„Ukaž mi, jak to u nás vypadá," udeřil Nick rovnou, jak se ocitl poblíž pestrobarevných stromů.

Podezření v něm s každou vteřinou vzrůstalo. Stačilo už to, že ho stálo hodně snahy se s Nairem spojit, jelikož se stáhl a odmítal komunikovat.

„Mluv se mnou!" naléhal dále. Doopravdy ho rozčilovalo, že vůbec nic neví, Hamicelovy argumenty v něm zažehly něco, s čím se doteď nesetkal.

„Neměl jsi to nikomu prozradit," ozvala se nabroušená odpověď.

„A co jsem mu asi měl říct? Viděl mě," ukázal na sebe, „mluvit s tebou," rozhodil rukama. „K čemu bych mu lhal? Stejně by mi nevěřil. A co bych si asi vymyslel?"

„Fajn," reagoval po chvíli ticha Nairus. Zněl mírně a Nick tušil, že se chystá vyjednávat. Na to ale nehodlal přistoupit.

„Ukaž mi to," připomněl svůj požadavek.

„Nemůžu."

„Ale jistě že můžeš," pousmál se blonďák. V zelených očích se zablesklo a v úplném bezvětří místa, kde se nacházeli, zase začínalo foukat.

Nedělal to rád, ale pokud nebyla objektivita tak důležitá, chtěl vidět svoji zemi. Přál si vidět, jak se žije u nich v kmeni a jak se má jeho matka. Toužil vidět krásu planety, kterou mohl sto let spatřit jen velmi omezeně.

Stromy se už pod jeho silou ohýbaly a listy různých barev poletovaly kolem.

„Je to celkem nepříjemné," přiznal Nairus překvapivě bez emocí.

To Nicka mrzelo. Myslel, že někoho takové síly, jakou měl Nairus, nemůže bolet, když jen tak nepatrně zasáhne do jeho myšlenek, aby dal najevo své rozhořčení. Vždyť hvězda měla moc vytvořit toto místo, kde se vždy setkávali, a mohla ho i podle libosti měnit a upravovat.

„Co je tohle za místo?" zeptal se nakonec Nick. Nechal vítr zmizet, ale ustoupit nehodlal. Rozhodl se odklonit konverzaci k informaci, která ho také zajímala.

„Co?" nechápala hvězda.

„Tyhle stromy, kytky, tráva. Tohle celé," mávl rukama, aby naznačil, co myslí. „Můžeš měnit, co se ti zamane, ale necháváš tu všechno stejně. Tak kde to jsme? Je to skutečné místo?"

„Ano, je tak skutečné, jak v mé mysli může být," odpověděl Nairus. „A jednou to místo poznáš i ty, ale teď na to není čas," přislíbil. 

„To znamená, že mi ukážeš, co jsem chtěl?" využil situace obratně Nick. Zakázané ovoce chutnalo nejsladčeji a touha spatřit tak dlouho odpírané stále rostla. Nezapomínal však na to, proč se odhodlal k tak rázným krokům, proč tak naléhal.

Hamicel mu zasadil brouka do hlavy. Zanechal mu v ní příliš mnoho pochybností a absurdit, aby mohly být ignorovány.

Nairus nepromluvil a místo toho se země pod Nickovýma bez varování změnila.

Tráva se prodloužila, ale na jednom místě úplně zmizela. Brzy se na něm vytvaroval velký kámen, na kterém sedělo dítě. Mělo krátké blonďaté vlásky a pronikavě zelené oči jako každý Agilewag. V rukou jemně drželo malého hádka s žlutým pírkem vyčuhujícím z hlavy. Něžně se usmívalo a bylo očividné, že si s ním v myšlenkách povídá. Za nimi se táhl les plný stromů s oranžovým listím, zdál se trochu zamlžený, jako kdyby ho překrýval mlžný opar.

Byl to jeden z nejšťastnějších obrazů, co Nick v poslední době viděl.

