Rozlepil oči a překvapeně zamžoural. První čeho si s úlekem všiml bylo, že není u sebe v domě.

Posadil se na posteli. Kéž by si vzpomněl, co se vlastně dělo. Jenže hlavu měl prázdnou a kromě bolesti celého těla měl k dispozici jen ten cizí pokoj. Věru málo prostředků k rozpomenutí.

Podíval se na hodiny v pokoji, bylo osm hodin večer téhož dne. Vše mu začalo zapadat na své místo, když se opatrně postavil na podlahu a bolest mu zabránila v jakémkoli dalším kroku.

Mladík ho předtím musel dovléci k němu domů a tam musel ihned usnout, protože si nic nevybavoval. Podepřel se pevného nábytku, nebylo mu dobře. Při pokusu udělat další krok se mu zamotala hlava a on s tupým úderem dopadl na zem. Nepokoušel se vyškrábat na nohy, hlava se mu točila. Musel do ní při souboji dostat ránu.

Seděl na studené podlaze a přemýšlel, co dál. Hnědovláska otravovat nechtěl, ale domů se v tomto stavu těžko dostane a do nemocnice nemůže.

Dveře pokoje se rozrazily. Stál v nich vyděšený brunet zírající na blondýna na zemi. Zvuk pádu ho musel přivolat. Okamžitě k němu přiskočil a vytáhl ho na nohy.

Blonďák se o něj bezmocně opřel. „To nic není," hlesl těžce, pustil se hnědovlasého a zachytil se o nejbližší skříňku. Nedokázal zaostřit na jeho tvář. Svět se s ním točil a on byl rád, že stojí na nohou.

Brunet před ním nevypadal, že sdílí jeho názor. „Musíš do nemocnice. Měl jsem tě tam vzít hned," zamračil se. Starostlivost se v jeho očích leskla.

„Zvládnu to, neboj se." Prázdná slova, která vypustil z úst, netušíc, zda jsou pravdivá. Obraz se začínal ustálovat a on konečně byl schopný pohybu.

„Jsi zvláštní," poznamenal hnědovlasý zamyšleně. Na jeho tváři se objevil úsměv, který značil upřímné zaujetí. Pohled se mu upíral kamsi do zeleně blonďákových očí.

„To nepopírám." Nebránil se. Věděl, že je to pravda. Byl zvláštní a nehodlal to popírat. Momentálně by ani nebyl schopen řešit něco tak všedního. Potřeboval se dostat do normálního stavu a do svého domu. Také chtěl zjistit, jak je na tom chlapec, pro kterého se nechal tak zbít. „Musím domů," hlesl slabě, doufal, že mladík nebude mít námitky.

„To ses zbláznil, ne?" zasmál se brunet. „Nikam nejdeš." Blondýn neměl sílu na to mu to vymlouvat.

„Jaké je tvé jméno?" zeptal se místo toho.

Hnědovlásek mlčel. Výraz jeho tváře se maličko změnil. „Ben," odvětil. Bylo zřejmé už jen podle jeho tónu hlasu, že své jméno nemá rád. „A ty jsi?" opáčil.

Blonďák se prudce nadechl. Byl na sebe rozzlobený, že se do této situace uvrhl sám. „Jsem Nick."

„Kolik ti je, Nicku?" Zajímal se brunet, možná až moc. Na to, že se znali pár hodin, mu v očích plála příliš velká zvědavost. Blondýna z ní mrazilo v zádech, na povrch se ale jen usmál.

„Dvacet jedna," zodpověděl na jeho otázku. Kolik je druhému chlapci se už nezeptal. Nesešlo na tom. Věděl, že už ho nikdy neuvidí, nepotřeboval o něm nic vědět. Vtiskl si však do mysli, že mu pomohl. To bylo mnohem důležitější než jeho jméno nebo věk.

Váhavě udělal pár kroků dopředu, kromě bolesti pohmožděnin po celém těle bylo vše v pořádku. Vykročil ven z pokoje. Nedokázal říci, proč ho ovládla potřeba okamžitě utéct.

