*podívejte se na trailer, který pro mě vytvořila Michonne_1, je tedy k prvnímu dílu Bohyně, ale musela jsem se s ním pochlubit! Takže děkuji a tahke kapitola je věnována tobě holka!*

„Hmm," vypadlo z ní.

„Hmm? To má znamenat co?"

„Nejsem si jistá, jestli ti po tom něco je,"

„Sakra, Stello, mohla bys s tím laskavě přestat?" vyštěkl. Už ho nebavilo tohle slovíčkaření. A jí to došlo, Povzdechla si.

„Jsme v ...," odmlčela se, „ nejen mi, ale všichni, pokud, to co se to tu píše je pravda. Svět dospěl k nějakému bodu. Nerovnováha, kterou nastolila Temná strana, byla tak neúnosná, že se s tím živly a v podstatě celý svět vypořádal po svém... tak jak to teď vidíš... je to zajímavé, ale poněkud šílené, řekla bych..." řekla ve zkratce, co našla. Jenže Raven na ni stále zíral, jako kdyby nepochopil vůbec nic.

„Víc tam není? Jak dlouho to bude trvat a co jako máme dělat. A to je jen jediný důvod? Nějaký bod? Co to do prdele je?" rozčiloval se. Chtěl pochopit důvod, ale nedával mu pražádný smysl.

„Víc tam není... už nevím co dalšího bych ti řekla, prostě to tak je, tak se s tím smiř!" odsekla mu. Věřil jí, ale že by byla tak klidná?

„Co to na mě hraješ? Sebrali ti všechny schopnosti a nejsi s nikým ve spojení, ani trochu tě to netrápí?" otočil se na ni se svou otázkou. Opravdu by rád věděl, co si o tom myslí. Kupodivu se ještě nijak zvlášť neprojevila. Vlastně by čekal, že se jako první spustí a bude nadávat na celé kolo. Chovala se netypicky. Jen doufal, že schopnosti byly to jediné, co jim sebraly.

„Ještě před nedávnem, jsem byla bez schopnosti úplně spokojená. Ani mi to nepřijde. Tobě snad jo? Vypadáš nervózně," vědoucně se po něm pokukovala. Nasadil bezvýraznou masku. Neušil, co má odpovědět. Sám začne se záludnými otázkami a pak si s nimi neví rady.

„Už jsem si na to zvykl,"

„To nepochopím. Ty bys nechtěl být zpět zase obyčejným člověkem?" znělo to spíš, jako by se ptala sama sebe. Ale i jeho to několikrát napadlo. Nejhorší bylo, že po tom toužil neustále. Jenže tenhle stav už je nezvratitelný. Tedy aspoň si to myslel. Až do teď. Nemá nic a připadá si, jako by mu někdo usekl ruku.

„Vypadám snad na to, že bych si to užíval?" utrhl se na ni.

„S tebou nemá smysl se o tom bavit. Sám to vidíš. Nemá to smysl. Pokud mě omluvíš, já jdu spát a je mi srdečně jedno, co budeš dělat ty. Ráda bych se probudila a našla prázdný dům. Pokud mi rozumíš," řekla to tak odměřeně, že chvíli přemýšlel nad tím, že si s něho dělá jen srandu. Jenže ona se vážně zvedla a zamířila k chodbě, vedoucí do jejího pokoje. Pak si uvědomil, že u ní v pokoji ještě nikdy nebyl. A silně pochyboval, že teď je právě ten správný čas ji následovat a vyžadovat prohlídku pokoje. Nejspíš by ho zbila, přinejmenším.

Nechal ji jít a sám se rozvalil na sedačce. Neměl v úmyslu ji uposlechnout v její poslední poznámce. Zůstane tu. Kam by taky šel. K matce? Co by asi řekla, kdyby se zjevil ve dveřích. Pravděpodobně, by ani nebyla doma.

