,, Pojď." pobídl mě a vydali jsme se ke dveřím. ,, Raději odsud rychle zmizíme, aby se náhodou ten starý protiva nevrátil a neměl nějaké blbé řeči."
Souhlasila jsem s ním. Ten dědek je vážně voprus. Nechtěla bych mít takového souseda. Naši sousedi byli celkem milí. Měli jsme s nimi dobré vztahy, půjčovali jsme si navzájem věci, když měl někdo třeba příliš rajčat, vyměnili jsme to za brambory a podobně. Když jsem byla malá, hrávala jsem si s jejich dcerou na jejich pískovišti. Teď už se spolu sice příliš nebavíme, ale vzpomínky samozřejmě zůstaly. Vzpomínky vždycky zůstanou. Ať už se děje cokoliv.
Stoupla jsem si ke dveřím a opřela jsem se o fasádu. Čekala jsem, až nám Dax otevře, když v tom se na mě zoufale podíval. Zvedla jsem levé obočí a naklonila hlavu.
,,Co se děje, Velikáne?"
Dax si rukou prohrábl husté vlasy a zamyšleně nakrčil rty.
,,Hm..jak to říct,no.."
Do dlaně jsem mu prstem namalovala otazník a on se usmál.
,, Vidíš, i takhle to jde."
Nojo.. jsem fakt idiot, že jsem na to nepřišla už dávno. Každý způsob vyjadřování navíc se hodí.
Pak mu ale úsměv poklesl, když si uvědomil, na co že se ho to ptám.
,, Já.." vykoktal ,,Jak jsme totiž vypadli z toho okna.. neměl jsem s sebou klíče.. takže...asi se dveřma úplně nedostaneme."
Jejda. To mi nedošlo. Měla jsem mu nejdřív do ruky narvat klíče než jsem ho vyhodila z okna.. Jasný, kéž bych to věděla. Znovu jsem mu do ruky vepsala otazník.
,,Jak se dostaneme dovnitř?" zeptal se.
,,Ano." odpověděla jsem.
,,No..oknem přece."
Protočila jsem oči v sloup. Už zase namáhavý způsob. Proč? Napadlo mě, že raději počkám až tam oknem vleze on a otevře mi dveře. Ale to by bylo vůči němu hrozně nefér. Takže jsem jen sama pro sebe mlčky přikývla.
,,Hej?" zeptal se a vyrušil mě tak z mého přemýšlení, jak tam vylézt a nikoho u toho nezmrzačit.
,,No?" naklonila jsem hlavu a poslouchala jsem. Kdoví,co z něj zase vyleze.
,, Nechtěla bys mi do dlaně napsat svoje jméno?"
To mě zarazilo. Nechceš rovnou i telefonní číslo? Nebo instagram?
,,Ne." odpověděla jsem stroze.
,, Proč ne? Aspoň bych tě konečně mohl nějak oslovovat."
Na tom něco bylo. Třeba by aspoň pochopil, že jsem jenom člověk a ne nějaký ,,tvor,, jak on říkal. Navíc je to vůči němu fér, vždyť já taky znám jeho jméno.
Když už to vzdal a otočil se že půjde k oknu, popadla jsem mu ruku a napsala jsem mu do ní svoje jméno. ,,Anie,,
,,Anie?" zeptal se.
,,Ano." odpověděla jsem.
,,Ty jo, to je lidský jméno, že jo?"
Neasi.. Protočila jsem oči v sloup a neochotně jsem mu do ramene vyťukala ano.
,,Anie.." řekl zamyšleně. ,,Moc hezké jméno."
Usmál se.
,,Dík no." zavrčela jsem. Moje jméno nebylo nijak zvláštní, ale jeho z nějakého důvodu šokovalo.
,, Takže..ty jsi člověk?" zeptal se.
,,Ano." řekla jsem. Ale pak jsem si uvědomila že to není úplně pravda a tak jsem honem dodala ,,Ne."
Zvedl překvapeně obočí.
,, Takže.. něco mezi?" nechápal.
,,Ano." odvětila jsem.
