Po dlouhé době, kdy se v mojí dlani vystřídalo asi patnáct klíčů, mě pomalu začala obklopovat zoufalost. Co když tam ten klíč fakt není? Co pak? Na to, jestli náhodou nestojí někdo za mnou a udiveně nehledí na klíče, cpoucí se do zámku, jsem kašlala. Neměla jsem na takové chujoviny čas. Vzala jsem další. Omrkla jsem ho ze všech stran, jestli na sobě nemá nějaký lístek. Neměl. Vypadal docela věruhodně. Tak akorát velký a obyčejný, nijak složitý. Zasunula jsem ho do zámku. Ok. Pohla se ve mě jiskra naděje. Zasunout jde, ale co otočit, Hmm? Měla jsem štěstí, v zámku to cvaklo. Druhou rukou jsem zatlačila do dveří a ty se otevřely. Nadšeně jsem se kousla do spodního rtu a vyšla jsem ven, na čerstvý vzduch. Byl poslední květnový den a venku krásně svítilo slunce. Takové dny byly mé oblíbené. Ale ze zasnění jsem se rychle otřásla. Na tohle nemám čas. Klíče jsem nechala zevnitř v zámku a vyběhla jsem ven. Oběhla jsem s lehkým poklusáváním školu a ze všech stran jsem jí obhlížela. Ale Dax nikde poblíž nebyl. Spatřila jsem hodiny na jednom sloupu. Od konce hodiny uběhla už půl hodina. Za tu dobu už může být kdekoliv. Vzhledem k tomu, že jsem nechtěla riskovat abych se neztratila ještě víc, jsem se rozhodla prostě jít směrem k jeho bytu a doufat, že si tu cestu ještě pamatuju. Ale něco málo jsem si pamatovat prostě musela. Někdy musím jít projít celý město. Za těch patnáct let co tu žiju je tu pořád ještě dost uliček, co mi nic neříkají. To není úplně v pohodě. To rozhodně ne. Třeba o existenci Daxovy ulice jsem do nedávna neměla ani ponětí. Chjo. Je to se mnou hodně špatný. Šla jsem zrovna okolo hezkého parku. Byl hustě prorostlý listnatými stromy všeho druhu. Bylo tam několik pěkných laviček a jasně zelený trávník. Nebyla jsem tu už kolik let. Bylo to totiž v jiné části města, než na jakou jsem byla zvyklá. Hodně se to tu změnilo. Ráno jsem si ho ani nevšimla, když jsem kolem něj procházela. Kam jsem dala oči. Byl nádherný. Doslova to nutilo se tam zastavit a sednout si do trávy. Ale já věděla že nemůžu. Ztrácela bych tím čas. Ve výsledku jsem se ale rozhodla alespoň skrz něj projít. Byl prázdný, nevšimla jsem si v něm jediného živáčka. Ohlížela jsem se všude okolo, když v tom se to stalo. Bylo to jako narazit do sloupu a nade mnou se tyčil Velikán. Oči mu zajiskřily a řekl tu svou větu. ,,Co to doprčic..?''
Když jsem si to uvědomila, nadšeně jsem ho objala kolem pasu a on sebou překvapeně škubl.
,,Tady jsi!" poskakovala jsem nadšeně. ,, Už jsem se bála, že tě nikdy nenajdu!"
Když jsem ho pustila, překvapeně krok poodstoupil, jakobych snad byla nějaká nakažlivá. Potřeboval by se trochu socializovat, vůbec nepřijímá lidi. To je škoda.
,,An, jsi to ty?" zeptal se váhavě.
,, Samozřejmě!" vypískla jsem a vyťukala jsem mu na rameno ,,Ano"
,, Víš jak dlouho tě hledám?!" spustil na mě. Překvapeně jsem zvedla obočí.
,, Co-cože..?"
,,Jak jsem jako měl vědět, že za mnou nejdeš? Moh bych být rád, že jsem se tě zbavil, ale přišlo mi nefér ti ani pořádně nepoděkovat za pomoc při tom testu."
