Chvíli jsme jenom tak mlčky seděli jeden vedle druhého a snažili jsme se být nenápadní. Mě se to dařilo. Jemu ne. Na to byl moc velký, nešel přehlédnout. Byla přestávka a tak jsme oba s klidem čuměli do davu a poslouchali tu nepříjemně hučící směsici hlasů. Vcelku dost z toho bolela hlava, no. Jeden překřikoval přes druhého. Byli jak malý děcka. Jediný rozdíl byl v tom, že řešili poněkud jiné věci než malé děcka a jejich hlasy byly o dost hlubší, rozumnější a neskutečně přitažlivé. Jen tak mlčky jsem poslouchala, když jsem zaostřila jeden velmi nepříjemný hlas. Vůbec se nehodil mezi všechny ostatní a zdálo se mi, jakoby tam vůbec neměl co dělat. Očima jsem hledala jeho majitele, kterého jsem následně musela okamžitě propálit pohledem, protože se mi strašně hnusil. Patřil samozřejmě Harlanovi a to mi moc potěchy a klidu na duši nepřidalo. Ten kluk mi byl natolik nepříjemný, ( a to jsem ho před tím viděla jen jednou) že při pohledu na něj mi přejel mráz po zádech a naskočila mi po celým těle husí kůže. Potkat takového člověka na ulici, utíkám někam hodně daleko. Dax vypadal, že už je s ním poměrně smířený. Nechápala jsem to. S někým takovým, bych se nesmířila, ani za milion let. S Daxem jsme spolu nijak nemluvili. Bylo příliš nebezpečné na sebe jakkoliv upozorňovat. A jak už to tak bývá, přestávka uběhla jako nic. Tohle jsem na škole ze všeho nejvíc nesnášela. Člověk celou hodinu odpočítával minuty do konce, a když už konečně zazvonilo, přestávka uběhla rychle jako mrknutím oka. A odpočítávání času bylo nanovo. Sama jsem už z toho důvodu školu nesnášela. Upřímně, nenajde se mezi vámi asi moc lidí, co do školy chodí rádo. Samozřejmě, že někdy jsem tam poměrně ráda chodila, ale to bylo tak zřídkakdy, že se to nedá počítat. Zvonění měli v Daxově škole naprosto obyčejné. Stejně jako v naší. Takže žádná novinka. Ale nikdo (teda prakticky nikdo) ho nevnímal. Jako by se vůbec nic nedělo. Prostě se bez sebemenších problémů bavili dál, pokračovali v debatách, smáli se, povídali si, ale nikdo z nich si nenachystal věci na další hodinu. Upřímně, v jejich věku se tomu zas až tak nedivím. Já sama už jsem to nedělala taky. I když je pravda, že někteří šprti v naší třídě, to ještě pořád dělali. Tady to ale nevypadalo vůbec tak, že by nějaká hodina měla následovat. Jako by jim den skončil tou první hodinou, a dál už měli povolení se jenom a jenom bavit. Ani to v nich nijak nehrklo, že zazvonilo, ani jsem neslyšela zoufalé odfrknutí, že už zase začíná hodina. Kdepak. Vůbec nic. Napadlo mě jenom to, že asi následuje nějaká hodně pohodová hodina, při které nemusí vůbec nic dělat, a tudíž je pro ně prostě jako přestávka. I takových se u nás ve třídě pár našlo, byly třeba maximálně tak jednou dvakrát do týdne, ale byli jsme za ně většinou rádi. Ve třídě jsem sedávala se svojí nejlepší kamarádkou Jane, a bavily jsme se většinou celé takové hodiny. I když, upřímně nevím, jestli i ona mě považuje za svou nejlepší kamarádku. Já jí ale ano. Nikoho jiného totiž prakticky nemám. Alespoň ne ve třídě. Alex, July a Marthin chodili na jinou školu. Ale hned vedle té naší, takže jsme se vídávali v obědových pauzách. Zlatý časy. Přišlo mi to jako věčnost, když jsem ještě docela normálně žila. A nebyla jsem něco divného. Něco jako duch a přitom ne tak docela. Jo jsem divná. I když.. ne že bych nebyla už dávno, ale teď jsem divná jinak.