Ihned po tom spatřil tlupu zvláštních tvorů. Svou mrštností, svaly a ostrými drápy připomínali gepardy. Velká tlama však neskrývala žádné zuby.

Jeden ze samců se odpojil od skupiny. Všiml si ve vysoké trávě pohybu a odhalil malého tvora nápadně podobného antilopě na Zemi. Během zlomku vteřiny mu tlamu zaplnily ostré velké zuby a on se zakousl do chutného masa.

Jen Agilewagové nejedli maso a živili se rostlinami a produkty, které jim jejich tvorové sami nabízeli. Ostatní zvířata byla buď býložravá, nebo masožravá. Stejně jako jen zvířata měla tu výsadu zabít fyzicky.

Agilewagové považovali fyzická zranění za podřadná tak dlouho, až zapomněli, že je to vůbec možné. Stejně nezabíjeli ani ostatní živé tvory, ani sebe navzájem. Měli psychickou sílu a mohli jí zabít kohokoli slabšího, ale nechtěli ji využívat. Mělo to být důkazem, že jsou lepší než ti před nimi, že se poučili. 

Prostor se opět změnil a ocitl se na kraji vesnice. Tentokrát sledoval děti, jak si hrají. Stavěly věže z materiálů, co našly kolem a snažily se, aby se ta jejich zřítila až jako poslední. První z nich mělo tu svou již vysokou, a tak se vítězně ohlédlo na své přátele.

Jednomu z ostatních se zablesklo v očích a věž nejlepšího z nich se zhroutila na zem.

„To není fér," vykřiklo dítě a hravě šťouchlo prstem do obou zbylých věží.

Společně se tomu bez jakýchkoli rozepří zasmály a postavily se na nohy. Nechaly trosky svých staveb ležet a zmizely v nitru vesnice.

Nicka zaplavila úleva. Hamicel neměl pravdu a on byl zbytečně paranoidní. Proč tedy cítil to zvláštní mrazení v zátylku? Proč ho ten mizerný pocit nepřešel, ba naopak?

„Jak se má matka?" zeptal se potom. Chtěl vidět ji, nebo alespoň jeho kmen. Neměl tu možnost dlouhých sto let a nyní se mu naskytla naprosto nečekaně.

Obraz se však měnit nezačal a kolem něj se rozhostilo ohlušující ticho. Poznal, že něco není v pořádku.

„Naire?" oslovil ho. „Nevíš, kde jsou?" hádal, ale potom mu došlo, že to je nepravděpodobné. „Ne," vydechl. „Nejsou-" nedokázal to doříct. Jako mlžný opar ho zahalil zmatek. Mohli doopravdy být mrtví, nebo si s ním jen hrála jeho bujná fantazie?

Hvězda se stále neozývala, ani slovem nedala najevo, jak to je.

„Ukaž mi je," naléhal Nick. „Chci vidět náš kmen."

Nairus mu přání bez hlesu splnil. Obraz se začal měnit, tráva kolem něj vzrostla. Nebylo vidět ani dva metry před sebe, a tak Nick odhrnul první stébla a vykročil směrem, který se mu zdál správný. Po chvíli už běžel a ostré rostliny ho řezaly do tváří a do rukou, přesto nezastavil.

Konečně stanul na hranici porostu a jeho vesnice.

Domy z pečlivě upravených bloků kamene stály opuštěně a mezi nimi se plazily kořeny stromů i dalších rostlin. Stavby nebyly porušené, s rostlinami vždy existovaly ve zvláštní symbióze, zato sešly časem a kořeny a šlahouny nad nimi přebíraly větší kontrolu. Nikde nebyla ani známka po obydlení, jen prázdno a ticho.

Nick zalapal po dechu a do očí se mu natlačily slzy, které okamžitě začaly stékat po tvářích. Nestíral je, jen stál a zíral před sebe na domy, v nichž kdysi žili jeho přátelé a známí z dětství, na domy, z nichž už nedýchal život, ale jen prázdnota.

V ten moment se sesypaly všechny jeho chabé jistoty.