Slunce zářilo a opíralo se svými paprsky do tváře mladíka právě vycházejícího ze stínu lesa.

Jemně přimhouřil oči, ale nesklonil pohled.

„Naire!" zavolal a zpoza stromů se vynořil i labrador s vyplazeným jazykem, vesele vrtěl ocasem.

Společně vyrazili po luční cestě, v dálce zahlédli prvních pár střech.

Nick se minulý den rozhodl, že měst bylo na nějaký čas dost, a dal přednost ubytování v příjemné chatě na vesnici. Trávili tam víkend, než se opět přesunou někam jinam.

Přírodě v okolí se nevyrovnalo žádné místo, kde Nick zatím byl, alespoň v tu chvíli měl takový dojem.

S úsměvem se podíval na Naira, který se s šťastným výrazem válel v trávě. Suchá stébla se mu chytala na chlupy, protože byl pořád trochu mokrý. Za lesem na druhé straně narazili na malý rybníček a labrador neodolal touze se v něm vykoupat.

Nick, na kterého potom celý mokrý pes skočil, se už stačil usušit, jelikož byl jeden z příjemně teplých dní.

Luční cesta plynule přešla v polní a domy se přiblížily. U místa, kde se nacházela Nickova pronajatá chata, cesta navazovala na asfaltovou silnici a stála tam první obydlí.

Nick se však zastavil na louce před chatou, dostatečně daleko od silnice.

Sedl si do trávy a zavolal Naira k sobě. Připnul ho na vodítko, které s sebou měl pro případ, že by potkal někoho se psem nebo na kole. Pevně ho uchopil a lehl si, hlavu si podložil pažemi.

Nairus se mu natiskl k boku a zavřel oči. Blonďák se pousmál a věnoval pozornost mrakům na obloze. Pozoroval, jak plynou a tvoří různé tvary, které vítr brzy rozfouká a oddělí od sebe.

Neměl v plánu usnout, jenže zem byla příjemně teplá a slunce hřálo. Víčka mu spadla a on neměl sílu se spánku bránit.

Když oči otevřel, hned si to vyčetl. Zjistil totiž, že Nairus už neleží vedle něj, ba dokonce nedržel ani jeho vodítko.

Okamžitě vyskočil na nohy. „Naire!" zavolal hlasitě.

Nic se nedělo. Nikde nezahlédl žádného psa, natož jeho hnědého labradora. Srdce se mu rozbušilo rychleji. Snažil se sám sebe uklidnit a chvíli počkal, než zavolal znova. Třeba jen něco očuchává a brzy se k němu vrátí. Zoufale se v to snažil uvěřit.

Jenže ani po třetím zavolání se neobjevil. Zhoupl se mu žaludek. Nepřestal se rozhlížet a hledat ho. Jestli se mu ztratil, co bez něj bude dělat? Nairus byl jednou z mála dobrých věcí, co se mu na Zemi přihodila.

Jak mohl jen tak usnout? Dřepl si a schoval tvář do dlaní. Pokud se Nairovi něco stane, bude to jeho vina.

„Naire!" vykřikl, do hlasu se mu míchalo zoufalství. Udělal prvních pár kroků neurčitým směrem. Nejraději by se rozeběhl do všech směrů najednou, to ale nemohl, a tak se zase zastavil.

Nakonec usoudil, že se rychle pokusí dojít do chaty a zavolá někoho na pomoc. Nepřestával však křičet Nairovo jméno.

A pak něco uslyšel. Šlo to od silnice a Nicka ten zvuk okamžitě vyděsil.

Znělo to jako kňučení a vytí naráz. Zelenooký v něm cítil bolest a strach.

Zamrazilo ho. Na nic nečekal a rozeběhl se směrem, odkud kňučení zaslechl. V hlavě se mu rodily nejčernější scénáře. Napadaly ho všemožné situace, protáhl krok ještě víc a už z dálky se snažil zahlédnout, co se děje.

Měl zlé tušení, ale to, co spatřil, ho málem donutilo zastavit. Myslel, že se pod ním nohy podlomí, a moc k tomu nechybělo.

