„Amelia," pousmála se dívka. Hleděla na zpěváka mile.

Nick to nechápal. Celou dobu projevovala jistou averzi ke všem známým osobám tady. Dokonce, i když ho přivedla její matka, kývla na tanec s ním, až když jí řekl, že není celebrita.

Na Hamicela se však jen usmívala a to moc dobře věděla, kým je. 

„Mrzí mě, že jsem vás vyrušil od tance," mrkl Nockjas na Nicka a nenápadně na něj hodil významný pohled.

Blonďák vykulil oči a rázně zavrtěl hlavou. Nehodlal dopustit, aby si zpěvák myslel, že má o dívku byť jen sebemenší zájem, protože neměl. Přál si být od ní co nejdále, po tanci chtěl odejít, ale to mu teď bylo pravděpodobně znemožněno. „V pohodě, stejně už byla písnička u konce," využil toho, že hudba ztichla. 

Vzápětí se rozezněla sálem další a Hamicel se viditelně stáhl. Někteří lidé poblíž mu věnovali úsměv. Ten jim byl poněkud nervozně oplacen. 

„Ta není špatná," komentovala Amelia a uznale pokývala hlavou. 

Nick se při pohledu na svého přítele, jehož tvář se barvila do ruda a tvořila podivnou kombinaci barev s jeho vlasy, rozesmál na celé kolo. Užíval si při tom Ameliino zmatení a Nockjasovo tiché zasyčení.

Dlouho si nepřipadal tak uvolněně a klidně jako v tuhle chvíli, i na své obavy zapomněl. Když se mu konečně přestala třást ramena, obrátil se na rusovlásku. „Ta je jeho," vysvětlil jí s úšklebkem a mávl rukou směrem ke zpěvákovi.

„To jsem nevěděla," vykoktala dívka a zahleděla se do země.

„Tak když už tu hraje moje hudba, co kdybych si egoisticky dovolil tě vyzvat k tanci?" natáhl k ní Hamicel ruku.

Kývla a oba se ztratili ve víru parketu.

Blonďák zamířil ke stolu s občerstvením a nezúčastněně si z něj nabídl chlebíček.

Zakousl se, aniž by na něj pohlédl. Vlastně ani nevnímal chuť. Chtěl prostě jen něco mít v ústech, aby se na to mohl soustředit.

Myslel, že už ji neuvidí, a ona se objevila tam, kde to nejméně čekal. Věděl, že si jejich setkání nepamatovala, ale hlodaly v něm pochybnosti a obavy.

Píseň se opět změnila a on spolkl poslední sousto. Upíral pohled někam na parket a o to víc ho překvapil dívčí hlas.

„Tak tady jsi," přišla k němu Amelia. „Hamicel šel pro něco k pití," odpověděla mu na nevyřčenou otázku.

Nick se pousmál. „Počítal i se mnou?" zeptal se, i když předem znal odpověď.

Rusovláska pokrčila rameny a zdálo se, že se chystá něco říct, ale to už si k nim modrovlasý klestil cestu mezi lidmi. Opatrně nesl tři sklenice. Dvě se stejným nápojem a jednu s odlišným.

Amelii dal mojito, o které ho nejspíše poprosila, a blonďákovi podal jeden rum s colou, sám si nechal druhou sklenici. „Přiťuknem si?" navrhl a zazubil se.

„Na co?" povytáhl zelenooký obočí.

„A není to jedno?" opáčil s pokrčením ramen. Tekutina mu z plné sklenice málem vyšplouchla na sako. Rozhlédl se po nich, a když se nikdo neměl k pronesení přípitku, chopil se toho sám. „Na pěkný večer," natáhl sklenici před sebe.

Sklenice se srazily a kapky coly smíšené s rumem a sodovkou s plesknutím dopadly na podlahu. Nick vložil brčko mezi rty a žíznivě se napil. Nechtěl se opít, to mu stačilo jednou, potřeboval jen obalit svou mysl  vrstvou klidu a to šlo s pomocí alkoholu skvěle. 