Jenže co budou dělat? Celou tu doby tady? A bez schopností. Co kdyže tu někdo objeví, třeba Nejvyšší. Bez schopností, podle té knihy i on by neměl být schopný ničeho. Pevně doufal, že jak on tak i Nornotur jsou na svých místech a ne na zemi. Jenže nějací démoni i bozi na zemi zůstat museli. Tím si byl jistý. Časem možná přijdou na to, kdo. Vrhnul jeden pohled k tmavé chodbě. Všude po domě bylo ticho. Uši měl nastražené. Pokusil se uvolnit, ale démon byl stále někde hluboko v něm, jen spal. On spát nemohl. Zíral do tmy.

Taková hříčka. Že tu uvízl s ní. Stellou. Budoucí Nejvyšší Bohyní. Tu kterou chce Nornotur zajmout. Raven ani nevěděl proč, nebo na co ji vůbec potřebuje. Jen, že ji neuvěřitelně moc chce. Možná by to tu mohl splnit. Nikam se nechystal a on byl Démon, i když teď momentálně trochu nefunkční.

Dřív by takhle asi nepřemýšlel, ale jeho loajálnost se nedala jen tak vypnout. Takhle to nefungovalo a dokud to tak je, bude chtít Stellu získat pro „Tvrdého vládce". On jediný by toho také mohl být schopný. Kdo jiný je jí tak blízko. I když teď hraje, jak moc jím opovrhuje. Ví, jaký na ni má vliv a to nezmění ani fakt, že je její protivník, nepřítel.

Stella

Jestli si myslela, že usne. Tak se šeredně zmýlila. Jelikož ležela na zádech, koukala do stropu a nedokázala zamhouřit oči. Ta představa, že Raven je jen kousek od ní, ji prostě nedala klidu. Nervózně si kousala ret. Až když se dostala za dveře svého pokoje, mohla dát průchod svým emocím naplno. Nemohla si to dovolit, ne před ním. Neměla daleko k panickému záchvatu. Ne proto, že nemá schopnosti. Ale proto, že nemá tušení, co má dělat. Nikdo ji nemohl poradit. Nikdo z dospělých bohů, nebyl poblíž, aby jí řekl, jak by se teď měla zachovat. Nevěděla si rady a děsilo ji to, že se musí spolehnout jen sama na sebe. To pochopila hned. Jen se tím nechtěla moc řídit. Jako by jí to osud dělal schválně. Věděl, čeho se bojí. Zodpovědnosti, která na ni jednou bezpochyby spadne. A to že bude muset čelit Ravenovi. Je to nějaká zkouška? Vnímala to tak. Chtěla se ho zbavit, jenže podle toho jak se tvářil on, se nic podobného konat nebude. Frustrovaně se zvedla do sedu. Tak takhle to nepůjde. Nedokáže ani jasně uvažovat a vymyslet, nějaký plán, co dělat dál.

Pak ji něco napadlo. Rychle se zvedla a přešla ke skříni. Vyndala si pár kousků oblečení, tak jak to udělala ten den, kdy se vydala na výlet na vlastní pěst. Strčila to do batohu. Pak se oblékla do normálního oblečení a přesto přehodila župan. Zavázala si ho tak, aby nebylo vidět, že je oblečená do oblečení na ven. Zkontrolovala rozcuchanost svých vlasů v zrcadle. Nechala batoh u dveří na zemi a vydala se tmavou chodbou do kuchyně. Nahlédla do obýváku. Na gauči se rýsoval nějaký stín. Potichu docupitala do kuchyně a otevřela lednici. Vytáhla mléko a pak sklenici. Mezi tím zašmátrala v šuplíku a vyndala nůž. Obyčejný na krájení cibule. Nechala ho ležet na lince a přešla ke skřínce vedle. Ještě jednu věc potřebovala. Než ji však stihla najít, uvědomila si, že někdo stojí přímo za ní. Srdce jí vyskočilo až do krku. Poplašeně se otočila a vyjekla. Přitom samozřejmě samou nešikovností strčila do sklenice s mlékem a převrhla ji.