Trvalo ještě poměrně dlouho, než se objevila ve třídě učitelka. Byla malá, vychrtlá, na nose měla veliké brýle, a v rukách hory knih. Taková typická šprtka. Byla od pohodu mladá, asi teprve nedávno vychodila vysokou. Pokud jí tady neměli dlouho, mohlo to taky vysvětlovat to, proč pro nikoho nebyla autoritou. Prakticky nikdo z ní neměl respekt. I přesto že přišla, položila si věci na stůl, a otočila se čelem do třídy, aby se pozdravila s ostatními, nikdo se ani nezvedl, ani neřekl slovo. Všichni pokračovali dál ve svých činnostech, a nikdo si jí nevšímal. V očích jí byla vidět zoufalost. Nevěděla si rady. Bylo mi jí upřímně docela líto. Tiše trpěla a věděla, že touhle fází si musí projít, než konečně dospěje aspoň na takové místo, aby jí žáci alespoň trošku respektovali. Snažila se na ně něco mluvit, ale přes sílící hluk ve třídě jí nešlo vůbec slyšet. Natožpak rozumět. Byla smutná, nešťastná a nevěděla co dělat, aby upoutala aspoň trochu pozornosti. Přešlapovala ze strany na stranu, v rukou si žmoulala rožek svého trička, a neustále si vytahovala brýle výš na nos. Byla nervózní, jako by to snad byla její první hodina v téhle třídě. Neměla jsem ponětí co vyučuje. A už vůbec jsem netušila, jak jí pomoct. Pak měla napadlo, že bych nějak mohla využít Daxe. Ten by přece něco mohl říct. Nějak se jí zastat nebo tak. Jemně jsem do něho šťouchla a on se na mě překvapeně podíval.
,, No? " napsal nenápadně na lavici. ,,Co se děje?"
,, Tak se jí alespoň trošičku zastaň, ne?!" odepsala jsem mu na to. ,, Copak nevidíš, že už si s bandou vysokých týpků s hromovými hlasy neví rady? Víš jak se musí cítit?"
,,A proč bych to jako měl dělat zrovna já? Budou si myslet že jí podlízám, tohle si musí vyřešit sama." rozčileně napsal a obočí mu varovně vyskočilo vysoko nahoru.
,, Protože jsi z nich největší a mohli by z tebe mít respekt. Jak si ho má asi tak získat ona, aniž by na vás musela být zlá, hm?" nedala jsem se.
,, Tohle není moje starost! " napsal ještě rozčileněji než předtím. ,, To ona si vybrala takovou profesi! "
,, A jak asi tak mohla tušit, že dostane na starost takovouhle třídu?! " odmlouvala jsem. ,, Vždyť si to zkus sám, víš jaký to musí být?"
,,A proč to dáváš za vinu mě? Vždyť já za to nemůžu!"
,, Já ti to nedávám za vinu, jenom vím, že jseš tam někde v hloubi hodnej kluk." řekla jsem.
,,Tak to se teda pleteš.." odepsal. ,,Bejvávalo."
Posmutněla jsem. Tohle znělo fakt hrozně bolestivě. Jako by ho kdovíco poznamenalo na celý život. Jako by snad všechno vzdal. Ale při pohledu na neustále zoufalou učitelku, jsem se oklepala. Teď bylo potřeba co nejrychleji jednat.
