Neměl ani možnost se rozkoukat, když uslyšel otravné vyzvánění telefonu. Se stále trvající bolestí hlavy se vyškrábal na nohy, nevšímal si u toho kňučícího Naira, který kolem něj poskakoval.

„Dej mi chvilku," povzdechl si při pohledu na psa toužícího po pohlazení a natáhl se po telefonu na kuchyňské lince ani se nepodíval, kdo mu volá.

Dříve než se mohl ozvat, promluvil Hamicelův hlas.

„Ahoj Nicku," vyhrkl. „Neruším?" zeptal se rychle.

Blonďák se musel pousmát nad tím tónem. Zaznívala v něm otázka a přesto pevná jistota, že je zbytečná. 

„Ne, co se děje?" Neměl, proč by lhal. Byl sice pořád zmatený a hlava mu třeštila, na Hamicela si ale dokázal udělat čas vždy. Už jen proto, že se moc často nevídali.

„Nebudeš teď náhodou mít cestu do Los Angeles?" zamumlal rychle modrovlásek. Nyní zněl o hodně nejistěji. 

„No," vydechl blonďák nahlas. „Původně jsem neměl. Proč?"

Čekal všechno možné, ale ne to co z Nockjase vylezlo.

„Pořádá se tam teď takovej ples pro zbohatlíky a pozvali mě," chvíli se odmlčel.

„A co s tím mám co dělat já?" nechápal zelenooký. 

„A prej s sebou mám vzít ještě jednu osobu. Může to být kdokoli,"

Blonďák nechápal tu nervozitu v jeho hlase. Proč mu volá, aby to oznámil?

„A koho vezmeš?" zeptal se se zájmem. Natáhl se po sklenici a jednou rukou si do ní neohrabaně napustil vodu.

Z reproduktoru se ozval pouze frustrovaný povzdech.

„Myslel jsem, napadlo mě, jestli bys nešel ty," vysoukal ze sebe Hamicel těžce.

Zelenookému málem zaskočilo. Práskl skleničkou na pult a překvapeně polkl. Stěží potlačil kašel.

„Já?" zasmál se. „Vždyť ani neumím tancovat."

„Naučím tě to," navrhl Nockjas spěšně.

„Nejsem si jistý, jestli je to..." pokusil se blonďák o slabý odpor.

„Prosím," zaúpěl Hamicel. „Nemám, koho jiného bych pozval."

„Kdy to je?" rezignoval.

„Za čtyři dny," ozvalo se potichu.

„Zítra tam budu a domluvíme se na podrobnostech," zasmál se blondýn.

„Vše bude samozřejmě na můj účet," dodal Nockjas rychle, v jeho hlase byla slyšet úleva.

„V pořádku," ujistil ho zelenooký. „Že jsem tvůj hrdina mi můžeš říct až osobně."

Ještě chvíli klábosili o hloupostech, ale potom se zpěvák omluvil, že si ještě potřebuje něco zařídit.

Nick mu v tom nebránil. Sám musel jít vyvenčit Naira a sbalit si těch pár věcí, co měl.

Kňučící pes však měl přednost, a tak ho připnul na vodítko a vyrazil s ním naposledy do ulic města. Nakonec bezcílným bloumáním strávil něco přes hodinu. Jemu ani Nairovi to ale ani v nejmenším nevadilo.

O několik hodin později už seděl v letadle do Los Angeles. Létání nikdy neměl rád. Podle něj bylo pro lidi příliš ambiciózní, měli potom sklon myslet si, že když mohou vyletět tak vysoko, jsou páni všeho. Navíc Zemi škodilo. Když to bylo potřeba, musel ho ale vydržet.

Aby nemusel poslouchat hluk okolo, zarazil si do uší sluchátka a pustil Nockjasovu hudbu. Pohled upřel ven z malého okénka a snažil se nic nevnímat. Nechat svůj mozek v klidu odpočívat a nezatěžovat ho. Nic nepotřeboval víc.

