vidět. ,,A promiň."
,,Ty promiň." řekl se smíchem. ,, Zapomněl jsem, že to potřebuješ v životě ke štěstí."
Nojo. Přesně tak. Každý potřebuje něco pro štěstí. Někdo jídlo, někdo peníze, někdo kamarády - já toto. Ťuknout si hrnkama kávy se svým modrookým přítelem.
Nevím jak dlouho jsme tam jen tak seděli, prostřednictvím mobilu si povídali a semtam mlčeli. Ale bylo mi s ním fajn. A byla jsem vážně ráda, že pro mě včera přišel skočit pod auto, i když mohl přijít o život. To by asi každý neudělal. Koukat se na jemné detaily jeho tváře, na jeho rysy, vlasy a oči..to byl typ štěstí, kterej neměl úplně každej k dispozici..

,,Je moc hodin?" zeptal se Dax zvědavě a naklonil hlavu na bok.
,,Moc hodin?" napsala jsem nechápavě do jeho poznámek v mobilu. ,, Vždyť za sebou máš hodiny, tak se otoč a uvidíš ne?"
,,Jo ale bojím se, že když na vteřinu otočím hlavu a nebudu tak přesně vědět, kde se nacházíš, zase tě ztratím."
Koukala jsem na něj jako na přízrak. Počkat cože. Tohle on řekl? Bojí se, že mě ztratí? Kluk sotva jednou za život přizná, že se bojí vůbec něčeho v životě! Natožpak aby přiznal, že mě nechce ztratit. Bože můj to je tak sladký! Z mého uvažování mě ale vytrhl Dax, který už nejspíš nemohl vydržet čekání na mou odpověď.
,,A nebo jsem možná línej otočit hlavu. Kdoví. Povíš mi to teda už?"
,,Ty seš.." zavrčela jsem se smíchem a bouchla jsem ho přátelsky pěstí do ramene. Dax protočil obočí a koukl se na hodiny sám, protože mojí odpovědi by se nedočkal. A navíc, byla jsem stejně moc líná na to, aby mě mohl během těch pár okamžiků ztratit. A on to věděl.
,,Okey, An, myslím že můžeme pomalu jít.. lepší brzo než pozdě."
Přikývla jsem a mrzutě jsem se zvedla ze židle. Tak strašně moc se mi nechtělo. Bože můj, člověk nemá od školy pokoj ani po smrti. Teda skoro.

Pořád unavená a mrzutá jsem proklouzla Daxovi pod paží, kterou mi držel vstupní dveře od jeho školy. Cesta k ní nám vůbec neuběhla, měla jsem pocit, že to byla snad věčnost. Dax taky nevypadal zrovna nadšeně, že místo spánku na stole na kupě učebnic, stojí před svou školou, kde ho určitě nebude čekat nic nějak extra záživného. Ale co. Studovat musíme přece všichni.
Vylezli jsme spolu bok po boku tu horu schodů a ocitli jsme se zase v úplně jiné učebně, než v jakých jsem byla předchozí dny. Klasika. Nemůžou se přemisťovat učitelé. Ne. Raději se z hodiny na hodinu ploužit po schodech a zase dolů do absolutně jiných míst. Ale na jaké střední je to jinak.
Zastavili jsme se klasicky u úplně poslední lavice v celé učebně a já jsem sebou mrzutě pleskla na židli, kterou mi Dax prozřetelně odsunul, aby to nevypadalo divně. Nikdo jiný tam ještě moc nebyl, jen pár jedinců, kteří absolutně ignorovali naši, respektive Daxovu existenci a živě se o něčem dohadovali mezi sebou. To bylo asi dobře. Dax měl obavy o tom, jestli nebudou mít blbé poznámky o Billabiho včerejším řádění. A já mu přece slíbila, že jestli ano, tak si je osobně podám. Že se do nich převtělím a podělám jim jejich životy. Znělo to jako zábava ale moc dobře jsem věděla, jak moc mě takové lození do lidí vyčerpává a kolik energie a spánku potom potřebuju. Takže i když jsem byla pro každou srandu, tentokrát jsem tak trochu doufala, že se tomu vyhnu. A zatím to pro mě vypadalo nadějně.
Protože si nás nikdo nevšímal, vzala jsem Daxovi tužku a začala psát svým škrabopisem na lavici.
,, Máš dneska dobrej rozvrh?"