„Nicku? Kam jdeš?" křikl za ním brunet a blonďák uslyšel zrychlené kroky. Trvalo mu chvíli než nalezl vchodové dveře a potlačujíc bolest vyběhl ven.

Zastavil se až za rohem, kde se musel opřít o plot. Zevnitř ho sevřel pocit strašlivé beznaděje. Bolelo ho, že takhle utekl. Ten chlapec mu začal být sympatický, byl milý a měl zájem ho poznat a to bylo přesně to, co bylo špatně.

On si tu nechtěl dělat přátele, nedokázal unést, co jsou lidé zač a nechtěl s nimi mít mnoho společného. Bylo to sobecké, protože teď tam bruneta nechal zmateného stát, ale nemohl jinak.

Nevěděl, kde je ani jak se dostat domů. Pomalou chůzí se vydal tam, kde doufal, že by mohlo být centrum města. Po krátké bolestivé cestě stanul před hotelem. Nezbylo mu nic jiného, než se tam na chvíli usídlit. Za vyšší obnos dostal poměrně dobře vypadající pokoj.

Zjevně se v tomto městě bude muset zdržet déle, než původně chtěl. Zdejší pokojská byla na první pohled nesympatická stará dáma, ale nebylo to nic hrozného.

První den strávil jen na svém pokoji, nikam se nehnul. Celé tělo ho pořád bolelo a nálada byla na bodě mrazu. Nedokázal myslet na nic jiného než na černošského chlapce a Bena. Ovšem jednoho z nich už neuvidí. Samozřejmě, že Bena - milého bruneta, který mu tak pomohl.

Druhý den už se zvládal lépe pohybovat, dokonce už na hnědovláska ani nepomyslel. Nevypudil ho ze své mysli úplně, jen natolik, aby na něj nemusel myslet.

Nechal si do svého pokoje od té nerudné ženy donést několik papírů a tužku. Nikdy před tím nekreslil. Nyní sedl ke stolu, uchopil tužku do ruky a poprvé se s ní dotkl papíru za účelem něco nakreslit.

První pokusy dopadly katastrofálně ani ten poslední na tom nebyl nejlépe, ale on byl spokojen. Na papíře byla nakreslena miniatura planety Země v sevření dvou dlaní. Když to kreslil, jeho ruka byla vedena jaksi automaticky, pořádně si ani neuvědomoval, co to vlastně kreslí. Takhle to vidět na papíře bylo zvláštní.

Několikrát papír přehnul a zastrčil si ho do kapsy kalhot.

Třetí den ho tělo pořád bolelo, ale byl schopen pohybu ještě více než včerejší den, a tak konečně mohl majiteli hotelu oznámit, že pokoj už si na další den pronajímat nebude a okamžitě odtamtud zmizet.

Následovala dlouhá pouť po všech nemocnicích velkoměsta. Několik bankovek z jeho peněženky padlo za informaci, zda někoho odpovídajícího popisu dovezli, aby při pohledu na dotyčnou osobu mohl zjistit, že to není ten správný.

Až když stál v asi třetí nemocnici, usmála se na něj štěstěna. Recepční se nechala za několika dolarovou bankovku uplatit a dovedla ho do jednoho z pokojů. Tentokrát to byl skutečně on.

Ležel na bílé posteli a vypadal v pořádku. Recepční blonďákovi prozradila, že se z toho chlapec brzy dostane.

Blondýn ji poprosil o propisku. Rozpačitě mu ji podala a on vytáhl z kapsy kresbu.

Přiložil hrot pera k papíru a rychle na něj načmáral pár slov: Jsem rád, že jsi v pořádku. Tady máš na nové brýle, když ti ty staré rozbili, Tvůj N.

Ke kresbě přiložil dvě sto dolarové bankovky.

Naposledy na něj pohlédl a poté odešel z nemocnice.

Odjel také z onoho města a už se do něj nikdy nevrátil.