,,Ty jsi.. počkat, říká ti něco výraz mezipristorka?!" vyhrkl na mě najednou a v očích mu to zajiskřilo.
,,Ano!" odpověděla jsem nadšeně. ,,Ty jsis vzpomněl!"
,, Takže ten chlap nebyl až takový blázen, ale jen tě z nějakého důvodu viděl!"
,,Jo!" nadšeně jsem kolem něj poskakovala a očima jsem ho pobízela, aby vzpomínal dál. Měla jsem z toho radost. Kdyby jste na to už náhodou někdo zapomněli, potkali jsme minule s Daxem jistého pána, který mě viděl a nadával mi že nemám boty. V té době ale Dax ještě netušil, že jsem s ním a tak mu ten rozhovor vůbec nedával smysl a myslel si, že je ten chlap cvok. Což ostatně tak trochu byl, když mě viděl.
,, Takže.." pokračoval Velikán. ,,Ty jsi s ním mluvila a vzkázalas mi po něm, aby mi řekl že jsi meziprostorka, viď?"
,,Jo.." zavrčela jsem neochotně. Za to jsem se styděla. Mohla jsem mu tak říct něco mnohem důležitějšího. Ale ne, to mě nenapadlo. Až když bylo příliš pozdě.
,, Musíme si pak o tom pořádně popovídat, tohle mě zajímá,chci toho o tobě vědět co nejvíc." vysypal ze sebe zbrkle. To určitě.. Já mu tak budu říkat všechno ze svého soukromého života ne? A není třeba padlej na hlavu? Na takový vymoženosti nemáme čas. Nic jsem mu na to neodpověděla a zatáhla jsem ho za rukáv, aby šel se mnou zpátky k oknu.
,,No jo pořád!" zavrčel. ,, Času dost."
To určitě. Jak jsem tak zjišťovala, času bylo míň a míň.
Na chvíli jsem myšlenkami zabloudila ke svojí rodině. Jak jim asi je? A smutní kvůli mě vůbec někdo? Jak špatně se asi musí cítit chudák Amber.. vždyť je ještě malá na to, aby měla na svědomí něčí život.. Každý je mladý na to, aby měl na svědomí něčí život. To jo. Neskutečně mě trápilo, že se mi stalo tohle. Ale na druhou stranu..nikdy bych nepotkala tadyhle Daxe. A to by byla velká škoda. Je hrozně fajn.

Došli jsme pod okno Daxova obýváku, kde pořád hrála televize a oba jsme se zamyšleně podívali nahoru.
,,No co.." řekl. ,, Já tam vylezu, párkrát už jsem to zkoušel, ale co ty?"
Pokrčila jsem rameny.
,, Že bych počkala až mi otevřeš..?"
Jenomže kdoví jestli by ho to napadlo a nezůstala bych venku. To jsem nemohla riskovat. Bylo jasné, že i já se tam budu muset dostat. Achjo.. kdybych nebyla takový nemehlo!
,,Co kdybych tě tam prostě jenom zase vyhodil, jak k tomu sousedovi na zahradu, hm?" zeptal se.
,,Jo, to je dobrej nápad, tvoji pomoc budu potřebovat." řekla jsem a svoje ,,Jo,, jsem mu vyznačila na rameno. Pousmál se, sehl se a znovu mi rukama udělal stoličku. Našlápla jsem na ni, jednou rukou jsem se chytila za parapet a druhou jsem se opřela o Daxovo rameno. Ani nevím jak, ale asi po půl minutě plácání na stěně jsem se dostala dovnitř.
,,Tak já lezu,jo?" zavolal na mě nejspíš abych uhla. Udělala jsem to. Vážně jsem nechtěla abychom za dnešek už potřetí skončili na jedné hromadě. Netrvalo mu to dýl jak pět vteřin a byl nahoře.
,,A to okno raději zavřu, jo?" řekl s úsměvem.
,,Jo." odpověděla jsem mu. ,, Raději jo, nemám chuť si znovu ublížit."
K mému údivu si však po tom všem znovu sedl na gauč a přepl si program.