,,Moc ne, abych pravdu řekl," odepsal obratem hned, co si to přečetl. Zvláštní, že to vůbec dovedl rozlouskat. Jeho písmo bylo tak tisíckrát hezčí než to moje. A to to byl velkej kluk s obrovskýma rukama. Sakra An. Měla by ses stydět.
,, Proč ne?"
,, Dneska se možná dozvíme známky z těch testů."
,,To je přece fajn. Vždyť se ti to podařilo, ne?"
,, Měl jsem z toho dobrej pocit, to jo. Ale u toho bych to tak nějak nechal. Pocit není všechno."
S tím jsem musela souhlasit. Pocit nikdy nebyl vším..
,,Tak uvidíme, no.." zavrčela jsem a podívala jsem se z okna.. vždycky jsem seděla u okna..i ve své škole..i s Daxem.. už si ani nedovedu představit sedět směrem do uličky.. zvláštní..
Chvíli jsme jen tak mlčeli..Dax si na stůl vytáhl učebnici a začal si v ní listovat. Pousmála jsem se. Vzala jsem tužku a vepsala jsem na lavici ,, šikulka,,. Poplácala jsem ho po rameni, abych ho upozornila na svůj nápis a on si to s úsměvem přečetl.
,,Ty seš šikulka..je to roztomilý když někdo tak maličkej jako ty, říká někomu, jako já, že je šikulka."
Usmála jsem se.
,, Nojo..tenhle výraz používám taky docela ráda.." napsala jsem.
,,Je nějakej výraz, kterej ráda nepoužíváš?"
,, Toť otázka..ale asi jo..jen mě teď nenapadá příklad.."
Ušklíbl se.
,,Kdy tě konečně uslyším Anie? Chci s tebou normálně mluvit, poznat tvůj hlas.."
,, Já nevím Daxi.. vážně netuším.. bohužel to vůbec nemůžu ovlivnit..kdyby jo, dávno mě i vidíš..ona to totiž žádná výhoda není, být neviditelná..to si nemysli.."
,, Já bych ocenil to vcházení do lidí..ne vždycky..ale někdy to může být dost užitečné.. hodláš dneska do někoho vlézt?"
,,Jestli to bude potřeba.." pokrčila jsem rameny. ,, Nejraději bych se tomu vyhla, nebudu kecat, nějak moc mě to nebaví..ale když bude třeba.."
Usmál se.
,,Snad nebude.."
,,Snad.." potvrdila jsem a podívala jsem se mu do očí. Už zase jsem v nich viděla naději..

,, Vážně jsem se ve vás zklamala.." bručela ta odporná věc, kterou museli oslovovat učitelkou a házela zlé pohledy všude kolem sebe. Protočila jsem oči v sloup. Vážně? Existuje vůbec učitel, který tyhle slova nepoužívá? Jsou zklamaní všichni ze všech..ale to, že oni jsou pro nás mnohem větším zklamáním, už očividně vůbec nikoho nezajímá. ,, Řekla bych, že už jste dost staří na to, abyste studium brali trochu vážně. Děláte si ze mě dobrý den a pak se divíte, když vám dám přepadovku. Překvapení co? No, ale učivo by jste měli být schopni odříkat, i když vás vzbudím vprostřed noci! Tak kdo mi vysvětlí ty pětky?"
Protočila jsem oči v sloup a otráveně jsem se podívala Daxovým směrem, abych se podívala jestli trpí teďka momentálně stejně jako já. Jeho výraz byl znechucenej ale i přesto jakoby byl ve střehu.. seděl úplně vzpřímeně, oči do široka otevřené, zorničky tak velké, že téměř zakrývaly modř jeho očí a lehce ( tak jak to často dělával) roztomile nakloněnou hlavu. Jak byl velkej, tak byl roztomilej. Asi na sobě cítil můj pohled a tak se ke mně lehce nahl a pošeptal mi : ,,An, já to nezvládnu, mám chuť z tadyma utéct.."
Položila jsem mu ruku na ruku, kterou měl položenou na lavici a on sebou lehce cukl a pak si se mnou propletl prsty. Cítila jsem na sobě jak rudnu, tak jsem se honem zase oklepala, vzala do ruky tužku s napsala na lavici : ,,S důvěrou a nadějí, zvládneš všechno, Kovboji."
Ani nevím jak mě to napadlo.. přečetl si ta slova a doširoka se usmál.
,,Kde ty průpovídky pořád bereš?"
