Noční Berlín byl překrásný, ani v noci v něm nebyla tma.

Blonďák kráčící ulicí však tvář upřel k obloze. Přes to všechno světlo hvězdy vidět nebyly. Scházel mu jejich třpyt a jas. Scházely mu ty tisíce světel, jimiž byla noční černota poseta.

Jeho kroky opět vedly do temnější části města, do té, kterou běžně lidé nevyhledávali. Opět kráčel sám s malinkou nadějí plápolající v jeho nitru. V duchu se upínal právě k těm hvězdám na obloze. Aspoň jedna z nich musela být pro lidstvo šťastná.

Jak se tak ponořoval do čím dál kriminálnějších čtvrtí, přestával přemýšlet. Myšlenky nahradilo prázdno a ozvěna jeho kroků.

Většina oken byla utopena ve tmě. Lidé už spali. Spousta jich ale pořád mělo rozsvíceno.

Tiše si začal pobrukovat písničku, kterou dnes slyšel v rádiu. Byla od Hamicela a byla nádherná. Jak si tak pobrukoval, ticho začínalo být snesitelnější. Bylo totiž narušeno jeho tichým zpěvem. Jeho zpěv zdaleka nedosahoval takové kvality, jakou mělo modrovláskovo původní znění.
To ho ale netrápilo, kolikrát za život si zkoušel zpívat? Mnohokrát to nebylo a pokud ano, nebyl mu text takto blízký. Když se vzpamatoval a začal opět normálně přemýšlet, byl už opravdu hluboko.

Poplašný signál mu zazněl v hlavě ihned, jak uslyšel první kroky. A najednou jich bylo více než jen jedny. Zpoza rohu vyrazila tlupa mladíků snědé pleti. Dva z nich ho popadli a třetí, zjevně jejich vůdce, se postavil před něj. Ve všem mu to připomínalo nedávnou událost, akorát ta byla poblíž jeho domu.

Dech tohoto muže nebyl cítit až tak hrozně. Zvedl hlavu směrem k oknům a počítal.

Raz, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct. Jedenáct rozsvícených bytů. Rovnou se rozkřičel o pomoc. Nečekal na později. Třeba tentokrát něco bude jinak. Někdo ho uslyší a zasáhne.

Umlčela ho rána do břicha a studené ostří na krku. V oknech zahlédl siluety. Několik jich zase rychle zmizelo, některé zůstaly. Pomalu polkl, strach mu sevřel útroby. Tohle minule nezažil. Při minulém pokusu mu nikdo netiskl ledové ostří k hrdlu.

„Máš peníze?" zeptal se ho jejich vůdce.

Všechno probíhalo jako předtím.

Blonďákovi opět pohasla světla naděje v očích. Lidé v oknech na něj hleděli a jejich pohledy ho spalovaly. Bolelo ho, jak ho ti muži drželi i to, že opět nikdo nepřišel na pomoc. Možná se všichni báli.

„Proč to děláte?" hlesl tiše. „Cožpak musíte okrádat lidi, abyste přežili? Děláte to proto, že vás to baví?"

Vůdce, svalnatý muž s dlouhými hnědými vousy, se hlasitě zasmál.    „Odkud seš? Zjevně ze slušně zaopatřený rodiny, že?" Zkřivila se mu tvář v úšklebku. Vynikla tedy jeho jizva na tváři, která díky nakrčené kůži zvýrazněla. „Neznáš svět tady venku, někdo musí o peníze přijít, aby naše děti měly co jíst, tak to tady chodí. Jestli se ti to nelíbí, běž si někam stěžovat," poslední větu prakticky vyplivl. Znělo v ní tolik opovržení a nenávisti, až se nad tím blonďák musel zarazit. Ten tón mu připomínal sebe samého, když měl vztek.