,,No to snad nemyslíš vážně.." zavrčela jsem bezvýsledně. Musí přece mít i něco na práci, ne? Takovéhle nic nedělání ve chvíli, kdy mi šlo o krk jsem totálně nepodporovala. Nějaký povinnosti má prostě každý.. A pak mě to napadlo. Dneska je neděle, tudíž zítra je pondělí, ne? A protože je konec května, do školy se ještě chodí. A pochybuju, že na zítra nemá žádný test, nebo úkol. Tak hodní učitelé nejsou. Znám je. Začala jsem přemýšlet jak ho zaměstnat. Nechala jsem ho teda v klidu sedět a došla jsem do ledničky. Popadla jsem dvě jablka a přišla jsem zpět do obýváku. Jedno jsem po něm hodila a do jednoho jsem se zakousla sama. Chytil ho a zaraženě koukal mým směrem. Nechápala jsem co za problém je teď a tak jsem k němu přišla a do dlaně jsem mu nakreslila otazník.
,,Co?" vykoktal. ,,Ehm promiň, já jen.. že mě nikdy nepřestane fascinovat jak to jablko mizí po takových kouscích, jaké sníš."
Protočila jsem oči v sloup. Taková hovadina. I se svým jablkem jsem se otočila a šla jsem pryč. Jeho jsem nechala ať kouká dál a pojídal u toho svoje jablko. Dneska jsme vlastně ještě nic moc nejedli. A ani nemáme hlad. Alespoň já ho neměla. On? To nevím. Koukla jsem na hodiny. Byly teprve dvě, což mi dávalo ještě dost času, dneska něco málo dokázat. Nějaký pokrok. Něco mě napadlo. Vešla jsem do jeho pokoje. Snažila jsem se ignorovat nepořádek a asi po deseti minutách jsem pod postelí našla stoh učebnic a sešitů. To je to, co jsem potřebovala. Přišla jsem i s tím vším zpátky k němu, postavila jsem se před televizi, hodila jsem to po něm a prohlásila jsem : ,, To jako budeš celej den čumět na televizi? Koukej něco dělat!"
,,Anie.." zasupěl tiše když asi polovinu z těch věcí chytil a druhá polovina se rozletěla bůh ví kam. Samá fyzika, matika, elektrotechnika.. upřímně jsem se ani moc nedivila, že to bylo švihlý pod postelí na zaprášené podlaze. Tyhle předměty jsem ze srdce nenáviděla. A vím, že v tom nejsem sama.
,, Mohla bys mi laskavě vysvětlit, co to má znamenat? Jako proč to po mě kruci házíš?" vztekal se. Ale ne moc. Na to byl příliš kliďas.
,,Ne." odpověděla jsem mu a on zvedl obočí.
,,Čeho si myslíš, že tím dosáhneš?"
,,Ne." odpověděla jsem znovu a on protočil oči v sloup. Zvedl se a šel znechuceně sbírat ty učebnice.
,,A teď to půjdeš vrátit zase tam, kde jsi to našla, je ti to jasný?" zeptal se mávajíc jednou z učebnic ve vzduchu.
Vypadl mu z ní cár nějakého papíru ( kupodivu nepopsaného) a když ho zvedal, zamyšleně se na něj podíval proti světlu. Najednou učebnice zbrkle položil na okraj gauče a šel ke mně.
,,An?" zeptal se.
,,Ano?" nechápala jsem.
,,Mohla bys to podržet?" řekl a nabídl mi ten kus papíru. ,, Něco mě napadlo."
Sice jsem mu nerozuměla ale papír jsem si do ruky vzala a sledovala jsem jak se svým ,, Díky." mizí zpátky ve svém pokoji. Za několik vteřin se vrátil a v ruce držel obyčejnou tužku. V očích měl jiskřičky a byl nervózní. Vypl televizi, sedl si vedle těch učebnic a poplácal svou velkou dlaní na volné místo vedle něj.
,,Pojď sem, prosím."
Nevěděla jsem proč, ale neměla jsem důvod to neudělat, a tak jsem si vedle něj sedla.