Pokrčila jsem rameny. Ani sama jsem odpověď na tuto otázku neznala.. šlo to tak nějak samo, sotva jsem kdy otevřela pusu. Jemu jsem na lavici napsala jen ,, nemám šajna" a on si to přečetl a usmál se. Pořád však nepustil moji ruku která se v té jeho obrovské pomalu ztratila.. V pozadí pořád šly slyšet výčitky jejich obtloustlé učitelky, ale já jsem vnímala jenom jeho a všechno kolem něj.. jeho vůni, jeho rty, oči, vybavovala jsem si jeho hlas, to, jak objímá, to, jak mi včera zachránil život, to, jak se směje, to, jak umí být laskavý.. každý jednotlivý detail jeho tváře neunikl mému ostrému zraku a tak jsem si povšimla začínajícího strniště. Byl tak strašně roztomilej.. jak už jsem řekla, kecy učitelky jsem příliš nevnímala.. až do chvíle kdy jsem uslyšela Daxovo jméno..
,, Takže to zakončím takhle - všichni máte za pět, až támhle na Daxe, což mi doteď nejde do hlavy a nechápu co se stalo, ale opisovat očividně nemohl když vedle sebe nikoho neměl.. máš dvojku Daxi.. nechápu to a nelíbí se mi to, ale nemůžu ti dát pětku když jsi nepodváděl.. takže.. dobrá práce.." zavrčela a já jsem zvedla překvapeně obočí dost vysoko a zkontrolovala jsem Daxuv výraz. Jednoduše bych ho asi popsala slovem - ,, cože?" On totálně nechápal. Jakoby byl v jiné dimenzi, prostě na ní zíral. Pak se otočil na mě a očima mi naznačil pohled jakoby říkal ,, Chápeš to?" Vzala jsem do ruky tužku a napsala jsem : ,,Gratuluju Velikáne." Usmál se na mě a otočil se zase zpátky na učitelku. Ta ho probodávala pohledem takže zase nahodil kamenný výraz a ztěžka polkl, až se mu pohl ohryzek na krku.
,,No?" zavrčela ta odpornost. ,, Nechceš nám k tomu něco říct? Jak se to stalo..?"
,, Já -" vykoktal ze sebe zaraženě Dax a já, držící stále jeho ruku jsem se znova začala rozplývat nad jeho hlasem.. ,, já nevím.. jen jsem se na to trochu podíval.. já.. netušil jsem že budeme psát test a.. nevím.."
Učitelka ho káravě sjížděla pohledem, jakoby mu nevěřila ani jediný slovo, ale protože proti němu nic neměla, její zabijácký pohled si musela nechat pro sebe a tak jen odfrkla a otočila se zase na zbytek třídy. Kterej, jak jsem nyní zjistila, koukal zaraženě Daxovým směrem. Postřehla jsem Harlanův pohled, plný strachu a respektu.
,,Tak to má být prcku.." zavrčela jsem jeho směrem, jakoby to snad mělo nějakej význam.. ,, Pěkně si drž odstup."
V ten moment se ozvala rána kdesi za námi a všichni včetně učitelky se tím směrem otočili. Všichni měli možnost vidět jen horu popadaných map a pomůcek do zeměpisu, které byly ve třídě ve skříních na konci učebny.. všichni až na mě. Já viděla víc.
,, Samozřejmě." ušklíbla jsem se a podívala jsem se na Daxuv pohled, kterým mě vybízel k vysvětlení. ,,Billabi"

Ten zmetek se opíral o skříň a s rukama založenýma na prsou se vesele řehtal mým směrem. Věděl, že ostatní ho nevidí, takže se jejich zaraženýma pohledama vůbec nezabýval a místo toho hypnotizoval odpornýma hadíma očima mě. Pustila jsem Daxovu ruku a vstala jsem. Trhl sebou, jak se lekl a špitl ke mně : ,, Buď opatrná Anie.."
,, Neměj obavy." řekla jsem jen tak do vzduchu a Dax mi odsunul židli, abych se mohla nepozorovaně zvednout.. jakoby přesně věděl co jdu a musím udělat. Mezitím se začali Daxovi spolužáci živě dohadovat mezi sebou a učitelka byla viditelně úplně vyvedená z míry.
Došla jsem až k Billabimu, tomu zmetkovi pekelnýmu a opřela jsem se o skříň hned vedle něj, ruce jsem si taky založila na hrudníku a otočila jsem k němu hlavu.
,, Takže my si budeme hrát, ano?"
,, Myslela sis, že se mě zbavíš, člověčice?" zakrákoral svým odporným hlasem a já protočila oči v sloup.
