Už od brzkých ranních hodin bylo hezky. Obloha měla modrou barvu bez jediného mráčku a slunce svými teplými paprsky každého hladilo.

Ani ho nenapadlo zůstat v pokoji, když mohl jít ven a užívat si hezké počasí. Tušil totiž, že brzy se opět pokazí.

Jen nevěděl, co má dělat. Parku, v němž byl naposledy se obloukem vyhnul a došel do centra města. Bloumal tam jako tělo bez duše, bez cíle, bez důvodu.

Město bylo poměrně velké a centrem procházelo hodně lidí. Každou chvíli do něj někdo narazil a on se naučil už jen uměle uhýbat každému z cesty. Mohl se tak vyhnout nepříjemným situacím, které tak lehce vznikaly.

Zavrtěl hlavou a pomalu se vydal směrem ke květinářství. Původně plánoval jít tam později, ale nechtěl čekat. Už jen při pomyšlení, kam jeho kroky směřují, se mu stahoval žaludek.

Vybral si k tomu nádherný slunečný den, i když mohl počkat na déšť, aby měl pocit, že nesmutní sám. Nechtěl.

V květinářství koupil třicet šest jasně bílých růží a nechal je svázat k sobě. Zaplatil bankovkami bez údivu nad cenou. Ta ho vůbec nezajímala, peněz měl přeci jen dost.

Prodavačka se na něj dívala smutně, když mu květiny podávala. To bylo tím číslem. Třicet šest, sudá. Opětoval jí stejný posmutnělý úsměv a vyšel z obchodu.

Čím blíže byl svému cíli, tím pomaleji šel. Nechtělo se mu tam, ale zároveň věděl, že kdyby tam nešel, neodpustil by si to. Už byl skoro v té části centra, kam mířil.

Peněženku si zastrčil do kapsy. Vlny lidí proti němu pořád neslábly, veškerý jeho osobní prostor byl narušen. Jeho smysly zbystřily. Necítil se příjemně, ale to už delší dobu.

Zrovna přemýšlel nad tím, kolik lidí asi bude tam, kam mířil, když ucítil jemný pohyb v oblasti jeho kapsy

Prudce se otočil a pevně uchopil paži, která držela jeho peněženku.

Jeho pohled se setkal s vyděšenýma modrýma očima. Zračil se v nich úlek. Blonďákovi vyrazilo dech, když zjistil, komu patří.

Hleděl do tváře mladému chlapci. Byl to ještě kluk, co má odpoledne hrát s kamarády fotbal a ne se potloukat po městě a krást. Krátké blonďaté vlasy mu padaly do tváře, v které se začínala zračit bolest. Tělo měl pohublé.

Blonďák se rozhlédl kolem, spěšně ušel pár kroků a odbočil do jedné z vedlejších uliček. Mohli se tak aspoň částečně vyhnout ruchu, který ve městě panoval.

Jemně povolil stisk, ale ne tolik, aby se mu chlapec mohl vykroutit. Sjel ho vyčítavým, ale zároveň zaraženým pohledem.

„Co to děláš?" Nedokázal podrážděnému tónu zabránit, aby se mu prodral hrdlem. Všímal si, jak se začíná měnit. Kdysi by mu to až tolik nevadilo, jen by mu daroval pár drobných nebo nějakou bankovku a pokračoval by v cestě. Postupem času však získával čím dál více zkušeností a jeho chování podléhalo změnám. Jeho dřívější já by nikdy nezatáhlo malého kluka do boční ulice a nechovalo se k němu tak hrubě.

Nemyslel to zle. Ale obracel se mu žaludek v těle z vědomí, že takový malý kluk se potlouká venku a okrádá lidi.

Chlapec se na něj zahleděl vystrašeným pohledem.

„To byl omyl. Já vám to nechtěl vzít," dušoval se. Rozhlížel se při tom kolem a hledal volnou cestu k útěku.

„Pravdu," přeměřil si ho chladně. Ve skutečnosti však v chlapci bylo něco, co v něm budilo sympatie. Nenechal ho však pod tu studenou slupku nahlédnout, aby toho nevyužil.