Usmála jsem se. To je od něj milé.
,, Pojď, máme čas, nezůstanem chvíli tady v parku?" zeptal se mě, když jsem mu nic neřekla.
Usmála jsem se. Ten kluk mi čte myšlenky. Zaparkovali jsme na jedné z dřevěných laviček a mlčky jsme si užívali tepla. Bylo vážně nádherně. Ticho a klid bylo blahem pro mou mysl a podle výrazu Daxe bych řekla, že i pro něj. Nebeské oči mu na zářícím slunku zesvětlaly a jiskřily ještě víc než obvykle. Jen jsem ho mlčky sledovala. Jeho mimiku v obličeji, řeč těla. Byl klidný a zcela vyrovnaný. Ten den by mohl být úplně úžasný, kdyby se nestala jedna věc, která ho změnila od základů..
Seděli jsme spolu bok po boku v tom parku přes půl hodiny, když v tom jsem kousek od sebe zaslechla chlapecké hlasy. Na tom by nebylo nic až tak zvláštního, kdyby jsem si po několika vteřinách poslouchání těch hlasů neuvědomila, že jeden je mi víc, než jen známý. Patřil Jackovi. Klukovi, do kterého jsem byla už hodnou chvíli docela dost zakoukaná. Jak už jsem řekla, byl to on. Otočila jsem se jeho směrem a v krku se mi utvořil knedlík. Jakoby mě snad mohl vidět. Teď jsem byla fakt vděčná za to, že nemůže. Bylo by to trapný. Doufala jsem, že prostě i s těma dalšíma dvěma klukama přejde a bude zase všechno v klidu. Ale on se jako na potvoru zastavil na asi deset metrů od nás vzdálené lavičce. Posedali si tam a začali mluvit. Ze začátku, to byl úplně normální rozhovor a nic se nedělo. Pak mezi sebou ale začali mluvit strašně sprostě a já jsem na to zděšeně zírala. Tohle jsem o něm nevěděla. Seděl uprostřed nich a na všechno odpovídal snad nejsprostěji z nich všech. Byla jsem znechucena. Řekla jsem si, že to stejně jako Dax budu ignorovat a zůstanu v klidu. Ale všechno se posralo v momentě, kdy jsem uslyšela z jejich úst svoje jméno.
,,Hej, Jacku?" řekl jeden z jeho pitomých kamarádů. ,,Co ta Anie, nebo jak se jmenuje? Už jsi jí konečně dostal?"
Zděsila jsem se. Dax nic. Nejspíš to neslyšel, nebo si neuvědomil, že je řeč o mě. Poslouchala jsem dál.
,, Jaká?" zeptal se Jack mrzutě a přihodil nějaké sprosté slovo, které není vhodné uvádět v tomhle příběhu.
,,No ta týpka, kterou jsi měl jako hračku."
Do očí se mi začínaly hrnout slzy,tohle jsem nečekala.
,,Jo tahle. Hele, ona asi chcípne. Mě to bylo řečeno jen tak mimochodem, prej jí srazilo auto, nebo tak. Jako ne, že by mi to vadilo, stejně mi šlo jen o to jedno, ale už jsem byl docela blízko. Teď budu muset najít zas někoho jiného a všechno snažení zbytečně." řekl Jack. Nechápala jsem to. Řvalo to ve mě vzteky a smutkem. Tak velkým. Já ho totiž měla ráda. A o tomhle, co tady teď říkal jsem neměla ani ponětí. Asi chcípne. Jak to může vůbec říct? Vždyť to je tak strašný!
,,Byla to pro mě jen hračka. Já takových můžu mít.." dodal. Po tvářích mi stékaly slzy. Už jsem to nemohla poslouchat. Nejhorší na tom bylo, že jsem nemohla nic udělat. Vůbec nic. Chtěla jsem jenom pryč odsud. Zlomilo mě to. Jak může být někdo až tak zlý? Vstala jsem. Tady už nebudu ani vteřinu. Dax si všiml, že se něco děje. Opatrně se na mě podíval.
