Ať jsi, kdo jsi, právě držíš v rukou má poslední slova. Vždy jsem si myslela, že sebevražda není řešení problémů, považovala jsem sebevrahy za obyčejné blázny. Ostatně jako většina společnosti.

Pořád vím, že zabít se skutečně není řešením, ovšem já už nedokážu vymyslet nic jiného.

Můj příběh začíná vlastně hrozně jednoduše. Je to až naprosto nudné, ale je to život a ten si zajímavějším neuděláme.

Všechny moje problémy vznikly už první den školy. Hleděla jsem na mé spolužáky, jak si povídají a mají kupu kamarádů, ale se mnou nemluvil nikdo.

Ještě teď si pamatuju, jak se mi třásly ruce a hlas jsem měla zaseknutý někde v hrdle.

Vždy jsem byla outsider. V lavici jsem seděla sama a na oběd jsem radši nechodila jen, abych tam nemusela být sama taky. Učitelé mě neměli rádi, protože jsem byla zahloubaná do sebe a nevěnovala dostatečnou pozornost jejich výkladu.

Ze začátku mě to hodně mrzelo, ale po čase jsem se uzavřela sama do sebe a přestalo mě to zajímat.

Tento stav trval dlouho. Nedoufala jsem, že by mohl přijít někdo, kdo by mi dokázal pomoct. Vytáhnout mě z hlubin sebe sama a ukázat mi denní světlo. Takový člověk jakoby snad ani nemohl existovat.

A přesto se objevil.

Bylo to v devátém ročníku. A už dopředu musím poznamenat, že to byl nejlepší rok mého života. Tehdy k nám nastoupili dva noví žáci, jen jeden však pro mě měl být ten osudový.

Nijak mě nezajímal, když vešel do třídy, a dokonce ani když si sedl vedle mě do lavice. Zaplnil to osm let prázdné místo aniž by se jen slůvkem dovolil.

Asi tenkrát čekal, že na něj promluvím, ale to mě neznal. Vlastně jsem na něj ani nepohlédla. Nevěděla jsem, jak vypadá, neznala jsem jeho jméno a neskutečně mi pil krev tím, že si sedl vedle mě.

To jsem ještě nevěděla, že mě čeká hodina matiky jako žádná jiná. Neustále do mě strkal a na něco se mě ptal. Zajímalo ho jméno, oblíbená barva i průměrná známka z matematiky. Ignorovala jsem ho.

Takhle to trvalo ještě pár dní, až jsem se na něj jednou otočila.

Měl kudrnaté oříškově hnědé vlasy vyčesané nahoru, oči modré jako dvě studánky a mírně křivý ovšem zářivý úsměv.

Jeho první větu si pamatuju doteď a bude to poslední, na co budu dnes večer myslet.

Tehdy se na mě podíval, úsměv zmizel ve viditelném překvapení, a pak jeho výraz zvážněl.

„Nechceš si zahrát piškvorky?" zeptal se s tváří naprosto vážnou. V očích mu plály nezbedné jiskry.

Musela jsem se tehdy usmát a usmívám se i teď, když to píšu. Bylo to kouzlo okamžiku, co tu vzpomínku udělalo tak silnou.

Tehdy jsem mu na to kývla a celou matiku jsme hráli piškvorky a povídali si. Dozvěděli jsme se toho o sobě docela dost na to, že to byla pouhá jedna hodina.

O přestávku neodešel za zbytkem třídy, jako to dělával běžně, ale zůstal sedět na svém místě. Vytáhla jsem si tehdy ke svačině dvě jablka. Do jednoho jsem se zakousla a než jsem se nadála, držel to druhé v ruce a kousl si do něj.

Od té doby mezi námi platilo nepsané pravidlo. Vždy jsme nosili jablka dvě, abychom se mohli podělit s tím druhým.

Jak čas plynul, začínali jsme se sbližovat. Byla jsem u něj doma a on u mě. Naše rodiny se navzájem znaly. Byli jsme nerozlučitelní.

Nejlepší přátelé ve všem. Nikdy jsme k sobě kupodivu nepocítili nic víc, vždy jsme byli jen kamarádi. Hodnotili jsme spolu vzhled ostatních. Já hodnotila kluky, on holky.

Neměli jsme mezi sebou skoro žádná tajemství.

Byl to rok, kdy jsem byla opravdu šťastná. Žádný rok by se tomuto nemohl rovnat.

Po nástupu na střední školu se vše změnilo. Spolužáci mě nepřijali, to by nebylo nic zvláštního, ale nemohla jsem se dopsat jemu.

Ignoroval mě, nezvedal mi hovory a já začínala být zoufalá. Šla jsem k němu domů a chtěla se ho zeptat, co se stalo.

Vyhodil mě ven se slovy, že na někoho, jako jsem já, nemá čas. Nepoznávala jsem ho, nemohl to být on.

Čekala jsem, že to přejde, protože byl hodně náladový, a často měl výkyvy nálad trvající celé dny. Když ale uběhl měsíc a on se ke mně choval furt stejně, nezvládla jsem to.