„Když vám to řeknu, pošlete mě zpátky," zavrtěl kluk odmítavě hlavou. Blonďák si v tu chvíli všiml, že tu paličatost pouze hraje.

„Na co jsi ty peníze potřeboval?" udeřil opět. Nelíbilo se mu takhle na dítě naléhat, ale on se ho pokusil okrást, takže usoudil, že mu v tom vlastně skoro nic nebrání. Nic až na jeho svědomí. Děti byly nejčistší bytosti mezi lidmi, alespoň většina.

„Chtěl jsem utéct," hlesl chlapec, ale nic víc neprozradil.

„Odkud?"

Kluk mlčel. Stál tam a v nebesky modrých očích se mu zračilo odhodlání. Zatvrdil se a odmítal cokoliv říct.

Zelenooký si byl vcelku jistý, že by se mu povedlo chlapce lehce vše přinutit říct, ale nechtěl na něj být moc nepříjemný.

„Tak mě zaveď k tobě domů a já rodičům řeknu, o co ses snažil," navrhl blonďák.

K jeho údivu chlapec pokrčil rameny. V očích se mu mihl podivný záblesk.

„Odvedu vás tam, ale nepůjdu dovnitř." Jeho hlas byl pevný.

Blondýn kývl, neměl důvod nesouhlasit.

„Není to daleko," dodal chlapec. „Vlastně jsem odtamtud teď vyšel."

Zelenooký ho opatrně pustil. Až teď si uvědomil, že vlastně ještě pořád drží kytici růží. Došel k závěru, že to ještě chvíli počká a následoval chlapcovy kroky. Neměl ponětí, kam míří, ale ten kluk se mu zdál svým způsobem zvláštní.

„Tady to je," ozval se potichu hoch a blonďák vykulil oči na velkou budovu.

Měla šedou nenápadnou barvu a mezi ostatními domy se poměrně ztrácela. V oknech visely dětské výtvory. Některá okna však byla zakryta závěsy nebo žaluziemi. Všiml si velké zahrady, po které se povalovaly hračky, míče nebo pastelky a jiné předměty.

Blonďák se na chlapce podíval smutným pohledem. Takže pocházel z dětského domova. Teď už mu jeho slova dávala o hodně větší smysl než předtím. Proto se bál, že ho pošle zpátky, když mu řekne, odkud je.

„Na to jsi chtěl ukrást ty peníze? Na to jsi je potřeboval?" otázal se udiveně.

Kluk přikývl a zatvářil se mírně zahanbeně.

Blondýn nevěděl, zda dělá správně, ale strčil mu kytici růží do ruky, aby ji podržel, vytáhl peněženku a několik bankovek si schoval do dlaně. Peněženku vrátil a růže si převzal. Peníze strčil chlapci do ruky.

„Tak běž, než tě začnou hledat," pobídl ho rychle. Jestli chtěl utéct z dětského domova, rozhodl se mu k tomu dopomoci. Doufal, že neudělal chybu.

Jasné oči na něj chvíli hleděly překvapeně a nevěřícně, když se však přesvědčily, že nežertuje, rozlil se po drobné tváři úsměv. Krátce blonďáka objal, a potom odběhl pryč. Jeho pohled vydal za všechna promlčená slova.

Pomalu se otočil a vydal se i s růžemi zpět k místu, kam měl původně namířeno.

Když tam konečně dorazil, musel překvapeně vydechnout. Uprostřed jedné z ulic stály sluneční hodiny a na nich bylo naskládáno několik svíček a květin.

Na velké ceduli, která stála před hodinami, byl velký ozdobný nápis.

Blonďák pomalu postoupil kupředu a se smutkem v srdci položil růže na chladný kámen. Po tváři mu stekla slza.

V tomto městě nebyl náhodou. Kdysi se v něm konala jedna talentová soutěž a v té se utkaly dva velké talenty. Jeden z nich měl v životě štěstí a ten druhý ne. Ten druhý tu tehdy žil.

Opět pohlédl na nápis na ceduli. Stálo na ní jednoduchých několik slov.

Památce Nanna Alpina.