Kráčel po tmavých dlažebních kostkách naskládaných u sebe. Zvažoval každý další krok, pečlivě přemýšlel, než někam došlápl. Nebylo nad čím tak hloubat, chodník byl všude stejný a žádné nástrahy na něm nečekaly.

Jedna myšlenka mu v hlavě předháněla tu druhou, aby se následně hnala vedle další a další. Postupně se spolu proplétaly a kdyby měly tvar, tvořily by složitý obrazec s několika úhly.

Připomněl se mu totiž nedávný sen, ze kterého ho tehdy probudil Hamicel. Musel na něj pořád myslet a těžce se mu i spalo. Neustále si pokoušel vybavit, co ty květiny křičely, ale nedokázal to. Jako-by si jeho mysl postavila pevnou neprůstupnou hráz a on neměl šanci.

Pořád z něj však nevyprchal ten pocit, že k nim měl velice blízko a to, co pro něj ve snu byla slova a ve vzpomínkách už jen bezbarvý křik, ho lákalo.

Teď se však bezúspěšně pokoušel vzpomenout si na detaily, které zapomněl ihned po probuzení.

„Myslím to vážně, měla bys toho nechat," zaslechl rozhořčený hlas. Jen, co se probral z tranzu, zjistil, že jeho majitelka je poměrně blízko u něj.

„Mělo mě to hned napadnout," odfrkla si další dívka. Kráčela vedle té první a rozčarovaně rozhazovala rukama. „Ty mi prostě jenom závidíš, že do toho časopisu vzali mě a ne tebe, že jo?" ušklíbla se naštvaně.

„To vůbec není pravda. Nechápeš to," ohradila se dívka, jejíž rozčilený hlas slyšel jako první. Měla blonďaté vlnité vlasy a na sobě obyčejné džíny a mikinu.

„Ale jo. Rozumím tomu až moc dobře. Byl to i tvůj sen. Smiř se s tím, že jsem prostě byla lepší!"

„Nino!" okřikla ji blondýnka. „Jak jen tohle můžeš říct? Víš, že jsem za tebou vždy stála, ale tohle už není normální," neustále zvyšovala hlas.

Blonďák by za nimi nejradši šel a pomohl jim vyřešit jejich problémy, ale nakonec se jen nenápadně zastavil a předstíral hru na mobilu, aby mohl být nablízku a případně přispěchat na pomoc, kdyby to bylo potřeba.

„Jsem pořád stejná, jen úspěšnější. To ti tolik vadí?" gestikulovala Nina prudce a zhlížela na svou kamarádku povýšeným pohledem.

„Ne, nejsi," zavrčela blondýnka. „Dneska jsi se mnou venku po jak dlouhý době? Sama to nevim, ale je to dýl, jak dva měsíce. Nemáš na mě vůbec čas nebo ho mít ani nechceš."

„Prostě ten čas nemám, je toho teď hodně," argumentovala Nina. Odhrnula si pramen hnědých rovných vlasů z čela.

„Ale flirtovat s klukama, když tvůj přítel čeká, až budeš mít alespoň volný víkend, to by ti šlo, co?" prskla podrážděně blondýnka. Do tváří se jí potlačováním vzteku hrnula krev a pěsti měla rozzlobeně zaťaté. Očima probodávala dívku před sebou, až to vypadalo, že by ji pouhým pohledem mohla na místě zabít.

Nina bojovně vystrčila bradu.

„Je to součást mé práce, musím si vytvářet dobré vztahy, abych měla úspěch. Občas potřebuju, aby se za mě třeba někdo přimluvil a vůbec. Jak ty vůbec víš, co dělam?" Nehodlala z téhle hádky vyjít jako poražená a bylo to vidět.

„Já tam mam taky známé," zamračila se blondýnka. „A jeden z těch kluků, co tě odmítli, byl můj přítel."

Nina vytřeštila oči.