,, Takže ty teda doopravdy odmítáš jí jakkoliv pomoct umlčet tvou hlučící třídu, hm?" zavrčela jsem naštvaně. Sice to nemohl slyšet, ale mám takový dojem že to tušil. Že jsem naštvaná. Důrazně zavrtěl hlavou, jako by se mu už nechtělo odepisovat, a dál si hledět svého. Nebo, jako svého.. no.. prostě dál čuměl kamsi do blba. Fakt dokonalá činnost. Fakt něco, co ho naplňuje a taky důvod, proč svým důrazným hlasem nemůže říct cokoliv pro to, aby se jeho spolužáci utišili. Tuhle neochotu z něj dostat nebude úplně nejlehčí, to jsem víceméně tušila.No bude to ještě fuška, ale já jsem přesto potřebovala, abych jí nějak pomohla teď hned. Musela jsem to udělat. Bylo mi jí až příliš líto, než abych to nechala prostě být. Až jsem se divila, že mi nezačala hořet hlava jak jsem nad ní usilovně přemýšlela. Ona celá zpocená a rozklepaná přešlapovala z místa na místo, očima těkala z jednoho člověka na druhého a nervózně se kousala do spodního rtu, jakoby snad čekala že třída zmlkne sama od sebe a z ničeho nic jí začne věnovat svou pozornost. Tak to se fakt nestane, holka.. Tomu by se totiž říkal asi zázrak. Jenomže se nic nedělo. Hluk v téměř čistě chlapecké třídě se stupňoval a učitelčin výraz byl čím dál zoufalejší. Musela jsem jednat. Aniž bych to napsala na stůl, aby si to Dax přečetl, zařvala jsem na něj : ,,No tak!! Musíš aspoň ty mít trochu soucitu, když oni ne, ne?" A jemně jsem do něho šťouchla. Netušila jsem, co to bude mít za následek a ani by mě to nenapadlo. Ale Dax, vzhledem k tomu že neslyšel co říkám a jenom ucítil to žduchnutí, které nečekal, se tolik lekl, že se se svou výškou jako rozhledna i s židlí skácel k zemi. Vyděšeně jsem vypískla když jsem si uvědomila co se stalo a vyletěla jsem k němu. Udělalo to dostatečně velkou ránu na to, aby celá třída překvapeně zmlkla a všichni obrátili svou pozornost na Daxe, ležícího na zemi. Dřepla jsem si vyděšeně k jeho hlavě a kontrolovala jsem, jestli mu nic není. Držel se rukou ve vlasech a se zakňučením se posadil. Chvíli bylo ve třídě hromové ticho. Všichni očekávali co Dax řekne, nebo udělá. Potom se ale ozval protivný pisklavý hlas mutujícího kluka, který protrhl to ticho jako šipka.
,, Na židli se nehoupeme!!" prohlásil Harlan, načež mu Dax věnoval znechucený pohled. Neznal okolnosti ale stejně se do toho musel plést. Mělo to asi vyjádřit jeho debilitu, nebo co. Popadla jsem mlčky Daxe za ruku a on mi věnoval krátký pohled plný zloby tak, aby si nikdo nevšiml že tam jsem s ním. Pomohla jsem mu na nohy a on zvedl svou židli, stále se rukou držíc ve vlasech a sedl si zpátky do lavice. Byla jsem zděšená z toho co jsem způsobila a cítila jsem se strašně. Provinile. Dax byl naštvaný ale zachoval naprostý klid a neřekl ani slovo.
,,Ehm, no.. když jste konečně zmlkli potřebovala bych vám něco říct.." ozvala se tiše učitelka. Ve vteřině se na ní upřely zraky všech přítomných ve třídě. Aniž bych nad tím nějak přemýšlela, najednou mi to došlo. Já jsem vlastně nevědomky dosáhla svého, když jsem chtěla, aby jí Dax pomohl sklidnit ostatní. On je sklidnil. Sice to pro něj asi bylo bolestivější než kdyby řekl pár slov, ale co. Za tu svojí zarputilou tvrdohlavost si může sám. Najednou už jsem se necítila tak strašně. Vždyť jsem jí dokázala pomoct. A to teď bylo hlavní.
,,Ty, chlapče.." řekla a ukázala na Daxe bradou, protože ruce měla plný učebnic. ,,Jsi v pořádku?"
,,Co? Já?" zeptal se zaraženě. ,,Jo!"
,,Fajn.." řekla klidně. ,,Minule už mě představoval pan ředitel, budu vaše nová učitelka angličtiny. Kdyby jste kdokoliv měl nějaké otázky, přihlašte se, ráda je zodpovím."
