„Stůjte, ani se nehněte!" Nenápadně oblečený chlapec stál uprostřed náměstí a hlaveň si tiskl ke spánku.

Před ním postávalo několik uniformovaných mužů. Výjezd za pokusem o sebevraždu nebyl výjimečnou situací. Tento případ byl však jiný. Mladík, jenž se chtěl zastřelit, stál přímo v centru města a nikdo nechtěl, aby narušil klidné odpoledne.

Blonďák ho obezřetně pozoroval. Tak rád by zasáhl, chtěl však, aby měli šanci i ostatní.

„Myslím, že to není nutné," snažil se ho uklidnit jeden z policistů. Byla to jeho práce. Přesto v jeho očích plálo něco nepochopitelného, něco, co nemělo s povinnostmi nic společného. Muž zákona byl mladý, musel být ve službě teprve krátce, sebevrah byl ale ještě chlapec. „Povídej, proč to chceš udělat?" mluvil zrzek v uniformě a posouval se k chlapci.

Mladíkovy černé vlasy neposedně poletovaly ve větru. Ruka s pistolí se mu třásla.

„Nechápete to, nikdo to nechápe," vzlykl.

Blonďákovo srdce se při pohledu na něj sevřelo. Opatrně se přiblížil tak, aby nebyl zpozorován.

Rusovlasý policista se zastavil.
„Máš pravdu. Nechápu to, ale mohl bys mi to vysvětlit, třeba bych pochopil. Jak se jmenuješ?" Postupoval mnohem zkušeněji než muži vedle něj. Lidský život pro něj tedy ještě něco znamenal.

„Kevin," koktl chlapec

„Dobře, co kdybys mi o sobě něco řekl? Jakou máš rád barvu?" pokračoval zrzek, jako by se nic zvláštního nedělo.

„Zelenou," hlesl černovlásek.

„Ta je moc pěkná, ale já mám radši modrou. Jako obloha, vidíš? Dnes je opravdu krásný den," ukázal muž zákona na oblohu. „A co takhle oblíbené jídlo? Já miluju palačinky, zbožňuješ taky palačinky?" ptal se. Mluvil příjemným nenuceným hlasem. Nějakou dobu už se nepřibližoval.

„Vždy mi je dělala mamka k snídani," zamumlal Kevin.

Zrzek se opět o maličko posunul. „Vidíš, mně je vždy dělala babička. Nosívala mi je až do postele."

Blonďák upřímně obdivoval jeho trpělivost a klid. On sám měl srdce až v krku a s napětím vyčkával.

„Chodíval jsem kvůli tomu běhat. A ty nějak sportuješ?"

„Jezdím na koni." Černovlasému se ruka se zbraní klepala ještě více. Odvaha se z něj počínala vytrácet a nahrazoval ji strach.

„To je nebezpečný sport, že? Nabízeli mi, že když se na nich naučím jezdit, můžu je využívat na obchůzkách. Umíš si to představit? Já a na koni?" Policista na sebe pobaveně ukázal, a potom se ušklíbl. „Já mám třeba radši psy. Máš rád psy, že?" Vyhýbal se při konverzaci veškerým osobním tématům. Mluvil o naprostých banalitách a přitom odkrýval kousky chlapcovy osobnosti.

„Mám radši kočky," hlesl chlapec. „Můj kocour je jediný, kdo mě nesoudí," dodal plačtivě.

„Tak to určitě není, někdo tě má určitě rád. Nebylo by správné takhle to ukončit." Zrzek se zase o kousek posunul, byl už blízko, pořád ale ne dost.

„Měl jsem jednu kamarádku. Hrávali jsme si spolu jako malí, chodili jsme spolu do školy. Vykouřili jsme spolu svou první cigaretu." Kevinovi se zlomil hlas.

„Vidíš, máš někoho. A kde je teď?"

„Spáchala sebevraždu před dvěma lety." Černovláskovi se po tváři začaly koulet slzy.

Rusovlasému policistovi se v obličeji objevil úlek, obratně ho však zamaskoval. Bylo vidět, že mu došla slova a neví, na jaké téma obrátit. Když opět promluvil, jeho hlas byl zastřený.