,,Ne, ne, ne, kdepak.. já si nemyslela že se tě zbavím, vaše odpornosti.."
Billabi se zašklebil a zvedl obočí. ,, Nuže?"
,, Já ti doporučovala aby ses už nevracel, pamatuješ? Ale očividně jsi hloupější, než jsem si myslela.."
,, Já? No jasně.." zakvílel. ,, Je to moje práce, něco vydržet."
,,Tak vydrž," zavrčela jsem a jednu jsem mu vrazila pěstí. Asi nečekal že to udělám tak rychle, po tak krátkém rozhovoru, takže se hned popadl za nos, skrčil se a kvílel. Toho jsem musela využít a znova jsem ho popadla za ucho. Začal řvát, kousat a škrábat, vykopávat nohama a sprostě mi nadávat, ať ho okamžitě pustím. Do toho několikrát narazil do skříně a tak mi bylo jasný, že si toho museli všimnout i ostatní, a že z toho ničeho co vlastně vidí, musí mít zajímavý kino. Vždyť jen Dax reálně tušil, co se vlastně odehrává. Ale taky to nemohl vědět úplně přesně. Hypnotizoval místo kde jsem stála safírovýma očima, které byly plné obav. Měl o mě snad strach? Těžko říct. Ale kamenným výrazem bych to rozhodně nenazývala. V učitelce se značil vztek. Šlo vidět že se domnívá, že jde zase o nějaký nemístný vtip, jako posledně, kdy jsem jí celou postříkala vodou. Táhla jsem Billabiho i přes jeho řádění za ucho ke dveřím a on u toho vydával takový hluk, že by to vzbudilo i mrtvého. Cestou vrazil do několika lavic, jak kolem sebe kopal a dotyčný, kdo se o tu lavici zrovna opíral tak dostal takový menší infarkt. Když jsem se konečně z dostala k východu, prakticky jsem vykopla dveře, což způsobilo ve vyděšené třídě doslova pozdvižení. Všichni začali panikařit, krčit se v rohu třídy a ty holky, co mezi partou kluků byly jediné, začaly pištět že chtějí pryč. Mně to v ten moment bylo jedno, hlavně že byl Dax v pořádku. Táhla jsem ho přes celou chodbu a několik tříd se otevřelo, aby vyučující seřvali toho, co tak dupe a vyvádí na chodbě, no když nikoho neviděli, raději dveře zase zavřeli, aby je někdo neměl za idioty a ignorovali to. Dotáhla jsem ho úplně až k hlavním dveřím školy abych zjistila, že jsou zase zamčené. Zavrčela jsem si pro sebe. ,,Co teď s ním?"
,, Poslyš, jestli se tady v této škole ještě jednou pokusíš ukázat, dopadne to úplně stejně jako teď ano? Já tě teď dostanu za tyhle dveře a ty už sem nevkročíš, jinak to s tebou dobře nedopadne, nezapomeň, že tě moc dobře vidím."
Byla jsem vzteklá a spíš jsem to na něj řvala, než v klidu vysvětlovala. Billabi nepřestal kvílet a kroutit se, ani když jsme stáli a mezi vzlyky se začal ďábelsky smát.
,,A jak mě za ty dveře asi tak dostaneš, co, když nemáš klíče?"
,,Nejsem blbá, poradím si."
,, Dobře tedy, jestli mě za ně nějak dostaneš, aniž bys tady sháněla klíče, už sem nevkročím."
,, Dobře, platí.." zavrčela jsem. Trvalo mi jen několik málo vteřin si uvědomit, jak to udělat. Přechytla jsem si jeho špičaté ucho do levé ruky a tak silně jsem ho nakopla do zadku přímo naproti dveřím, že jimi propadl ven.
,,Duch přece umí procházet dveřmi, nemám pravdu?" ušklíbla jsem se, když jsem si všimla jak leží na schodech a za vzteklého kvílení a prskání si mne v ruce ucho, které mu zrudlo pomalu jako jeho oči.
,, Já se ještě vrátím!" zasyčel. ,, Není to poprvé ani naposledy co se my dva vidíme!!"
,, Poprvé určitě ne, o tom naposledy bych si nebyla tak jistá.." zavrčela jsem a už jsem se po něm neohlížela. Věděla jsem, že teď si nic nedovolí. Vyběhla jsem zpátky do třídy, kde byly ještě otevřené dveře po mně a proklouzla jsem dovnitř. Zarazila mě debata která tady momentálně probíhala...
,,Za to může on!" ukazoval Harlan přímo na Daxe a pozornost všech se tak upírala na mého modrookého přítele.