,,Co se děje?" říkal mi očima.
,, Prosím, pojď se mnou pryč.." zašeptala jsem s brekem. Vzala jsem ho za jeho obří ruku a druhou jsem si otírala slzy. V Daxovi to škublo. Všiml si mých slz. To viděl.
,,Oni..oni mluví o tobě, An?" zašeptal a v očích mu to zažehlo vzteky. Mlčela jsem. Jenom jsem ho zatáhla za ruku.
,, Prosím pojď.."
Dax si ze sebe sundal mojí ruku a postavil se. V celé svojí velikosti se nade mnou tyčil jako hora.
,,Ne, An, neodejdu, já to slyšel, a nikdo se k tobě takhle chovat nebude..!"
Svůj batoh který měl před tím na klíně mi podal a vyhrnul si rukávy od svojí tmavě modré mikiny. Zděsila jsem se. Co chce proboha dělat?! Stačily mu čtyři jeho mega kroky na to, aby se dostal přímo k Jackovi. Já jsem celá uslzená vyděšeně stála opodál. Bylo mi jasné, že Dax je šíleně naštvaný. Aniž by utrousil jediné slovo přišel přímo k Jackovi a pravou rukou ho chytil za tričko. Zvedl si ho vysoko nad hlavu a Jack na něj jen vyděšeně koukal. Dax měl naplé všechny svaly a Jacka probodával ledovýma očima. Jeho dva kamarádíčkové na něj místo pomoci jen tupě zírali a neřekli ani slovo.
,,Ty hnusnej hajzle.." zasyčel Dax a namáčkl Jacka neustále vysícího ve vzduchu ke stromu a přechytl ho do druhé ruky.
,,Jak můžeš vůbec něco takového říct! Zmetku odporná!" řval na něj svým hlubokým hlasem a já na to jen udiveně zírala. Byla jsem vyděšená, nešťastná a překvapená zároveň. Dax se napřáhl a vrazil Jackovi pěstí do nosu. Vyděšený Jack se chytil za nos, ze kterého se mu hned spustila krev a začal se rukama bránit. Dax ho hodil do trávy a Jack se snažil odplazit dřív, než mu Dax klekl na obě ruce a dal mu další ránu. Takhle vzteklého jsem ho v životě neviděla. Jackovi přátelé jen zděšeně zírali a Jack na ně řval o pomoc. Dax se na ně ale jenom podíval a oni raději utekli, aby neskončili na Jackově místě.
,,Anie je ta nejlepší holka jakou znám a ty jsi odpornej hajzl, kterej umí jen ubližovat. Opovaž se o ní ještě někdy něco takového říct a zabiju tě, je ti to jasný?!" řval mu Dax do obličeje. Jack začal zbaběle brečet a snažil se vykroutit z Daxova sevření. Dax se znova napřáhl ale já jsem ho chytila za ruku a táhla jsem ho do zadu.
,, Už stačí, nebo ho fakt zabiješ!" ječela jsem. Dax mě poslechl, aniž by mě slyšel a povolil svůj stisk. Jack se z pod něj vydrápal, s řevem vstal držící se za nos a utíkal co mu síly stačily. Z bolesti, která mu musela v nose pulzovat, se mu však podlamovala kolena. Několikrát se ohlédl, jestli Dax nejde za ním. Já jsem se s brekem vrhla k Daxovi na zem a chytila jsem ho za jeho ruce od Jackovy krve. On se mě zastal. To je to nejkrásnější a přitom nejbolestivější gesto, co pro mě kdo kdy udělal.
,, Pojď sem.." zašeptal a celou mě schoval ve svém obětí. Rukou mě hladil ve vlasech a já mu brečela do hrudníku. Nikde nikdo nebyl. A byla jsem za to vděčná. Tohle byl můj a Daxuv okamžik. Jen náš.