Nechápala jsem. Co se to stalo? Během několika vteřin si zjednala dostatečnou autoritu na to, aby už si nikdo z té bandy nedovolil ani promluvit. Koukala jsem na ní nevěřícně. Očima jsem těkala z ní na Daxe a zpátky. I on byl neskutečně překvapený. Ale šlo vidět, že je na mě dost naštvaný. Mrzelo mě to. A chtěla jsem se mu omluvit. Ale pokaždé, když jsem se ho dotkla, nebo do něj nějak drcla aby mi věnoval pozornost a abych se mu mohla omluvit, jen se oklepal, popřípadě se i trochu zamračil a ignoroval mě. Odmítal se mnou komunikovat. Byla jsem z toho dost zoufalá, protože komunikace v mém úkolu byla klíčová. Hodina angličtiny probíhala v klidu. Už jen z toho důvodu, že je to lehký jazyk a kdo by ho taky neznal, když se jím tady mluví odmalička. Ale i učitelka diskutovala v pohodě a klidu. Říkala látku a ostatní si jí mlčky psali do nějakého papíru, sešitu, nebo kdoví co za salát to bylo. Bylo to fajn. Ve třídě nebyl ten odporný napjatý klid jako u předchozí učitelky. Naopak tady panovala pohoda a pořádek. Za tu dobu jsem se nejmíň stokrát pokusila o trochu Daxovy pozornosti. Ale on se se mnou prostě nehodlal bavit. Doufala jsem, že o přestávce se to změní. Ale nic takového se bohužel nestalo. Hodina skončila, učitelka odešla, ve třídě byl zase hluk ale Daxova nabroušená nálada se nezměnila. Nechápala jsem to. Ještě koncem minulé hodiny byl nadšený vydařeným testem a najednou se tvářil, jak kdyby chtěl umřít. Je jak ženská v přechodu.. a pak že my holky jsme náladový..pche. Dax najednou vstal a šel ze třídy pryč. Vzhledem k tomu, že tam nechal všechny věci jsem usoudila, že se vrátí. Ale stejně jsem se vydala za ním. Třeba mě tím vybídl a chce si promluvit.
,,No tak co je? Proč jsi tak protivný? Copak já můžu za to, že ses lekl? Já jsem tě svou silou z tý židle teda neshodila. A navíc bys mi měl být vděčný.. udělal jsi tím dobrý skutek a ten by ti měl dělat radost, pokud vím." ječela jsem za ním. Na chodbě nikdo nebyl. Ani živáčka. Tak jsem využila situace. Zatáhla jsem ho za ruku k sobě a zastavila jsem tak jeho svižný krok. Silně sebou škubl. Nejspíš vůbec ještě netušil, že jsem z tý třídy odešla s ním.
,,Co chceš?" zařval na mě a ohlédl se kolem sebe jestli nikde nikdo skutečně není. Když se ujistil že ne, otočil se přímo na mě. Byl až moc blízko, takže jsem ho rukou zatlačila do hrudníku a trochu jsem ho tak odstrčila. Nemám ráda když někdo dělá něco, co je mi nepříjemné. V jeho případě jsem mu to však odpustila, protože on nemohl tušit mou přesnou polohu.
,,Co máš za problém!?" zaječela jsem na něj. Potom jsem si uvědomila, že to nemá žádný význam, když mě neslyší a začala jsem mu bušit do ramene. Znechuceně vytáhl z kapsy svůj mobil a podal mi ho. Nebo ho spíš jen tak nabídl vzduchu. Chňapla jsem po něm a svojí otázku jsem do něj hned vepsala. Vtiskla jsem mu mobil zpátky do dlaně a on si mojí zprávu přečetl. Ušklíbl se a mobil zase schoval.
,,Ty se ještě ptáš?!" ječel po mě. ,, Nemyslíš si že už tě mám tak akorát dost? Jednou odmítnu udělat to, co chceš ty a ty mě musíš hned přede všema ponížit! Mě je úplně jedno, že to té učitelce pomohlo! Já ale odmítám dělat ze sebe blbce proti svojí vůli!"
Zůstala jsem zaraženě stát. Vždyť se přece zas až tak moc nestalo.. chtěla jsem mu to všechno vysvětlit, ale on ignoroval to, jak jsem na něj naléhala aby mi dal svůj mobil. Odmítal se mnou už nadále komunikovat. Odešel na záchody a já jsem se otočila a šla jsem se smutkem zpátky do jeho třídy.

Tak jsem si sedla na místo kde jsem byla i předtím a zamyšleně jsem koukala z okna. Abych pravdu řekla, docela mě trápilo, že je na mě naštvaný. Cítila jsem se strašně ublížená, vzhledem k tomu, že jsem z mého pohledu v podstatě vůbec nic neudělala a byla na mě svalována vina úplně zbytečně a nespravedlivě. Jenomže jsem si tak úplně neuvědomovala, že pro něj něco tak nepodstatného jako pozornost jeho spolužáků může znamenat ponížení a naprostý selhání. Když jsem si uvědomila že mě to mrzí, hlavou mi probleskla jedna myšlenka.. vždyť já ho asi mám ráda. Protože jinak by mi nezáleželo na tom, jestli se se mnou baví, nebo nikoliv. Mlčky jsem hleděla z okna na všechny ty lidi, malý jako mravenečci a až po chvíli když jsem si všimla blištivého odrazu v okně jsem si uvědomila, že mi po obličeji stéká slza. Šlo to vidět. A kromě toho to taky vystihovalo mojí lítost. Vždyť co jiného jí vystihne víc než slzy smutku, které se i na neviditelném člověku bliští jako diamanty? Rychle jsem si je utřela rukou, aby si jich nikdo kromě mě samotné nestihl všimnout. To by byl asi průser a hanba pro mě. Že brečím kvůli klukovi, kterého znám tři dny. A ještě kvůli takové hovadině.