I když ještě nevzlétli, víčka se mu klížila. Poddal se tomu, i když se usnout bál. V tom ale uslyšel i přes sluchátka hlasitý výkřik ze sedačky přes uličku od něj.

„Děláš si prdel?" vrčel do telefonu nějaký chlapec.

Jednou rukou držel mobil u ucha a druhou zlostně zatínal do opěradla, až mu zbělaly klouby. Rty měl nyní semknuté do jedné linky a v očích se odehrávala bouře. Ne taková, do jaké se uměla stáhnout pouze mračna v zelených očích blonďáka, který ho nyní neskrývaně sledoval, ale skoro tak nebezpečná. Opálená pleť jako by nepatřila k té rozzlobeně zaťaté tváři ani k ostrým rysům.

„Ani tvoje posraná sestra a její manžel mi nezabrání v tom, abych byl, čím jsem!" prskal navztekaně. „Když jsi mě poslal k nim, myslel sis, že to budu potlačovat jako nějakou nemoc?" byl opravdu naštvaný, ale snažil se být potichu.

Zelenooký ho chvíli přestal zvědavě sledovat a otočil se, pořád ho ale poslouchal. Připadal si dost nepatřičně, ale už odposlouchával více rozhovorů, které ho zaujaly.

„Když nemůžu být se svým přítelem, půjdu a najdu si tolik kluků, kolik budu chtít, to ti přísahám, nebojím se tě. Pro mě už nejsi otec, už ne," poslední slova pronesl s krajním znechucením. Vráska na čele se mu prohloubila a obočí svraštilo. Už pustil opěradlo židle a místo toho si mezi větami nervózně kousal nehty.

„Víš co? Nemam na tohle čas, jsem v letadle," utnul nakonec rozhovor rázně.

Zastrčil si mobil prudkým a podrážděným pohybem do kapsy, a pak zpražil pohledem blonďáka, který se stihl odvrátit a nacpat si do uší vypnutá sluchátka. 

Zelenooký cítil, jak na něj kouká, ale hleděl soustředěně před sebe. Kdyby měl možnost splynout se sedadlem, využil by ji. Překvapilo ho, když slyšel, jak se mladík zvedl a jemu najednou zazněl jeho hlas přímo u ucha. 

„Můžu si přisednout? Nerad sedím sám," zazubil se klidně a pohlédl na prázdné místo vedle blonďáka.

Nick k němu poplašeně obrátil tvář. Pocítil paniku, kterou se zoufale snažil nenechat vyplout na povrch. Proč by ho měl pouštět? S tímto vzorcem chování se u lidí ještě nesetkal. Nakonec v něm však zvítězila slušnost a on se odsunul trochu blíže k oknu.

„Jasně,pokud chceš," pokrčil zdánlivě nezaujatě rameny, upoutal ho při tom pramen havraních vlasů, který mladíkovi spadl do tváře.

Černovlásek si se slovy díků sedl a natáhl k němu ruku. „Jsem George, a ty?" představil se.

„Nick," kývl hlavou a potřásl si s ním.

Letadlo vzlétlo a blonďák pohledem hypnotizoval malé okénko. Mladík vedle něj měl v uších sluchátka a zelenooký si všiml, že se mu klíží víčka. 

On byl také ospalý, ale neodvážil se zavřít oči. Byl pořád nervózní z nevítaného černovláska, tak moc že si zapomněl zapnout hudbu.

Odhodlal se opatrně pootočit hlavu, aby si mohl prohlédnout neznámou tvář důkladněji. Pleť měl opálenou, rty jemné a tenké, nos malý a pokrytý pihami. Působil křehce, jako by se při sebeslabším doteku měl rozsypat na malinké částečky. Tehdy ještě netušil, jak nemožné to vlastně je.

Když Nick pocítil tíhu na svém rameni, potlačil veškeré rozpaky a nahlas se zasmál. „Já vím, že nespíš."