,, Proč jsi mi rovnou neřekla, že se ten hňup baví o tobě? Nemuselo by to zajít tak daleko..jen bych ho postrašil a on by utekl.." zeptal se mě po chvíli Dax, když už jsme vedle sebe jenom seděli v trávě. Slunce nás pálilo do očí, ale taky krásně hřálo.
,, Nechtěla jsem, abys to věděl.." napsala jsem mu do telefonu který mi podal. ,, Já ho totiž měla celkem ráda, víš.."
,, Líbil se ti?" nechápavě zvedl obočí.
,, Takový průměr.." napsala jsem a pokrčila jsem rameny. ,, V mém okolí moc na výběr není, víš.."
Usmál se a rukou se podrbal ve vlasech.
,,A..." vysoukal ze sebe. ,, Já jsem taky průměr?"
Škublo to ve mě. Jak mu na tohle mám doprčic odpovědět? Nemůžu mu říct že jo, protože bych lhala, ale ani že ne, protože by to znělo fakt divně! To je velmi prekérná situace..
,, Hele, to nemůžu říct.." odpověděla jsem po chvíli váhání. ,, Znám tě sotva chvíli.."
,, Já vím, blbá otázka, promiň." vyhrkl po chvíli celý zmatený. ,,Je to jakoby ses mě na to ptala ty..taky bych nemohl odpovědět.."
Škubla jsem sebou při těch slovech. Jak nemohl odpovědět? I když mě nevidí, já jsem velký nadprůměr! Dobře tak ne..ale pochybovat o sobě nesmím.
,, Stejně tomu nerozumím.." pokračoval když jsem nic neodpověděla. Zvedla jsem obočí.
,, Čemu?"
,,No jak může být člověk tak šíleně zlý jako ten mrňous.. Anie znám tě chvíli, a to ještě za takovýchhle okolností a troufám si říct, že tě mám rád. Nedovedu si ani představit, jak on, který tě nejspíš znal kdoví jak dlouho je něčeho takového vůbec schopný, chápeš jak to myslím?" řekl zamyšleně.
,,Jo.." odvětila jsem. Vážně to řekl?
,, Máš mě rád..?" zeptala jsem se opatrně. ,, I po těch všech problémech které jsem ti způsobila? Za tak krátkou dobu jsem ti všechno zničila.."
,, Všechno? An, já neměl nic, ty jsi to nejlepší co mě mohlo potkat. A přijde mi úžasné, že ti stojím za to, aby ses se mnou trápila i když mě vůbec neznáš.. vím, že jsem víc než tvrdohlavý.."
,,To teda jo!" vyprskla jsem u toho smíchy, což on samozřejmě nemohl slyšet. ,, Hrozně paličatý!"
Usmál se.
,, Pojď. Měli bychom jít. Aby nikdo nezpozoroval, jak se bavím s prázdnem.."
Přikývla jsem. Měl jako vždycky pravdu..

Šli jsme mlčky vedle sebe. Zkoušela jsem si z trasy domů co nejvíc zapamatovat, ale byla jsem příliš líná a utahaná na to, dávat pozor. Nejraději bych hned po příchodu spadla na podlahu a spala. Ale svědomí mi bránilo, protože dnes byl vskutku nádherný den. A takového času by bylo fakt škoda. Takže kousek od domu jsem zatahala Daxe za rukáv, aby zastavil a abych mu mohla z kapsy odcizit mobil.
,, Dneska je fakt nádherně, nezajdem ještě někam..? Přijde mi to jako nevyužitý čas, jít domů a tam se jen válet u televize." napsala jsem.
Usmál se. ,, To válení má ale taky něco do sebe, An. Víš jaký to bylo posledně. Navíc, ty máš ještě rozbitou hlavu. Nemůžeme nikde pobíhat. Kam bys prosimtě chtěla?"
