Seděl v kavárně uprostřed města.

Bylo to den zpět, co mu volal Hamicel. Oznamoval mu, že bude mít sérii několika koncertů v Německu a prosil ho, jestli by tam nemohl přijet. Bude mít několik dní volna a mohli by je strávit spolu. Nabízel mu dokonce, že mu proplatí cestu. Blonďák se musel rozmýšlet, chtěl se lidem vyhýbat a ne kvůli jednomu jet tak daleko. Nakonec však přislíbil, že přijede a peníze za cestu odmítl. Ještě ten večer si zarezervoval hotel, koupil letenku, sbalil si kufr a vyrazil. Proklínal se za to.

A nyní seděl v centru Berlína v jedné z největších kaváren, které kdy viděl, a pozoroval okolí.

Jeho pozornost upoutala drobná blondýnka sedící kousek od něj. U ucha měla telefon, cosi do něj tlumeným hlasem říkala a u toho gestikulovala. V jejích očích se objevovalo čím dál větší podráždění.

Nerozuměl jí přes hluk kolem, i když německy uměl celkem obstojně. Celý život se věnoval studiu jazyků, a tak jich ovládal více. Když hovor ukončila, otevřela na něm poznámky a začala do nich zběsile něco psát. Vypadalo to, že píše něco do práce.

Odklonil svůj zrak zase jinam. Venku po ulici prošla matka s dítětem. Dítě usedavě vřískalo, ale jeho matka se neohlédla, jen ho vláčela davem pryč.

Na sloupu kousek od tohoto výjevu spatřil usmívající se Hamicelovu tvář. Pohledem přeletěl termín koncertu v Berlíně. Byl jako poslední a konal se za dva dny, až skončí, bude mít modrovlásek tři dny volna. Do té doby se blondýn bude muset nějak zabavit, což momentálně nevypadalo jako snadná věc.

Věděl, že jestli chce pokračovat v tom, co začal, bude muset vyrazit v noci ven i zde. Nemohl soudit lidi jen podle jednoho státu, ale naděje, že tady to bude jiné, už vymizela při příletu na letiště.

Mávl na obsluhu a nechal si přinést další čaj. Dívala se na něj divně, už tam seděl dlouho a pořád jen pil čaj. Navíc on působil podivně. Při rozhovoru se snažil nedívat se jí do obličeje a klopil oči ke stolu, aby neviděla jejich jasně zelenou barvu. Neměl rád, jak lidé na neobvyklé věci zírali a jeho oči se za normální pokládat nedaly.

Blondýnce opět zazvonil telefon a s úsměvem hovor zvedla, už otevírala ústa, ale ihned je zase zavřela. S prázdným výrazem zůstala zírat kupředu. Poslouchala a oči se jí začínaly lesknout. Ať byl na druhé straně kdokoli, musel ji svými slovy ranit.

Až teď si všiml, že na stole leží semišová krabička. Došlo mu, že tady na někoho čekala. Nepatrně pohnula rty. Nedokázal poznat, co řekla. O několik vteřin později mobil hodila do kabelky, několikrát zamrkala slzy a rychlou chůzí zamířila na záchody.

Zůstal sedět a zíral na místo, kde ještě před chvílí byla. Čekal, kdy se vrátí, ale ona pořád nepřicházela, a tak vykročil za ní. Dorazil před dámské toalety a zaťukal.

„Obsazeno," ozval se zpoza dveří vzlyk.

Zaklepal znovu a znovu.
„Říkala jsem, že je obsazeno." Dveře se rozrazily, tak prudce, že ho jen o vlásek minuly.

Blondýnka vypadala hrozně. Řasenku měla všude po obličeji a makeup měla také rozmazaný.

Jen tam stál a zíral na ni.

„Já jen, zdálo se mi, že se něco stalo, tak jsem vás chtěl zkontrolovat." Vzpamatoval se a pokusil se příjemně usmát.

„Jste milý, ale jsem v pořádku, můžete jít." Pokusila se dveře zavřít. Strčil mezi ně nohu.

„Musím s vámi nesouhlasit, takto většinou nevypadá člověk, který je v pořádku." Nesmlouvavě dveře otevřel. 

Vrhla na něj spalující pohled, prošla pod jeho rukou a naštvaně zamířila zpátky. Dosedla na její místo a blonďák si opět sedl na své.

Sedl by si k ní, jenže si nebyl jistý. Vypadala, že je na něj naštvaná a on, ač ho to mrzelo, to toleroval.

Její mobil už potřetí zazvonil a podle výrazu, který se na její tváři usadil, poznal, že by to mohla být stejná osoba, kvůli které tak brečela.

Ihned jak telefon položila se jí oči nahromadily novými slzami. Podívala se na něj a on se zvedl. Tentokrát nezapochyboval. Bez pozvání si k ní přisedl a mlčky jí podal kapesník.

„Co se stalo?" zeptal se mírným tónem.

„Rozešla se se mnou," plačtivým hlasem odpověděla. „A - a teď znova volala - a ona si sem chce pro něco přijít." Bylo jí stěží rozumět.

Nechal ji posmrkávat do kapesníku a soucitně jí položil ruku na rameno. Trvalo dlouho, než se opět uklidnila.

„Pro co si sem chce jít?"

Blondýnka jen zvedla levou ruku a posunula mu ji před obličej. Na její ruce se třpytil zásnubní prstýnek. „Prý - prý za něj dala hodně peněz a potřebuje je zpátky," vysvětlila mu.

Blonďák zatnul zuby.

Dívka najednou ztuhla a vytřeštila oči. Rychle si začala otírat slzy do kapesníku a ten zbytek, kterým byly její modré studánky naplněny, zamrkala. „Běž ke svýmu stolu," sykla na něj.

Uposlechl a na nic se neptal. Jen co dosedl, dveře kavárny se rozevřely a ozval se zvonek oznamující nově příchozího.

K blondýnce si to mířila krásná černovláska. Zastavila se u jejího stolu a beze slov natáhla ruku směrem k ní. Ubrečená dívka si z prstu strhla prstýnek a mrskla jí ho do dlaně.

Černovlasá jen pohodila vlasy a otočila se k východu.

Vztek jím silně zalomcoval a on se postavil. Zastoupil jí cestu. „Co ti udělala, že máš důvod provést jí tohle?" zavrčel na ni.

„Ona?" odfrkla si.

„Má jméno." Bylo mu špatně, přesto se snažil vypadat klidně.

„Dobře," ušklíbla se, „Annie mi neudělala nic. Jen jsem zjistila, že mám na lepší, než je ona." Hned, jak tato slova vypustila z úst, se k němu naklonila.

Jejich rty se na několik vteřin spojily. Když si uvědomil, co se vlastně děje, odtrhl se. Bylo mu jasné, že to udělala kvůli blondýnce. Třásl jím vztek a měl co dělat, aby ji nepraštil. Nikdy by však ženu neuhodil, ať si to zasloužila sebevíc.

Mlčky jí ustoupil z cesty, jeho oči nebezpečně ztmavly. Když se vrátil k, nyní už opět brečící, dívce, zelená jeho duhovek byla zase světlá. Sedl si vedle ní a položil jí ruku na rameno.

„Annie, jsi v pořádku?" otázal se mile. Neodpovídala. „Tak, Annie, jsi v pořádku?"

Blondýnka zavrtěla hlavou a obejmula ho. „Já nevím," vzlykla.

Opatrně ji pohladil po zádech.

Všechny emoce, které cítil, v sobě dusil. Nenávist k lidské rase, jaká v něm plála, se nedala vyjádřit slovy. A tak jen pevně sevřel víčka a držel dívku v objetí.