,, Co je? " zeptala jsem se sama sebe jen tak do větru.
,, Umíš hýbat věcmi tak abych to viděl, že?" zeptal se s nadšeným tónem v hlase.
,,No?" nechápala jsem stále.
,,A umíš psát?"
,,Jo?"
,,Tak v tom případě mě něco napadlo."
Pořád mi nedocházelo,co se mi tím snaží říct, nebo dokázat.
,, Víš jak jsem ti slíbil, že zjistím nějaký způsob dorozumívání, abychom mohli používat něco víc než jen ano, ne, že jo?" ptal se dál.
,,No..jo?"
,,No! Tak můžeš odpovídat tak, že mi to napíšeš!" smál se radostí.
,,Já budu mluvit a ty psát. A pokecáme si tak!"
Tenhle nápad jsem mu musela uznat. Byl skvělý. Vlastně jsem nechápala, že nás to ani jednoho nenapadlo už dřív. Vždyť to je tak jednoduché! Stačilo vzít tužku a papír a psát. A mohli jsme tak řešit spoustu problémů. Měla jsem z toho radost. Vyrvala jsem mu tužku z ruky a přiložila jsem jí nervózně k papíru, který jsem si opřela o stehno. I Dax nervózně očima hypnotizoval papír. Byla to moje první možnost mu prostřednictvím písma něco sdělit. A rozhodla jsem se, že nechci udělat stejnou blbost jako posledně a neříct mu podobnou hovadinu jako : ,,Je tu s tebou meziprostorka, příteli!" A tak jsem napsala jenom : ,, Děkuju."
Usmál se.
,, Za co?"
,, Za nápad." bleskově jsem odpověděla.
,,To větší radost asi udělá mně, než tobě." odvětil a já jsem zavrtěla hlavou.
,, No to rozhodně ne! Kdybys věděl jaký je to pro mě ulehčení! Jaký skvělý pocit."
Usmál se a znovu upřel zrak do papíru.
,, Chtěl bych ti poděkovat za to dnešní dobrodružství. Už dlouho jsem nic podobného nezažil."
Na to jsem mu jen napsala smajlíka..
,, Pověz mi všechno o sobě! Klidně i nějakou slohovku, jenom ať jsem v obraze." vybídl mě.
,,Ne.." napsala jsem.
,, Proč ne?" nechápal. V jeho očích se značilo zklamání.
,,Nechci."
,, Proč?" řekl poněkud zoufale.
,, Ještě je brzo. A není to podstatné. Podstatný jsi teď ty."
Usmál se. ,,To je od tebe sice milé, ale já bych rád věděl, alespoň koho mám v domě."
,,Jmenuju se Anie." odvětila jsem.
,,Ale to už vím!"
,,Nic víc vědět nepotřebuješ, věř mi."
,, Nevím jestli potřebuju, ale chci."
Na to jsem nic nenapsala. Nějak mi došla slova. Ale on pokračoval.
,, Nechceš mi alespoň objasnit, co znamená to slovo meziprostorka?" zkusil ze mě vyloudit aspoň něco. Rozhodla jsem se, že v tomhle mu vyhovím. Zaslouží si vědět alespoň tyhle základní věci, ne?
,,No hele.. je to.. něco mezi živým a mrtvým člověkem. Já jsem bývala člověk. Ještě pár dní zpátky. Ale pak jsem jakoby umřela. A přitom ne úplně. A tak jsem tady."
,, Umřela?!" v jeho očích se značil strach a děs zároveň. ,,Jak jako?"
Mlčela jsem. Jak asi lidé umírají? Prostě bum a je to.
,, To jsi tak stará, aby jsi umírala?" nechápal. Snad mu mě bylo i líto.
,,Je mi 15." odpověděla jsem. A pak jsem připsala : ,, Teda.. bylo."
,,15?! Vždyť to jsi mladší než já! To jsi měla nějakou vážnou nemoc, nebo co?"
Byl z toho chudák celý špatný.
,,Dost špatně se mi o tom mluví hele.." napsala jsem a otočila jsem papír, protože mi došlo místo. ,,Ale..jestli to potřebuješ vědět, aby jsi byl klidnější, srazilo mě auto."
