„Co tu hledáš, mladej?" vyklonila se z auta postava. Byl to muž.

Blonďák kvůli tmě moc neviděl, ale postřehl, že má dlouho neoholenou tvář a nedbale sestříhané vlasy. Už teď mu nevěřil. Pouhý pohled do jeho stínem zakryté tváře v něm probouzel pochybnosti.

„Ty jsi jeden z těch za zatáčkou, že?" vyklonil hlavu více z okénka a lehce nadzvedl obočí. „Měl bych zájem o nějaký služby," pronesl zastřeným hlasem a blonďák by v té chvíli přísahal, že zahlédl, jak si lačně olízl rty.

Zelenookému se zvedl žaludek. Měl pocit, že za jediný den, tedy spíše noc, je toho na něj moc. V rukou pořád svíral krabici se zraněným štěnětem a usilovně přemýšlel, jak se z toho dostat.

„Já ne-" chtěl se bránit, ale byl přerušen.

„Nezapírej. Já mám rád zlobivé chlapce, kolik za to chceš?"

Znechucení, které blonďák cítil, začal nahrazovat vztek. Ten muž ho přirovnal k těm prostitutům a prostitutkám, co postávali za zatáčkou, a chtěl s ním něco mít. Měl právo být naštvaný. Měl právo zuřit a měl právo udělat to, k čemu se teď chystala jeho pravá ruka. Prudce jí cukl směrem k muži, ale pak se zarazil. Nebude se rvát kvůli osobním důvodům, beztak mu to nikdy nešlo.

„Já žádné služby neposkytuji!" zahlásil tak nahlas, aby ho muž neměl problém slyšet.

„Jo?" nakrčil nos neznámý. „Tak dneska je poskytovat budeš a ještě rád, věř mi," usmál se slizce a otevřel dveře. Chytil mladíka za paži a i s krabicí ho strhl na místo spolujezdce. Auto se s cvaknutím uzamklo.

„Tak poslouchejte," zavrčel blonďák, který najednou dostal strach. Byl zvíře zahnané do kouta a jak se zdálo, nebylo z něj úniku. „Já potřebuju jít do města a nebudu žádnou vaší hračkou na ukojení potřeb!" Vztek jím už otřásal tak, že si nebyl jistý, kdy překročí únosnou mez.

Muž se naklonil k jeho uchu. „Hochu, ale mně je úplně jedno, kam potřebuješ jet. Když to nejde po dobrým, půjde to zlým," zašeptal a bolestivě mu zmáčkl stehno.

To už blonďák neunesl. Hbitě se postavil na nohy a silně se udeřil hlavou do střechy auta. Bylo mu to jedno.

Bouchlo v něm tolik emocí najednou, že se dočista přestal ovládat.

Neznámý byl překvapen mladíkovým náhlým výbuchem, a tak se ani nestihl bránit.

Blonďák odhodil krabici na místo spolujezdce a vrhl se na toho muže. Emoce se v něm praly a on pocítil neskutečnou touhu. Touhu omotat mu prsty kolem hrdla a vysvětlit mu, že on není bezbranný. A pak ho zase pustit aniž by mu něco provedl.

Jeho prsty už se blížily k mužově krku a on, ovládnut vztekem, toužil konečně se dotknout té kůže a poničit ji. Zanechat na ní stopy toho, že na světě pořád je někdo silnější.

Muž se na něj ustrašeně podíval a trajektorie blonďákových rukou se rozdělila. Obě dlaně narazily do okénka auta a zelenooký zavrčel.

Málem to udělal, málem se nechal ovládnout vztekem a klesl na úroveň toho vyděšeného a ustrašeného parchanta. Málem ho udeřil.

Naštvaně si prohrábl vlasy, vzal krabici do rukou a sedl si zpět na sedadlo spolujezdce, krabici si položil na klín.

„Dám vám peníze, když mě do toho města odvezete. Budete si potom moct prostitutů koupit víc." To, co říkal se mu příčilo, ale pokud ho opravdu nechtěl uhodit, dostat se z auta, a potom jít i se štěnětem pěšky do města, neměl na výběr.

Muž si ho váhavě prohlédl. Viditelně zvažoval pro a proti a když blonďák z vnitřní kapsy kabátu vylovil bankovku, sotva znatelně kývl. Zůstal na mladíka zírat.

„Tak pojedete už?" zavrčel zelenooký a úzkostlivě pohlédl na krabici ve svém klíně. Potřeboval ho vzít alespoň do tepla svého pokoje v hotelu, než s ním bude ráno moct dojít k veterináři.

Muž dupl na plyn a rozjel se směrem k městu.

Blonďák se sám pro sebe usmál, i když veselo mu rozhodně nebylo. Měl o sobě ohromné pochyby a hlava ho začínala bolet z nárazu do střechy auta. Adrenalin opustil jeho tělo a jeho mysl už nyní nebyla ničím zastřena.

Všímal si stínů u silnice, které míjeli, a přemýšlel, kdo z nich bude dnešní obětí toho muže. Tedy jestli se něco tak odporného dalo nazývat mužem.

„Kam chceš?" zahučel řidič auta a nervózně se ošil. Blonďák mu nadiktoval adresu hotelu a zbytek cesty už probíhal v naprosté tichosti.

Když blonďák vystoupil z auta, připadal si hrozně unavený i přes to, že byl zvyklý být vzhůru dlouho do noci.

I s krabicí zamířil do svého pokoje a doufal, že ho nikdo neviděl. Ráno ho to určitě bude stát spoustu vysvětlování a peněz. To byla výhoda toho být bohatý. Peníze totiž byly nástroj, který lidi ovládal lépe než cokoli jiného.

Otevřel krabici a opatrně štěně zvedl. Chvíli přemýšlel kam s ním, než ho položil na pohovku. Sedl si vedle něj.

Labrador se na něj podíval svýma zelenýma očima a potom se váhavě zvedl. Na třech packách k němu dokulhal a usadil se mu na klíně. Stočil se do klubíčka a spokojeně vrtěl ocasem.

Blonďák se mírně zamračil, zrovna si chtěl jít lehnout, ale nyní mu bylo líto pejska zase shodit. S tichým povzdechem se sesul níže a zavřel oči.

Nedařilo se mu usnout. V hlavě měl ještě pořád ten vztek, co cítil k tomu muži v autě. Rád by věřil, že to byla jen nevinná zlost, ale on sám moc dobře věděl, co se s ním v tu chvíli dělo. Jak ho chtěl praštit a mlátit do něj opakovaně, dokud by z něj všechnu sobeckost nevymlátil.

Jenže tohle on udělat nesměl, čím by se od toho muže potom lišil? Byl by stejný jako on, stejně sobecký. Pokud existuje důvod k tomu někoho praštit, tak je to obrana nějakého člověka, ale ne sebe.

Blonďák pocítil, jak se pes narovnal a lehl si mu na prsa. Jemně ho pohladil po čokoládové srsti a lehl si na pohovku jako na postel. Už podruhé pevně zavřel oči a tentokrát se mu skutečně podařilo ponořit se do říše snů. Snů, které nebyly o nic víc příjemné než každodenní realita.

Přítomnost štěněte ho ovšem lehce uklidňovala.