,,Do kina!" napadlo mě hned a on se svým hlubokým hlasem rozesmál.
,,Do kina? Chceš abych byl za autistu, co jde do kina sám? Navíc bychom se ještě u vybírání filmu poprali.."
,,Na tom asi bude něco pravdy..ale stejně.. nějaký jiný nápad?" nedala jsem se tak lehce odbýt.
,, Já nevím An.. máš něco co bys nutně potřebovala vidět?"
,,Svoji rodinu.." zašeptala jsem po chvíli. A taky jsem odepsala.
Daxuv výraz zkameněl.
,, Jenomže..jak to chceš udělat?" zeptal se. ,,Oni se budou bát. Normální lidi nepochopí, že duch není nebezpečný."
,,Co jsi v tom případě ty?" zeptala jsem se se smíchem.
,, Já? No průměr asi ne.."
Myslel to vážně, vyčetla jsem mu to z obličeje. Nedokázala jsem na to cokoliv namítnout. Jakoby ho snad mrzelo, že jsem mu okamžitě neřekla že průměr není. Čekal jinou odpověď. Chjo..
,, Chtěla bych je prostě vidět.." obešla jsem odpověď na tuto ,, otázku,, a napsala jsem mu to.
,, Myslí si, že jsi mrtvá?" zeptal se. Škublo to ve mě. No jo. Vždyť já vlastně nevím co je s mým tělem.. co když mě už dávno považují za mrtvou nebo jsem nedej Bože někde zakopaná..ne, tolik práce by si se mnou nikdo nedal, za to nestojím. Tak to poupravíme, dobře. Co když jsem už někde u popelnice? To by bylo asi velmi nemilé zjištění. To ale vysvětlovalo jediné. Nemohla jsem za nimi. Leda tak do nemocnice nejdřív zjistit, v jakém stavu je moje rozbité tělo. A to jsem nemohla, protože jsem nechtěla aby mě tak Dax viděl. A kdybych šla sama, ještě ho ztratím. Dobře, odpoledne využijeme pro tentokrát nějak jinak. No.. jenomže jak?
,,Tak prostě půjdem ven!" vyhla jsem se odpovědi na jeho otázku i tentokrát a sotva si odložil batoh, popadla jsem ho za zápěstí a vší svou silou jsem se pokusila ho dotáhnout ke dveřím. Ústa se mu roztáhla do širokého úsměvu a kousl se do spodního rtu.
,,S tou tvou myší silou mě ani tu ruku nezvedneš. Máš to blbý, když budeš hodná možná s tebou později někam zajdu, ale teď se mi fakt nechce, sotva jsme přišli."
,,No to nemyslíš vážně, že ne? " řvala jsem na něj bezvýsledně. Proč se snažím, škoda hlasivek. Ale Dax vypadal, že to myslel vážně, sedl si ke stolu, vytáhl si něco z ledničky a začal cosi prohlížet na mobilu.

Prokrastinace raz, dva, tři toto. No dobrá, ne že bych to teda taky nedělala. Obvykle hned jak jsem přišla ze školy jsem se věnovala jen sociálním sítím. Učit se mi nechtělo a dopadalo to tak, že jsem s panikou těsně před testem sama sobě nadávala, proč že jsem tak strašně blbá a neučila jsem se. Ale co, ve většině případů to na trojku stačilo. A s tou já jsem bývala nadmíru spokojená. Což se bohužel o mé matce říct nedalo..hm. Nicméně, Dax mě štval. Notak.. já jsem taky unavená, a jak, ale přece nepromarním tak hezký den, ne?
