Seděl na pohovce. Pořád se nacházel v tom samém pokoji a štěně leželo vedle něj, hlavu mělo položenou na jeho stehně.

Poprvé za dlouho dobu měl zapnutou televizi a opravdu ji sledoval.

Včerejší den totiž do města přijel Hamicel, aby se zúčastnil živého večerního rozhovoru, a blonďák ho chtěl vidět. Chyběla mu zpěvákova přítomnost, a tak se na něj chtěl podívat alespoň v televizi.

Doufal, že mu Nockjas hned po rozhovoru zavolá a řekne mu, že má čas se s ním sejít. Doufal, že zase uslyší ten šťastný tón plný očekávání a netrpělivosti. A věděl, že tentokrát se nebude na nic ptát. Prostě přijde.

Reklamy skončily a z televize se ozvala úvodní znělka show. Nějaká žena Hamicela pár minut popisovala, jako by ho snad neznal skoro celý svět, a potom ho konečně zavolala k sobě.

Hned, jak se modrovlasý mladík objevil, spustili fanoušci obrovský křik. Hamicel se šťastně usmál a zamával do publika i do kamery. To vzbudilo ještě větší poprask mezi nadšenými lidmi.

I blonďák se musel jemně usmát. Hamicel vypadal opravdu šťastně, že ty lidi vidí.

Teď už nepochyboval o tom, co mu Hamicel řekl při seznámení v baru, on bezpochyby miloval svoje fanoušky a byli pro něj vším. A dával jim to patřičně najevo.

Moderátorka si Hamicela sjela pohledem a se strojeným úsměvem na něj promluvila.

„Ahoj. Jsem ráda, že jsi k nám dorazil. Jak se ti tady zatím líbí?"

Blonďákovi se její výraz nelíbil, ale Nockjas z ní evidentně nic nekalého necítil, neboť odpovídal s milým úsměvem.

„Taky jsem rád, že jsem měl tu možnost přijet sem. Město jsem si ještě neměl možnost prohlédnout, ale už teď vidím, že jsou tu skvělí lidé." Věnoval další zářivý úsměv publiku. To se rozhlučelo.

„Mám na tebe pár otázek," pronesla moderátorka. „Poslední dobou se kolem tebe děje spousta divných věcí, jak je to možné?"

Touto otázkou přešla do otevřeného útoku a blonďák to vycítil. Kousl se do rtu a jen stěží potlačil hlasitou nadávku.

„Nejsem si vědom toho, že by se kolem mne děly nějaké divné věci. Jen si je novináři přikrášlují," pokrčil Hamicel rameny a něco v jeho pohledu se změnilo. Objevilo se v něm tak čitelné ublížení, že to zelenookého zabolelo i přes televizi.

„Každý z nás si toho všiml," zasmála se moderátorka. „Všichni víme, že jsi vždy byl jaksi zvláštní, ale poslední dobou je to více patrné." Neměla ho ráda a bylo to z ní cítit.

„Asi jsem nic nezaznamenal, zkuste mi to vysvětlit," ostře poznamenal Hamicel.

Blonďák viděl ten smutek a zlost a zalitoval, že není někde poblíž něj.

„Třeba ten zelenooký mladík, co za tebou chodil. Podařilo se mu zachránit situaci, ale co když jsme měli pravdu a jen váš vztah tajíte?" Na moderátorce bylo jasně poznat, že se ho chce dotknout. Chce, aby to mělo sledovanost.

„K tomu nemám co říci. Jsme přátelé," odpověděl Nockjas klidně.

„Nebo bys nám mohl vysvětlit, proč vlastně chceš mít takovouhle barvu vlasů nebo proč nosíš tak zvláštní oblečení kamkoli do společnosti. Nebo třeba to, proč se chováš tak výstředně."

Na obrazovce vyskočil záznam Hamicela, jak kráčí po ulici a se širokým úsměvem mává na své fanoušky. Poté jedním ze svých tanečních kroků vchází do obchodu.

„Je pravda, že ses minulý týden sešel se sedmnáctiletou dívkou z dětského domova?"

„Ano, to je pravda," přikývl Hamicel.

„A o co při vašem rozhovoru šlo?" zeptala se moderátorka.

„Spatřil jsem v ní talent, tak jsem ji byl podpořit. Myslím si, že o ní v budoucnu ještě uslyšíme." Nockjas pozvedl koutky úst v úsměvu, sálala z něj faleš.

„Spousta lidí má pocit, že by někdo jako ty neměl přicházet do kontaktu s dětmi. Přijdeš jim jako nevhodný vzor kvůli své výstřednosti."

„Žádná výstřednost není." Bylo až zvláštní, s jakým klidem Hamicel na otázky odpovídal. „Tohle si vymyslel bulvár a jen bulvár to roznáší dál."

Blonďák vztekem zatínal pěsti. Jak se někdo mohl ke zpěvákovi takhle chovat?

„My ale nejsme bulvár." Další slizký úsměv ozdobil její tvář a chladné oči se do modrovláska zabodly jako jedovaté ostří.

„Pokud nejste, tak proč jste mě sem zvali, abyste mi pokládali tyto otázky?"

„Protože všechny zajímá, proč jsi tak zvláštní," vysvětlila mu žena. „Nemyslíš, že si to děláš sám?"

„Chcete mi říct, že si za to můžu já sám?" vyprskl Hamicel vztekle. Jeho tvář nabývala stále ublíženějšího výrazu.