„Měl jsem takového kamaráda. Trávili jsme spolu všechen volný čas, měli jsme stejné zájmy, přespávali u sebe. Nikdy jsem nepoznal lepšího člověka, než byl on. Bylo mi šestnáct, když jsem zjistil, že jsem se do něj zamiloval."

Chlapec muže zákona pozorně poslouchal. Z očí mu vytékaly slzy, ale doslova visel pohledem na jeho tváři.

Blonďák stál kousek od sebevraha. Nikdo ho nezaregistroval, všichni věnovali pozornost jen podivnému rozhovoru.

„Dlouho mi trvalo, než jsem si přiznal, že jsem na kluky, a ještě déle trvalo, než mi došlo, že před ním své city nedokážu skrývat. Nevěděl jsem, že se mnou už nějakou dobu nemluví o svých problémech. Pořád jsem si naivně myslel, že si říkáme všechno. Ten den, kdy jsem mu to všechno chtěl říct, jsem šel k němu domů." Zrzkovi se zadrhl hlas. Posunul se o malý kousek blíže k chlapci.

Blondýn nemusel dlouho uvažovat, aby přišel na to, že tohle ještě nikomu neříkal.

Kevin na rusovlasého zíral. Jeho šedé oči se leskly a s napětím očekával, co bylo dál.

Všem přítomným bylo jasné, že tenhle příběh nebude mít šťastný konec.

„Otevřela mi jeho matka. Nikdy jsem ji neviděl tak zničenou, přes slzy neviděla. Pozvala mě dovnitř. Jeho otec nebyl doma. Už v tu chvíli jsem nabyl podezření. Chtěl jsem vědět, kde můj kamarád je, nic jiného mě nezajímalo. Jeho otec ho vyhodil z domu. Zjistil, že není hetero, a tak ho prostě vykopl. Pamatuji si, jak jsem vzteky popadl jednu hodně drahou sošku, kterou měl jeho otec obzvláště rád, a mrštil jí o zem. A potom jsem utekl. Byl večer a já ho zoufale potřeboval najít."

Jak příběh spěl ke svému konci, začínal zrzkův hlas znít ještě více zničeně.

„Všude jsem ho hledal a každého se vyptával, zavolal jsem i na policii, tak zoufalý jsem byl. Druhý den ráno mi volal jeden policista, že ho našli." Tentokrát se strážce zákona zarazil na delší dobu.

Blonďák napjatě poslouchal, i když tušil, že nic veselého to nebude. Pozoroval, jak se zrzkovi zatnula čelist, jak si nervózně prohrábl vlasy.

„Volal jim nějaký řidič. James skočil pod auto. Nepřežil to."

Kevin na rusovlasého policistu vyděšeně vykulil oči, nevypadal však, že by chtěl zbraň sklonit.

„Nedělej to, co on. Nic se tím nevyřeší," pohlédl na něj zrzek, už byl u něj blízko a blonďák taky.

„Dost, odzbrojte ho, nemám na to celý den," ozval se cizí hlas, patřil veliteli jednotky.

Všichni uniformovaní muži k sebevrahovi vykročili. Ten se vyděšeně rozhlédl a přitiskl si hlaveň blíže ke spánku.

„Ne!" Výkřik blonďatého muže se mísil s výkřikem rusovlasého policisty. Oba hbitě skočili k chlapci.
Blonďák chytil pistoli v jeho rukou a odklonil ji nahoru.

Náměstím se rozezněl výstřel.

Černovlásek upustil zbraň a zhroutil se do zrzkova objetí. Rusovlasý strážce zákona vykulil oči, ale pak ho váhavě objal nazpět.

Blondýn šlehl rozzlobeným pohledem po veliteli jednotky, a pak rychlým krokem zamířil pryč.

Všechno dobře dopadlo a dnes poprvé měl naději, že jeho snaha objevit něco dobré v lidech nebyla marná. Přesto v něm však onen velitel vyvolal vlnu vzteku. Chybělo tak málo a mohl svým jednáním zničit lidský život.

Naposledy se otočil a jeho pohled se střetl se zrzkem. Policista na něj děkovně kývl a blonďák se usmál.

Pro Kevina bylo všechno v pořádku a to bylo hlavní.