„Šla bych si zatančit," přestala Amelia pít a narušila jejich mlčení.

Blonďáka už ani nezaujalo, jak najednou zase otočila. Byla stejná jako toho večera a přece tak jiná. Milá ale byla pořád, to on ji vnímal negativně. 

„Já si musím ještě něco zařídit," zamračil se Hamicel. „Ale Nick to jistě vezme za mě, že ano?" spiklenecky na něj mrkl. 

„Pokud ti to nebude vadit," obrátil se blonďák na rusovlásku a přinutil svá ústa k úsměvu.

„Určitě ne," rozzářila se a rovnou vykročila k parketu. Následoval ji, svou sklenku odložil vedle její.

Brzy už se proháněli po parketu v rytmu valčíku. Ani jeden z nich zpočátku nemluvil.

Mladík upřeně zíral na ten závoj ryšavých vlasů. Budil v něm nejvíce vzpomínek, dokonce i víc než oči.

Nad čím přemýšlela ona, to nevěděl. Po pár minutách a jedné uplynulé skladbě však ticho mezi nimi prolomila.

„Co kdybychom se lépe poznali?" Ucítil její dech těsně u svého ucha a mráz mu okamžitě přejel po zádech. Musel se pomalu a klidně nadechnout, aby se neotřásl. Červené kontrolky posunul do pozadí a nechal racionální část mozku převzít kontrolu.

„Tím myslíš co?" zeptal se. Nedal hlasu žádný určitý podtón. Dovolil otázce jen vyplynout do prostoru a ústa potom nechal jemně pootevřená. Dech se mu zrychlil.

„No," odmlčela se. „Hamicel mi toho o sobě stačil za jediný tanec povědět vcelku dost." Cítil, jak se jí ramena zatřásla mírným krátkým smíchem. „Ale o tobě nevím vůbec nic kromě toho, že jsi Nick." 

Chvíli nereagoval. Takhle vznikala nová přátelství? Vzájemným svěřováním si informací? S Hamicelem tuto fázi nejspíše přeskočili, ale bylo jim fajn, vycházeli spolu skvěle i bez toho.

„Co bys chtěla vědět?" rozhodl se jí vyhovět.

„Jaká je tvoje oblíbená barva?" šeptla a obrátila hlavu rovně. Narušila tím předepsané postavení.

Mírně se odtáhl a udělal to samé. Překvapeně na ni hleděl, čekal jiné otázky.

„Zelená," odpověděl a čekal.

„Jako tvoje oči," opáčila zamyšleně.

Jako ve snu obkroužily několik kol po parketu.

„Jako moje oči," zopakoval tiše. Nepřítomně zíral před sebe. Nebo jako nebe tam u nás. „To mě nikdy nenapadlo."

„Ani se tomu nedivím," pousmála se. Byla hezká a měla krásnou uklidňující barvu duhovek, ale proč ho jimi tak propalovala?

Cítil, jak vzduch kolem nich houstne. Mohl by ho uchopit a sevřít do pěsti, veškerý ho v ní uvěznit. Instinktivně se zhluboka nadechl, co kdyby náhodou došel?

Nevěděl, jak jasně dnes hvězdy na obloze září, ale věděl, že se cítí zvláštně. Podobně jako nedávno v letadle vedle černovlasého mladíka.

„Zdá se mi, jako bych tě už znala."

Jen co tato slova nechala odeznít, přiblížila k němu tvář.

Cítil její blízkost a, i když nebyl znalý, došlo mu, že tohle se mezi přáteli běžně neděje.

Do poslední chvíle nevěděl, co se chystá udělat. Až když se její rty ocitly u těch jeho, pochopil.

Zbývalo mu několik posledních setin vteřiny na vhodnou reakci...