Tiše postával na rohu jedné z mnoha ulic velkoměsta.

Čas se vlekl a on si znuděně pohrával s tkaničkami mikiny. Splétal z nich různé uzly a bavil se jejich utahováním a povolováním. Na čele se mu tvořila drobná vráska soustředění.

Po chvílích střídavě přešlapoval z jedné nohy na druhou, čímž dával své pocity jasně najevo. Doufal, že to zvládl, a pokud ne, že mu dá alespoň vědět, protože by tu nerad stál ještě dlouho.

Zrovna, když se chystal začít zkoumat stav omítky jednoho z domů, uslyšel rychlé kroky. Prudce se otočil po jejich směru a tentokrát nebyl zklamán.

Zpoza rohu se vynořila modrá kštice a její majitel mu věnoval omluvný úsměv.

„Promiň, že jsi čekal, ale nemohl jsem se jich zbavit," omluvil se a při zmínce o své ochrance protočil očima.

„Doufám, že jim za to tvůj manažer aspoň dost platí. Utíkáš jim jen proto, že on trvá na tom, aby tě hlídali na každém kroku," ušklíbl se jemně blonďák.

„Ví, co dělá," mávl Hamicel rukou, „s lidmi se to někdy opravdu nedá vydržet. Doufám, že aspoň dneska si nás nikdo nevšimne."

Blonďák s ním musel souhlasit. Neměl rád přílišnou pozornost a té by se s modrovláskem po svém boku jindy těžko vyhnul. Dnes však Nockjas vyměnil svou zářivě barevnou mikinu za černou, jen kalhoty si nechal svoje. Bílé, hodně uplé a byla na ně našita spousta barevných proužků látek.

„Taky doufám, ale na náměstí jsou prej nějaké trhy, takže tam bude hodně lidí a nikdo tě v tom davu nepozná," pozvedl blonďák jeden koutek vzhůru.

Hamicel si přes hlavu přetáhl kapuci, aby zakryl své výrazné modré vlasy a mohli vyrazit.

Cesta jim ubíhala. Střídali se ve vyprávění veselých historek, i když Nockjas v nich měl značně navrch. Nakonec to tedy dopadlo tak, že přestali a jediný, kdo vyprávěl, byl on. Blondýn se jen smál.

„To jsi neudělal," ptal se zrovna pobaveně, když přicházeli k cíli jejich cesty.

Hamicel si toho také všiml.

„Ale jo," kýval hlavou zpěvák. „Hele, už jsme tady," dodal, pořád ještě s úsměvem na rtech.

Blondýn se překvapeně rozhlédl kolem. Všude byly davy lidí, ale tomu pozornost nevěnoval. Zaujaly ho nádherné stavby, které však přes všechno to dění nebylo tak lehké pozorovat.

Uprostřed, v centru všeho, měl stát velký zdobený sloup. Právě kolem něj vznikaly celé trhy, a tak blondýn viděl jen jeho špičku. Stánky byly tak těsně u sebe, že neměl šanci jimi prohlédnout.

„To je tu i za tmy tolik lidí?" nadzvedl jedno obočí a obrátil se na Hamicela.

„No jasně," usmál se. „Teď totiž teprve začíná ta pořádná zábava," vyhrkl natěšeně. Nedočkavě chytil blonďáka za paži a táhl ho směrem k davům. Nevšímal si jeho pokusů o zpomalení ani hlasitých stížností na zbrklost.

Ocitli se mezi lidmi rychleji, než blonďák považoval za rozumné. Hamicelovi to ale nestačilo, protože jen se rozkoukal, už nedočkavě přešlapoval na místě.

„Kam jdem první?" otázal se netrpělivě a rozhlížel se kolem.

Zelenookému připomínal malé dítě na pouti. Jindy by snad dokonce pohoršeně zavrtěl hlavou, ale k Nockjasovi toto chování patřilo a on byl rád, že tu s ním může být, že ani nic nepodotkl.

„Můžem si dát něco k pití, ne?" navrhl.

„Tak jo," chytil se modrovlasý jeho návrhu a už se hnal ke stánku s nápoji.

Blondýnovi se na tváři usadil spokojený úsměv a rychle ho následoval, aby se mu neztratil. Pohledem přitom neustále pročesával okolí.

„Dám si svařák," oznámil mu Hamicel okamžitě. „Co ty?" obrátil se na něj.

Blonďák pohledem přejel nabídku. Neměl na alkohol náladu a navíc ten jediný, který mu opravdu chutnal, byla cola s rumem a tu na velikonočních trzích pochopitelně neměli.

„Dám si čaj," rozhodl se.

Nockjas na něj překvapeně pohlédl, ale nakonec nic neřekl. Objednal jim a oba si stoupli ke kraji fronty. Usměvavá prodavačka jim podala kelímky a každý si zaplatil za svoje pití.

„Půjdem si něco koupit?" navrhl natěšeně Hamicel. „Vždycky mě hrozně baví vybírat si ty dekorace, a pak si jimi vyzdobit dům. Máma tvrdí, že se to pak akorát válí doma a jsou to zbytečné krámy, ale já s ní nesouhlasím," vysvětlil mu.

„Ani by mě nenapadlo, že bys mohl souhlasit," zasmál se blondýn.

Zamířili si to ke stánku s velikými velikonočními zajíčky. Hamicela však zaujalo něco jiného. Sklonil se k malému přívěsku. Měl tvar stříbrného zajíčka, který svíral pestrobarevné vajíčko. Ohlédl se po blonďákovi, který byl ale také něčím zaujat.