,, Pane bože.." nechápal a podíval se na místo, kde se domníval, že mám obličej. Bingo. ,, Jakto? A jak můžeš být mrtvá a zároveň živá?"
,, Mám takovou podmínku, kterou když splním, můžu být zase člověk."  pokusila jsem se mu vysvětlit svou situaci.
,, Podmínku? Od koho? A jakou?" ptal se dál. Byl docela dost zvědavý. To bych do něj na první pohled vůbec neřekla. Hned mě však napadlo, že na tohle mu nemůžu dát odpověď. Můj úkol by mohl být o to těžší, kdyby Dax věděl, že se ho snažím změnit. A kdybych mu řekla o Yipesovi a jeho protivném bráchovi.. příliš bych se zamotala.
,, Nezlob se.." odepsala jsem. ,, Ale tohle ti nemůžu říct."
,,Bude mi to vrtat hlavou, to mi věř." řekl tiše.
,, Já vím. Ale jsou věci, co nesmím, pochop."
Chvíli jen tak mlčky seděl. Byl z toho smutný. Přemýšlela jsem, jak mu trochu zvednout náladu, ale nic mě nenapadlo.
,,A ten chlap, co tě viděl.." pokračoval. ,,Jak je to možné? A.. ty nemáš boty?"
Usmála jsem se. ,,Ne, boty z nějakého důvodu nemám a jak je to možné? To taky nemám tušení, jsem v tomhle oboru nová."
Usmál se. ,, Přemýšlím, co všechno o tobě říkal.."
Pokrčila jsem rameny. Upřímně řečeno, už jsem si to ani moc nevybavovala. Napsala jsem ,, Nevím."
,,Ale já jo.." řekl zamyšleně. ,, Jedna hezká tmavovláska se za vámi schovává.."
Usmála jsem se.
,, Tmavovláska jsem, no."
,,A jseš hezká?" zeptal se se smíchem.
,,No tak to musíš posoudit sám." napsala jsem se smíchem a připsala jsem smajlíka.
,,Tak se pro mě zviditelni.." řekl opatrně.
,,Ani nevíš, jak ráda bych to udělala. Ale nejde to. Já to neurčuju. Stejně jako jsi mě najednou začal cítit. Nevím proč ani jak."
Posmutněl mu výraz v tváři.
,, Doufal jsem.. že snad.."
,, Já vím." odpověděla jsem. ,, Ale nemám to jak udělat."
,,Jo a přines mi novej papír, připsala jsem do posledního kousku papíru. Usmál se. ,, Samozřejmě, slečno."

Dax zmizel ve svém pokoji pro novou zásobu papíru a já jsem se sama pro sebe tiše zaradovala. Konečně se mnou zase někdo normálně mluví.. jak moc mi to jen chybělo. Teda..skoro normálně, no.
,, Papír jsem nenašel!" hlásil Dax.
Fakt super. A teď budeme dělat jakože co. Sedl si zase ke mně a podal mi svůj mobilní telefon.
,,Na.. piš mi to do něj."
To bylo chytré. Takhle nám prostor nedojde. Vzala jsem jeho mobil do ruky a psali jsme si dál. Oba jsme měli mnoho otázek. A teď jsem přišla na řadu já.
,, Proč žiješ sám? Tady?"
,,No hele.." odpověděl. ,, Moje rodina bydlí na vesnici asi šedesát kilometrů odtud a já jsem chtěl na nějakou pořádnou školu. A jednu jsem našel v tomto městě. Takže jsem si našel tento byt, abych to měl blízko. Jsou tu lepší podmínky než na intru. Klid, který je pro mě klíčový, vzhledem k tomu, že nemám rád společnost. A soukromí. Rodina mi sice trochu chybí, ale občas s nimi telefonuju."
,,To úplně chápu. A já ti ten klid ruším, viď?" napsala jsem.
Usmál se tomu. ,,Ty jsi náhodou docela milé ozvláštnění mého všedního života. Ze začátku jsem už nevěděl co udělat, abych se tě zbavil. Ale teď? Je s tebou sranda."
