Slunce se blížilo k obzoru. Mraky ho částečně zakrývaly, přesto nedokázaly potlačit jeho zářivou krásu. Nesmlouvavě je barvilo do oranžové a rudé barvy.

Postava s pohledem upřeným na tu nádheru už tam stála dlouho. Bavilo ho sledovat, jak se slunce vždy prosvítí skrze mraky. Tak neústupně. Díky tomu mohl on a miliony dalších zrovna teď sledovat tak krásný západ slunce. Dlouho nic tak úžasného neviděl a byl rád za ty drobné mizivé okamžiky, kdy pociťoval štěstí.

Trochu ho mrzelo, že Hamicel tam nemůže být s ním. Věděl, že pláž by ihned byla veselejší. Už jen zpěvákova přítomnost dokázala rozveselit vše živé. Tak to blondýn vnímal. Modrovlasý tanečník pro něj pořád byl zajímavý a vždy ho dokázal něčím překvapit. Ať už to byl jeho veselý úsměv, láska k fanouškům nebo jejich prapodivné přátelství.

Vlny tiše narážely do břehu a šeptaly mu klidnou píseň. Naslouchal jí bez hlesu a bez pohybu. V zelených očích mu hrál úžas a klid. Jemný vánek si pohrával s jeho vlasy. Křik racků se rozléhal do dáli a podporoval tichou píseň moře.

Lehce se sklonil a lehl si do písku. Věděl, že si ho bude muset zdlouhavě vyčesávat z vlasů a čistit si oblečení, ale nevadilo mu to. Mikinu si k sobě pevně tiskl. Začínalo se ochlazovat, cítil, jak se mu po těle tvoří husí kůže.

Nechtěl se však zvedat. Bylo to pár dní zpět, co opět pocítil tu obrovskou touhu zmizet z města, kde se opět na nějakou dobu usídlil, a přesunout se zase do města jiného. Tentokrát si vybral vesnici v Polsku poblíž Baltského moře.

Lidí bylo u moře velmi málo, protože ještě nepřišlo to správné počasí. Jemu to ale v ničem nebránilo. Naopak, byl za to rád. Jednou za čas cítil touhu skrýt se. Společnost totiž nebylo nikdy na škodu opustit a strávit nějaký ten čas na klidném místě.

Více si přitiskl mikinu k tělu. Nebylo mu díky tomu tepleji, ale mohl si to alespoň namlouvat. Vnímal zrnka písku, jak ho jemně tlačí do paží i nohou, naslouchal klidným nárazům vln o břeh.

Únava na sebe nenechala dlouho čekat a brzy se smaragdové oči zavřely. Spal překvapivě klidně, noční můry ho tentokrát nenavštívily. Spánek, jenž se dostavil, byl zvláštně lehký. Jeho sny doprovázel křik racků a šumění větru.

Až první sluneční paprsky, co ho polechtaly po tváři, ho dokázaly probudit. Ležel bez hnutí ještě dlouho potom. Nasával čerstvý ranní vzduch, který byl cítit solí a pískem. Po tváři se mu rozlil drobný úsměv. Měl rád spaní pod širým nebem a už dlouho mu chybělo.

A potom si uvědomil, že někoho postrádá. Rozmrzele se zvedl a vykročil k malému hotelu blízko pláže. Nebyla sezóna, a tak měl pro sebe ten nejlepší pokoj. Dokonce ani majitelé penzionu se nezdrželi déle, než na nezbytné podepsání smlouvy. Odemkl a vstoupil dovnitř.

A to už se na něj z obývacího pokoje valila malá koule chlupů. Nairus, evidentně nadšen z jeho přítomnosti, k němu doběhl a plný radosti kolem něj začal poskakovat.

Blondýn si s úsměvem dřepl a věnoval štěněti několik pohlazení. Zatím co ho drbal za uchem, mu připnul zelený obojek, na který si labrador už zvládl zvyknout. Měl ho ale jen pro jistotu, kdyby se Nairus náhodou někam zaběhl. Pejsek byl totiž tak chytrý, že na své jméno už slyšel a tady, kde bylo lidí málo, ho mohl nechat volně pobíhat.

Vykročili z hotelu a mířili opět zpět na pláž. Štěně vesele poskakovalo a vrtělo ocasem. Občas ho blonďák musel přivolat, protože odběhlo příliš daleko. Vždy se však s vyplazeným jazykem vrátilo zpět.

Blondýn si opět sedl do písku. Chvíli jen pozoroval Naira, jak šťastně pobíhá u břehu a doráží na vlny. Na tváři se mu opět usadil úsměv.

Malý tvoreček se však brzy unavil a vrátil se k němu zpátky.

Zelenooký se položil do písku. Labrador nejdříve nenápadně ležel u jeho boku, ale nakonec mu neohrabaně vylezl na hruď a zůstal tam.

Blondýn pozoroval mraky a vychutnával si přítomnost jeho čtyřnohého kamaráda. Netušil, jak dlouho tam mohli takhle odpočívat, ale po nějaké době ho to přestalo bavit. Opatrně stěně vzal a položil ho do písku. Zvedl se na nohy a vyrazil ke břehu.

Stál na kraji pláže, poslouchal chlácholivé zvuky moře a s rukama zabořenýma v kapsách sledoval vlny narážející do břehu. Stál bez hnutí, ty zvuky uklidňovaly jeho myšlenky, třídily je a dovolovaly mu alespoň na chvíli upustit od vzpomínek.

V zajetí bílé šumivé pěny si všiml něčeho zvláštního. Plulo to po hladině a střídavě se to ztrácelo za závějí vln. Chvíli na ten předmět jen zíral a pokoušel se odhadnout, co to asi je. A potom spatřil korkovou zátku a obočí se mu svraštilo.

Natáhl paži a ponořil ji pod hladinu. Do prstů se mu zakousl chlad. Nahmatal sklo a pevně ho uchopil, vynořil ruku i předmět z vody.

Pozoroval, jak se mu kůže barví do červena, tak ledová voda byla. Upřel pohled na obyčejnou skleněnou lahev, kterou vylovil. Vypadala prázdně, ale nebyla. V jejím nitru ležel jeden složený list papíru.

Volnou rukou vyndal zátku a vysypal si papír na dlaň. Fascinovaně na něj hleděl. Dopis v lahvi a nalezl ho zrovna on.

Ohlédl se, zda Nairus nikam neutekl, a když ho spatřil pořád spokojeně ležet v písku, položil lahev na zem a začal se věnovat vzkazu.