Hleděl na přívěsek s na první pohled obyčejným kuřetem. Zobáček a hřebínek však mělo jasně modrý. Okamžitě ho uchopil do dlaně a zamířil ke kase.

Rychle ho zaplatil a všiml si, že modrovlásek už k němu taky míří.

Hamicel také zaplatil a vydali se s vlnou davu dále.

„Hame?" oslovil ho jako první blonďák.

Nockjas se otočil a věnoval mu tázavý pohled.

„Chtěl bych ti něco dát, i když vím, že to není kdovíco a vlastně jsem to koupil teď. Doufám ale, že by ti to snad aspoň trochu mohlo dát najevo, že si našeho přátelství vážím," nejistě dokončil větu a natáhl k modrovláskovi dlaň s přívěskem.

K jeho údivu se Hamicel rozesmál.

„Taky jsem ti tam něco koupil," vzal si opatrně přívěsek a s úsměvem si ho prohlédl. „Je krásnej, jak to, že jsem si ho tam nevšiml? Díky moc." V očích mu hořela opravdová vděčnost a blonďáka to zahřálo u srdce.

Modrovlasý si dárek schoval do jedné z kapes a z jiné vytáhl ten svůj a podal ho zelenookému.

„Napadlo mě vlastně to samé," povytáhl koutek úst.

Blonďák si ho vzal a vděčně mu poděkoval. Chtěl ještě něco říct, když ho zarazila ostrá rána.

Náměstím se rozlehlo tíživé ticho, než ho proťala další rána a tentokrát i vyděšený křik.

Trvalo mu jen pár zlomků vteřiny, než mu došlo, že ohňostroj se tu asi neodpaluje a rychlým pohybem zahodil svůj kelímek do koše. Vytrhl ho i Hamicelovi.

Trhem se rozléhaly neustálé výstřely, lidé křičeli a utíkali do všech stran.

Tentokrát to byl zelenooký, kdo je táhl kupředu. Hnala ho touha po bezpečí pro jeho přítele. Nesměl dopustit, aby se mu něco stalo, musel ho odsud dostat.

Vyděšeně uskočili k boku jednoho ze stánků, když zahlédli maskovaného muže. Netušili, jestli je jen jeden, nebo jich je jich víc.

Davy lidí proudily dál a útočník do nich bezcitně střílel. Lidé padali k zemi.

Blonďák těsně u nich zahlédl ženu, která zoufale kryla malou holčičku vlastním tělem.

Vzedmula se v něm vlna odvahy a bez přemýšlení vyběhl. Ani nevěděl, jak se dostal až k nim, ale chytil ženu za paži a už je táhl k jejich skrýši. Byl zázrak, že je žádná kulka nezasáhla. Musel si ale setřít kapky potu z čela, stálo ho to dost energie.

Když se dostali k stále strnulému Hamicelovi, zjistili, že nemají už mnoho únikových cest. Střelec byl asi jen jeden, zato bránil v útěku dokonale.

Těžce se mu dýchalo. Cítil, jak ho samotný strach dusí, a pak se beznadějně vrhl ke vchodu do jednoho ze stánků. Zoufale zabouchal na dveře. Chvíli se nic nedělo, ale potom se dveře malinko pootevřely.

Blonďák nakoukl dovnitř a všiml si muže držícího v rukou těžkou formu na beránka, když však spatřil oba mladíky i ženu s holčičkou, rychle je pustil dovnitř. Své místo neopustil.

Otvor, který sloužil jako provizorní výloha, byl zavřen, ale i tak se blonďák i s Hamicelem a ženou skrčili k zemi, aby byli chráněni dvojnásobně.

Nikdo z nich za tu dobu nepromluvil.

Holčička byla v šoku a její matka jí pro jistotu zakrývala ústa, aby je neprozradila, Hamicel pořád šokovaně zíral před sebe, vypadal úplně mimo.

On sám nemohl dýchat. Množství adrenalinu v krvi se mu nesnižovalo a stále měl přes strach problém popadnout dech. Ruce se mu klepaly a srdce divoce bušilo.

Pokud je najde, byl odhodlaný skočit před Hamicela, před tu ženu a dokonce i před muže, který je tak ochotně vpustil k sobě, kde jim poskytl relativní bezpečí. Byl odhodlaný nedopustit smrt ani jednoho z nich.

Postupně se situace uklidňovala, křik utichl a výstřely už se neozývaly. To znamenalo jediné, kdo mohl, ten utekl.

Doufal, že pomoc brzy dorazí, v těsném prostoru se každá napjatá minuta zdála jako hodina.

Najednou ticho opět protnul křik. K blondýnově zděšení byl dětský. Vystrašeně se napnul, pokusil se napřímit a vyrazit ven. Silné Hamicelovy ruce mu v tom však zabránily.

„Nemůžeš mu pomoct," šeptl zpěvák zlomeně.

Na to se ozval výstřel a z blonďákových očí vytryskly slzy. Několikrát se pokusil vytrhnout ze sevření, ale nakonec to vzdal.

Zhroutil se a nechal se jemně objímat zpěvákovými pažemi. Vnímal, jak se ho pomalými pohyby prstů snaží uklidnit. Jak by se mu to ale mohlo povést, když sám se klepal šokem?

Nikdo z nich nevěděl, kolik času tam strávili. Vylézt ven se však odvážili až ve chvíli, kdy zaslechli hlasité sirény a chvíli na to policejní hlášení vyzívající všechny k vystoupení ze svých úkrytů.