„Sakra..." měla v úmyslu začít pěkně nadávat, když se podívala na tu zkázu.

„Omluvám se, nechtěl jsem tě vyděsit," Raven stál asi milimetr od ní, ani přinejmenším se to nesnažil nijak napravit. Obličej se mu otápěl ve tmě a jediné, co dokázala rozeznat, byly jeho jiskřící černé oči.

„Promiň, ale nějak ti to nemůžu uvěřit," utrousila. Sklonila se, aby mohla utěrkou utřít tu bílou louži . Jenže u ní byl moc blízko, takže se v podstatě nemohla ani pohnout. Odkašlala si. „Mohl bys jít někam jinam. V tom nejlepším, otravovat někoho jiného?"

Nepohnul se ani o píď. Navztekaně na něj zaostřila, i když byla tma jako v pytli a nejraději by si na něj posvítila, byla ráda, že tomu tak je, jelikož se červenala. Jasně cítila, jak jí hoří tváře.

„Znervózňuje tě moje blízkost?" zeptal se zpříma. Evidentně si její rozpaky náramně užíval. Zatnula zuby, aby neřekla něco nepatřičného a zadívala se mu do očí. Tohle byl přesně ten správný čas, udělat to, proč jsem vlastně přišla. Potutelně se usmála, což ho poněkud vyvedlo z rovnováhy. Pochybovačně pozvedl obočí, což vymazalo jeho sebevědomý výraz.

„Co kdyby ano?" zašeptala. Zakryla tak svoji nejistotu. Jeho oči ztmavly, pokud to ještě bylo možné. Ucítila, jak ztuhnul. Nečekal takovou změnu a zaskočila ho. Pohnula se směrem k němu, neudělal nic, aby se jí vyhnul. Čekal na to. Zatajil dech. Slyšela, jak mu šelestí v hrudi.

„Já ...ehm..." docházela mu slova. Zíral na ni, jako zhypnotizovaný. Ne často se naskytla taková příležitost, vidět Ravena v takovém stavu. Jen párkrát se to povedlo. Ojediněle a za to, to bylo něco tak dokonalého... Málem se nechala strhnout. Dalo jí to hodně práce, se koncentrovat na to správné. Naklonila se k němu, jako by ho chtěla políbit, chytil se na návnadu. Počítala s tím. Rukou zašmátrala na lince. Našla to, co potřebovala.

Seběhlo se to rychle. Vlastně ani nepočítala s tím, že by se jí to mohlo povést. Ale on byl úplně mimo, ještě v tu chvíli, kdy mu nožem mířila na krční tepnu. Ne, že by mu chtěla nějak vážně ublížit, ale bez schopností se musela uchýlit k těmto nečestným praktikám.

„Než začneš cokoliv říkat. Měj na paměti, že to myslím naprosto vážně," na důkaz toho zatlačila špičkou nože na jeho krk. Mlžný opar konečně opustil jeho zrak, když si uvědomil, co se děje. Zatlačila víc, až se objevila kapka jeho krve. Ustoupil. Rychle vytáhla provaz ze skříňky, přesně jak zamýšlela před tím, přitom z něj nespouštěla oči. Nepromluvil jen, ustupoval. Čekala nějaký výpad. Určitě se o něco pokusí.

„Nic nezkoušej, sedni si na tu židli," rozkázala a on provedl. Přiskočila k němu a s kamennou tváří mu dala ruce dozadu za opěradlo.

„Dostalas mě," zamumlal své přiznání. Málem jí celý provaz vypadl z ruky. Nezdálo se jí, že by se vzdal tak rychle. Rychle mu obmotala zápěstí a pevně uvázala k židli.

„Já teď půjdu a ty tu zůstaneš. Jasný?"

„Když si to myslíš," pokrčil rameny a usmíval se na ni. Ne, byl to ten křivý úsměv, který tak moc dobře znala. Na sucho polkla. „Nikdy bys mi neublížila," dodal.

