Hrdlo se mu sevřelo a nemohl popadnout dech. Na zesláblých nohou se dopotácel k prvnímu domu, o který se opřel a pevně stiskl víčka.

Zoufale se snažil sám sebe přesvědčit, že se jedná jen o zlý sen, nebo že to Nairus nemyslí vážně, ale bylo mu to k ničemu. Chytal se stébla, co mu proklouzávalo mezi prsty a nořil se pod hladinu zmatku. Sjel podél zdi do dřepu a vložil si hlavu do dlaní.

„Kdy jsi mi to hodlal říct?" hlesl slabě. Sám dobře znal odpověď, ale potřeboval získat čas. Čas, aby mu plně došlo, že je na tomto světě úplně sám a nemá kam jít. Poslední, čím si byl jist, bylo toto místo, které mohl nazývat domovem, a nyní neexistovalo.

Jak dlouho žil s naivní představou, že se vrátí a vše bude v pořádku? Kdy se to stalo? A hlavně, proč se to stalo?

Chtěl cítit něco víc než zmatek a prázdnotu, ale nedokázal to. Snažil se zhluboka dýchat a zklidnit srdce, které pumpovalo jeho krev žilami mnohem rychleji než normálně.

Jakkoli mu kdy připadalo nespravedlivé, že si nemohl sám zvolit svou úlohu ve světě, jakkoli kdy litoval, že se ho matka jen tak vzdala ve vidině vyššího účelu, jakkoli se cítil osaměle a nesnášel svou úlohu, vždy ho držela představa, že se má kam vrátit. Vidina života s kmenem, ve kterém se narodil.

Vyrůstal jen s matkou, otce nikdy nepoznal. Matka mu kdysi o něm alespoň vyprávěla a popisovala ho jako moudrého a chytrého muže, vnímavého k okolí majícího silné kouzlo osobnosti. Jednoho dne prý odešel pro něco k jídlu jako běžně, ale už se nikdy nevrátil. To, co z něj zbylo, se našlo asi o pár dní později. Zpola ho sežral jeden z divokých tvorů.

Nickova matka to nikdy plně nepřijala. Nebývalo zvykem, aby zvířata Agilewagy napadla. Ovšem, stávalo se to, ale jen opravdu málo. Proto stále věřila, že se její muž jednou objeví u dveří. To se nestalo, a tak sama porodila a starala se o dítě.

„Nehodlal," ozval se Nairus a přerušil tím tok Nickových myšlenek.

„Proč?" nedokázal zelenooký potlačit vzlyk a zpoza sevřených víček mu vytekla další slza. „Donutil jsi mě ti uvěřit."

„Neměl jsi to vědět."

„A co tvoje svědomí," naléhal nechápavě Nick. „To ti zapomněli přidat, když do tebe vnukli život?" Nezalitoval svých slov hned, uběhlo několik vteřin naprostého ticha, než mu došlo, jak přestřelil. K omluvě se však ani nenadechl.

„Já je nezabil," konstatoval Nairus. „Svědomí mám čisté."

„Samozřejmě," odfrkl si Nick. „Ty jsi nic neudělal. Jen jsi to celou tu dobu věděl a nic mi neřekl."

„To není vina."

„Ovšem že ne," obrátil uslzené oči vztekle k nebi. „Jen je to pěkně podlý."

„Nikdy ses neptal, nikdy jsi to nechtěl vědět, až dnes," hájila se hvězda.

„Tyhle věci se oznamují i bez toho. Byli můj kmen. Všichni do jednoho."

„Tímto bychom nyní neměli ztrácet čas." Nairus zněl pořád stejně chladně a vůbec si neuvědomoval, že si tím mladíka jen obrací proti sobě.

„Já s tebou končím," zavrtěl Nick hlavou. „Končím s tímhle vším." Na chvíli se odmlčel, aby mohl učinit rozhodnutí v čirém afektu. „Zůstávám na Zemi. Dělejte si na Behataru co chcete, můj domov to už není."

„To nejde," zarazil ho Nairus. „Takhle lehce od toho neutečeš."

„A proč by ne? Mám toho už dost," zavrčel Nick. „Promrhal jsem dost života, a proč vlastně?" nechal otázku vyznít do ticha. „Mělo to vůbec nějaký smysl?"

„Pořád má."

„Jasně, rozhodnout, jestli si zaslouží žít. Je to tak důležitý?"

„Je to trochu složitější," připustila hvězda. „Měl by ses konečně uklidnit, než se dostaneme k tomu důležitému."

„Polib mi prdel," zasyčel Nick. Poprvé v životě použil nějaké sprosté slovo, ale nedokázal se ovládnout. Podobně se po dobu hovoru vytrácel jeho spisovný jazyk.

„Byli mrtví už od doby, kdy se tvoje matka rozhodla, že se tě vzdá," pokračoval necitlivě Nairus.

„Vyžíváš se v tom hodně?" Blonďák pocítil, jak mu opět vlhnou oči.

„Ne, snažím se ti to vysvětlit," bránil se nechápavě Nairus.

„Co vůbec tak najednou?" povytáhl obočí Nick. „Nejdřív jsi mi nic nesměl říct a najednou mi můžeš všechno vysvětlovat. Jakej to dává ksakru smysl?"

„Chtěl jsi vidět svůj kmen," začala opatrně hvězda. „Mohl jsem ti ukázat falešný obraz a dál v tobě udržovat planou naději, ale nechtěl jsem."

Blonďák tiše poslouchal, hlavou se mu však honilo až příliš myšlenek najednou.

„Dlouho jsem ti chtěl všechno říct, ale nechtěl jsem narušit tvé rozhodování, protože na tom záleží i mně. Z jiného důvodu než jim, ale záleží. Už minule jsem ti ale řekl, že ty ses dávno rozhodl, a tak mě skoro nic nedrží zpátky." Nairova řeč nebyla pořád stejně bez emocí, zněla v ní určitá stopa naléhavosti.

„Takže jsi čekal na vhodnej čas, jo? Kdyby se ti to teď nehodilo, obtěžoval by ses vůbec?" zatnul Nick pěsti. Jakkoli se ho hvězda tímto snažila uklidnit a vzbudit v něm důvěru, fungovalo to přesně opačně.

„Omlouvám se, dobře?" pokusil se Nairus ukončit debatu, která podle něj k ničemu nevedla.

„Hm," setřel si zelenooký rozechvěle slzy z tváří.

„Mrzí mě to," dodal Nairus, a pak umlkl.

Nick se opatrně postavil na nohy a vydal se ulicí dál. Prohlížel všechny ty domy a snažil si vybavit, kdo v nich žil. Dařilo se mu to bez problémů. Viděl své známé živě před očima, každého z nich.

Když stanul před svým domovem, zarazil se. Už jen slovo domov mu znělo cize a neskutečně. Jeho planeta mu už nechyběla, až teď mu došlo, co skutečně postrádal.

Nechybělo mu jen bezmračné nebe, svit Naira, roztodivní tvorové a příroda kolem. To vše měl spojeno z podstatné části se svým kmenem. Žil s ním sice jen třicet let, ale až do teď věřil, že se k němu bude moci vrátit. Jak by mohl vesele vzpomínat na časy strávené na Behataru o samotě?

„Fajn," zachraplal blonďák nakonec. „Řekni mi, kdo je zabil, a ukaž mi, co se u nás děje a ty jsi mi zatajil." Chtěl znít nedostupně a vážně, ale z jeho slov jen prýštila silná nenávist.

„Nebude se ti to líbit," varoval ho Nairus.

„S tím počítám," zamračil se Nick a odhrnul si prameny vlasů z tváře.