Teda.. alespoň jsem si to myslela. Až do chvíle, než jsem zakopla o práh obýváku, a když jsem se chtěla zvednout, nenašla jsem dostatek sil. No a tak to dopadlo tak, že jsem usla mezi dveřmi obýváku a kuchyně, zatímco Dax, nic netušící v klidu dál žvýkal svoji svačinu a byl rád, že jsem ho nechala být. Nedostatek spánku a energie se na mě vždycky dokázal podepsat v těch nejmíň vhodných situacích a místech. To, že ale někdy budu mít tu čest usnout na zemi, s prahem na přechodu mezi dvěma místnostma zaraženým v břiše, bych fakt neřekla. Bože, jaký já jsem to idiot. Byl to ale takový ten spánek nespánek. Kdyby na mě někdo začal mluvit, moc dobře bych ho slyšela ale na odpověď už bych se asi nezmohla. Tak nevím, co to bylo. Nicméně, vnímala jsem jen to ticho a tikot nástěnných hodin, který mi pomalu ale jistě obsazoval mozek. Bylo to odporné. Cítila jsem se jako nějaký smradlavý ochlasta co spadl někde na ulici a nemá sílu vstát. Pak jsem si vzpomněla na ty dva šašky nahoře. Třeba by mi s tímhle mohli pomoct. Chvíli jsem se na tu myšlenku soustředila, až mě málem oslepilo ostře bílé světlo. Já jsem se cítila opět polámaná a nevyspalá a to na čem jsem opět ležela, rozhodně měkké nebylo. Nemůžu se jednou probudit v posteli prosím? Vím, že se to nezdá, ale vážně bych to docela ocenila.

Posadila jsem se a promnula jsem si oči. Naproti mě stáli dva mini stařečkové a jeden přes druhého na mě vrhali zvláštní pohledy.
,,Co tak důležitého potřebuješ, že jsi sem šla dobrovolně? Pokud vím, už jsme tu od tebe měli stížnost, že se sem dostáváš moc často!" komentoval jako vždy nevrle pan Dipes.
,,Nic důležitého.." prohlásila jsem. ,,Nic důležitého na co bych potřebovala vás dva, jen nějaké základní biologické potřeby."
,,To se dalo vlastně čekat.." prohlásil Yipes. ,,Tak my tě necháme o samotě, kdyby něco, zavolej, slyšíme všude."
,,Dob-" nestihla jsem doříct, protože ti dva už zmizeli. ,,ře.."
Naštěstí mi to představování neexistujících věcí už šlo líp než minule, a tak jsem se o sebe luxusně postarala. Nové značkové džíny, tenisky i triko, gumičku do vlasů abych si mohla udělat culík a - zlatý hřeb večera - postel. Mlčky jsem se do ní uvelebila, čistá, v teple a spokojená a pár hodin neexistujícího času jsem se prospala. Vím jen, že mi nedělalo sebemenší problém usnout a že jsem jen doufala, že nechrápu. To by totiž bylo velmi, velmi nemilé zjištění. Vzhledem k tomu, že Yipes prohlásil že slyší všechno. Ale třeba není zas až takový stallker. Teda .. doufám. Když jsem se probrala a postel nechala zase v klidu zmizet z dohledu, vymyslela jsem si židli a posadila jsem jí do toho ničeho. Sedla jsem si na ní a mlčky jsem jen tak přemýšlela. Ani pořádně nevím o čem. Koukala jsem do nekončícího bílého prostoru, ve kterém jsem ty dva nikde ( ani v té nejdálnější dálce ) neviděla. Kdoví, kdepak se tak asi můžou schovávat. Ale bylo mi to vlastně i jedno. Ať si dělají co chtějí.
Když mě už i zírání do blba a přemýšlení o ničem nebavilo, rozhodla jsem se, že zavolám na ty dva, ať si pro mě přijdou a pošlou mě konečně odpočatou zpátky k Daxovi. Ale byla jsem moc líná na to je dokonce i zavolat, a tak jsem si je jen představila. No a když jsem otevřela znova oči? Oni tam fakt byli. Asi to ovládám už malinkato víc, než bych si myslela.
,,Co je?" zavrčel Dipes. ,,To nemůžeš radši zavolat, abych se na tebe psychicky připravil ty existenční omyle?"