,, Proč tě obviňují koťátko.." špitla jsem si jen tak pro sebe a šla jsem blíž k Harlanovi. Zajímalo mě, co z něj ještě vypadne. Dax vypadal zaraženě. Strašně jsem se bála, aby se neprokecl o mojí existenci nebo tak, ale věřila jsem mu. Nevěděl co má říct, byl očividně úplně mimo.
,,Je divnej, poslední dobou ještě mnohem víc než obvykle, vyvolává jenom problémy!" pokračoval v ukřivďování mému svěřenci zrzavý zmetek a ve mně narůstal vztek. Tušila jsem, že už dlouho to nevydržím, než úplně vypěním..
,,A včera? Jak mu tady začaly všude lítat věci? To bylo jako co? Vůbec bych se nedivil, kdyby měl prsty i v tom skandálu s vodou, který se vám stal, paní učitelko!" žaloval dál, jako malé dítě a nejhorší na tom bylo, že pozornost učitelky se skutečně začala upírat na Velikána. Cítila jsem, že jde do tuhého. Musela jsem jednat. Honem jsem vlezla do klučiny, který mi byl nejblíž. Chytila jsem ho za zápěstí a už jsem byla v něm. Hlubokým mužským hlasem jsem tak ze sebe dostala : ,,Ty se jen snažíš odvést pozornost, Harlane..ale my všichni víme, kdo v tom měl skutečně prsty.."
V ten moment se na mě otočily pohledy úplně všech přítomných a Dax zvedl obočí. Poznal mě. Ale Harlan netušil. Vyděšeně sebou trhl a podíval se mi do očí. Respektive, do očí toho kluka. V těch Harlanových se značil strach. Tohle nečekal.
,,C- cože..?" vykoktal ze sebe úplně překvapeně a v obraně si dal ruce před hrudník. ,,To přece není pravda!"
Učitelka na něj naklonila hlavu. ,,Je to pravda Harlane, máš v tom prsty?"
Harlan se už pomalu dokoktal k jakési výmluvě, když jsem se honem dostala z toho kluka, popoběhla si kousek vedle a vzlezla do dalšího.
,, Klidně to potvrdím!" prohlásila jsem jiným hlasem a výrazy všech se na mě zase upřely. V Daxově očích jsem zahlédla jiskřičku. Došlo mu co se děje a byl plný očekávání.
,, Potvrdíš?" začal vyděšeně a zbrkle štěkat Harlan. ,,Jak jako potvrdíš? Já nic neprovedl!"
,,Ale to víš že provedl!" promluvila jsem dalším úplně odlišným hlasem a znova se na mě upřela pozornost. Tohle se mi začínalo líbit. ,, Jen ho nemáš rád, tak se snažíš to hodit na něj, přitom jsi byl domluvenej s údržbářem, aby povolil kohoutek, slyšel jsem tě."
,, Cože?" začal panikařit Harlan a v ústech Velikána se značil úsměv. Bavil se očividně dobře. ,,To..to není pravda!" bránil se zrzek a v ten moment jsem zase vstoupila do dalšího člověka. Tentokrát do jedné ze slečen.
,,Ale je, taky jsem to slyšela!" hrdě jsem prohlásila. ,, A to s tou skříní? Co to je za nápad dát tam zátěž, aby praskla polička a celej obsah skříně se vysypal na zem, hm?"
Tahle výmluva zněla strašně špatně, jak jsem si později uvědomila ale očividně to stačilo. Harlanovo bránění bylo naprosto zbytečné a nikdo z lidí, ve kterých jsem byla, si nepamatoval ani slovo z toho, co jsem řekla jejich ústy. Učitelce tato slova očividně stačila. V celé své velikosti se zvedla a dobelhala ke dveřím. Rukou naznačila Harlanovi, ať jí následuje.
,,To bych se na to podívala.." zavrčela hromově. ,,Ze mě si nikdo blbce dělat nebude, parchante. Do ředitelny."
Harlan ztěžka polkl.
,,Byla jsem dobrá?" zeptala jsem se Daxe, vedle kterého už jsem dávno seděla. Trhl sebou a pak se rozesmál.
,, Nejlepší Anie, šikulka." napsal mi na lavici a usmál se.
Ten úsměv byl v ten moment vším..

Po půlroční pauze hej hou s novou kapitolou😁👋 Aspoň na Vánoce že.. za případné ohodnocení budu ráda, však to znáte.. Veselý Vánoce ❤️