Procházel ulicemi velkoměsta.
Míjel řadu lidí zachumlaných v teplých zimních kabátech. On sám takový měl.

V ten den panoval zvláštní klid. Na lavičce neležel nikdo bez domova, protože bylo teprve odpoledne. Kolem procházely staré babičky s nákupem, rodiče s dětmi, chlapci se svými dívkami, ale i samotní muži a ženy. Na první pohled naprosto obyčejná situace. Ničím nezajímavá, naprosto neškodná. Měl proto dobrou náladu.
Dnes se rozhodl špatné lidi cíleně nevyhledávat, chtěl se jen projít a možná si koupit něco teplého k pití. Trávit odpoledne tak, jak ho lidé v jeho věku obvykle tráví. Jen s jedinou úpravou, chtěl být sám. Nestál o žádnou společnost. Být sám nakonec nemuselo být vždy tak špatné, jak všichni tvrdili. Příjemně to třídilo myšlenky a dotyčný měl dost času sám pro sebe.

Už v této části města, ještě řádný kus cesty od centra dění, vycítil, že něco není v pořádku. Chuť otočit se a zbaběle utéci pryč chtěla ovládnout jeho tělo. Ubránil se tomu a později nedokázal říci zda to bylo dobré, či špatné rozhodnutí. I přes veškerá podvědomá varování pokračoval ulicemi pořád dál a dál.

To už si zdálky všiml lidí zrychlujících svůj krok, matek táhnoucích své ratolesti rychle pryč. A také hloučku lidí, kteří až moc nápadně hlučeli.

Varovný signál mu v hlavě zněl ještě naléhavěji. On se kousl do jazyka a zrychlil chůzi směrem k nim.

Až když se u nich ocitl, uvědomil si, jak rád by teď byl na druhé straně města.

Hlouček lidí kolem jen stál a skandoval. Bylo to klasické povzbuzování v souboji. To, co se tam dělo, ale k souboji mělo daleko.
Zvedl se mu žaludek. Zoufale se rozhlédl po ostatních lidech. Ti celou událost buď ignorovali, nebo se přidávali do skandujícího hloučku.

Prudce se nadechl a začal se prodírat až k úplnému epicentru dění. Stanul v první řadě a zjistil, že je to ještě horší, než se zdálo. Lhostejnost v očích přihlížejících se mu zabodávala do srdce jako střepy. Nohy se pod ním skoro podlomily, pořád však nebyl schopen nic udělat. Jen stál a prázdným pohledem zíral na tu hrůzu před sebou.

Na zemi ležel chlapec, mohlo mu být asi šestnáct let. Byl zázrak, že byl ještě při vědomí. Po obličeji mu stékala krev ze zlomeného nosu a mísila se se slzami bolesti. Nebýt barvy kůže onoho mladíka, byl by stejně obyčejný jako všichni ostatní kolem. On však měl tu smůlu, že byl typický afroameričan. Brýle, které měl předtím zřejmě na nose, nyní ležely rozbité pár metrů od něj.

Nad chlapcem se tyčili tři běloši. Nebrali ohledy na to, jakou mají převahu ani na to, že mladík se už nemůže bránit. Pokračovali v tom, co dělali doposud. Tloukli do něj a kopali ho. Nadávky ze všech stran se na něj jen sypaly. Týkaly se všeho, barvy jeho kůže i jeho, teď už rozbitých, brýlí. Nezajímalo je, že on nic neudělal. Podle nich si to způsobil sám, kdyby nebyl černej, byl by normální.

Blonďák už se vzteky klepal. Nikdo si toho naštěstí nevšiml a on pořád nebyl schopen nic udělat.

„Pomoc," šeptaly chlapcovy rty, zatím co dál snášel rány.

Nedokázal už se na to koukat. Nikdo se chlapce evidentně zastat nehodlal a on vůči tomu slepý nebude, on ne. To, že většina lidí je zkažená, neznamená, že on je takový také.

A tak blonďák s vlasy světlejšími a pletí bělejší, než měli všichni tři násilníci, vystoupil z davu. Chvíli mu trvalo než sebral odvahu a udeřil nejbližšího z nich do obličeje.

„Dovolujte si na sobě rovné!" zavrčel.

Hned na poprvé se ozvalo křupnutí a dotyčný se chytil s výkřikem za nos.

Blondýn měl pár vteřin na to popadnout chlapce a odstrčit ho do davu lidí. Ohlédl se a všiml si, že jeden z nově příchozích mladíků ho zachytil a podpíral. U ucha měl telefon a něco do něj naštvaně křičel.

Něčí pěst narazila do blonďákova břicha.

Donutilo ho to otočit se. Ještě několikrát se mu povedlo zasáhnout je, než nad ním získali kompletní převahu. Rány létaly na všechny strany.

Nikdy nebyl v soubojích dobrý, dával přednost rozumu, ale dnes ne. To, co za poslední dny viděl, ho donutilo zuřivě se rvát o každý kousek dobra pro nevinného člověka.

Mlhavě si všiml, že mladík, který předtím telefonoval, nyní stál vedle něj a pomáhal mu vyvážit převahu.

A potom uslyšel houkání sirén.

Dav se rozprchl, jen oni dva zůstali, aby násilníky udrželi na místě. Povedlo se jim to. Strážci zákona agresory popadli a naložili do auta.

Blonďák se roztřeseně opřel o stěnu.
Brunet, který mu pomáhal, se na něj otočil. „Máme jít za nimi do sanity, odvezou nás do nemocnice, teda asi spíš tebe," ušklíbl se starostlivě při pohledu na něj.

„Nemocnici ne," sykl blondýn a vrhl na mladíka vyděšený pohled. Na tváři měl krev a na zbytku těla určitě bude mít ošklivé pohmožděniny. Do nemocnice ale jít nechtěl, nemohl. Nechtěl ty důvody vysvětlovat naprosto neznámému člověku, i když mu tolik pomohl. Bez jeho pomoci by to určitě neustál. Byl naprosto přesvědčen, že příjezd policie byla také jeho práce.

„Sotva stojíš," okomentoval jeho situaci hnědovlasý.

„Bude ten chlapec v pořádku?" Přešel jeho poznámku. Bylo to to jediné, co ho skutečně zajímalo. Chlapec, který už za chvíli bude na cestě tam, kde mu pomohou. Jak na to asi bude reagovat jeho rodina? Pravděpodobně budou mít strach, blonďák doufal, že se nedozví, co přesně se dělo.

„Díky tobě ano," usmál se brunet.

„Vezmi mě kamkoli, jen ne do nemocnice, prosím." Zoufale se opět pokusil o protest.

Mladík si ho přeměřil kritickým pohledem, ten ale při pohledu do zelených očí změkl. „Budeme muset běžet."