,, Děkuju." napsala jsem se smíchem. ,,Taky tě mám ráda."
Dlouze a rychle se nadechoval a když si přečetl moje poslední čtyři slova, podíval se zpříma na mě. ,,Chci tě vidět."
,, Vím, není to fér." napsala jsem. ,,Ale trpělivost růže přináší."
,, Kéž by je přinesla hodně rychle." odpověděl a zabodl svůj pohled prudce do podlahy. Pousmála jsem se tomu. Je zlatej.
,,No." řekl. ,,A teď mi můžeš pěkně vysvětlit všechnu tu krev a bezdůvodné zraňování mé maličkosti."
Rozesmála jsem se. Maličkosti..do toho měl on daleko. A tohle vysvětlování..to bude ještě zajímavý.

,,Chceš vědět ještě něco, nebo už necháme tvůj mobil v klidu existovat?" zeptala jsem se asi po dvou hodinách v kuse otázek a odpovědí. Vysvětlit mu to, proč jsem mu vrazila když si prokřupal klouby, nebo proč jsem ho nakopla..to bylo složitý. Ale ve výsledku jsme aspoň oba byli o něco chytřejší a spokojenější. Dozvěděla jsem se, že má Dax tři bratry a všichni jsou podobně vysocí jako on. A že je nejmladší. Že tady žije už víc jak rok a za tu dobu si nepořídil ještě ani kytku, protože si je jistej, že by mu to všechno chcíplo. Bylo mi jasný, že ještě před tím než odejdu, mu chci jednu květinu pořídit. Ať má živou vzpomínku. Přišlo mi to jako pěkné gesto. Pak jsem se ale oklepala při představě, že Daxe opustím. Takovýhle negativní myšlenky nechám být. Za ty dny co ho znám ( a že je to krátko ) mi ještě přece nemohl přírůst k srdci. Nebo ano?
,,Asi už bychom si mohli dát s těma rozhovorama chvíli pauzu, no." prohlásil když zjistil že je půl páté. A to jsme dneska nic nestihli. I když.. možná že je to docela pokrok. Psaní..no určitě je to pokrok. Oči mi padly na tu horu učebnic, kterou jsem měla původně v plánu zaměstnat Daxe.
,,Hej? Nepotřebuješ se něco naučit? To máte ve škole volno, či co?" napsala jsem a vzala jsem do rukou jeho učebnice.
,,No..jako já bych se měl učit, to jo, ale nemůžu se k tomu dokopat..moje známky stejně stojí za nic." přiznal si.
,,No ale někdy je čas začít! Třeba ti to pomůže, copak nestojí za to to zkusit? No tak.. když už jsem ti to sem donesla.." nenechala jsem to jen tak.
,, Mám se zkusit učit? Teď?"
,,No proč ne? Stejně nemáme nic na práci, ne?"
,,To je pravda, no. Co bychom teď stejně dělali.."
,, Přesně!" odepsala jsem spokojeně. Vzal do ruky jednu z učebnic a znechuceně se na ní podíval. Pak se otočil na mě.
,, Dobře, ale dám maximálně půl hodiny, dobře?" smlouval.
,, Jasný, každá minuta se počítá, pusť se do toho."

A Dax začal. Skutečně a reálně bral do rukou pečlivě učebnice a list po listu je prohlížel. Četl. Oči mu běhaly po řádcích a občas si něco tužkou připsal na roh učebnice. Chvíli jsem ho se zájmem pozorovala a mlčky jsem přemýšlela. Od doby,co jsem umřela, jsem neměla ráda chvíle klidu, protože mě to nutilo přemýšlet o všem špatném,co bude. A to jsem ještě ani nevěděla, jestli mě něco čeká. No! Přesně o tom mluvím! Zas myslím negativně. Klasika. Je to pro mě zkrátka trošku těžší, než jsem čekala. Na hrdinu si umí hrát každý, dokud nezapadne do problémů až po krk. Což samozřejmě značí velký problém.
