Kráčel potichu, ale nebyl sám. Procházel se po noční Vídni, vedle něj šel další muž.

Ztrácel se v myšlenkách. Dnes neměl žádný plán, chtěl se jen projít. Byl sice opět v odlehlejší čtvrti, ale chtěl klid. I on se někdy mohl projít jen tak. Od té události v Berlíně, kterou svým proslovem sice dokázal napravit, ale od té doby ho spousta lidí znala, potřeboval klid. Být znám jako kamarád Hamicela Nockjase s sebou neslo i spoustu stinných stránek.

Pomalu přesouval jednu nohu před druhou v pravidelném tempu. Muže vedle něj si všímal jen okrajově.

Vnímal kolem sebe temnotu, ve které byl ponořen a ten klid, jaký na svých nočních procházkách miloval. Lampy mu tentokrát příliš nevadily. Kdyby v tu chvíli tušil, co se za malý okamžik stane, necítil by se tak dobře.

Možná mu listí stromů, které přestalo šumět, nebo zrzavá kočka, která na něj naléhavě mňoukala, chtěli naznačit, že něco není v pořádku. Možná to vítr šeptal a vybízel ho k opatrnosti. Možná samotná země byla tu noc vlhčí právě proto, že předvídala tu hroznou událost. Možná samotné ticho bylo tíživější v bezvučné předpovědi tragédie, jaká měla brzy nastat. A možná se ten kámen, o který muž vedle něj zakopl, toužil už v předstihu pomstít. Možná vzduch zvlhnul v předzvěsti slz, které brzy měly vytéct.

Jenže on nic z toho necítil a byl naprosto šťastný, dokud se tichem nerozlehl výkřik a potlačený vzlyk.

Rázem se napružil a vyděšeně se rozhlížel po okolí.

Muž vedle něj šel nezaujatě dál.

„Někomu se něco stalo, slyšel jste to, ne?" vyhrkl na něj blonďák vyděšeně.

„To není moje věc, nebudu se do toho plést. Ještě bych to schytal já," zabručel muž a pokračoval nerušeně v cestě.

Křik se ozval znovu a blonďák poznal, že je dívčí. Podrážka mu po vlhkém chodníku ujela, ale to mu nebránilo ve zběsilém běhu za tím zvukem. Hlavou se mu honilo několik myšlenek, z nichž ani jedna nedávala pražádný smysl.

Měsíc najednou vystoupil zpoza mraků. Působil jako divák v první řadě. V první řadě na představení o vyděšeném mladíkovi běžícím ulicí. Svým slabým svitem rozsvěcel mračna.

A blonďák běžel, oči měl upřené přímo před sebe, směrem k původci toho zvuku. Křik už se neozýval, tlumené vzlyky však stále ano. Musela být někde blízko. Už byl určitě skoro u ní, brzy jí pomůže. Tyto myšlenky a adrenalin ho udržovaly v pohybu.

Prudce zahl doprava a běžel ještě malý kousek. Vyběhl z ulice a uviděl to.

Ten výjev se mu vryl do paměti na hodně dlouho. Ve stínu ulice stál muž a k sobě tiskl pevně a hrubě dívku. Plakala, ale byla bezbranná. „Pusť ji!" křikl bez rozmyslu.

Násilník s sebou trhl a až pozdě si blonďák všiml nože, který držel v ruce. Přiložil ho dívce ke krku a s úsměvem se na něj zadíval. „Být tebou, nehýbu se," ušklíbl se.

Blonďák se zarazil. „Proč?" To slovo splynulo z jeho úst a samou tíhou kleslo až úplně k zemi. Vítr přestal foukat a z nebe se pomalu spustily drobné kapky deště. Jakoby sama Země plakala a také měla proč.

„Je to hnusná štětka. Nic jiného si nezaslouží," zahalekal muž s nožem

„A co ti provedla?" otázal se blondýn slabě.

To, co vyšlo z mužových úst, blonďatého mladíka zasáhlo. Udeřilo ho to přímo do srdce, které to nechalo pošramocené, a zaklínilo se to v jeho paměti.

„Nechala se zbouchnout. Vysadila prášky a neřekla mi o tom. Jednou se jí přede mnou povedlo utéct, ale teď už neuteče."

Blonďák ztratil dech. Nedokázal si to připustit. Ona nemohla být těhotná a otcem toho dítěte nemohl být muž, který se ji právě chystal zabít. To nešlo. Ale bylo to tak a on s tím nemohl nic udělat.

„Možná by se to dalo vyřešit nějak normálně. Jsme přece rozumní lidé, ne?" Opravdu se snažil. Viděl tu bolest v jejích očích. Nevěřila tomu o nic víc než on sám. Tohle byl muž, kterého milovala, tohle byl muž, jehož dítě v sobě nosila.

„Nebudu živit ji a ještě nějakýho fakana," zavrčel muž a nůž k ní přitiskl až nebezpečně blízko.