Znovu jsem došla k němu domů, abych si s ním promluvila. Byla jsem vyhozena, tentokrát s výhružkou. Pokud se tam ještě někdy ukážu, řekne všem, že beru antidepresiva.

Jeho zrada bolela jako rozžhavené kopí v srdci, ale nechala jsem ho být. Nechtěla jsem, aby někdo věděl, že beru prášky, protože můj život by se pak stal ještě větším peklem.

Chyběl mi, každý den jsem na něj myslela a vzpomínala na naše zážitky. Nikdy jsem na to nechtěla zapomenout.

Vídala jsem ho díky našim rodičům často a jeho bolestné pohledy bolely. Nechápu, jak rodiče mohou být někdy tak slepí.

Když jsem na něj přeci jen promluvila, vždy mě odbyl nebo mi zase vyhrožoval. Ta jeho přeměna se nedala zvládnout.

Najednou jsem byla na na celém světě opět sama. Když už jsem znala, co je to přátelství a lidská společnost, už jsem to nezvládala. Jak jednou člověk okusí, co je to nebýt na světě sám, nechce se vrátit ke starému způsobu života.

Tímhle způsobem jsem skončila tady. Asi ti to přijde ubohé, ale každého donutí k předčasnému ukončení svého života něco jiného. Někoho šikana, někoho tohle.

Přála bych si, abys tento dopis předal mé rodině i jemu. Chci, aby aspoň věděli, proč jsem to udělala. Měla jsem vás ráda.

Blonďák nepřestával do toho listu zírat. Na jednu stranu byl smutný a na tu druhou zuřil, že si dívka vzala život, kvůli jednomu člověku a nechala celou svou rodinu samotnou.

Na sobeckost musel bohužel narážet pořád a nevypadalo to, že by měla vymizet.

Zastrčil jí papír zpět do kapsy, byl si jist, že ho později někdo najde, a už po několikáté vytočil číslo na policii.

Stál tam a čekal, snažil se na dívku nedívat, ovšem myšlenky se mu v hlavě honily přímo zběsile.

Ze zmatenosti jeho duše ho vyrušily rychlé kroky, otočil se po směru zvuku a srdce se mu skoro zastavilo.

Mířil k němu chlapec.

Blonďák na zádech ucítil přeběhnout mráz. Dech se mu zadrhl.

Chlapec měl oči modré jako dvě studánky a kudrnaté vlasy oříškové barvy měl vyčesané nahoru. Na tváři měl výraz naprosté úzkosti.

Těžko by se určovalo, kdo z nich byl zaskočen více. A potom brunetův pohled sklouzl na visící dívku.

Přes hrdlo se mu prodral přidušený vzlyk a oči se zalily slzami, které si ihned našly cestu ven. V mžiku stál vedle blonďáka a zíral na dívčin poslední úsměv.

„Její kapsa," zachraplal zelenooký a ukázal na vyčnívající roh papíru.

Chlapec na něj vrhl nejistý pohled, ale potom po vzkazu sáhl. Oči měl pořád zalité slzami a sotva přes jejich závoj zvládl číst. Když přečetl poslední slovo, zmohl se jen na to, aby jí papír vrátil do kapsy. Hned na to se mu podlomily nohy a on se okamžitě zhroutil.

„Nechtěl jsem, aby se zabila. Ani mě to nenapadlo," vzlykl tiše.

Blonďák si uměl představit, čím si právě prochází, přesto ho nenechal být. „Proč ses jí tak stranil? Proč jsi jí tak ubližoval?"

Brunet vzlykl ještě hlasitěji a další věta zněla spíše jako kňučení bitého psa. „Já myslel, že to přestane."

Blondýn na něj vrhl nechápavý pohled. Další věta mu zarazila ledovou pěst do srdce.

„Myslel jsem si, že ji přestanu milovat. Že to chce jen čas." Zahleděl se na zelenookého. Ve tváři se mu mísilo zoufalství se smutkem. „Na - napsala mi, že mě měla ráda, a dala sdílení polohy. Věděl jsem, že to není normální." V jeho hlase byla slyšet úzkost.

Blonďák na něj hleděl prázdným pohledem. Sobeckost z jeho strany ublížila jí, chtěl se však jen zbavit svých citů. Ale její sobeckost ublížila mnohem více lidem.

Bývalo by se tomu dalo lehce předejít, ale události už se nedaly zvrátit.

„Kdybych nebyl takový idiot," potáhl chlapec, „mohla Diana ještě žít. Kdybych.. " Příval nových slz jeho slova přerušil. Náhle ucítil na rameni dotek.

„Nemohl jsi to tušit," pronesl blonďák smířlivým hlasem. V očích mu plápolaly plamínky útěchy přesto, že cítil jen pocit prázdnoty a beznaděje. Nemohl myslet na nic jiného, než na všechny možné scénáře, jak by to dopadlo, kdyby se jeden z nich zachoval jinak.

„Jestli jsi ji miloval, pomoz teď její rodině," zamumlal odevzdaně. Ruku velmi pomalu stáhl zpět ke svému tělu a zastrčil ji do kapsy, stejně jako tu druhou.

Když se brunet po chvíli otočil, zelenooký už byl dávno venku z lesa.