Dax mlčky sjížděl očima knihy a mně se z nějakého důvodu klížila víčka. Možná z těch všech zranění a starostí. Ale co. Prostě mi oči udržet otevřené šlo hůř a hůř, až jsem to vzdala úplně. Vždyť..co se může stát, když si na chvíli zdřímnu?
Pomalu jsem se schoulila na polovinu gauče vedle Daxe a hlavu jsem si položila na měkkou opěrku gauče. Dax asi viděl pohybující gauč, nebo něco slyšel, protože se najednou podíval přesně tam, kde jsem zrovna položila svoji unavenou hlavu a pousmál se.
,, Chápu, jsi utahaná, vyspi se, já si ještě něco přečtu."
,, Děkuju." špitla jsem tiše. Dax to nemohl slyšet. Ale psát se mi to už nechtělo. Pak jsem mrkla naposledy a oči nešly otevřít. Byly příliš těžké.

Bílo, ticho a taková harmonie a klid, že by se s toho jeden úplně zbláznil. Přesně tady jsem teď nechtěla být. Potřebovala jsem se vyspat a ne se tady dohadovat s těma hlupákama. Neměla jsem na ně vůbec náladu. Pořád samí chlapi. Někdo ženského pohlaví by nebyl? Potřebovala bych si promluvit s někým s mozkem. Kdyby aspoň tito měli trochu rozumu a nedělali si ze mě jenom srandu. Jako pomocníci mi byli naprosto k ničemu. Člověk se na ně vážně nemohl spolehnout. Pokašlali co mohli a ještě se tím snad bavili. Šikana Yipese Dipesem byla zřejmá, ale stejně to nikdo neřešil. A kdo taky? Šéf? Ty jo, tady se cítím jak Dax, když mu neřeknu všechno. Taky bych od těch dvou nejraději vyloudila všechno co ví.
Sebrala jsem svojí sílu a sedla jsem si.
,, Co zas je, ehm?" zavrčela jsem ospale do oslnivě bílého ničeho všude kolem.
,,Nazdar Anie!" pozdravil mě nadšeně Yipes svým pisklavým hláskem a já jsem se ho snažila rozespalýma očima zaostřit. Asi po deseti vteřinách se mi to povedlo.
,,No nazdar.." odpověděla jsem mu mrzutě. Když se vedle něj objevila i silueta Dipese na kterou jsem taky hodnou chvíli zaostřovala, znechuceně jsem zabrblala : ,, Kluci, já jsem prostě chtěla jen spát, chápete? Vaše promluvy do duše jsou mi stejně k ničemu, když nedokážete nic udělat pořádně a ve všem mě necháte bez pomoci."
,,Ale za tu krev mohl Yipes!" žaloval jak malý děcko Dipes. ,,Stalo se to zrovna když měl hlídku on. Já měl pauzu, za nic nemůžu."
,,Jo jasně, nikdo nemůže za nic a všechno je to moje vina.." zavrčela jsem.
,, Přesně tak!" nepochopil Dipes mojí ironii.
,, Já se omlouvám.." sklopil oči Yipes. ,, Já nechtěl."
,,No to je sice hezký, ale mě už je to stejně k ničemu, věříš?" odfrkla jsem.
,,Jo, no.." ozval se Dipes.
,,Ty nemáš moc co říkat." obořila jsem se i na něj. ,,Hodit všechno na ostatní je lehký, ale na starosti to tady máte oba. A máte mi pomáhat. Tak by mě docela zajímalo, kdy ta pomoc dorazí."
Dipes trochu zrudl za velkýma ušima a Yipes se začal ohrazovat : ,,Ale.. vždyť ty žádnou pomoc nepotřebuješ! Vedeš si moc dobře! Rozhodně o moc líp, než všichni ostatní."
,,No to je sice hezký, že se snažíš takhle podlízat, ale nějaká pomoc se hodí vždycky a to mi neříkejte, že ne."
,,No..to asi jo,no."  přiznal si Yip.