Probodla jsem ho pohledem. ,,Jak jako? Já nevím v koho nikdo nevěří a o kom nikoho ani nenapadne přemýšlet, protože jste úplně k ničemu!"
,,My nejsme k ničemu!" bránil se Yipes.
,, Joo fakt?" zeptala jsem se sarkasticky. ,, A co teda dneska měla být zase ta vaše debilita, hm? Máte mě hlídat a pomáhat mi..ne mi všechno mařit!"
Na to oba jen zrudli. Ani jsem nijak neočekávala odpověď.

Po chvíli jsem usoudila že můj pobyt zde je značně k ničemu. Byla jsem dost odpočatá, měla jsem všechny svoje biologické potřeby a tak jsem se domnívala, že je načase vrátit se k Daxovi, kde čas zjevně ubíhal úplně jinak než tady.
Dipes měl nejspíš v plánu mi něco sdělit, protože se nadechl a pootevřel tu svojí malou pusinku, ale já jsem se rozhodla, že mě to nezajímá. Beztak to bude jen jeden z dalších útoků na mou osobnost.. Skočila jsem mu proto do řeči a vztáhla jsem k němu ukazováček.
,, Víš co? Nechci to vědět, nemám potřebu poslouchat ty vaše kecy, když nic neporadíte a nepomůžete. Aby jste věděli, jste pěkně k ničemu."
Zaraženě na mě koukali. Dipes možná i trochu uraženě.
,, Jseš fakt blbá." pronesl Dipes. Zvedla jsem obočí. To myslí vážně? Říct mi to takhle přímo?
Otočila jsem se na Yipese. Ten mlčel a neřekl ani slovo. To vážně? On se mě nezastane? Uraženě jsem nakrčila nos.
,,Pošlete mě zpátky na zem."
Dipes protočil oči v sloup a znechuceně kolem sebe začal mávat rukama a říkat tu svou formulku. I když jsem měla sluch dobrý, stejně jsem nebyla schopna si jí zapamatovat. Bylo to složitý. Jejich obraz se mi začínal vlnit před očima a bylo mi trochu špatně od žaludku. Věděla jsem že už jen pár vteřin a probudím se zpátky na Daxově podlaze. Těšila jsem se jak nikdy. Být s těmi dvěma bylo mnohem horší než ten údajný ,,trest". Téměř všechno už splynulo v bílý flek a já rozeznávala pouze jejich rozmazané drobné siluety. Dipes to dořekl a Yipes mu skočil do řeči.
,, Neřekneme jí, že má novou schopnost?"
,,Za tohle? Za to jak byla protivná? Ať si to zjistí sama. I když se jí povedlo ho teda rozčílit pěkně."
Pak už bylo jen ticho. A najednou. Práh mezi dveřmi zaražený v břiše a hlasité tikání hodin, které mi již po několika vteřinách lezlo na nervy. Jo, jsem zpátky. A budu muset Daxe požádat ať ty hodiny ztiší. Než jsem se rukama zapřela do země a zvedla se, v hlavě mi utkvěla jedna myšlenka. Jak jako nová schopnost?

Když jsem došla k Daxovi, překvapeně jsem zjistila že uběhlo teprve pár vteřin a navíc ještě žvýkal tu svojí svačinu. Nechápala jsem jak je toto vůbec možné. Ale pokrčila jsem nad tím rameny a šla jsem k němu. Zajímalo mě, jestli mě třeba už uslyší. A tak jsem na něj hned začala mluvit.
,,Ahoj, hele já vím, že pro tebe uběhla jen malá chvilka, ale nerozmyslel sis to? Vždyť venku je pořád tak pěkně."
Nic, ani sebemenší odpověď. Dobře sluch to není, protože Dax dál v klidu zíral do mobilu. Tak něco jiného? Vidí mě? Zamávala jsem mu rukou těsně před obličejem a podívala jsem se na něj. Otočil se ke mě.
,,Co je An?"