„Nevěděla jsem –"

„Nevěděla jsi co, že mám kluka? Ještě aby jo, když se mi skoro neozveš a zajímáš se jen o to, jak být úspěšnou modelkou." Při vyslovení posledního slova se zapitvořila.

„Sláva prostě něco stojí," odsekla Nina zatvrzele.

„Ale ty nejsi slavná. Nikdo tě nezná, pochopíš to někdy? To, že jsou tvoje fotky na obálce nějakého časopisu, a to ještě jen občas, z tebe nedělá hvězdu," smála se blondýnka. Byl to neveselý smích, za kterým byla schována zloba a možná i skrytá hrozba. Taková, kterou nejdříve nevnímáte, ale potom vás v podobě výbuchu zasáhne.

Neuměl si představit, že by se s Hamicelem takto pohádali. Bylo to i proto, že od něj nikdy neočekával, že na něj bude mít spoustu času a naopak, ale jejich přátelství bylo poněkud jiné.

„Ty mi to prostě hrozně závidíš!" obvinila blondýnku Nina a nedbala na varování, která jí tělo druhé dívky jasně vysílalo.

„Jistě, skoro kvůli té závisti nespím," ušklíbla se blondýnka a spražila ji rozzlobeným pohledem. „Kde je ta holka, co se mnou skákala v kalužích a normálně se oblíkala?" nakrčila nos a úkosem se podívala na Ninino oblečení. Vysoké podpatky, krátká sukně a tričko s výstřihem.

„Snažím se uchytit. Až toho času bude víc, tak třeba zase ven zajdeme," promluvila klidně Nina.

„Ani teď určitě nepracuješ pořád," nesouhlasně se zamračila. „A pak, když už jsme u toho oblékání, příšerně jsi zhubla. Je to kvůli té práci, že?" zavrčela.

„Vypadám tak mnohem atraktivněji," ohradila se Nina.

To ale nečekala reakci druhé dívky.

Blondýnka se rozesmála. V očích se jí zablesklo, jako když tmou proletí hejno světlušek. Hlavu zvrátila dozadu, až to chvíli vypadalo, že se směje na nebe. Prohla se v zádech, jemně pokrčila kolena a upřímně ale komediálně se smála.

Blonďák povytáhl jedno obočí vzhůru, poté mu ale koutek cukl do úsměvu. Chápal, proč se dívka smála. Její kamarádka totiž vůbec nevypadala atraktivněji. Byla hubená opravdu až příliš a byl si jist, že kdyby chtěl, mohl by jí spočítat žebra.

Nedivil se ani, když ironický smích nahradil podrážděný úšklebek.

„Ještě mi řekni, že se to Andrzejovi líbí. To už bude znít fakt jako pohádka."

„Co je tobě do mýho kluka," ozvala se Nina v obraně. „Kdyby mu to přišlo nechutný, řekl by mi to. Má mě totiž rád," dodala klidně.

„Tohle nemá smysl," zavrtěla poraženě hlavou. „Nevnímáš mě a je ti to jedno. Fakt hrozně mě mrzí, že ztrácím tak skvělou kamarádku jako tebe."

„Určitě mě neztratíš," pohlédla na ni Nina. „Až pochopíš, že to všechno dělám jen pro počáteční slávu, budu už mít více času a můžem i někam zajít," usmála se.

Po tváři druhé dívky přeběhla nečitelná směsice výrazů, a pak se na ní usadil úsměv. Byl tak falešný, až působil pravě.

Nina se kývnutím hlavy rozloučila a odkráčela pryč.

Blondýnka tam zůstala stát se spoustou nevyřčených slov na jazyku a hlavu si tiše zabořila do dlaní. Když ji zvedla, v jejím pohledu se odráželo zklamání, ale i odhodlání.

Naposledy se ohlédla po mizící modelce, a poté zmizela opačným směrem, pohled jí přitom sklouzl na blonďáka.