„Nemyslíš si, že svým chováním přitahuješ paparazzi?"

„Ne, možná chci takhle žít a takhle se oblékat. Opravdu o paparazzi nestojím." Tvář měl klidnou, přesto v ní hořelo několik emocí. Plápolaly zatím jako klidný plamen, brzy ale mohly vzplát jako krutý požár.

„Takže jsi opravdu přesvědčený, že ty neděláš chyby a paparazzi se o tebe zajímají neoprávněně?" Moderátorka si Hamicela otevřeně dobírala a blonďák to cítil. Bál se, co přijde dál.

„Každý dělá chyby," konstatoval Nockjas, „ale podívejte se. Vy všichni jak tu jste, si můžete zajít po práci do kina, projít se do parku nebo si dát kafe v kavárně. To jsou věci, na které jsem byl nucen zapomenout. Nemusím snad podotýkat, že z velké části kvůli bulváru, protože ti lidé jsou opravdu neodbytní."

Zatímco to říkal, v očích se mu odrážela stejná bolest jako toho dne v baru. Moderátorka však vůči ní byla snad slepá.

„Myslím si, že kdybys přestal vystupovat tak výstředně, pokusil se trochu zapadnout a být normální, bulvár by tě nechal být. Pokud se chováš takhle, musíš počítat s následky." Když toto říkala, vypadala tak bezstarostně, že si zelenooký pomyslel, že to ani nemůže být normální.

Hamicel ji naposledy přejel ublíženým a zklamaným pohledem, a potom se zvedl z křesla.

„Myslím, že my dva už si nemáme co říct," odvrátil od ní pohled a otočil ho k publiku. „Rád jsem vás tu viděl," podíval se na ně, a potom odhodil mikrofon na zem.

V té chvíli se blonďák zvedl z pohovky a nehledě na Naira, který rozespale zamručel, jak ho svou náhlou aktivitou probudil, si přes sebe přehodil kabát. Vyběhl z pokoje ve stejnou chvíli, kdy Nockjas opustil pódium.

Vyrazil k budově, ve které Hamicel poskytoval rozhovor, a když stál blízko ní, rozhlédl se. Zuřivě přemýšlel, kam mohl asi jít.

Byl si skoro jist, že utekl někam ven a odmítl společnost ochranky. Kam šel, však byla těžká otázka.

Vyhledal na mobilu nejbližší podniky v okolí a zamířil k jednomu z nich. Doufal, že ho tam najde. Modrovlásek měl proti němu náskok dvě desítky minut.

Vstoupil do toho prvního a rozhlédl se. U reproduktorů tančily páry a u baru sedělo spoustu lidí, ale Hamicel mezi nimi nebyl.

Blonďák tiše zaklel a zase vyklouzl ze dveří a zamířil do dalšího.

Chtěl Nockjase najít. Přál si mu říct, že nic z toho, co ta ženská řekla, nebyla pravda. Uklidnit ho a ujistit, že on sám nezná lepšího člověka.

Vytočil jeho číslo, ale hlasová schránka ho jen utvrdila v důvodu, proč mu nevolal už dříve.

Rozrazil dveře do dalšího podniku, ale Hamicela opět nenašel. Bylo to už přes půl hodiny, co zpěvák opustil pódium a vydal se pryč. Blondýn začínal být mírně nervózní. Strachoval se, že ho nenajde.

Zbýval poslední bar. Ty další byly až moc daleko na to, aby tam Hamicel šel.

Když otevřel dveře a rozhlédl se, udeřilo ho zklamání, protože nespatřil nic, co by prozrazovalo, že tu Nockjas někdy byl. Vstoupil však dovnitř. Když ho nenašel, zkusí to alespoň zítra. Zatím se tu mohl pozdržet a pokusit se nějak svůj vztek potlačit.

Zlost měl přímo obrovskou. Nejraději by vnikl do té budovy a něco moderátorce řekl, ale raději si sedl k baru.

A pak to zaznamenal. Všiml si postavy, která postávala u kraje baru, kde nikdo nebyl. Nebylo těžké odchýlit se od společnosti, protože všichni byli pospolu, nikdo se od ostatních neodděloval.

Blonďák pocítil záchvěv naděje a mávl na barmana.

„Jednu colu s rumem pro mě i pro něj," ukázal rukou na muže, který, jak doufal, byl Nockjas.

Ve své předtuše se nespletl. Jakmile před postavou přistála sklenice coly, začal se dotyčný horečně rozhlížet kolem, až se jeho pohled zastavil na blonďákovi. Pomalu přešel k němu.

Blondýn seskočil ze židle a vrhl se mu naproti.

Hamicel si sundal kapuci a blonďák ho konečně s jistotou poznal. Jeho vlasy zasvítily i ve tmě baru.

„Hame," zvolal tlumeným hlasem. „Myslel jsem, že už tě nenajdu." Srdce mu radostí snad i bilo rychleji.

„Ty jsi mě hledal?" vykoktal překvapeně zpěvák. Na jeho tváři se v tlumeném světle baru leskly pořád patrné cestičky po slzách a oči měl zarudlé. Spodní ret měl celý prokousaný.

Zelenooký v tu chvíli zapomněl na svou zlost. Nestál tady, aby byl naštvaný, ale aby mohl být oporou. Plameny v jeho očích pohasly a proměnily se v klidnou hladinu zeleného moře.

Ani vteřinu se nerozmýšel a přitáhl si modrovláska do pevného objetí.