,,Ty..ty mě vidíš? Nechápala jsem a vepsala jsem mu to do mobilu, který jsem mu vytrhla z ruky.
,,Ne? Měl bych snad? Cítím tě přece!" nechápal. Protočila jsem mrzutě oči v sloup. Tak snad příště no. Očividně jsem žádnou schopnost, o které ti dva mluvili neměla. Že by si ze mě dělali srandu? Je to dost možné.. syčáci..
,,Hele víš co.." připsala jsem do mobilu po chvíli. ,,Jestli se mnou nejdeš ven, tak jdu sama, jen kousek, ať se neztratím, ale nevím co bych tu celej den dělala."
,,Tak jo," řekl a usmál se. ,, ale fakt nechoď moc daleko. Jsi trdlo, ještě si ublížíš."
,, Máš o mě strach?" zeptala jsem se se smíchem.
,, Víceméně, no." smál se.
Vrátila jsem mu do rukou mobil a otočila jsem se směr dveře. Představa slunce a čistého vzduchu mě k sobě táhla jako magnet. Otevřela jsem dveře a slunce mi silně vrazilo do obličeje. Dax za mnou si zakryl rukou obličej.
,,Hej, prosvicuje to skrz tebe mě do ksichta."
,,No tak to máš pěkně blbý." rozesmála jsem se.
Nemohl vědět že to říkám, nikde jsem mu to nenapsala. Ale bylo mu to jedno.

Zavřela jsem za sebou dveře a ohlížela jsem se kolem, kde by bylo vhodné místo na posazení do trávy. Nechtěla jsem chodit nikam daleko, jenom jsem na sobě potřebovala cítit slunce. A to splňovala i tahle lokalita okolo Daxova domu. Nejhezčí tráva byla v místě pod oknem, odkud jsme předtím vypadli když se strhla bitva o ovladač. Vlastně je s ním docela sranda, co si budem. S Daxem. Ne s tím ovladačem. Jen aby bylo jasno, zas tak blbá ještě nejsem.
Sedla jsem si tedy tam, zády jsem se opřela o zeď, vyzula jsem si tenisky a nohama jsem si užívala chladivou jasně zelenou trávu. Bylo to boží. Chvíle naprostého klidu jen pro mě. Přes plot souseda jsem pozorovala onoho útočného psa, který tentokrát kousal do nějakého klacku a radostně vrtěl ocáskem. Zajímavé jak se dokáže změnit za takovou krátkou chvíli. Slunce jasně ozařovalo listy stromů, které už byly samozřejmě jasně zelené a jemný vánek větru mi profukoval kolem uší. Netušila jsem, jak dlouho tam budu. Asi do té doby, než se toho dostatečně nenabažím, myslela jsem si. Jenomže se stala jedna velmi zvláštní věc, která mě z uvažování prakticky okamžitě vytrhla. Ozvala se rána rozbitého skla a tříštění střepů. Vyděšeně jsem vyskočila a běžela jsem za roh podívat se, co se děje. Uviděla jsem jasně rezavou hlavu toho protivného pitomce Harlana, jak se otáčí a utíká. Nevěděla jsem, co provedl ale bylo mi jasné že ho musím zadržet. Rozběhla jsem se na boso za ním, protože jsem se samozřejmě nestihla obout a chytila jsem ho za límec. Vyděšeně sebou škubl, div nespadl dozadu a zastavil se. Ten děs v očích, co z něho číhal jsem poznala okamžitě. Něco udělal a právě za to nejspíš bude pikat. Najednou jsem pocítila fakt zvláštní věc. Jakoby mě cosi vcuclo do sebe. Než jsem stihla jakkoliv reagovat, stála jsem na Harlanově místě a on byl fuč. Co se to právě stalo? Najednou se otevřely dveře a zíral na mě překvapený Dax. Tady něco nehraje.

Ahojky, tuhle kapitolu jsem si moc užila 😂 tak snad i vy. Děkuju za přečtení!❤️