„Nebuď si věčně tak moc jistý sám sebou. Nesvědčí to tvému egu," zněla její odpověď.

„Nejsem si jistý o sobě, ale dost natolik o tobě," upřesnil to.

„Zmlkni," vyštěkla. Vzala další kus lana a omotala mu jej kolem hrudi. Nutno dodat, že jí celou dobu srdce běželo jako o závod. Voněl zatraceně nádherně. Znovu namáhavě polkla a pak od něj odstoupila. Překontrolovala si svoje dílo a pak pro jistotu ještě ustoupila.

„Kdyby ses mi neustále nepletl do cesty," povzdechla si po chvíli zíraní na něj. Hlodalo ji svědomí, že ho tu tak nechává, ale nemohla jinak. Nemohla ho mít za zadkem, až se bude snažit téhle situaci přijít na kloub. Pak se jednoduše sebrala a odešla. Stavila se ve svém pokoji, kde si svlékla župan a vzala si batoh. Než odešla, podívala se do kuchyně, kde byl Raven stále přivázaný k židli. Tvářil se neutrálně, ale napnuté svaly na rukou mluvily úplně za vše. Vytratila se dříve, než toho mohla začít litovat a odvázat ho od té židle. Už tak měla namále. Čím dříve bude, co nejdál od domu, tím lépe pro ni. Pravděpodobně i pro něj. Přehodila si batoh na druhé rameno, byl o něco těžší, jelikož v něm táhla i kroniku. Potřebovala se ještě jednou podívat na fakta a pak se pokusit najít něco dalšího, z jiných zdrojů.

Kam teď měla namířen? Popravdě, nevěděla. Ale její kroky jí vedly rovnou na Grand Central Station. Šla rychle. Ještě byla tma, ale jelikož byla ve středu NY, všude bylo plno lidí. A ona byla i tak dost paranoidní. Všude viděla, nějaké nebezpečí. Raven měl pravdu. Bez svých schopností, byla normální a dost v nevýhodné situaci. Kdyby aspoň měla svůj meč.

A taky měla tušení, že Raven se nechal přesvědčit až moc lehce, takže je pravděpodobné, že jí je právě teď v patách. Nebo bude, přestože mu ta lana uvázala dost pevně. Nemínila to nechat náhodě, jediná její šance tkvěla v tom, že se do nějakého vlaku dostane dřív, než ji vystopuje. Pak už by to mělo být jednodušší.

Když došla do terminálu, namířila si to rovnou k nákupním přepážkám. Na ceduli blikaly nejbližší spoje do různých částí států. Ji zajímaly jen ty, co měli během několika minut odjet. Jeden do Bostonu odjížděl v tuhle chvíli. Rozhodla se tedy pro Baltimore. Nebylo to nejdál, ale zato souprava odjížděla za deset minut. U slečny za přepážkou si koupila lístek a začala se prodírat ke správnému nástupišti. Když v tom ji přepadl ten pocit a nebyl to ten, na který byla zvyklá, bylo to spíš jen domnění a smíření. Našel ji.

Stihl to dřív, než si myslela. Ještě ho ani nikde neviděla a už to věděla s jistotou. Přes rty jí přešla snůška peprných nadávek. Měla oči na stopkách, ale stále nebyl nikde k nalezení. Málem samou roztěkaností srazila starou paní na zem, dostalo se jí náležité poučné tirády o tom, jak by se měla chovat ke starší generaci. Poslouchala to na jedno ucho, možná si to ani nedoposlechla, jelikož měla tušení, že by se měla urychleně zdekovat.

Pohybovala se, jak nerychle jí to dovolovalo množství lidí. Přestože bylo nad ránem, lidu tu bylo i tak dost. Pak ho konečně uviděla. Zrovna, když se obezřetně otočila, jen tak, aby se ujistila, že ji nikdo nesleduje, se objevil v jejím zorném poli. Sakra.

Nečekala na to, až si jí všimne a pelášila pryč z jeho dosahu. Pocit, ale neutichal, takže nebezpečí stále nepomíjelo.