,,Ale máme pro tebe další pokračování úkolu. Dneska jsi přišla na jednu velmi důležitou záležitost, neboli to vaše psaní. Mohla bys ale trošku omezit mrzačení sebe samotné. I když se to možná nezdá, tak nekonečné množství krve vážně nemáš. Můžeš umřít klidně i na dvakrát." řekl Dipes.
,,To jako fakt? Pustíte mě do takové akce a nedáte mi pořádné vybavení? Jako si to zkuste sami, bez jakéhokoliv vylepšení. Proč nejdete na zem vy?" byla jsem naštvaná.
,, Nemůžeme." špitl Yip.
,, Taková jsou pravidla." přidal se Dip.
,,No každopádně.." pokračoval Dipes. ,, Tvým úkolem bude nyní ho pořádně rozzlobit, ale fakt jakože úplně nejvíc, co to jde. Aby soptil jak sopka."
Protočila jsem oči v sloup.
,, Takový blbý úkoly? Proč? Proč bych se k němu měla chovat hnusně? Já ho mám docela ráda."
,,To jsou pravidla.." zopakoval Dipes.
,,Jo?" vyhrkla jsem na něj rozzlobeně, až sebou škubl a o kousek ustoupil. ,,Zase ty pravidla? A kdo vám ty pravidla jako dává, že se podle nich pořád řídíte jak tupé stádo ovcí?"
,, No.. šéf?" špitl Yipes a podíval se na Dipa.
,, Šéf, jo? To máte dost špatného šéfa!" zavrčela jsem.
,,Ne, ne, to ne!" vzpamatoval se Dipes a dal ruce obranně před svůj mini hrudník. ,,Yipesi neházej špínu na něj, když nevíš všechny okolnosti! Víš jaký by z toho pak byl problém? Anie, ne, to není pravda, my to máme na starost a úkol je nyní takový, protože máme ozkoušeno, že to tak nejlíp funguje. Bylo už mnoho zklamání."
,, Chceš říct, že Daxe mělo na starosti už víc lidí?" nechápala jsem.
,,Ano..ale nikomu z nich se nepodařilo úkol splnit. Ty si z nich vedeš zatím nejlíp. Dax si na tebe zvyká. Ty ostatní bral jako parazity. Po jejich neúspěšných pokusech jsme mu samozřejmě všechny vzpomínky spojené s nimi vymazali. Nemůžeme riskovat odhalení."
Přikývla jsem. Před očima se mi promítala ta odporná představa, že Dax zapomene i na mě. Tohle jsem nechtěla.
,,Tak," řekl Dipes ,,je ti úkol jasný?"
,,Ano.." zabrblala jsem nepřítomně.
,,Tak si vymysli co chceš, jestli se chceš třeba sprchnout, a pak zavolej, klasika."
Přikývla jsem. Ti dva odešli a já jsem si v rychlosti dala sprchu. Byla jsem utahaná a neměla jsem ponětí, jestli si zase nehráli s časem. Nechala jsem se od nich hodit zpátky do reality. Trochu to zhouplo a oslnivá záře běloty se změnila v tmu.

Když jsem se trochu rozkoukala, nahmatala jsem Daxův mobil a rozklikla jsem ho. 23:18. Samozřejmě že si hráli s časem. Byla už tma jako v pytli a Dax stále seděl na gauči. Usnul vedle mě s učebnicí matiky v ruce. To je fakt sladký! Pak jsem si uvědomila, že na sobě mám deku. Usmála jsem se. S tou jsem rozhodně neusínala. Je hodnej. Nevím, jestli by to někdo kromě něj pro mě udělal. Vytáhla jsem mu opatrně učebnici z ruky, položila ji na stůl a přikryla jsem ho. Já už jsem deku nepotřebovala. Bylo mi za tu dobu, co jsem jí na sobě měla, teplo dost. Opřela jsem se mu o rameno a spokojeně jsem vedle něj znovu usínala. V hlavě mi proběhla poslední myšlenka před tím, než jsem opravdu reálně usnula bez toho, aby se mi zjevili ti dva šašci.
Nechci aby na mě zapomněl. A já nechci zapomenout na něj. Nikdy..

Děkuju za všechny vaše reakce!