Seděl na židli a snažil se myslet na něco, co by mu zkrátilo dlouhou chvíli. Nervozitou si okusoval kůži na konečcích prstů. Už pěknou chvíli trávil v malé místnosti a pohledem hypnotizoval bílé dveře. Doufal, že se brzy otevřou. Čekání bylo neúnosné.

Až konečně po pár minutách, které se mu zdály jako hodiny, bylo jeho přání vyslyšeno a ze dveří vykoukla hlava usměvavé brunetky. Ihned vstal a ona mu opatrně podala krabici se štěnětem.

„Bude v pořádku," usmála se na něj a jemu se obrovsky ulevilo.

„Děkuju moc," vydechl. Byl moc rád, že se z toho labrador dostane.

„Stavte se sem za čtrnáct dní, sundám mu tu dlahu a bude moct zase běhat, jako kdyby mu nic nebylo," dodala doktorka a při dalším úsměvu se jí vrásky prohloubily.

Zarazilo ho to. Až za čtrnáct dní? Ale on chtěl co nejrychleji odjet zase jinam.

Doktorka mu slíbila, že mu příště dá i očkovací průkaz a potom se rozloučili.

Blonďák pořád musel myslet na to, že by tu měl být ještě čtrnáct dní. Vůbec se mu nechtělo. Chtěl už z toho města zmizet a už se tu ani nikdy neobjevit. Osud však evidentně nevynechal jedinou příležitost házet mu klacky pod nohy.

Mohl odjet a vzít štěně s sebou, ovšem bylo by to pro něj jistě příliš náročné a on ho nechtěl vystavovat stresu z cestování.

Ještě včerejší den byl plně odhodlán psa věnovat někomu jinému a i teď si s tou myšlenkou pohrával. Jenže něco mu v tom bránilo.

Nevěděl, jak, ale ten tvor si ho pomalu a jistě získával. Pokaždé, když pohladil jeho čokoládovou srst, cítil, jak z něj opadává všechen stres. Všechno se najednou zdálo mnohem snesitelnější a příjemnější. Uklidňovalo ho to tak snadno, jak ještě nic na světě. Vždy cítil, jak se mu jemné chlupy otírají o dlaň a někde v hloubi duše si přál toho chlupáče nechat u sebe.

Pokaždé, když mu pohlédl do jeho nevinných zelených očí, musel zvažovat pro a proti. Už co ho spatřil, chtěl pro něj stálý domov plný lásky a péče. Jenže právě tu stálost mu kvůli tomu, co dělal, slíbit nemohl.

Zamířil se štěnětem do hotelu, kde ho nechal, aby si chvíli odpočinulo. On sám vyrazil ven. Potřeboval se trochu projít, pročistit si hlavu a nemyslet.

Bylo však jasné, že poslední záměr se mu splní jen těžko. Neuměl vypnout. Ať byl v jakémkoli stavu, vždy na něj události doléhaly stejně tvrdě. Ani ve spánku neměl klidu, to se mu totiž ve snech promítaly události, které se už staly.

Stačilo zavřít oči a viděl černovláska, jak si drží pistoli u hlavy. Černošského chlapce, jak do něj buší parta tří agresorů. Bena, jak za ním běží. Hamicela v baru. Tu partu, co ho v Berlíně chtěla okrást a jejich vůdce. Dívku, jak padá z mostu. Dívku, jak s nožem v břiše dopadá na dlažbu.

A kdykoli oči otevřel, mohl jen hádat, co se stane příště.

Prožíval si ty příběhy ve svých nočních můrách znovu a znovu každou noc. Ráno nebylo moudřejší večera. Nebylo to o nic lepší.

Zahnul do supermarketu, chtěl si koupit něco k jídlu a možná se i napít.

Jak procházel uličkami mezi regály, četl ve tvářích lidí kolem. Dokázal odhadnout emoce, které jim stahovaly obličeje.

Všední starosti. Někdo zapomněl, kolik měl vlastně koupit rohlíků, někdo stál u regálu a vybíral si pivo, někdo nakupoval podle seznamu, při čemž mírně krabatil obočí, jak si v duchu opakoval, jestli něco nezapomněl a někoho jen otravovaly fronty u pokladen.

On stál uprostřed toho všeho a přál si ztratit se. Zmizet a objevit se jako jeden z těch normálních lidí. Co by na tom bylo těžkého?

Byl by stejně zahleděný sám do sebe. Necítil by zodpovědnost za nic z toho, co se dělo. Možná by si to ani neuvědomoval. Jak příjemné by bylo neuvědomovat si, že jiní lidé na světě trpí více než on sám. Sobeckost byla vlastnost, kterou lidé měli vždy nejradši. Jakýkoli záchvěv dobrých úmyslů se jí totiž dal perfektně pohřbít. Sobeckosti se bez problémů mohlo naučit i malé dítě, pokud k tomu bylo správně vedeno.

Kdokoli mohl hlásat, že sobec není, po bližším přezkoumání však bylo jasné, jak moc se dotyčný mýlil. Lidé si to většinou nepřipouštěli, měli sami sebe za hrdiny, bez kterých by Země byla pochmurné místo a chyběli by na ní. Skutečnost byla však úplně jiná.

Země by je nijak nepostrádala. Možná by pak přestala tak na první pohled volat o pomoc. Nepochybně by se po lidech vyvinul nový, dokonalejší a lepší druh. Stopy existence něčeho tak primitivního, jako jsou lidé by zmizely.

Blonďák se chvíli nechal unášet onou představou a po tváři se mu rozlil nepřítomný výraz. Koutky se mu povytáhly mírně výš v náznaku úsměvu. Obočí se zkrabatilo a objevily se mu vrásky na čele. V očích stejné prázdno jako uvnitř sebe.

Stál tam, napůl se smál, napůl si přál zmizet a schovat se před světem.

Popadl nejbližší tyčinku a lahev s pitím. Pocítil, jak ho sklo zastudilo v dlani a zamířil k pokladně. Nerudné ženě za kasou nevěnoval sebemenší pozornost. Nechal jí menší spropitné, i když věděl, že poděkování bude falešné, a vyšel ven do chladného vzduchu.

Mířil zpět do hotelu. Začínala mu být zima. Jaro už se sice blížilo, ale pořád nebylo tak blízko, aby mohl odložit svůj kabát.

Když kráčel po ulici, byla to jedna z mála situací, kdy ničím nevybočoval. Oči sklápěl k chodníku a jeho myšlenky nikdo slyšet nemohl, proto vypadal normálně.

Pokud se nějaká obyčejnost dala definovat, zapadal by do ní. Tedy do té doby, než by odlepil oči od chodníku a dal na odiv jejich nezvyklou barvu.

Napil se tekutiny z lahve a najednou ucítil prudký náraz. Viděl, jak kapky vyletěly z lahve a dopadly na osobu, která měla srážku na svědomí. Dotyčný hněvivě zaklel, a potom se bez ohlédnutí vydal dál.

Blonďák si prohlédl prázdnou láhev a otráveně zavrčel. Odbočil k nejbližšímu obchodu a koupil si novou, přikoupil však ještě něco.

Když vstoupil do hotelového pokoje, držel v rukou dvě misky a pytel granulí.

Labrador, který při jeho příchodu zpozorněl, mu přikulhal naproti a vrtěl u toho ocasem.

Blonďák se usmál. „Budeš se jmenovat Nairus," nadzvedl vesele koutek úst.

Štěně radostně zaštěkalo.