Hlasité rány znějící, jako by někdo bušil na dveře, ho vyrušily ze spánku.

Ne, že by jeho přežívání noci mohlo být nazváno plnohodnotným spánkem.

Kdykoli se mu podařilo na chvíli usnout, opět se probudil, protože musel čelit snaze hvězdy o spojení.

Neměl zájem, uvědomoval si, že v jeho očích udělal velkou chybu a jediné, co by z jejich konverzace získal, by byla bolest hlavy. Ještě se nechtěl vracet, minule se vyjádřil jasně.

I když by doma byl pravděpodobně přivítán jako hrdina, s patřičnými oslavami, blahopřáními a děkovnými slovy, nestál o to. Nedokázal si představit, co by tam dělal. Teď patřil sem, na Zem, k lidem, k Hamicelovi.

Vzdor ho však stál mnoho energie, kterou nemohl dočerpat, a tak k němu klepání doléhalo jako by z dálky.

Podrážděně zavrčel a přetáhl si přikrývku přes hlavu, doufal, že to pomůže, ale rušivý zvuk neustával.

Rozmrzele vykoukl zpod deky, otevřel oči a rychle si je promnul. Uvědomil si, že někdo doopravdy klepe na dveře, a tak neochotně spustil nohy z postele. Byl vyčerpaný, ale i tak se donutil pomalu na sebe natáhnout tričko a kalhoty, usnul jen ve spodním prádle a nechtěl jít ke dveřím polonahý.

Nenapadalo ho, kdo by to mohl být, ale když dotyčnému konečně otevřel a spatřil úsměv opadající z plných rtů, soucitný pohled a rozčepýřené vlasy modré barvy, rozpomněl se.

Hamicel večer volal a nabízel mu, aby přijel za ním někam na venkov. Říkal, že tam vlastní statek a jemu i Nairovi by se tam mohlo líbit, vykládal, že by si tam labrador mohl běhat, jak by chtěl mezi zvířaty, jako to kdysi bylo obvyklé a nic by se mu nemohlo stát. Básnil o nádherném výhledu z nedalekého kopce, kam by Nicka vzal.

Nick, pořád ještě neklidný a vyděšený z jizev na zádech, to nezvládl a při odmítání mu na konci věty jemně vylétl hlas do vyššího tónu. Hamicel ihned poznal, že se něco děje, a tak Nickovi nezbylo nic jiného, než převyprávět celý den.

Nockjas se nabídl, že přijede, a Nick mu celkem ochotně sdělil adresu hotelu a číslo pokoje. Jen nečekal, že dorazí tak rychle.

„Ahoj, to už jsi tady?" povytáhl koutky úst. Musel vypadat hrozně, protože Hamicelova tvář zůstala vážná.

„Jsi v pohodě?" zeptal se modrovlasý, protáhl se kolem něj dál do pokoje, který zhodnotil znechuceným uchechtnutím, a usedl na kraj postele.

„Žiju," odpověděl a při cestě přes krátkou chodbu do jediné obytné místnosti na sebe vrhl krátký pohled do zrcadla.

Vypadal příšerně, namáhavá noc se na jeho zjevu podepsala. Blonďaté vlasy měl rozcuchané a slepené potem, nedařilo se mu zbavit unaveného výrazu, chyběla mu k tomu energie, kruhy pod očima z jeho tváře přímo zářily a tričko si ve spěchu omylem oblékl naruby.

„Jen tak tak," podotkl Hamicel ustaraně. „Netrap se, Nairus bude v pořádku."

„Ale nemusel být," vjel si frustrovaně prsty do vlasů. Už o tom nechtěl mluvit. Nockjas nikdy nemohl plně pochopit závažnost celé situace, protože toho mnoho nevěděl.

„Nebyla to tvoje vina, mohl za to ten idiot," pokračoval zpěvák. „Kdybych tam byl, rozbil bych mu hubu."

Nicka překvapila a zároveň pobavila Hamicelova slova, modrovlasý nikdy takhle nemluvil a nesedělo to k němu. 

„Díky, že jsi přijel," rozhodl se raději změnit téma. „Nabídl bych ti něco, ale jak vidíš," rozhodil rukama do prostoru. „Ani tou vodou bych si tady nebyl jistý."

„To je dobrý, jedl jsem v letadle," mávl zpěvák rukou.  „Ale kde máš věci? Nevidím tu kufry," nakrčil obočí.

„Nechal jsem je na té chatě, měl jsem ji na víkend. Vzal jsem si jen peníze a mobil, dneska jsem tam plánoval jet. Taky si musím najít ubytování jinde, tohle je nedostačující, mně by to nevadilo, ale budu se muset starat o Naira," vysvětlil. Když se nad tím zpětně zamyslel, Hamicel přijel vlastně nevhod, ale byl tu, aby ho uklidnil, a toho si nesmírně vážil. 

„Mám nápad," rozzářil se Nockjas. „V tomhle městě si stejně potřebuju ještě něco vyřídit. Co kdyby sis zajel na tu chatu a já mezitím najdu pro nás oba nějakej slušnej hotel? Pak ti napíšu esemesku s adresou. Kdybych jel s tebou, jen bych ti překážel, navíc mám pořád před dveřmi těch pár věcí, co jsem si s sebou vzal. " 

Nick se nad tím zamyslel jen krátce. „To zní dobře," pokýval hlavou. „Stejně se musím upravit, než budu hledat něco slušnějšího," ušklíbl se. „Měl bych jet rychle, omluvíš mě na chvilku?" pohlédl směrem ke koupelně.

„Určitě," usmál se Hamicel. 