Nairus ležel na asfaltu a u něj stál nějaký muž. Ve tváři měl zlostný výraz, v ruce pevně držel vodítko a kopal do psa jako do pytle hlíny. Labrador zavyl a zoufale se snažil vstát. Kdykoli to vypadalo nadějně, srazil ho k zemi další kopanec.

I na dálku si Nick mohl všimnout, že Nairova snaha opadá.

„Ne," zašeptal pro sebe vyděšeně blonďák. „To ne!" vykřikl. Ještě více zrychlil. Jenže to nevypadalo, že by muž chtěl přestat. „Co to děláte? Nechte toho!" řval Nick z plných plic.

Jako by se mezi ním a tím chlapem vytvořila silná zeď. Nickovy výkřiky k němu nedoléhaly, jako by je ani neslyšel, nebo slyšel, ale nezajímaly ho.

Ještě nikdy Nickovi nic nepřipadalo tak daleko.

V jeho hlavě se odehrával boj. Věděl, jak by mohl Nairovi pomoct rychleji, jenže slíbil, že už to neudělá. Pokud se jizvy zvýrazní, nebude je moct zakrýt žádným krémem, budou vidět. Navíc si tím rozzlobí svoji hvězdu. Jeho chování se už dalo označit za rebelii, může jen tak porušit slib, který dal?

Nairovi uniklo další bolestné zakňučení a blonďák zaklel. Celé to byla jeho vina. Kdyby neusnul a raději psa hlídal, nikdy by se to nestalo.

Pořád nebyl dostatečně blízko. Zdálo se mu, že se ve skutečnosti vzdaluje, že je to celé jen iluze a tráva se pohybuje opačným směrem.

„Přestaňte!" donutil se k ještě jednomu zoufale zbytečnému výkřiku. Nedočkal se žádné reakce.

Jeho tělo se hnalo rychle kupředu, zatímco mysl neuvěřitelně pomalu bojovala sama se sebou.

Vědomí, že rozhodnutí není na něm, bylo zničující. Jestli Nairovi pomůže dříve, než k němu doběhne, může ho to stát hodně.

Jenže Nairův život pro něj znamenal více, než o co mohl přijít. Najednou mu vůbec nezáleželo na tom, jestli bude moct zůstat déle. Víra v lepší zítřky ho s každým dalším okamžikem, kdy špička mužovy boty opět narazila do ležícího psa, opouštěla.

A pak Nairus nabral poslední zbytky sil, co mu proudily v žilách, a podařilo se mu postavit na nohy.
Nick poznal, že je to jen otázka času, než mu dojdou.

Jenže tentokrát ho muž nakopl tak silně, až Nairovo tělo odletělo dál.

Nick vykřikl. Nahromadilo se v něm takové množství zloby, že nebyl schopen to zastavit. Rozproudila se všude, až po konečky prstů. Vztek ho zcela pohltil a zabránil tak posledním částem mysli, ve kterých přetrvávala logika, pracovat.

Oči mu potemněly stejně jako tenkrát, ale prudkost, s jakou vnikl do hlavy muže, mu podlomila kolena. Dopadl tvrdě do trávy a zapřel se lokty, aby si nezranil obličej.

Nedokázal určit, jak dlouho to trvalo, ale když vše ustalo, nějakým zázrakem se mu povedlo vstát a konečně se dostat k Nairovi.

Člověk, který měl to vše na svědomí, jen zkoprněle stál a zíral před sebe, přesně jak si Nick přál.

„Proč?" zeptal se blonďák slabě.

„Řikal 'sem, že žádný psi po mym pozemku běhat nebudou," zavrčel tázaný, jako by snad byl oběť on. Potom se otočil a zamířil pryč, bez jediného dalšího slova, tak jak to Nick chtěl.

Jak to mohl vědět, když včera sem přijel poprvé?

Rychle se sklonil k Nairovi. S knedlíkem v krku zkontroloval, jestli dýchá. Ulevilo se mu, když zjistil, že sice slabě, ale ano.

Náhodou si přitom všiml, že mu ruce nepokrývá čerstvý nános krve a až pozdě si uvědomil, že na zádech cítí cosi vlhkého.

Tiše zaklel a zapřemýšlel, jak se co nejrychleji dostat do chaty pro peníze na taxík do města a veterináře.