Blondýn v překvapení otevřel ústa. „Vy-"

„Myslíš si, že to někdo z nás dělá, protože chce?" zabručel. Vlastně vůbec nevěděl, proč to tomu mladíkovi říká. Muselo to být něco v jeho výrazu, co ho nutilo svěřit se. „Jo, jsou takový party, ale zrovna tady Jürgen má doma sedm dětí a jeho práce mu nestačí, musí nějak nakrmit rodinu." Ukázal na černocha, který blonďáka držel za pravou paži.

Když si ho blondýn podruhé přeměřil, nevypadal už tak nepřátelsky. Vlastně měl celkem milou tvář. Černé kudrnaté vlasy byly pro jeho rasu tolik typické, hnědé oči barvy čokolády ho ničím neodlišovaly, plné rty, nyní stažené soustředěním také nebyly ničím neobvyklým. Ničím nevybočoval, vypadal jako obyčejný muž, kterého bylo klidně možné potkat na ulici, jak drží manželku za ruku.

„Na mě doma čeká manželka, až přinesu výplatu. Nesmí se dozvědět, že mě vyhodili," dokončil jejich vůdce a jeho pohled ještě více ztvrdl

Mladíkův pohled posmutněl ještě více.

„Proč vám někdo nepomůže?" zeptal se tiše. Odpověď však čekal, jak by se mu mohlo dostat jiné.

„Každej člověk na týhle planetě pomáhá jen sám sobě," zavrčel muž.

Věděl, že to, co hodlá udělat, nemusí mít dobré následky. Moc dobře věděl, že to není dobrý nápad, ale někde v něm. Někde hluboko v jeho nitru měl nutkání udělat to.

Vlastně ani nevěděl, kdy čepel nože zmizela z jeho hrdla. Možná to bylo teprve před chvílí, možná už několik chvil zpátky.

Prudce škubl levou paží, muž, který to nečekal ho pustil. Vůdce party se na něj chtěl vrhnout a černoch jím za pravačku prudce smýkl. Blondýn však jen z kapsy kabátu vytáhl peněženku. Natáhl ruku k hnědovousému muži. „Víc nemám," přiznal popravdě.

Pravá ruka ho nepříjemně bolela. Prudké smýknutí a držení v nepřirozeném úhlu nebylo nic příjemného.

Zloděj si ji nedůvěřivě vzal, ale když ji otevřel jeho tvář se rozjasnila. „Pusťte ho," přikázal.

Výrazy všech včetně blondýna se změnily v nechápavé. Nikdo ho nepustil, drželi ho dál a zjevně byli přesvědčeni, že jejich vůdce nejedná správně.

„Tak neslyšeli jste mě snad? Pusťte ho!" štěkl po nich muž a oba ho neochotně pustili.

Blonďák byl volný. Opatrně si protáhl paže, které ho od pevného sevření bolely. Nevěděl, co má očekávat. Neodvážil se jít pryč.

Muž k němu přistoupil blíž. „Muselo nám tě seslat samo nebe. Možná budu moct dceři koupit lístek na toho zpěváka, co za pár dní přijede sem do Berlína. Pokud bude někdo prodávat nevyužité lístky." Vypadal, že si mluví sám pro sebe. „A teď běž," kývl na blondýna. „Jdi a už se tu neukazuj, pokud nechceš dopadnout špatně."

Zelenooký mu věnoval poslední pohled. Pohled plný beznaděje, smutku a zlosti. Pohled, který stejně nikdy nic nezmohl. Vždy se jím jen díval ve chvílích největších pochyb. Pochyb, zda pokračovat v tom, co začal. A potom se otočil a vyrazil pryč.

Nechali ho jít, neplazil se domů pomlácený jako minule, přesto měl ještě horší pocit. Pocit bezmoci a beznaděje. Pocit naprosté marnosti. Pocit, že byl tak blízko k člověku, přesně věděl, co ho trápí, a nemohl s tím nic udělat.

S povzdechem zavrtěl hlavou a kousl se do rtu.

Zamířil zase pryč, zpět do hotelu.

Už si nezpíval.