Nepotřeboval příliš času, s jeho vzezřením se nedalo udělat nic, když neměl ani hřeben, a tak si jen opláchl obličej, doufal, že ho to alespoň trochu probudí, a prsty si několikrát pročísl vlasy. Nakonec si sundal triko a marně se pokusil vyvarovat myšlenkám na svá záda, když si ho opět oblékal, tentokrát už správně.

Vyrazili s Hamicelem společně dolů a on vrátil klíče od bytu, před dveřmi ubytovny se rozdělili.

„Napíšu ti hned, jak budu moct, a počkám na tebe," ujistil ho modrovlasý.

„Jasně, tak zatím," rozloučil se a už vytáčel číslo na taxislužbu. Sledoval přitom Nockjase, jak se s mobilem v jedné ruce a středně velkým kufrem v té druhé vzdaluje.

Netrvalo dlouho a taxík přijel. Nick řidiči nadiktoval adresu a když přijeli na místo, poprosil ho, zda by nepočkal patnáct minut. Neunikl mu jeho zmatený pohled.

Sbalit si svoje věci mu příliš práce nedalo. Skoro nic nevybaloval, a tak věci zůstaly v kufru, musel posbírat jen hygienu.

Rychle si hřebenem upravil vlasy, aby dosáhl alespoň minimálního zlepšení. Nemyslel si však, že by budil lepší dojem.

S hořkým pocitem v ústech sbíral ze země Nairovy misky. Z jedné vylil nedopitou vodu a zbytek granulí vyhodil do koše. Cítil, jak mu mobil v kapse zavibroval, a usoudil, že je to zpráva od Hamicela.

Do jedné ruky vzal kufr, do druhé Nairovu přepravku a odnesl je ven k autu. Naložil je na zadní sedadla.

Vrátil se, aby pečlivě zamkl, věnoval chatě poslední pohled a hodil klíče do poštovní schránky, jak byl domluvený s majitelem. Potom nasedl do vozu, vytáhl mobil a řekl taxikáři jméno hotelu a adresu.

Brzy už vstupoval prosklenými dveřmi k recepci. Jestli si takhle Nockjas představoval slušný hotel, nechtěl ani myslet na to, jaký by považoval za luxusní.

Chtěl si jít objednat pokoj, když spatřil modrovlasého mladíka přímo proti němu.

„Tady, už jsem to vyřešil za tebe," mával klíčky ve vzduchu a zubil se od ucha k uchu.

„Zaplatil jsi to?" zeptal se dopáleně. Měl peníze, nechtěl, aby za něj zpěvák něco platil.

„Jen na týden, pak si to můžeš prodloužit," bezstarostně Nickovi předal klíč.

„Jen? Už mi nikdy nic neplať," zavrčel. Jeho přítele to však jen pobavilo.

„Pojď, máme pokoje vedle sebe," pobídl ho Hamicel a vykročil.

Nick si klíč zastrčil do kapsy, popadl kufr a přepravku a vyrazil za ním.

Výtahem vyjeli do třetího patra, vyšli ven, zahnuli doleva a stanuli před pokojem číslo dvanáct. Blonďák odemkl a Hamicel mu vzal dovnitř kufr.

Nick položil přepravku vedle botníku a kousek od ní pohodil i boty.

Místnost, do které vešel, byla stylizovaná jako obývací pokoj. Namalovaný byl na příjemnou žlutou barvu a vévodila mu nástěnná televize. Naproti ní stála dvě křesla a mezi nimi pohovka, na které nyní ležel rozvalený Hamicel.

„Když jsem byl malý, měl táta v maringotce taky pohovku, pamatuju si ji dost podobnou téhle, ale jsem si jistý, že byla vlastně úplně jiná," promluvil zpěvák najednou. „Musela být míň pohodlná a víc opotřebovaná, ale jako dítěti mi připadala stejně úžasná jako tahle," odmlčel se, založil si ruce za hlavou a položil je na opěradlo.

Nick pocítil, jak obavy opatrně vyvěrají na povrch. Neměl tušení, proč Nockjas začal mluvit o svém dětství, ale domníval se, že za tím něco je.

„Jo, neměli jsme nikdy tolik peněz, kde bychom je taky vzali, že? Jen jsme cestovali po naší zemi a občas i jinde ve světě, ale to moc ne," pokračoval.

Blonďák se sklonil pro kufr a přenesl ho ke skříni na chodbě. Snažil se nějak zaměstnat, stále přitom bedlivě poslouchal.

„Školu jsem dělal jen dálkově a s ostatními dětmi jsem se skoro nevídal."

Vytáhl tričko, pečlivě ho znovu složil a  položil do druhé police ve skříni.

„Ale i přes tenhle styl života jsem stejně znal alespoň nejznámější celebrity a věděl, co je to ananas."

Zadrhl se mu dech, přesto složil i druhé triko a položil ho na první. Zoufale se snažil namluvit si, že se Hamicel nesnaží o to, o co se zcela jistě snažil.

„Víš, dost jsem o tom přemýšlel," uchechtl se Hamicel. „Snažil jsem se nějak si odůvodnit, proč o tobě nic nevím, proč nevím, odkud jsi, kde jsi vzal tolik peněz a jaké bylo tvoje dětství."

Nick mlčel. Nic z toho, co mu přicházelo na mysl, říct nemohl. Bál se okamžiku, kdy Nockjasovi jejich přátelství, založené na společných okamžicích bez mluvení o minulosti, přestane stačit a začne mít pochyby.

Nakonec se ale přeci jen odhodlal k vyslovení něčeho, co nebylo pouhou lží, a doufal, že Hamicela alespoň částečně uklidní.

„Já neměl žádné dětství," pronesl čtyři slova, z nichž každé jedno mělo hořkou pachuť.