Netrvalo dlouho a ozvalo se zvonění ohlašující počátek nového pětačtyřiceti minutového utrpení. I když otázka jestli to bylo utrpení nebo osvobození. Jak pro koho. Pro mě to rozhodně bylo osvobození protože v tom tichu co jsem trávila sama ze sebou jsem měla příliš času na sebelítost a jenom mě to rozesmutnělo víc. Těsně se zvoněním se úzkou štěrbinou ve dveřích mezi dvěma spolužáky protáhl Dax a zamířil do své nejzadnější lavice. Nevím, jestli byť jen tušil že tam jsem. Možná si myslel že jsem navždy odešla. Ale jak už jsem řekla, mě na tom ňoumovi záleželo. Pro tentokrát jsem však nechtěla nijak upozorňovat na svou přítomnost. Aby to nedopadlo jak minule a nebyl na mě snad ještě víc naštvaný. Takže jsem prostě seděla tiše jak myška a dělala jsem, že neexistuju. A bohužel, takhle to bylo ještě čtyři přestávky a čtyři hodiny. Ticho a klid. Dax se věnoval učení, v některých případech spánku ale ani ho nenapadlo uvažovat o tom, co se přihodilo. Já jsem celou dobu jen čekala na vlídné slovo. Ale nic takového se bohužel nekonalo. Snad na mě i zapomněl. A nebo na mě musel být asi opravdu hodně naštvaný. Když však začala sedmá hodina a zazvonilo na její ohlas, Daxův výraz se změnil. Jakoby si na něco vzpomněl. Měla jsem naději že snad na mě když v tom si sám pro sebe potichu špitl : ,,Test! No do.. já zapomněl!"

Do třídy si to nakráčel starý učitel a po pár větách začal rozdávat papíry. Dax věděl že je v háji. Já věděla že on je v háji. Všichni věděli že jsou všichni v háji. Ale učitel dodal : ,, Máte štěstí, dal jsem vám tam možnosti a,b,c,d budete to mít lehčí."
To znělo fajn. Alespoň já bych za to byla ráda. Ze svých zkušeností jsem věděla že je to o dost snazší než normálně. Ale chápala jsem že na jejich místě bych to tak pozitivně nebrala. Zvlášť jestli jim to nejde. Vzhledem k tomu, že Dax seděl až úplně vzadu, se k němu papír a testem dostal až úplně naposledy, když už si nad tím ostatní nešťastně lámali hlavy. Dax se podepsal a vzal opatrně do rukou propisku. Všimla jsem si, že se trochu klepe. Má strach? Záleží mu na tom známka či tak něco? To bylo jedno. Jestli to neví tak je v háji tak jak tak.

Mlčky jsem si přečetla první otázku. Dax se při pohledu na ní nervózně kousal do spodního rtu, ale v tom jsem si to uvědomila. Tohle vím! Vždyť to je lehký! Nechápala jsem jak to může všechny tak trápit. Tuhle látku jsem uměla pomalu nazpaměť, jak mi připadala lehká. Jenomže Dax tipoval. Váhavě zakroužkoval špatnou možnost a mě z něho málem kleplo.
,,Hej.." špitla jsem a jemně jsem se ho dotkla. ,,To máš špatně brouku."
Dax se ohnal rukou jako by vyháněl nějaký hmyz a zasyčel.
,,Dej mi pokoj, potřebuju se soustředit.."
Nechápala jsem. Chci mu přece pomoct..
,,Notak! Zvýšila jsem hlas. Jakoby to snad mělo nějaký účinek. ,, Chápeš že ti chci pomoct? Jde ti o známku Velikáne!"
Drcla jsem mu mírně do ramene a on mi věnoval vražedný pohled.
,, Život mi prostě kazit nebudeš.." špitl.
