Stál v parku a ruce měl v kapsách svého kabátu. Teplota se pohybovala kolem bodu mrazu, i když už se dávno mělo začít rozmáhat jaro. Stromy pořád postrádaly listí a tráva rostla pomalu a opatrně, jako by se bála, že umrzne. Obloha byla ponurá a její tmavá šeď působila melancholicky a depresivně. Natahovala k němu své paže a snažila se ho vtáhnout k sobě, alespoň tak to cítil. Chlad mu znecitlivoval konečky prstů a barvil rty do fialova, ledový vítr mu profukoval rukávy a zakusoval se do kůže. Neposedné prameny blonďatých vlasů mu poletovaly kolem hlavy. Tváře měl zarudlé a cítil, jak mu v nich proudí krev. V botách měl mokro, jak při cestě šlápl do louže.

Park byl dlouhý sotva čtvrt kilometru. Středem se táhla široká dlážděná cesta a na jejích krajích stály lavičky. Několik dalších cest se táhlo kolem a v úplném středu byla naznačena hvězda se světovými stranami. Ohraničené záhony byly však plné jen hlínou, protože na květiny byla ještě příliš velká zima. Mladé stromky zasazené v chodníku se pořád nezačínaly zelenat.

Stál poblíž oné hvězdy a přemýšlel, na jakou stranu se vydat. Ve městě byl poprvé a ani trochu to v něm neznal. Vůbec nic ho na první pohled nedokázalo zaujmout. Semtam zahlédl zeď nějakého z domů a zapřemýšel, zda se vydat někam tím směrem. Město však bylo stejně studené jako vzduch kolem něj.

Došel ke kraji a jemně se opřel jeden ze stromků. Hluboce se nadechl a vydechl, na chvíli zavřel oči, a pak je znovu otevřel.

Žena, která prošla kolem něj, po něm hodila nabroušený pohled. Viditelně pospíchala a neměla dobrou náladu. Dlouhé vlasy měla stažené ve vysokém culíku a rty přetřené výraznou rtěnkou.

Odvrátil od ní pohled. Rád sledoval lidi a jejich chování, ale dnes pro něj nikdo nebyl zajímavý. Nikdo ho nezaujal ani v dobrém, ani ve zlém smyslu. Nudil se, neměl co na práci a naplánoval si až zítřejší den.

Otráveně přejížděl pohledem po parku, až si všiml něčeho jiného. Spatřil ženu, kterou předtím neviděl. Zelené oči se mu zablýskly a rázem se pro ně právě ona stala jedním jediným bodem.

Okamžitě se vydal jejím směrem. Nechtěl s ní mluvit, jen se přiblížit a pozorovat, protože neměl důvod.

Ten den neměl být o něm, ale o lidech. To oni měli možnost projevit se a ukázat, jací jsou. On jim výjimečně dal šanci a měl i nějakou naději. Věřil, že tentokrát nebude odcházet se smutkem v duši.

Žena, na které ulpěl jeho zrak, byla na první pohled prokřehlá. Na sobě měla ošoupanou starou bundu a kalhoty, které držely jen zázrakem, jak byly zaplátované. Rozcuchané vlasy byly volně spuštěné. Tváře zrudly mrazem a jednu ruku schovávala v kapse. Tou druhou k sobě tiskla hromadu hadrů. Alespoň tak to vypadalo, než blonďák s úlekem zjistil, že si k sobě vine malé dítě. Stála na kraji cesty a každého, kdo prošel kolem, zastavila s prosbou o drobné.

Někdo se obtěžoval zpomalit, když se vymlouval, někdo však prochvátal kolem aniž by na ni třeba jen pohlédl.

V kelímku se válelo jen několik málo mincí od lidí, kteří s protočením očí obětovali alespoň minimum.

Blondýn si všiml, že lidé raději přechází na druhou stranu chodníku a že se tam občas někdo zastaví a chvíli stojí. Okamžitě ho to zaujalo, a tak s těžkým srdcem spustil pohled z matky dítěte a pomalu se vydal na druhou stranu. Narážel při tom do lidí, kteří měli úplně stejný záměr.

Kolem onoho místa se stihl vytvořit malý hlouček lidí, a tak si to k němu zamířil, aby se podíval, co lidi tak zaujalo.

Rozhodně nečekal, co najde. Kdyby tušil, snad by tam ani nechodil a zůstal stát, kde byl. K tomu už ale bylo pozdě, a tak mohl jen překvapeně zírat na objekt zájmu lidí.

Byla to taky žena. Či snad ještě dívka? Vlasy měla pečlivě učesané a spletené do složitého copu. Několik neposedných pramenů se uvolnilo a povlávaly jí kolem hlavy v rytmu, který určoval vítr. Oční víčka namalovala výraznými stíny a rty přetřela rtěnkou. V uších jí visely zlaté náušnice. Oblečená byla v na první pohled drahé bundě. Přes krk měla obtočenou značkovou šálu a na rukou kožené rukavice. Kalhotami  provlékla pásek drahé značky a na nohy si obula vysoké kozačky. Tvář jí zdobil sebevědomý úsměv, jinak ale byla bez sebemenšího zájmu. Žvýkala, nejevila jediný náznak strádání, přesto tam stála.

„Neměli byste nějaký peníze?" tázala se lidí, kteří stáli v hloučku kolem ní, ale i těch, kteří jen procházeli.

Blonďákovi skoro zaskočilo. Zíral na ni se znechucením v očích.

„A na co je potřebuješ?" zeptal se jeden muž a oplzle se ušklíbl.

„Rodiče mi zabavili moje Lambo, tak si chci koupit motorku," přiznala dívka. Neměla s tím pražádný problém, nejspíš se za sebe ani nestyděla.

Muž, který se ptal, lehce nadzvedl obočí, ale vylovil z kapsy dvě mince a vhodil je do připraveného kelímku. A nebyl sám, kdo jí dával peníze. Ještě spousta lidí po něm se u dívky zastavila a něco jí věnovala.

K prokřehlé matce dítěte však nikdo nešel. Mladý pár od ní uhnul na druhou stranu chodníku jen, aby později mohl obdarovat onu dívku.

Blonďák stál v pozadí toho všeho a smutně to sledoval. Ruch, který v parku panoval, prořízl tichý pláč. Nikoho příliš nezaujal, pro blondýna byl však jako kulka do srdce. Moc dobře totiž věděl, čí ten pláč je.

Už mu docházela naděje a chystal se vykročit směrem k ní, když ho někdo zarazil.

Byl to muž kráčící středem cesty. Nejdříve si pohledem přeměřil dívku ve značkovém oblečení, znechuceně nakrčil obočí, a potom odvrátil pohled na ženu s dítětem. Bylo na něm vidět krátké zaváhání, ale potom vykročil. Došel až k ní a z kapsy vytáhl peněženku. Bankovky, které vyndal, nestrčil do kelímku, ale dal jí je do ruky.

Žena se na něj vděčně usmála a on odešel pryč. Blonďák se mírně pousmál. Viděl ten šťastný výraz na ženině tváři a tušil, že její život bude na chvíli o něco lepší.

Uhnul z cesty a zamířil k rychlému občerstvení u vedlejší cesty. Koupil si dva čaje a jednu vodu.

Vrátil se zpět a tentokrát zamířil k ženě i on. Jeden kelímek čaje si nechal pro sebe, ale ten druhý jí s úsměvem podal. Lahev vody strčil do malé tašky, kterou sebou měla a které si všiml až teď.

„Děkuju, jste anděl," děkovala žena.

Blonďák se jen usmál a otočil se k odchodu.