„Vážně bys dokázal zabít někoho, koho jsi miloval?" Blonďák strnule stál a poslouchal, jak z něj vypadávají ta slova. Sledoval mužovu reakci. V jeho očích se nezměnilo vůbec nic. Vztek je naprosto ovládl a planul v nich neskutečnou silou. Byl jako lesní požár, nejdříve zapálil část a pak se šířil i dále. Pohlcoval duhovky a i v zorničkách plály plamínky ohně. Blondýn nikdy nikoho takového neviděl.

„Ale už ji nemiluju," zasmál se muž a oddálil nůž od jejího krku. Dívku stále pevně držel.

Blonďatého mladíka cosi v mužově pohledu vyděsilo. Možná to byly plameny vzteku, které vyhasly, a zůstal jen chlad. Chlad tak mrazivý, až blonďák ztuhl. Jeho mozek poslal celému tělu rázný signál. Signál vedený zděšením a reflexy. Signál, který byl však vyslán moc pozdě.

Ruka se vymrštila a tichem se ozval zvuk protnutí vzduchu. Následovalo několik okamžiků, kdy ani nezafoukal vítr, jak všechno živé i neživé v okolí tajilo dech.

Ostří zasáhlo svůj cíl a mladík vykřikl.

Uprostřed skoku na toho muže ho opustilo veškeré odhodlání. Nohy se podlomily, pěsti se prudce setkaly se zemí. Selhání ho naplňovalo nezměrným zoufalstvím. Přál si, aby býval byl zasažen on. Slzy vytekly z ne jednoho, ale dvou párů očí. Hlasitý vzlyk proťal ticho. Blonďák se po kolenou přesunul k té dívce. Rukojeť nože jí vyčnívala z břicha. Nepokusil se ho vyndat ani se ho nedotkl. Zíral na ni pohledem ztraceného člověka.

Její ještě nenarozené dítě bylo po smrti a z ní vyprchávaly ty poslední zbytky života.

A o jeho mysl se nyní pokoušelo šílenství. Nenávist, která spalovala jeho tělo. Nenávist, která nabízela jen jediné řešení, a on s ní musel bojovat. Prudce se zvedl a vyrazil k místu, kde ještě před pár vteřinami byl její vrah, ale ulice byla tmavá a prázdná.

Ušel pár vratkých kroků zpátky k ní. Nohy tak roztřesené, že ihned opět spadl na dlažbu. Roztrhl si kalhoty, rozedřel kolena. Po jeho tváři se koulely slzy bolesti ze selhání.

Naklonil se k ní a ona se pohnula.

Každý delší okamžik na tomto světě ji musel bolet, ale ona pomalu zvedla ruku. Svými studenými prsty se ho lehce dotkla na tváři. „Dívej se mi do očí," šeptla slabě.

Blonďákovi se z očí vyvalily další vodopády slz, ale uposlechl ji.

„Tvoje oči..." Nedořekla to. Její slova odešla. Rty vyprahly a už nikdy neměly promluvit.

Mladík praštil zoufalstvím do země. „Co moje oči? Co s mýma očima?" Zoufale křikl do ticha. Nedokázal ji zachránit, nechal vyhasnout dva nevinné životy.

Ale její vrah byl otec toho dítěte, ona ho milovala. Sžíral ho vztek i proto, že kdyby se k němu připojil ten muž, co ho za ní nechal běžet samotného, byli by dva a toho vraha by přemohli.

Ale místo toho klečel na studené dlažbě a pevně svíral dívčinu bezvládnou paži. Vzlyky otřásaly celým jeho tělem. Pomalu zvedl hlavu k nebi.

Záplava bílých světel, která zdobila oblohu. Teď ho ale ten pohled uklidnit nedokázal.

Vítr opět začal foukat a  tichem se linuly podivné melodie.

Pomalu zvedl roztřesenou paži a zavřel jí pomněnkově modré oči. Nenáviděl tak, jak ještě nikdy. Nenáviděl sebe, všechny lidi na světě, vodu, kterou pil, vzduch, který dýchal. Nenáviděl celý vesmír.

Pocit nenávisti mu ale nijak nepomáhal, a tak se vrávoravě zvedl a s poslední slzou na tváři vytočil číslo na policii.

Ahoj, tohle je poprvý, co píšu něco dolů, protože sama to nemám ráda a ruší mě to. Ale jedná se o to, že ve středu nebude kapitola, jak jste si už asi zvykli, ale bude až za týden v sobotu. Jedu v pondělí na adapťák a i když se vracím už ve středu večer, řekla jsem si, že si ten týden dám od Wattpadu pauzu, takže tak. Každopádně doufám, že se vám kapitolka líbila a klidně mi můžete napsat i váš názor. Jen bych ještě dodala, že se může zdát prakticky nemožné, že by se tohle stalo. Ale nikdy nevíte, kdo ve vašem okolí je třeba psychicky nemocný, a i drobnost může vyvolat neočekáný sled událostí. :)