Ještě několikrát jsem se pokusila ho na tu chybu upozornit, ale marně. On prostě tipoval. Jenomže strašně špatně. Přestal se soustředit na moje útoky a přešel k druhé otázce. I tam zvolil špatnou odpověď. Sakra..je o dva ročníky výš než já a neví správný odpovědi na něco tak lehkýho. Nepřestávala jsem na sebe upozorňovat, ale účinek to nemělo. Jen na mě byl víc a víc naštvaný. Děsila jsem se momentu, kdy za své špatné odpovědi dostane pětku a na vině budu já, protože jsem ho ,, znervózňovala,, Když však tipl i třetí odpověď úplně špatně, už jsem vybouchla.
,,Copak mě nemůžeš aspoň pro jednou poslechnout, blbče? Vždyť já ti můžu pomoct! Podívej, vždyť už tam máš raz, dva, tři...a zase blbě, čtyři chyby! A to jsi teprve začal! Nechci vědět jak to bude pokračovat, pokud konečně nedostaneš rozum."
Popadla jsem jeho velkou ruku ve které třímal propisku do obou rukou v momentě, kdy to nečekal a položila jsem hrot propisky na správnou odpověď první otázky. Chvíli na to překvapeně a nechápavě zíral a pak se otočil na mě a zvedl levé obočí.
,, Počkat.." špitl. ,, Chceš mi říct, že znáš odpověď na všechny tyhle otázky?"
,,Ano!!" agresivně jsem mu vyťukala do ramene a v hlavě jsem se modlila ať to ten vysokej pablb vezme v potaz. Naštěstí mu asi došlo že dobrá známka zadarmo se hodí.
,, Takže.."napsal na lavici. ,, Otázka číslo jedna odpověď A?"
,,Ano.." zavrčela jsem.
,,Fajn.." přejel hrotem propisky na možnost odpovědí k druhé otázce a postupně jí posouval níž, dokud jsem mu nepoklepala na rameno jakože : jo, to máš dobře.

Takhle jsme společně postupně vyplnili celý test a já z toho měla fakt mega pocit..jako kdybych ho psala já. Jistá jsem si nebyla jen u dvou otázek, takže ty jsem nechala Daxe tipnout. Taky jsem měla pocit, že se mu alespoň na chvíli a alespoň trochu zlepšila nálada. Ale kdoví. U takového obřího natvrdlého týpka se to posuzuje dost špatně.
Pak bylo učení. Spousta učení. Takže jsem se i já dozvěděla něco nového. Bohužel ale, jsem to asi po dvaceti minutách nedala a vytuhla jsem. Přece jen jsem si to mohla dovolit, že jo. Ten uspávající hlas na mě fungoval doslova jako ukolébavka. Což byl zajímavý poznatek. Který však klasicky nezajímal ani mě samotnou. Pamatuju si už jen to, že mi v hlavě proběhla myšlenka : ,, Spaní na lavici ti moc nepomůže.. jsi rozlámaná ze dvou nocí na gauči..a postel seženeš asi těžko."
Z tichého snění mě vytrhlo zvonění který svým hnusným zvukem protrhlo nepříjemnou školní atmosféru. Nevěděla jsem tak nějak co je horší. Jestli ta hodina, nebo přestávka. Vždyť pro mě byl v hodině aspoň větší klid. Dax do mě mírně žduchl.
,,Hej? Díky An. Bez tebe bych to asi nedal."
Tyhle slova pro mě byla úsměvná. Asi? Brouku, beze mě bys byl úplně v háji, tak nemachruj. Já jsem totiž asi tvůj anděl strážný..
Nic jsem mu na to neřekla, jen jsem si znovu hlavu uvelebila na lavici a postupně jsem podléhala únavě, která mi pomalu ale jistě zavírala víčka. Nechala jsem se. Vždyť co se přece může stát, když se vyspím, že jo.