„Stello!" zaslechla své jméno v šumu haly. Nebyl to výkřik, ale i tak ho slyšela, to znamenalo, že jí byl v patách. Dostala se do tunelu vedoucí k jejímu vlaku, tady už bylo podstatně méně lidí. Její kroky se tam rozléhaly, pak se k nim přidal další dupot o něco ráznější. Začínala propadat panice. Snažila se využít vzdálenosti mezi nimi a při další příležitosti zahnula do postranní chodby. Tam nikdo nebyl. Zastavila se a opřela o zeď. Doufajíc, že jen přejde a nevšimne si jí. Kroky se přibližovaly a tím se zvyšoval adrenalin vyplavovaný do oběhu. Ovšemže jen tak nepřešel, zastavil se přímo vedle ní.

„Jestli sis myslela, že ..." nenechala ho odmluvit ani cokoliv udělat a zaútočila na něj. Bohužel to čekal a jejímu pravému háku se vyhnul bez sebemenšího zaváhání. Sehnul se a pohnul směrem k ní. To už ona dávno uskočila a dostala se k němu ze strany. Kopla ho do holeně, to ho vyvedlo z rovnováhy. Nepočítal s tím, že by ho mohla nakopnout. Bolestně zaskučel, což jí přišlo v jeho případě dost zábavné.

„...to bude tak jednoduché? Ani moc ne. Právě naopak," dokončila jeho větu a udržovala si od něj bezpečnou vzdálenost. Znovu se narovnal, když se vzpamatoval z její zákeřnosti.

„Proč musíš stále bojovat, i tak to máš marné," s těmito slovy se po ní zase ohnal, což jí bylo hned jasné. Chtěl ji chytit za ruku a pak určitě přitáhnout k sobě, aby ji znehybnil, to neměla v plánu. Lehce se vyhnula jeho chňapající ruce, když uskočila dozadu, zjistila, že je u zdi. Možná to vypadalo, že je v dost špatné situaci. Byl skoro o hlavu vyšší hrozivější a ještě k tomu to byl chlap. Samozřejmě si myslel, že ji má v hrsti. Sladce se na něj usmála, což opět nečekal. Stačila jí chvilka jeho nepozornosti a mohla znovu vystřelit z místa. Ucítila kolem sebe závan, jak po ní máchl rukou, ale to už byla zase v hlavní chodbě. Střelila pohledem na tabuli časů, zbývalo jí pouhých pět minut. Musela to mít přesně načasované, aby skočila do vlaku a okamžitě se za ní zavřely dveře. Běžela, co jí síly stačily, ani se neopovažovala se otáčet, jen by ji to zpomalovalo. Konečně doběhla na peron. Její vlak tam ještě stále byl.

Položila nohu na první schod do posledního vagónu, tam se zastavila a radši se podívala za sebe. Byly tu jen lidi, co pospíchali stejně tak jako ona, akorát asi z jiných důvodů, než ona. Určitě neprchali před černovlasým démonem.

Ale dotyčného nikde nezahlédla. Nebyla po něm ani památka. Ze srdce jí začal padat velký balvan. A když se za ní zavřely dveře, byla si jistá, že je v bezpečí. Radši se ale ještě podezřívavě dívala z okýnka dveří, aby se přesvědčila.

„Budu ti to muset nějak vštípit, Stello. Nepodceňuj mě," ozvalo se za ní. Stelle se zježily vlasy na zátylku. Místo toho, aby se vylekala, pocítila zvláštní vzrušení v podbřišku. Pomalu se otočila a nevěřícně na něj zírala.

A/N

Další kapitola Bohyňky:D
Doufám, že se líbila! A doufám že další se vám bude líbit ještě víc hah:D
Příště by se tam měl objevit zase Neron, slibuji!
A povězte mi, jak se vám líbí trailer!? Je to první, který byl vytvořen pro moji knihu hah... Je pro Bohyni, ale to neva! Ja jsem nadšená :D
See ya!