Probudila mě až palčivá bolest v holeni. Vůbec jsem netušila co to má znamenat, ale silně jsem sebou škubla. Tohle jsem nečekala. Obrátila jsem se bleskově na Daxe a chtěla jsem ho sprdnout, že do mě kopl. Jenomže k mému úžasu tam nebyl. Začala jsem se vyděšeně rozhlížet po celé třídě a očima ho hledat. Ale nikde nikdo. Začala jsem panikařit. Co teď? Kus ode mě byla jenom uklízečka, která mě před chvílí flákla koštětem do nohy, ale jinak tady bylo liduprázdno. Dax by mě tady přece nenechal, že ne? To by mi přece nemohl udělat.. jenomže tady skutečně nebyl. Opatrně jsem se vyhrabala z lavice a obešla jsem uklízečku, která pokračovala ve své práci. Vrhla jsem se k nástěnce abych zjistila,co se děje. Neuvěřitelný jak dlouho jsem spala. Poslední hodina skončila už před dvaceti minutama. Takže tu logicky nikdo nebyl. Všichni šli domů. A Dax si nejspíš myslel, že jsem šla s ním. Nebo mě schválně nevzbudil, aby se mě zbavil. To je taky možnost. Ale to by mi přece nemohl udělat. Vždyť jsem mu říkala jak moc mi záleží na tom, abych splnila svůj úkol. A nemůžu si dovolit ho ztratit. To přece nejde!
Vyletěla jsem ze třídy na chodbu a tak jak jsem si vybavovala cestu sem, jsem letěla k východu. Schody... běžela jsem jako kdyby mě někdo střelil do zadku a vzteklá sama na sebe jsem si drala vlasy. Proč jsem takový nemehlo! Jenomže kromě tohoto všeho jsem měla smůlu ještě v něčem. Popadla jsem za kliku východu a zjistila jsem něco velmi nemilého. Že je zamčeno.. ještě několikrát jsem se pokusila dveře otevřít ( nikdo poblíž naštěstí nebyl, aby neviděl moje zoufalé pokusy) ale nepomohlo to. Nic to neměnilo na tom, že potřebuju klíče. A ty? Ty mohla mít snad jen jediná živá osoba v téhle budově. Uklízečka. Takže jsem se rozběhla zpátky do schodů. Pak jsem se málem ztratila v chodbě, když jsem vylezla o patro níž a zase mi to ubralo drahocenný čas. Když jsem konečně došla ke správným dveřím, uklízečka už tam nebyla. Ale notak!
Šla už asi uklízet do jiné třídy. Takže jsem prolízala jednu třídu za druhou ( díky bohu bylo všude otevřeno, aby se větralo) a pátrala jsem po ní. Když jsem jí konečně našla, začala jsem přemýšlet jakým způsobem se dostat ke klíčům. A kde je tak asi má? To bylo potřeba nějak zjistit ještě před akcí. Opatrně jsem jí obcházela a nahlížela jsem do všech jejích kapes. Ne. Tam nikde nic nebylo. Začala mě napadat zoufalost. Už jsem skoro začínala panikařit, když jsem si všimla svazku klíčů, který byl položený na vozíku s nářadím na uklízení. Teda že to bude až takhle snadný, to jsem nečekala. Okamžitě jsem je popadla tak, aby necinkaly a rychle jsem s nima vyběhla z místnosti, aby si nestihla všimnout levitujících klíčů. To by byl asi trošku trapas. Letěla jsem zase zpátky k východu a cestou jsem div nevrazila do nějakýho týpka ve smokingu kolem čtyřicítky. Trošku divně na mě koukal. Ale jestli viděl ty klíče..je mi to vlastně jedno. Tak ať. Co se mnou asi tak udělá. K mýmu štěstí se rozhodl, že ty klíče pronásledovat nebude a dál se věnoval svému. Zmizel někde za rohem. Já jsem se zastavila u dveří a vytřeštila jsem oči, když jsem si všimla, že najít ten správný klíč nebude jen tak. Svazek jich totiž obsahoval tak třicet. Bože.. ještě mi řekněte že tam ten správný vůbec nebude. To bych byla ale taak naštvaná. Zvedla jsem obočí, nadechla jsem se a vzala jsem mezi palec a ukazováček první z klíčů, který mi padl do ruky. Leda hovno. Tenhle to není. Dobře.. nepanikař. Jeden to bude. Určitě. Teda.. doufám. Vzala jsem druhý ale byl malý sotva jako klíč od skříně. Takže ten jsem vrátila zpátky a vzala jsem třetí. Už jsem ho skoro zastrčila do klíčové dírky, když jsem si všimla štítku na něm, kde bylo napsáno ,, šatna".
,, Dobře tedy. Tohle bude těžší než jsem čekala." řekla jsem a mlčky jsem do dlaně vzala už čtvrtý klíč.

Nazdar. Tak další kapitola. Mějte sa tu. 😘